Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Svět v pohybu > Zdeněk Müller: Afghánistán: Velká rada neparceluje

Zdeněk Müller

Afghánistán: Velká rada neparceluje

Co se děje v Afghánistánu? Mnoho informací není a zdá se, jako by soustředění médií na Irák odvádělo pozornost od další středovýchodní země, poničené válkami. Není vyloučeno, že po invazi amerických sil bylo na tuto zemi uvaleno informační embargo. Elektronická pošta tu běžně nefunguje, zpravodajové předávají jen oficiální zprávy a nad žádný velký světový deník nepřinesl během posledních dvou let po svržení režimu hnutí Tálibán vlastní původní materiál o Afghánistánu. Přijetí nové afghánské ústavy počátkem ledna 2004 s vyhlídkou na prezidentské volby v tomto roce otevřelo možnost znovu nahlédnout hlouběji do dění v zemi, která se po vojenském zásahu snaží o rekonstrukci a cestu k demokracii. Jak si v Afghánistánu, dva roky po pádu konzervativních tálibů, vedou Američané a jejich spojenci? Je tu bezpečnostní situace lepší než v Iráku, odkud přicházejí denně zprávy o nových atentátech a protiamerických útocích? Jak se daří prosazovat demokracii a občanskou společnost? Jaké jsou ekonomické vyhlídky země, zdecimované více jak dvacet let trvajícími boji a válkami?

Není třeba nijak podrobné bilance, aby se dalo konstatovat, že bezpečnostní situace v Afghánistánu není dobrá. Po měsících mlčení přicházely koncem minulého roky opakovaně zprávy o atentátech v afghánských městech. Zatímco severní oblasti, kde žijí převážně Tádžici, odpůrci tálibů, jsou poměrně bezpečnější, jih a jihovýchod země, obývaný Paštúny, u kterých našel svého času konzervativismus tálibů sociální oporu, je stále neklidný. V této zóně operují ozbrojené skupiny jak tálibů, tak stoupenců bývalého premiéra Hikmatjára spolu se zbytky bojovníků al-Káidy. Tyto vzbouřence, kteří nacházejí zřejmě zázemí v obtížně dostupných pohraničních enklávách, podporují pákistánské fundamentalistické elementy. Mezi Afghánci je mnoho zbraní a nadále lze v zemi narazit na loupežné bandy. Etnické a klanové milice dosud nepřešly pod centrální velení a jejich odzbrojení je v nedohlednu.

Není co ztratit

S cílem zastavit zhoršování bezpečnosti přichází do Afghánistánu nově jmenovaný velitel koaličních sil generál David Barno. Američané by chtěli získat větší důvěru zejména paštúnské populace a reagovat na to, že kábulská vláda v řadě regionů na původní záměr převzít dohled nad udržováním pořádku zcela rezignovala. V plánu jsou tzv. regionální rozvojové zóny, první v neklidném Kandaháru a dále například v Džalálabádu, Qalatu, Ghazní a Chostu. V těchto by se měli objevit zahraniční odborníci a pomáhat při budování místní správy. Ta citelně chybí na mnoha místech, zejména v pohraničních oblastech, kde se skupiny ozbrojených tálibů pohybují bez jakýchkoliv omezení a rizika. Afghánci z provincií poukazují na to, že do mnoha míst vliv ústředních orgánů vůbec nedosahuje a že se následkem toho šíří mezi obyvatelstvem apatie a lhostejnost. "Lidé nemají co ztratit. Nedali jsme jim nic. Ani vodu, ani elektřinu, ani školy. V některých izolovanějších osadách se ani neví, že je v Kábulu nová vláda," řekl nedávno novinářům kandahárský guvernér Mohammad Júsuf Paštún.

Regionálnímu rozvoji jednotlivých provincií by měly napomoci nově zřizované tzv. civilně-vojenské týmy expertů v síle šedesáti až osmdesáti lidí. Podle americké představy budou členové týmů ozbrojeni a nosit uniformy. I když budou tito poradci pracovat pod ochranou jak americkou, tak afghánskou, měli by být veřejnosti stále na očích, komunikovat co nejvíce s prostými Afghánci na tržištích, navštěvovat vesnice a být snadno dosažitelní.

Plánuje se také další rozšíření afghánských bezpečnostních sil. Do řad policie by mělo přijít dvacet tisíc nově vycvičených mužů a do armády se má ročně vyškolit na deset tisíc nových vojáků. Americký velvyslanec v Kábulu Zalmay Khalilzad sdělil, že americká vláda uvolnila další peníze (900 milionů dolarů). Jsou určené především k posílení místních bezpečnostních složek a správy.

Plány vypadají na papíře bezchybně. Je však otázka, zda a jak se je podaří naplnit. Afgháncům chybí kvalifikovaní lidé. Po dvaceti třech letech válek a ničení se zemi nedostává téměř ničeho, obyčejnou tužkou a sešitem počínaje a lidmi alespoň s minimálním vzděláním konče. Řada rozvojových programů by se nepohnula, kdyby do Afghánistánu nepřicházeli pracovat Pákistánci. Jen v Kandaháru jich loni přišlo za prací na osm tisíc. Pracovníci nejrůznějších humanitárních a nevládních organizací se shodují, že s Afghánci bude třeba mít velkou trpělivost. Američané však chtějí výsledky co nejdříve. Ze střetávání místní liknavosti na jedné straně a netrpělivosti na straně druhé mohou povstat nepříjemná nedorozumění, případně i konflikty. "Američanům nelze upřít snahu, ale mají sklon jednat příliš pragmaticky bez velkého smyslu pro lidskou stránku věci," soudí Jesper Jensen, ředitel Švédského výboru pro Afghánistán. Nikdo si dnes také nedokáže představit, jak se v terénu a v praxi shodnou americké bojové jednotky a civilně-vojenské týmy expertů.

Pouze čas ukáže, zda nová strategie uspěje. Na nepřítomnost ústřední moci státu v regionech reagují opoziční skupiny zvýšeným počtem útoků a atentátů. Prvním úkolem se tak stává obnova infrastruktury, zejména v oblastech, které jsou útokům nejvíce vystaveny. Budováním silnic druhé a třetí třídy by se měly dostat z izolace mnohé dnes těžko dostupné vesnice a usedlostí. Urgentní je rozšíření komunikační sítě. Úkol to nebude snadný, neboť situace je zejména v jižních a jihovýchodních pohraničních oblastech napjatá a nebezpečná a najít dostatek lidí schopných a zároveň ochotných riskovat bude těžké.

Vyzkoušeli si právo rozhodovat

První kroky k právnímu státu učinil Afghánistán přijetím ústavy nového státu. Po třech týdnech diskusí schválila v neděli 4. ledna 2004 Velká rada (Loja Džirga) text základního zákona afghánského státu. Afghánistán zůstává islámským státem a islám je "státní náboženství". Věřící ostatních vyznání mohou svobodně praktikovat své náboženství "v rámci zákona". Znepokojivý je podle mínění liberálů článek 3, v němž se uvádí doslova, že "žádný zákon nemůže být v rozporu... s islámem". Původně navrhovaný dovětek, který měl vyloučit také možnost přijetí zákonů či nařízení, jenž by byly "v rozporu s hodnotami ústavy", z konečného textu vypadl. Soudí se, že pod tlakem konzervativců, kteří nyní článek 3 nové ústavy interpretují jako uznání všeobecné platnosti šaríy (islámského zákona). Podle některých pozorovatelů však není vyloučeno, že dovětek byl odstraněn naopak z iniciativy prezidenta Hamída Karzáího, který prý usiluje o silný prezidentský systém. Prezidentovi zůstávají velké pravomoci, ale ústavodárné shromáždění prosadilo do textu několik pojistek, kupříkladu: "Prezident určuje se souhlasem parlamentu základní politiku státu". V původním návrhu se mluvilo výslovně jen o zahraniční politice. Karzáího politické spojence tato změna nepotěšila a do poslední chvíle se snažili o potlačení neplánované formulace. Prezident bude mít navíc dva zástupce, nikoliv jen jednoho, jak se původně navrhovalo, a oba mají figurovat na kandidátce společně s uchazečem o prezidentský mandát a také s ním být společně voleni.

Afghánským parlamentem je napříště dvoukomorové Národní shromáždění (s maximálně 500 křesly celkem), tvořené dolní komorou - Lidovou radou, volenou přímým občanským hlasováním, a horní komorou - Radou starších, do níž volí dvě třetiny zástupců provinční rady a zbývající třetinu jmenuje prezident. Práva žen zaručuje ústavní článek, hovořící o to, že "občané Afghánistánu, jak muži, tak ženy, mají před zákonem stejná práva a stejné povinnosti. Každou provincii musejí zastupovat v dolní komoře alespoň dvě ženy, což ženám zaručí nejméně 64 z 250 křesel Lidové rady. Je rovněž stanoveno, že polovina z prezidentem jmenovaných poslanců Rady starších mají být ženy. Příprava a samotný průběh ústavodárné schůze poznamenaly tradiční etnické neshody. Snahy prezidenta Karzáího upevnit ústavou prezidentské pravomoci narazily na výhrady Tádžiků. Ti podezírají prezidenta, že ve svém úsilí zřídit silný prezidentský systém sází na paštúnskou kartu a ustupuje většinovému etniku. Tadžikové z bývalé Severní aliance se pokládají za strůjce porážky tálibů. Dnes se cítí odstrčeni na okraj dění, zatímco Paštúni, kteří na domácí půdě nebojovali proti konzervativnímu režimu hnutí Tálibán přímo, se vracejí na afghánskou scénu. Zdá se ovšem, že Karzáího sbližování s Paštúny je pro obě strany užitečné. Navíc jeho politický sňatek s Paštúny posvětil Washington. V nové afghánské strategii Američanů je nyní získání paštúnského etnika pro demokratický proces přednostní. Paštúni se postavili za Karzáího představu silného prezidentského systému a Karzáí jim za tuto službu dává možnost integrovat se do politické elity. V jistém ohledu je to ovšem další podoba klasického sporu domácího a zahraničního odboje po svržení společného nepřítele. Domácí tádžický odboj proti bývalému režimu se dnes střetává s odpůrci tálibů, kteří přicházejí z emigrace a jsou převážně paštúnského původu. K těmto střetům pochopitelně patří i poměřování prožitých utrpení a obviňování z kolaborace.

Ústavodárné sněmování ovšem ukázalo, že afghánská etnicko-národnostní množina, která komplikuje soudržnost stávajícího afghánského kabinetu, dokáže v jistých momentech najít většinově přijatelná řešení. Uzbeci a po nich i Balúžové, Núrestánci, Pašáíové a Pamirci vznesli požadavek, aby jejich jazyky byly uznány jako oficiální v oblastech, kde mají většinu. Tento nárok byl akceptován s tím, že úředními jazyky v celé zemi zůstanou paštú a darí.

Představitele afghánské nezávislé komise lidských práv zhodnotili práci na nové afghánské ústavě a proces jejího schvalování jako velice důležitý krok ke zrodu občanského vědomí v Afghánistánu. "Bylo to poprvé v dějinách, kdy si afghánský národ mohl vyzkoušet svá práva," prohlásila paní Sima Samarová, předsedkyně nezávislé komise. Delegáti Velké rady, která jednala o ústavě, mohli měnit vládní návrh a vláda jejich právo respektovala. To je podle pozorovatelů v Afghánistánu zcela nová a bezprecedentní situace. Vášnivé názorové výměny byly do jisté míry odrazem dosud nevyřčených bolestí z válečných let a odvolávky na minulost, kterými zástupci jednotlivých etnických skupin zdůvodňovaly své nároky, lze brát jako znamení, že rány se dosud nezacelily. Vzájemné výčitky možná trvají, ale kritická většina si nehodlá rozparcelovat Afghánistán podle etnických a národnostních švů. Afghánskou příslušnost nikdo nezavrhl.

Opium a militarizace

V Afghánistánu lze jistě najít příklady kroků ke zlepšení občanského života a stabilizaci hospodářských aktivit dva roky po pádu režimu hnutí Tálibán, Afghánci však musí projít ještě dlouhou cestu, aby odstranili důsledky více jak dvacet let trvajících bojů a válek a aby se zbavili nejkřiklavější chudoby. Podle nedávné zprávy Mezinárodního měnového fondu (MMF), která je po dvanácti letech vůbec první analýzou afghánské ekonomiky, je zvláště zneklidňující návrat k produkci opia.

Pěstování máku tálibové zakázali. Dnes je však Afghánistán znovu na špici světové produkce neblahého narkotika. Podle údajů Úřadu Spojených národů pro drogy a zločinnost (UNODC) dosáhla výroba opia v roce 2002 3 400 tun, což odpovídá úrovní konce devadesátých let. A v roce 2003 to bylo již 3 600 tun. Opiový sektor má stále silný vliv na ekonomiku a výše jeho zisků se pohybuje na úrovni poloviny HDP. MMF soudí, že je třeba za mezinárodní pomoci nabízet afghánských vesničanům alternativní plodiny, a tak je odvádět od pěstování zlověstných rostlin. Opium zatahuje Afghánce do sítě zločinnosti, násilí a korupce. Spolu s přetrvávající militarizací země je to nejožehavější problém současnosti.

Podle odhadů mezinárodních odborníků vzrostl v roce 2003 hrubý domácí produkt (bez produkce opia) ve srovnání s rokem 2002 o téměř 30 procent. Silně k tomu přispěla zahraniční pomoc a konec dlouhodobého sucha. V roce 2004 by se HDP měl podle Mezinárodního měnového fondu zvýšit o dvacet procent. Růst ovlivňuje zemědělská výroba, rozvoj služby a stavebnictví, na jehož rozmach přispívají jak zahraniční pomoci, tak peníze plynoucí z prodeje opia. Podle MMF je třeba udržet zvýšenou úroveň finanční pomoci, ale ta musí mít nadále ráz darů. Afghánská ekonomika je příliš slabá, než aby byla schopna splácet dluhy. Mezinárodní měnový fond tímto doporučením reaguje na tendenci mezinárodního společenství snižovat přímou finanční pomoc zemi, z níž sice vycházejí první kladné známky, že je na dobré cestě k politické a občanské stabilitě, hospodářsky je však rozvrácená a z hlediska materiálních a lidských zdrojů zůstává i nadále na samém dně.

Nezištná pomoc a dobře pochopený zájem

Pokus o bilanci vyvolává smíšené pocity. Řada dobrých předsevzetí a úmyslů, ale realita za nimi pokulhává. Do Afghánistánu jezdí od roku 2001 francouzský lékař Dr. Stéphane Ottin Pecchio. Založil organizaci AFT Asia, která si vzala na starost jednu vesnici v údolí Panšír na severu země. Lidem tam chybí základní zdravotní péče a děti nemají školu. Nikdo se o ně nestará. Do vesnice se nedostane ani terénní automobil, natožpak dráty s elektrickým proudem. Když se setmí, jdou lidé spát, neboť ani svíčky nemají kde koupit nebo jsou příliš drahé. Ani mák tam nepěstují. Dr. Ottin Pecchio vozí vesničanům semena a učí je stavět fóliovník, aby si vypěstovali trochu zeleniny pro své podvyživené děti. Doslova z hlíny a kamení tu obnovuje domek, který mu má sloužit jako ordinace. Jeho spolupracovnice Daniela Mares-Savelliová učí místní děti trochu anglicky a zpívá s nimi. Fotografie a videozáznamy, které loni v prosinci předvedli v Paříži, ukazují bukolickou idylu a zároveň zdrcující chudobu. Nelze si nad nimi ubránit otázce: Je tato individuální obětavost řešením? Anebo je naopak obžalobou nejrůznějších humanitárních programů včetně programů OSN, na které jdou velké peníze mizející posléze buď jako pověstné kapky v moři, nebo bůhvíkde?

Je jistě dobré, že Američané hodlají investovat stovky milionů dolarů do afghánských pořádkových sil a rozvoje regionů. Vede je k tomu dobře pochopený vlastní zájem. Co to asi přinese do jedné zapadlé tádžické vesničky v odhůří divokého Hindukúše? A ztlumí se tím alespoň trochu chaos a naruší apatie? Na rozdíl od nezištné pomoci, kterou nabízí Dr. Ottin Pecchio a jemuž ospravedlní jeho akci pár zachráněných životů a několik nadaných dětí, které snad díky němu dostanou větší životní šanci, potřebuje plošná pomoc, diktovaná dobře pochopeným vlastním zájmem, daleko větší efektivitu. Američané na sebe vzali intervencí do Afghánistánu velkou odpovědnost. A účty za případné nezdary se jim budou stále vracet.

Íránská právnička Širín Ebadíová, nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2003, tvrdí, že nespravedlnost ve světě vychází z ignorování mezinárodních institucí a znásilňování mezinárodního práva. "Lidé ztrácejí důvěru v OSN, pokud vlády nerespektují rezoluce této instituce. Odmítám intervenování do vnitřních záležitostí jakékoliv země a přála bych si, aby se Afghánci shodli a našli společný projekt, který by jim dovolil bez zasahování kohokoliv zvenčí, ať cizinců nebo sousedů, začít tvořit vlastní budoucnost. Rodinné problémy se mají řešit jen v rodině," prohlašuje Ebadíová. Sotva se dá tvrdit, že mluví jen za sebe.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.