Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Archiv > Roman Ludva: Příběhy na hřebíku I - Jan Knap

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku I - Jan Knap

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Narodil se 8. 7. 1949 v Chrudimi, vyrostl v Mariánských Lázních a na konci 60. let studoval architekturu v Praze. Pak odešel z Československa a žil rok v Brazílii. "Hlavně na pláži," říká. Potom vyměnil rozpálený písek za chladná studia na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu (1970-1972, prof. Gerhard Richter). Pobytem ve Spojených státech (1972-1982) si vysloužil americký pas. Většinu z těch deseti let strávil v New Yorku, kde se zkoušel prosadit jako ilustrátor, věnoval se abstraktní malbě a myl okna a dělal číšníka, nešlo to. Jen aby něco změnil, vyrazil do San Franciska. Nějaký den se motal po městě květin, kytky už dávno odkvetly, bez halíře v kapse. Až ho na ulici zastavil voják: "Máš hlad, co?" Měl a chlápek v uniformě byl náhončí americké armády. Nechal se naverbovat. Bůhví jak by to bylo s jeho malováním, kdyby po roce nemusel pryč ze zdravotních důvodů. Měsíce drtivého a uřvaného vojenského výcviku ovšem dodnes považuje za jednu z nejpozoruhodnějších životních zkušeností. Pak byl nějakou dobu v buddhistickém klášteře, který ve státě New York založil muž jménem Xerox, jo, ten s těmi kopírkami. Odtud odešel s jedinou jasnou představou. Následuje konverze ke křesťanství a studia teologie v Římě (1982-1984). Pak už jenom malování. Zprvu v Německu (1984-1989 Kolín nad Rýnem), potom v Itálii (1989-1992 Modena) a teď už dvanáctý rok v České republice.

Jan Knap, český malíř s americkým pasem, žije se ženou, která je Němka, a čtyřmi dětmi v titěrné moravské vesnici Želeč nedaleko Prostějova. Na návsi. Jeho dům nemůžete přehlédnout, nechal si ho postavit podle starých plánů toho, který býval na stejném místě před sto lety. Patří na tu náves nejvíc ze všech, to vidíte. Všimnete si ho jako prvního a jediného, zíráte na něj až nevěřícně. Ale když se rozhlédnete po těch ostatních, může se vám kupodivu stát tohle: začnete pochybovat ne o nich, jež tam mnohem spíš natisíckrát nepatří, nýbrž o domě, který vás napoprvé tolik zaujal. Zvláštní, ne? Někteří to mohou mít stejně s Knapovými plátny.

Vypisovat, byť heslovitě, malířovy životní peripetie by bylo zbytečné, kdyby cosi z nich neznělo i na jeho tolik stylizovaných obrazech. Jejich příběhy jsou stejně jako ten Knapův pravda pravdoucí. To si řekněme rovnou. Prostá přímočarost toho, co se děje na plátně, je úsměvně odzbrojující. A stylizace malby ji věru nevylučuje. Naopak, bez ní by to nefungovalo, nebyla by ozvěna ani barevné tajemství. A navrch je rafinovaným vykřičníkem, teda stylizace, a to se rozumí, taky malířovým spikleneckým zamrkáním. Ovšem bez ironizujících úšklebků dnes tolik ceněných. Jen si žasněte a kruťte hlavou. Jan Knap velmi úspornými prostředky - může si to dovolit, takto řemeslně vybavených malířů dnes po světě mnoho neběhá - dosahuje podivuhodného účinku, což fascinuje tím spíš, že téma obrazů se už dvacet let nemění. Minimalistický malíř. A jestliže shora načrtnuté leporelo jeho životního osudu připomene text z poněkud výstředního románu, v němž se to blýská červenou knihovnou, jsou diváci, třeba já před desíti lety, jež mají s Knapovými obrazy napoprvé poněkud červený problém: Figurativní malba a s takovým tématem? A navíc ta preciznost provedení s ozvěnou staré malby. A co s tou zářivostí barev? Pak přijde jednoduchá odpověď: Život je spektákl. Opravdový, i ten na plátně. Úžasné divadlo. Postavy Knapových obrazů jsou hrdiny zářivě krásné, harmonické inscenace ideálního světa. Rodina při všedních činnostech. Táta hobluje prkno a děti, změněné křídly na andílky, podávají nářadí. Děvčátko s pilou rámovkou má svatozář, otec v zástěře a s hoblíkem taky, a jakou! No ano, Knap je katolík, vy ne, a ono je to jedno, svatozáře náhle nevyměníte za nic na světě, nanejvýš byste zlaté ještě přidali. Jiná dívka se štíhlými andělskými křídly vám hraje na housle. Všude kolem předměty vaší každodennosti: balón, hrnek, talíř, flašky s ředidly na okně, jste přece v dílně. A na jiném obraze matka sbírá jablka do koše, děvčátko s holoubkem na ruce přihlíží, v pozadí otec se žebřem, svatozáře, teď jemné, mají všichni tři. A andílci vám k tomu hrají na zvonky. Pokud teda chcete.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Obsah čísla 1/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.