Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Z domova > Jan Sokol: Chalupáři

Jan Sokol

Chalupáři

Na pěknou starou vesnici je radost pohledět. Zapadlé městečko, nezkažená - ještě před dvaceti lety se říkalo zaostalá vesnice, pěkné stavení, dřevník, dvorek a klika u dveří, to všechno nemůže člověka nechat lhostejným. Jistě, jsou tu vzpomínky z dětství, prázdniny na vesnici, dům a zahrada, ale to ještě zdaleka nevysvětluje vztah, který člověk k těm starým věcem má. A ani jejich stáří samo o sobě nehraje rozhodující roli, o nějakých uměleckých kvalitách ani nemluvě. Ale masové hnutí chalupářů ukazuje zjevně, že jde o zkušenost poměrně rozšířenou. Z vesnických chalup se už dnes nedělají ani procovská sídla s mřížemi a kovanými lucernami, ani perníkové chaloupky a Sněhurky a Rumcajze na zdech stá1e častěji nahrazují kola od vozu nebo vidle. Od předchozích generací se chalupáři liší tím, že zdůrazňují a pečlivě udržují právě to, čím jejich chalupa sama o sobě je. Neklamnou jistotou jejího zasazení do krajiny, nedostižnou skromnost prostředků a dokonalost tvarů, střechy a oken, samozřejmost její dispozice a nejbližšího okolí – zahrady a stromů. V tomto prostředí si o sobotách a nedělích vynahrazují něco, co jim po zbytek týdne na proseckém sídlišti zoufale chybí.

Neboť vesnická chalupa je nesporně obydlí, prostředek, rnédium a zároveň i výraz zasazení člověka do světa. Zprostředkuje a zároveň vyjadřuje, že člověk do světa patří, že mu rozumí, že je v něm doma. S touto funkcí se u průmyslově vyráběných bytů nepočítá, ale proč ji tak špatně plní i nové domy, které si lidé staví sami pro sebe? Snad právě proto, že staví sami pro sebe. Ostatně naše obydlí těžko mohou vyjadřovat něco, s čím si sami nevíme rady. Vztah ke světu je pro nás věc zdaleka ne samozřejmá, ale obtížná, problematická a spíše neřešitelná. Nevíme, jak být ve světě doma.

Praktická (tj. diogenovská) odpověď chalupáře je ta nejprostší pod sluncem: jak být ve světě doma? Přesně tak jako naši předkové - přinejmenším v sobotu a v neděli. Proti této jednoduché odpovědi těžko něco namítat. Protože i kdyby to byla jen náhražka nebo únik - což lze těžko prokázat - je to stejně činnost chvá1yhodná a objevná, přinejmenším jako pravdivý výraz aktuální situace, a ve skutečnosti ještě mnohem víc.

Problém jak být ve světě doma není ovšem jen praktický problém bydlení a domu a ostatně ne každý chce nebo může být chalupářem. Není však i na jiných rovinách a v jiných oblastech tou nejprostší a nejpřirozenější odpovědí - být ve světě tak jako naši předkové? Ne ovšem ti, od nichž se kupují nebo dědí chalupy, protože ti už sami žili a žijí v tomtéž světě jako my a v podstatě tak jako my. Ale ti dávní předkové, kteří vytvořili vesnici, chalupu, dřevník? Jaký byl svět, v němž byli oni doma, v němž tuto svou srozuměnost se světem tak dobře vyjádřili?

Svět, v němž vznikla vesnice, byl svět mýtu. Ve středověké Evropě šlo o mýtus už oslabený a jaksi zkrocený křesťanstvím, nicméně i to byl svět, kde člověku vládnou rnocnosti. Vztah mezi křesťanstvím a mýtem je složitější. Ježíš sám působil ve výjimečném prostředí Izraele, které jako jediné nebylo zakotveno v kosmickém mýtu. Proto se také Ježíš k tomuto mýtu mohl vztahovat velmi svobodně, používat jeho obrazů, ale nikdy s ním výslovně nepolemizoval. Mluvil prostě o něčem jiném. V setkání křesťanství s helénským světem byla křesťanská zvěst nejvýznamnějšími teology, Janem a zejména Pavlem, vyložena jako osvobození od vlády kosmického mýtu, přemožení mocností tohoto světa, a dostala se tak do přímé polemiky s mýtem. Tato polemika se brzy posunula do vod asketického odmítání světa vůbec, a to paradoxním způsobem umožnilo stále širší koexistenci křesťanství a mýtu vedle sebe. Nakonec právě ve středověké Evropě vypracovalo křesťanství s obnoveným mýtem pozoruhodnou symbiózu, v níž první místo patřilo jistě Bohu, ale v níž ani mocnosti a panstva (ARCHAI KAI EKSOUSIAI, jindy STOICHEIA) nepřišly docela zkrátka. A právě tyto mocnosti tvoří strukturu mýtického světa, do níž byli naši předkové svým obydlím zasazeni.

V té podobě, v níž se s ním přímo setkáváme, má starý mýtus spíše idylické rysy. Venkovská domácnost, pouť, pohádky a přísloví. Jenže to, s čím se tu setkáváme, jsou už poslední stádia tisíciletého rozpadání kosmického mýtu. Od začátku historické doby můžeme sledovat objektivaci, zpochybňování, obměkčování a rozplývání něčeho, k čemu se můžeme dostat jen nepřímo. Protože i to nejstarší, co známe - totiž vyslovení a zapsání mýtu - byla už obrovská profanace původního mýtu jako náboženské zkušenosti. O pravé podobě živého mýtu podávají nejspíš zprávu osudy těch, kdo se s ním dostali do sporu, kdo ho poprvé objektivovali, kdo se poprvé ptali a stavěli ho pod autoritu pravdy. Mezi tyto svědky patří řada slavných postav antického Řecka, Pythagoras, Ezopos, Sokrates a ovšem celý Izrael, který ve své vlastní duchovní tradici kosmický mýtus vždycky odmítal – a nesl si následky v antické, křesťanské i moderní společnosti.

Z těchto nepřímých svědectví lze bezpečně usoudit, že starý mýtus bylo skutečně to, co má nad člověkem neomezenou moc, živly ne ve fyzikálním, ale v kosmickém a náboženském smyslu. Struktura mýtického světa není tedy lidský rozvrh, nýbrž je člověku předem dána, platí a musí se ctít. V krajním případě má člověk jaksi zajištěnu možnost vzpoury, kterou se stává vyvrhelem své společnosti. Nicméně klasická vzpoura vůbec neznamená zrušení vlády kosmických mocností, osvobození od jejich moci, a proto je v mýtickém světě tolerována, počítá se s ní a dokonce je jí třeba. Všichni héroové a polobozi jsou vzbouřenci, kteří odepřeli poslušnost, nicméně nepopírají to, proti čemu se bouří. Jejich tragický osud je nejvyšším potvrzením vlády mocností nad člověkem.

Absolutním a za žádných okolností netrpěným zločinem ve světě mýtu je teprve svobodný a nezávislý postoj - stručně řečeno otázka a pochybnost - které staví celou vládu kosmických mocností pod jurisdikci něčeho jiného, co není součástí tohoto kosmu. U izraelských proroků je to Jahvovo slovo, u Řeků náhled a pravda. Reakce mýtické společnosti na takový počin je velmi poučná a v podstatě stejná v antice, středověku i novověku. Člověk, který se ptá nebo pochybuje, musí být jako fyzický škůdce společnosti co nejrychleji a co nejdokonaleji fyzicky zničen a duchovně vyložen jako vzbouřenec, neboť jedině tak zůstane budova mýtu celá a neporušená. Proto se např. vyšetřovací postupy inkvizice, ale i soudců Sokratových, jeví modernímu čtenáři jako zlovolné překrucování, které se nikdy nesnaží rozumět otázkám a odpovídat na ně, nýbrž jde nejkratším směrem k cíli - ke stanovení a důkazu vzpoury.

Po tom, co bylo řečeno o povaze světa mýtu, můžeme lépe posoudit alternativy nebo aspoň cesty, které vedou k řešení otázky jak být ve světě doma. Zdá se mi, že jsou v zásadě tři. Člověk, který mezi nimi volí, by však měl dokázat ocenit jakousi legitimitu nebo aspoň domovské právo těch, které si nezvolil. A jsem přesvědčen, že člověk, který volí nemýtické alternativy, je přímo povinen chápat postoj toho, kdo si zvolil svět mýtu - kdo o nějaké volbě ani neví a žije v daném světě pod vládou mocností světa tak, jako jeho dávní předkové, neboť neví, co činí.

První z cest, jak může člověk ve světě zdomácnět, není tedy vlastně alternativou a volbou, nýbrž jakýmsi výchozím stavem, z něhož se člověk teprve může k otázce a volbě dostat. Je to svět živého, tj. platného mýtu, přijetí mocností, které vládnou světem, ucházení se o jejich přízeň a obrana proti každému, kdo by tyto mocnosti mohl svým jednáním popudit a tím přivodit záhubu kmene, společnosti, světa. Takový platný, tj. neobjektivovaný a nereflektovaný mýtus dává skutečně člověku jakousi orientaci v současném světě, i když podle jiných os než kosmický mýtus mladší doby kamenné. Je-li struktura starého mýtu vyjádřena Heideggerovou čtveřinou země, nebe, smrtelníků a nebešťanů, dala by se pro platný a vládnoucí mýtus dnešního světa vyslovit čtveřina peníze, policie, naše a cizí. I ona má všecky podstatné vlastnosti mýtické struktury světa a zasazuje člověka do světa právě prostřednictvím proseckého sídliště. Kdo v ní žije jako v mýtu, tj. bez otázek a pochybností, může být ve světě doma - dokud se mu z něčeho neudělá špatně a nestane se tak vzbouřencem a vyvrhelem ve svém kmeni.

Druhá, rovněž starobylá a vyzkoušená cesta je cesta starého Izraele, který vidí člověka zásadně jako poutníka a soustavně odmítá být ve světě doma. To je a vždycky byla skutečná alternativa, tj. něco, co si člověk volí a za co nese odpovědnost, a už proto je to cesta náročná. Že je mimoto životu nebezpečná, ukazují nejlépe dějiny Izraele v setkání s ostatním světem, jinak řečeno, dějiny antisemitismu. Z vnitřních nebezpečí této cesty se mi zdá nejvážnějším sklon k polemičnosti a vzpouře, který dovedl křesťanství od nezdomácnění do lůna mýtu během několika století, a nový pokus reformace ještě daleko rychleji. V obou případech osvědčil mýtus svoji životaschopnost a převahu, neboť dokázal vnutit odpůrci svůj způsob boje - přesněji řečeno prostě boj - a už tím zlikvidovat jeho nebezpečnost.

O třetí alternativě je těžko psát. Vychází asi nutně z druhé, rozhodně z poznání, že být ve světě doma není nic samozřejmého a nepatří k základním lidským právům. Vedle toho však vyžaduje jistou trpělivost a skromnost, neboť nemůže předepisovat světu, jaký by musel být, abych se v něm cítil doma. Je totiž právě založena na naději, že při pozorném naslouchání tomu, čím se svět na člověka obrací, při dostatečné míře otevřenosti k tomu, jak se svět zjevuje, a při zachování věrnosti zemi nalezne v tomto světě vodítko a poukaz k tomu,jak být svobodně doma. A nahlíželi-li lidé po staletí svět očima mýtu, měli bychom se snažit porozumět i této výpovědi, to jest pochopit ji a vyjádřit nemýticky.

Výpověď mýtu o světě má zhruba řečeno tři složky. Především ohraničuje svět člověka tím, že naproti zemi (resp. penězům) klade bohy (resp. stát či policii), a tak vykazuje člověku přehledný a určitý prostor k životu. Protože jen v ohraničeném se člověk neztrácí, ale může žít jako člověk. Vzkvétat a prospívat může zahrada, nikoli bezmezné celiny. Mýtus zadruhé dává tomuto ohraničenému prostoru lidského života skutečnou platnost a vážnost tím, že ho uvádí do vztahu k nesmrtelnému a neomezenému. Tak se ohraničený životní svět podílí na nekonečném celku, který mu propůjčuje poslední smysl. A konečně třetí složkou mýtické výpovědi o světě je to, co člověka přitahuje, podněcuje a naopak děsí, a tak zajišťuje nedotknutelnost mýtického rozvrhu, případně na něm založených společenských struktur.

Je-li takové nemýtické porozumění možné a zachycuje-li skutečně jádro mýtické výpovědi, mělo by být i v nemýtickém světě možné to, co se zatím zdá s rozpadem kosmického mýtu nenávratně ztraceno. Heideggerova poslední veselost, kterou dává polní cesta, skutečné obydlí a domov ve světě by nemusely být závislé na životním přijetí starých mýtů a nových pseudomýtů. Podle různých náznaků se zdá, že tato cesta není naší době uzavřena. Vyžaduje však v každém případě trpělivost, úsilí a vnitřní kázeň, a i kdyby se po ní vydalo mnoho lidí, nelze ještě očekávat jednoznačné doklady úspěchu. Ještě dlouho se budou její výsledky i v nejlepším případě ohlašovat v tak dvojznačných jevech, jako jsou třeba chalupáři.

Tento esej autor datuje rokem 1976; s jeho souhlasem jej přejímáme ze svazku  Modrá kniha. Sborník vydaný ku příležitosti šedesátin Jiřího Němce a padesátin Sváti Karáska, Inverze, Praha 1992.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.