Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Kultura > Václav Jamek: Způsoby ukládání

Václav Jamek

Způsoby ukládání

Představa ukládání postihuje samozřejmě jen jednu podstatnou stránku literární práce, ale vyjadřuje zároveň to, co je na překládání možné. Do literárního textu ukládám něco, co by jinak bylo ztraceno, pomyšlení, zážitek, zkušenost - totiž více či méně zdařile to uchopuji a uchovávám; překlad v tomto smyslu je něco, co už někdo jiný uložil a co chci uložit znovu, v jiném znakovém řádu. Uložit ovšem mohu jen to, co se mi z toho již uloženého podařilo vlastními silami aktualizovat (vybavit) v mé vlastní mysli, a to jak zážitkově, tak racionální analýzou, a uložení této "aktualizace" se pak sice liší v parametrech, ale ne tolik v podstatě od ukládání toho, co zdánlivě vychází přímo ze mne.

Toto východisko mi umožňuje nahlížet původní tvorbu i překládání nejen jako slučitelné, ale i jako stejnorodé. Dál už se věci stávají složitějšími, protože jak známo jazyk není neutrální prostředník, v němž se hotová představa jen uchovává, je tím, z čeho se přímo zhotovuje, a dokud jsme něco neformulovali, nemůžeme vlastně říci, že jsme to opravdu pomyslili. Beze slov by to, co chci uložit, nejen uloženo nebylo, ono by to vůbec neexistovalo. Zároveň však slova mají svou vlastní hmotu, s níž si literatura také pohrává, a ta hra je do značné míry nezávislá na obsahu, který chci slovy vyjádřit. Pro mne tak vyvstává jakýsi ideál přiměřenosti, jemuž se svým úsilím chci přiblížit: slova nejsou inertní k tomu, co chci říci, a největším úspě­chem literatury je, nalezne-li dílo co nejlepší soulad mezi přesným pojmenováním a onou nezávislou hrou slov, která to pojmenování činí jaksi nevyhnutelným, záhadně výstižným a také jedinečně osvětlujícím.

V tomto ohledu je už překlad věc složitější a specifická: jsem jím daleko víc vázán, je tu nejen poznatek či zkušenost, s nimiž stojí za to se seznámit, nýbrž také už utvořený text, a k tomu textu mám ­zásadní povinnost, protože neexistuje na jedné straně sdělení, a na druhé straně ztvárnění: zkazím-li překladem tón, tvar, dynamiku díla, zkazím i jeho obsah, a vlastně ho nepřenesu. To se netýká jenom poezie: každý literární výtvor je nositelem nějaké apercepce, citlivosti, předává nějakou zajímavou podobu lidského pobývání ve světě, a jazyk je od toho neoddělitelný, jazyk, který autor nalezl, umožňuje druhým právě tohle také poznat a zakusit. Na překládání mě vzrušuje právě ono hledání, které se snaží prostředky jiného jazyka uspořádat tak, aby ona jedinečná apercepce také "prošla". Nejde jen o to, že třeba Voronca sní o světě velkorysém a objímajícím, kdežto Michaux podává výčet bytí vratkého a zároveň krutého: jde o to, aby každému autorovi zůstal v novém jazyce jeho hlas, neboli aby ten hlas, který jsem v původním díle zaslechl, byl slyšet i v jazyce, který může být gramaticky a strukturně zcela odlišný.

Je tedy každý překlad do značné míry jazyková fikce, protože struktura jazykového systému, jeho zvukovost, jeho ohebnost a tvárnost, členění sémantického pole atd. jsou objektivně dány. Právě proto jsem však spíš stoupencem překladu co nejvěrnějšího: soudím, že každý jazyk je ze své podstaty s to zvládnout každou lidskou zkušenost zhruba stejnou měrou, a otázka nestojí tak, zda ten či onen jazyk může to či ono zvládnout, nýbrž: jak to ten či onen jazyk dělá, aby to či ono zvládl?

Protože jsem autor, který se sám vyjadřuje dvojjazyčně, a moje bytostná témata jsou stejná v češtině i ve francouzštině, překlad mě vždycky spíš stimuloval, zvlášť proto, že jde o práci podrobnou, která člověka nutí dobře poznat i ta nejmenší "kolečka". Zkušenost překladu mě při vlastní tvorbě neochromuje, pro mé francouzské psaní byla dokonce nezbytná a nenahraditelná. Vlastní tvorba je jiná v tom, že neznáte text, ke ­kterému máte dospět, máte v tom ohledu volnost, kterou vám právě překládání umožňuje lépe pochopit a ocenit. Svazuje samozřejmě překlad sám, protože tady už na začátku máte všechno dané, a máte dojít k věrohodné obdobě, to, co si můžete dovolit, je velmi přísně vymezeno. Ale právě proto může překlad nahradit jistou "klasickou" průpravu, naučíte se pracovat v omezení, a omezení jsou podle klasické doktriny pro literáta ještě důležitější než volnost, kterou vám skýtá vaše vlastní látka, protože vytvářejí cestu. Jinak se mi občas stane, že napíšu v češtině větu, zamyslím se nad ní a pak si říkám, tohle je typická segalenovská věta, nebo typická michauxovská věta… ovšem jak jsem si je v češtině sám vymyslel.

Nejsem to já, proto to poznám, ale na druhé straně to vnímám jako obohacení, ne jako překážku či zábranu.

Velmi zvláštní je ovšem situace, kdy jsem takový závazný výchozí text sám napsal: mluvím o překladu vlastních prací. Na rozdíl od jiných dvojjazyčných autorů, kteří to pokládají za nemožné, já jsem řadu svých textů přeložil, takže zásadní nemožnost tu nepociťuji; mívám ale pocit velmi zvláštního rozštěpení, protože jakožto překladatel sám sebe nemám k textu stejná práva jako autor, jímž nicméně také jsem. Ten text je totiž najednou stejně závazný jako text nějakého jiného autora, mohu s ním nakládat sice poněkud svobodněji, ale nejde o to, jen parafrázovat - to bych pak mohl původní text úplně nechat plavat a napsat ze stejné látky a ze stejné starosti něco úplně nového. Je to velmi zvláštní zkušenost: práce je to namáhavá ne méně, než když jsem text úplně vymýšlel, ale úplně jiná, a někdy se dostávám do stavu tak podivného odcizení, že si musím sám připomínat, že jsem přece text sám napsal, a tudiž nemůže být nikdo, kdo by mu rozuměl líp.

Samozřejmě mám v češtině i ve francouzštině svůj vlastní rukopis, a to také někdy vede k zvláštní odcizenosti: to, co překládám, by se mému původnímu rukopisu v tom kterém jazyce mělo podobat, neměl bych dospět k výrazně odlišnému výsledku. (Je to ovšem problém především pro jiného překladatele, který by mě překládal: vždy bych mu musel říci - to či ono bych česky nikdy nenapsal, takto bych já francouzskou nebo českou větu nepostavil, atd., a samozřejmě by muselo být podle mého.) I tak dospívám u vlastního textu, který sám přeložím, k jistému pocitu zvláštnosti, který je dán nejspíš tím, že nový text - český nebo francouzský - má ve svém novém jazyce jinou vláčnost a jinou zrnitost, někdy se odvolává i k jinému kánonu (vytříbený úvahový jazyk, o který se v češtině snažím, jako by se odvolával k nějakému dávněj­šímu stavu jazyka, francouzština, kde se tříbilo průběžně, mi v mých ústech připadá "aktuálnější", a proto i méně "artistní"); a tak text, který je ve všem všudy ekvivalentní, působí na mě jakousi podivnou nezvyklostí, tím, čemu Francouzi říkají "dépaysement", a že takový účin mohu přivodit sám sobě, tu podivnost ještě zvyšuje.

Zajímavé je, že až dosud jsem většinou překládal své vlastní texty spíš z původní francouzské verze do češtiny, a mnohem méně v opačném směru. Nevím, zda směr překladu vytváří nějaký rozdíl: text Tajemství a prach jsem nejprve napsal francouzsky, Měsíce nejprve česky. Kdo to dovede posoudit, ať se vyzná.

Psáno pro Listy. V těchto dnech vychází soubor autorových prací rozptýlených - literární studie a kritiky, publicistika, rozhovory - pod názvem Duch v plné práci.

Václav Jamek

Václav Jamek (1949), básník, překladatel, redaktor a esejista, maturoval v Dijonu. Francouzštinu a psychologii vystudoval na filosofické fakultě Karlovy univerzity, pracoval jako nakladatelský redaktor (Academia, Odeon) a v diplomatických službách (kulturní rada v Paříži do března 1998). Nyní působí na FF UK.

Obsah čísla 1/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.