Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Z domova > Lukáš Jelínek: Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Lukáš Jelínek

Hrdinní chalupáři a podezřelý disent

Lukáš Jelínek Lukáš Jelínek

"Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy "obyčejných občanů" na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989." Tyto věty Václava Klause, 15. 11. 2003 otištěné v MF Dnes a následně mnohokrát reprodukované (v Listech 6/2003 se nad nimi pozastavili Pavel Šaradín a Jiří Pehe), si zasluhují pozornost vskutku mimořádnou. Nevyvolávají totiž jen nejvýraznější polistopadovou polemiku o příčinách pádu komunistického režimu v Československu, ale rovněž naznačují, jakým způsobem se míní současný prezident spolupodílet na formování české společnosti a co od ní očekává.

Vzrušený rok 1968 představoval poločas rozpadu totalitní moci u nás. Dvacet let budování komunistické verze socialismu vystřídalo patnáct let křečovitého udržování nadvlády za asistence sovětských okupantů a dalších pět let oteplování a praskání ledových ker.

Počátek sedmdesátých let byl ve znamení revoltujících jednotlivců a menších skupin, které se však spíše než propojováním vyznačovaly izolací. Existovaly dvě linie. Politická, praktická, jež se projevovala konkrétními akcemi (např. letáková předvolební výzva z roku 1971) a často končila ve vězení, a teoretická, samizdatová coby platforma pro postupné utváření a výměnu názorů.

Převažujícím rysem první poloviny sedmdesátých let byla snaha protirežimních skupin vystupovat jako opozice v mezích zákona, která své představy nechce prosazovat prostřednictvím ostré konfrontace, nýbrž dialogu. Odtud pramení vysílání dopisů nejvyšším stranickým a státním představitelům - mj. dopisy Jaroslava Šabaty (z roku 1973) a Václava Havla (1975) Gustavu Husákovi.

Charta: dělníci i vědátoři

Zásadní zvrat přineslo ratifikování dvou helsinských konvencí o lidských právech (zákon č. 120) v roce 1976. Velebí-li Václav Klaus přístup drtivé většiny občanů, velebí i to, že je ani náhodou nenapadlo dožadovat se práv zaručených zákonem. Opačný přístup hlásal Ladislav Hejdánek: aniž by mínil rýsovat opoziční politickou frontu, v Havlíčkově a Masarykově duchu inicioval dovolávání se pozitivních práv lidských a občanských, přesně těch, která se tehdejší moc formálně zavázala dodržovat (ve skutečnosti ovšem nehodlala dopustit, aby byla tato práva "zneužita" k zpochybňování cesty nastoupené v únoru 1948). Sepsána a po celé republice rozšířena byla Charta 77.

Když Jan Patočka zveřejnil esej Čím je a čím není Charta 77, rozpoutal velmi obsáhlou a prospěšnou debatu o míře obecného etična a politiky v obdobných opozičních aktivitách. Radim Palouš podotkl, že Charta 77 není politickou skupinou nebo frakcí, ale pokusem o nový typ politiky, která chce být vyjádřením "všeobecnosti lidského svědomí" obracejícího se k celku světa. Kdo Chartu 77 podepsal, nemusel mít dojem, že formuje klasickou politickou opozici, ale že v souladu se svědomím reflektuje zákonná práva svá i ostatních a apeluje na jejich dodržování. Po boku zapálených teoretiků, filosofů, politických myslitelů či - v postkomunistickém slovníku Václava Klause - intelektuálů našli v rodině chartistů své místo i lidé "obyčejní", dělníky počínaje a technickou inteligencí konče. Václav Havel prezidentu Klausovi skrze MF Dnes 21. 11. 2003 lakonicky vzkázal, že "většinu signatářů Charty tvořili například celoživotní dělníci, jen menšinu tvořili dělníci dočasní". Historik Jaroslav Mezník, pracující tehdy v dělnické profesi v jedné z brněnských továren, nabízel Chartu 77 k podpisu svým kolegům - a nikoliv bez pozitivní odezvy. Jistý šofér mu dokonce vyjevil názor, že komunisté prohlášení Charty 77 neotiskli, protože by je jinak podepsali všichni. I takový byl efekt brutální komunistické reakce na mírumilovný text mezi těmi, kteří se k provolání Charty 77 dostali. Charta se vedle sametové revoluce stala důkazem, jak se vyplácí nenásilný, avšak důsledný postup vůči totalitní moci.

K nejčilejším signatářům Charty 77 patřily proudy demokratických socialistů, levicových liberálů, evangelíků, katolíků a exkomunistů. Účast posledně zmíněných byla dvojnásob užitečná - na vlastní kůži zažili, jaké to je porušovat lidská práva druhých. Všechny hnal kupředu společný cíl změny poměrů. Přestože se signatáři lišili v míře radikálnosti a v představách ideálního stavu, v rámci nepředpojaté a vstřícné debaty neztráceli ze zřetele svoji kardinální historickou úlohu: pomoci převést republiku na demokratický břeh.

Disent stokrát jinak

Neinformovaná veřejnost (k níž se prezident Klaus nejraději obrací) vnímá disent jako kolotoč konspirativních porad o tom, jak poškodit či zničit komunistický režim, alkoholovo-nikotinových dýchánků a veřejných vystoupení ústících v honičky s tajnou policií. Zapomíná přitom na pestré formy vyjádření nesouhlasu s totalitní mocí.

Za základ jakéhokoli opozičního hnutí v nedemokratických podmínkách lze pokládat samizdat - literární, ale i hudební. A není možné nevzpomenout zásilky knih putující z ciziny k nám (zejména z Velké Británie od Jana Kavana do Brna k Jiřímu Müllerovi). Absence otevřené kultury, svobodných informací, srovnání s demokratickým světem patřila v sedmdesátých a osmdesátých letech k nejvážnějším deficitům české společnosti. Po období volného nadechnutí v letech šedesátých bylo důležité nezůstat pasivní, nezakrnět.

Neméně klíčové byly privátní čítárny a diskusní kluby vznikající zpravidla v přirozených prostředích jednotlivých opozičních proudů. Osobní kontakt měl nesmírný význam nejen z důvodů organizačních a technických, ale i hluboce lidských. Účastníci (z oblasti politiky, kultury, vědy...) se mohli svěřovat, plánovat společné akce, prodiskutovávat a rozdiskutovávat potřebná témata a v neposlední řadě také prezentovat svoji práci. Občas se zásluhou bobtnajícího počtu zájemců podařilo vyvést tyto debaty z příšeří na denní světlo a učinit z nich veřejné akce, na kterých šlo třeba i poměřovat dílčí postoje oficiální a opozičně-občanské. Na jaře 1989 byla například založena tradice tzv. Brněnských fór. Na Slovensku byla známa iniciativa Bratislava nahlas. Smyslem diskusí mezi odborníky, občany a představiteli místní samosprávy bylo probuzení zájmu širší společnosti o problémy ekologické, dopravní, architektonické...

Utvářela se tzv. šedá zóna, společenství lidí mimo Chartu 77, VONS, HOS, Obrodu, Nezávislé mírové sdružení apod., kteří se nebáli osobně se zapojit do úsilí o přeměnu věcí veřejných a nebyli přitom vedení primárně politickou motivací. Některé z těchto osob nakonec přesto skončily u politických projektů omezených (iniciativa MOST Michaela Kocába a Michala Horáčka) i masovějších (Několik vět, lednové demonstrace v průběhu Palachova týdne). Sebevědomí vrostlo u části studentské obce. Monopol Socialistického svazu mládeže se snažila (neúspěšně) nabourat snahou o ustavení Studentského svazu a podobných sdružení. Naopak zdařile vycházela na vysokoškolských fakultách nesčetná periodika.

Podle názvu šedá, avšak podle obsahu velmi barevná byla zóna divadelních počinů - až po populární představení brněnského Divadla Na provázku. Ve větších městech vznikaly agilní ekologické spolky se značným počtem ženských aktivistek. Hnutí Brontosaurus nebo Český svaz ochránců přírody se zbavily svazáckého nátěru a zaštítily leckteré typicky opoziční podniky.

Kdo nechtěl "ničit" režim prostřednictvím snížené pracovní morálky, melouchů, rozkrádání, nadávání pod peřinou (v lepším případě po hospodách) a chataření, mohl si vybrat libovolnou oblast a v ní pokládat základy normálního života bez rizika tvrdé perzekuce. Všichni občané, kteří takto působili - a nebylo jich málo - se mohli cítit být článkem Václava Klause v MF Dnes dotčeni. A to jsme ještě nezmínili pronásledované skupiny činorodých věřících. Tyto skupiny bývají poněkud nepřesně označovány jako podzemní církev; ovšem k tomuto termínu se hlásí leckdo, zvláště když neoficiální náboženské aktivity probíhaly v různých, často navíc spolu minimálně komunikujících rovinách: existovala laická společenství, z nichž některá vydávala samizdat, některá se jen scházela a debatovala, existovala skupina kolem časopisu Velehrad, existovala tzv. Davídkova církev (podle tajně vysvěceného biskupa F. M. Davídka), existovala práce řádových kněžích, jimž bylo odepřeno veřejné působení. Jak před časem v publikaci Skrytá církev upozornili Petr Fiala a Jiří Hanuš, heterogenní síť tvořená množstvím skupin a jednotlivců, kteří udržovali všechny formy církevního života a vytvářeli prostor pro rozvíjení svobodné intelektuální aktivity nezávislé na komunistické ideologii, byla něčím mimořádným a pozoruhodným. Důležitost skryté církve totiž nespočívala jen v nahrazování těch aspektů duchovního života, jež nemohly být v podmínkách totalitního systému plně realizovány; v mnoha směrech tuto úlohu přesahovala. Její činnost nebyla omezena pouze dovnitř církve, ale svým působením spoluvytvářela alternativní nezávislé prostředí, které přispívalo k erozi komunistického systému. Z vnitrocírkevního hlediska se v rámci skryté církve objevovaly nové formy společenství, byly uplatňovány nové (obnovené) metody řízení církevní obce, hledaly se a byly nalézány nové formy pastorace, jejichž význam zdaleka nekončí jen pádem komunistické diktatury, ale jež mohou být v inspirativní i pro jednání církve ve svobodné společnosti.

Kde se vzal Listopad?

Vrátíme-li se k Chartě 77, motoru opozičního hnutí, je pro polemiku s prezidentem Klausem podnětná myšlenka jednoho z lídrů brněnského disentu, Jiřího Müllera, a sice že způsob formování a styl Charty 77 měl výrazný dopad na průběh pozdější (listopadové) změny. Samotná technika převzetí moci byla ovlivněna chartistickým postojem tolerance a viděním různých proudů. (Tato návaznost roku 1989 na Chartu 77 však znamenala mj. i to, že rok osmdesátý devátý nebyl návratem k roku osmašedesátému.) Získávání lidí pro listopadový zvrat, opatrná práce s idejemi, ale i neformálnost dějů - to vše bylo dědictví po Chartě 77. Zkušenosti mužů a žen spojených s Chartou 77 se podle Jiřího Müllera pozitivně projevily i po nastolení demokratické vlády - např. při vyjednávání česko-německé deklarace, která do značné míry také vycházela z někdejších debat uvnitř československého disentu.

Ačkoli představa, že opoziční aktivity byly příčinou zkolabování vlády komunistické strany v ČSSR, působí mnohem přesvědčivěji než Václavem Klausem vzývaná nevýkonnost, rezistence, přežívání v kulisách propagandy, ani ona není stoprocentně reálná. Komunistický režim podlomila Gorbačovova perestrojka a glasnosť, kombinovaná s důslednou politikou západoevropských vlád v osmdesátých letech (antikomunistická doktrína R. Reagana a M. Thatcherové, pražská snídaně F. Mitteranda s disidenty) a s rozkližováním KSČ u nás. Na příznivém vlivu zahraničí na pukání ledů ve střední Evropě existuje ucelená shoda i mezi tehdejšími opozičními představiteli, snad s výjimkou Petra Cibulky, kritizujícího údajnou dohodu mezi SSSR a USA, která prý slíbila beztrestnost komunistickým zločincům a otevřela též cestu "privatizačnímu puči KGB" 17. 11. 1989 v Československu.

Byť skepse bývá zdravá, úvahy o spiknutí agentů a domluvě velmocí se blíží paranoie. SSSR a USA jen stěží mohly zmanipulovat účastníky demonstrací a mítinků před Listopadem i v jeho dnech. Na druhé straně by bez akceptace zahraničím (minimálně osobami velícími sovětským vojenským jednotkám) k takovému zásadnímu kroku patrně nedošlo. Západ mohl maximálně tlačit na to, aby změny byly demokratické, klidné a nenásilné.

Zajímavé je zjištění, že k revoluci nestačí jen samizdatové šíření informací, schůzování a diskutování, ať už přímé, nebo zprostředkované perem. K československému Listopadu mohlo dojít až ve chvíli, kdy se do dění vložili mladí lidé, kdy se k činu odhodlala výrazná část dosud mlčící většiny a kdy byl režim natolik nahlodán, že nebyl schopen soustředěnějšího odporu. A vůbec: byla to revoluce, nebo nebyla? Přestože ve prospěch zastánců druhého názoru (opírající se o definici revoluce jako razantní, masově prováděné a podporované změny) mohu uvést typický příklad lidnatého severomoravského města, kde komunistickou říši bořily pouhé desítky nadšenců, zatímco ostatní pochybovačně postávali za záclonami, není mi proti mysli revoluční mýtus - nikoli jako popis situace, nýbrž jako bod, k němuž se můžeme vrátit, kdykoli budeme potřebovat podepřít projevy demokratické, totalitním praktikám na míle vzdálené politiky a poměřit je s ponurou minulostí.

Nenormální normál

Jak se dalo čekat, protagonisté opozice se po listopadu 1989 uchytili v rozličných profesích - na vysokých školách, v církvích, v podnikatelské sféře, v politice... Je příznačné, že většina z nich - pakliže se vydali na politickou dráhu - zakotvila ve stranách humanisticky orientovaných, neradikálních, nepopulistických: OF, později OH, ODA, KDS, a ČSSD. Ostrůvek disidentů v ODS (Jan Ruml, Hana Marvanová, Milan Uhde) prakticky zanikl s přelitím jeho představitelů do US-DEU. Ani předtím, obklopen rychlokvašenými revolucionáři ve fialových sakách, si ale bůhvíjaké ostruhy nevysloužil: v samostatném českém státě, krutým skalpelem odříznutém od slovenské země, toliko asistoval vládě národoveckého populismu se špetkou verbálního ultraliberalismu. Nezabránil ani podloudným cestám privatizace, ani sílícím klientelistickým tendencím, ani odsouvání enviromentálních témat až kamsi daleko za horizont.

První polistopadové vlády (Čalfova, Pitrova, poté Pithartova) by sotva získaly mandát bez masivní účasti disidentů, jimi doporučených a odsouhlasených osob. V kooptovaném Federálním shromáždění a ČNR zasedla řada více i méně zvučných jmen z disentu a šedé zóny nejen z Prahy, ale i z regionů. Jejich podíl na utváření a uplatňování legislativy byl do roku 1992 stěžejní. Po již zmíněném převedení Československa na demokratický břeh však zcela logicky začal růst vliv nových politických subjektů, vzešlých z reprezentativního vzorku celé společnosti, tedy také občanů dosud pasivních, i bývalých členů normalizační KSČ. Tento trend byl a je normální, přirozený.

Co ale za normální a přirozené označit nelze, je atmosféra, jíž se někteří pokoušejí vyvolat. Atmosféra podezírání, nedůvěry, zpochybňování motivace a mravní integrity příslušníků předlistopadového disentu. Fámy šířené totalitními médii o financování disentu západními imperialisty či o úzce osobních zájmech pohrobků prvorepublikové šlechty, buržoazie, ba nacistických přisluhovačů byly doplněny o vybájené příběhy přisluhovačů domácí StB a sovětské KGB. Své o tom ví smutný aktér nedávné aféry, poslanec Vladimír Laštůvka, o němž jen zlomek veřejnosti ví, jak zásadním dílem přispěl k prodemokratickému a antikomunistickému směřování studentského hnutí koncem šedesátých let a jak spolupracoval na formování opozičních skupin v dalších letech, za což byl odměněn komunistickým kriminálem. Mnohem více se bohužel ví, že byl veden v jakýchsi spisech StB, jimiž nyní - za živého zájmu sdělovacích prostředků - disponuje ministerstvo vnitra. Lustrační zákon a jeho následky se tak stávají ďábelskou, leč vážně branou a respektovanou pomstou zločinné organizace, za níž byla československá Státní bezpečnost zákonem prohlášena.

Návrat kultu pasivity?

Odkud se bere snaha hodit viníky a oběti normalizace do jednoho pytle? Kdo a proč tak silně touží po občanské pasivitě let osmdesátých - ovšem s politickým životem vymodelovaným v průběhu let devadesátých? "Staří" občané a "nové" politické (a ekonomické) struktury - to je sen obratných hlasatelů "pravicového bolševismu", jak je trefně svého času pojmenoval Jiří Dienstbier.

Pokud chceme seriózně hovořit o skutečných protipólech v novodobé společnosti, nenajdeme je v disentu a antidisentu, příp. establishmentu, nebo dokonce "spořádaných občanech". Vhodnější dělení je na přemýšlivé lidi s kritickým myšlením a lidi nenáročné, přizpůsobivé. Tato hranice jde a vždy šla napříč. Letos uplynulo třicet pět let od tragické smrti Jana Palacha. Nepochybně patřil k první skupině, stejně jako ti, co si jeho varovný čin připomněli po dvaceti letech za dozoru vodních děl na Václavském náměstí. Verši Krylovými, tato část občanstva odmítla "dát svou páteř za třtinu". Druhá skupina, podle Klausovy klasifikace bezmála hrdinů, stejnou dobou sledovala dnes opět oprašované normalizační seriály, zatápěla v krbech svých chalup a nad naivním studentem "pro nic" nasazujícím život nechápavě kroutila hlavou.

Dnešní český prezident iniciuje poptávku po občanech pasivních, nezapojujících se do veřejného života, vyžadujících prostý, jednoduchý, nekomplikovaný slovník a hlásání "pozitivních", chlácholivých pravd. Na ně se obrací ve svých průzračných novoročních projevech a při spanilých jízdách kraji českými, moravskými a slezskými. Jedná se jak o ideální voliče, například při přímé volbě prezidenta, tak o ideální terče pro působení neviditelné ruky trhu. Občan, který se nepostaví totalitnímu režimu, nepostaví se ani tržní manipulaci. Čím víc svodů číhá na běžného člověka, tím víc vzrůstá úloha nezávislých médií a odpovědné mediální výchovy (už od středních škol), učící zpracovávat, vyhodnocovat a analyzovat nabyté informace a vědomosti. Efektivnější reakci na nástrahy světové globalizace a mediální bulvarizace najdeme stěží.

Hlavní odkaz disentu spočívá v dychtění po vědění a kritickém myšlení. Jinak se jednalo o lidi z masa a kostí. Je správné, že se mnozí snažili o vznik "paralelní polis" a že se jim to alespoň v disentu dařilo. Nicméně velmi prospěšné bylo, že i v zahraničí ceněné osobnosti dokázaly žít ve většinové společnosti, komunikovat s kolegy ve fabrikách, s řadovými občany při neformálních diskusích. Opoziční aktivisté byli vlastně všední, v porovnání se zbytkem populace snad jen navíc obdarování několika "poklady" - vedle touhy po demokratických poměrech především odvahou. A odvážní bývají nebezpeční. Tehdy i nyní. Ovšem nemylme se: odvahu lze získat, trénovat, rozvíjet. Stavy odvážných se mění. Proto ti politici, co se chtějí i do budoucna opírat o neodvážné, se jednou mohou zle přepočítat.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a publicista, působí jako poradce předsedy vlády.

Obsah čísla 1/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.