Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 1 > Glosy > A. J. Liehm: Co zmůže literatura?

A. J. Liehm

Co zmůže literatura?

V šestnácti poznala mučírny pražského gestapa. Ještě jí nebylo dvacet, když 9. května pohřbívala sovětského velitele svého partyzánského oddílu na Vysočině. Poprvé o tom napsala o rok později. Za další dva roky vstoupila do KSČ, odkud ji o dvacet let později vyhodili. Za dalších dvacet let napsal Jan Skácel: "Je to statečná ženská, a kdyby nebyla, bylo by toho na světě o moc míň. I tak je toho málo."

Tu útlou knížku, sotva sto stránek, psala celý život. Dopis zmizelému (Torst, Praha 2003). Měla své verze, své podoby, z té poslední, definitivní (kterou už v knižní podobě neviděla) jako by k nám, kteří měli to štěstí ji znát, i k těm, kteří to štěstí neměli, promlouvala šestnáctiletá Milena Bláhová-Honzíková ze svého posledního (a kolik jich za ten dlouhý život bylo) nemocničního lůžka: "Ale copak jsme vůbec schopni neděsit se smrti? Jakékoli smrti, jakmile se přiblížíme její neodvratnosti? A není přirozená smrt na konci života těžší než neštěstí, jako je dožitý život těžší než život na začátku či v půli ukončený? Může být něco mučivějšího než vědomí, že jsme měli čas, a že jsme ho promarnili?"

Mezi smrtí šestnáctiletého děvčete - která se nekonala, tím příběhem z válečných let, jehož mottem je, už tenkrát, že "činy se dáváme všanc, pokaždé a vždycky znovu celí, s celou minulostí i budoucností" - a smrtí poslední (byly i další, přežité) je celý život. Život velké části jedné generace, kterou tak zoufale chtějí odepsat, nebo na ni aspoň zapomenout, aby ji náhodou nenašli dnešní dvacetiletí, bez paměti. O tom se ve škole nemluví, řekla mi onehdy jedna zvědavá devatenáctiletá.

Na knihy o té generaci, o téhle její části, čekáme zatím marně a není jistě náhoda, že tu první, o níž tu je řeč, přešla naše média buď mlčením, nebo poklepáváním na rameno. Ušlo jim, že to motto, že kterého jsem citoval, začíná takhle: "Je možné vždycky amnestovat jenom nečiny? Pravda, jsou tak lehké proti činům a zaručují, že nás neubude, že se uchováme, zdraví, sebejistí a silní sudiči, utvrzení ve své dokonalosti." To už bylo napsáno po celém životě (ale ještě ne jako odpověď novému prezidentovi).

"Mohlo by se zdát," říká se hned na začátku té útlé knížky, že jsem svůj život pečlivě promýšlela a měla jej - dobře či špatně - pevně v rukou. Opak je a byl pravdou, dodneška... Ale kdy jsem se nejvíc mýlila? V dobách a okamžicích, které navždycky poznamenaly můj život, a kdyby nebyly, jak mohlo být všechno jiné? V dobách a okamžicích, na které může každý ukázat a útrpně se usmát jejich naivní víře a tak příkrému rozporu mezi výsledkem a chtěním? V bezmocném očekávání, kam až dojdeme s tvrdošíjnou vůlí spasit ostatní, bylo už smíření a nebyla naděje, a přece ona jediná noc 21. srpna o šestadvacet let později vzala navždycky a nazpátek i možnost smíření a popřela samý smysl toho, že jsme vůbec byli.“

"Už leta se bojím," uvažuje moudrá žena nad svou šestnáctiletou sestřičkou, krčící se strachem v mučírně gestapa, "příliš jednoduchých pravd, protože se nakonec ukáže, že překrývají nepřekrytelné, a zapomínám, že to nejsou jednoduché pravdy, ale zjednodušení, k nimž jsem usilovně a úporně chtěla dojít v bezmocné snaze změnit složité v jednoduché. Přesto jsou průzračné, jednoduché pravdy. První rána, která mě srazila k zemi, ale nezbavila vědomí, abych mohla vnímat ty další, první salva výstřelů, po nichž se lidé sesuli jako obleky, které se vysmekly a sklouzly z věšáků..."

A ještě naposled: "A kdybych byla věděla, do čeho jdu? Byla bych stejně šla, protože rozhodneme-li se pro oheň, a nepočítáme s popelem, pro bílý sníh, a nepočítáme s šedivým blátem, rozhodneme-li se, že pochopíme, proč jsme na světě, a vylučujeme odhalení nicoty, toužíme po lásce a odmítáme zoufalství a bolest, nejsme hodni ani ohně, ani bílého sněhu, ani prozření, ani lásky... Břemeno těžké jako paměť světa jsme si nadhodili v rukou a zdálo se nám lehké, tolik jsme je chtěli unést, netrpělivě jsme spěchali je donést a zapomněli se ohlédnout na své stíny. Dloužily se ze námi, hmotněly a těžkly, až jsme si uvědomili, že v rukou neneseme nic a přepadáme zpět tíhou toho, co je za námi… Čím byl [konec války] bližší, tím mi připadal neskutečnější a nemožnější — co bude a co budu dělat? Jak vypadá svět, z nějž jsem odešla? Jak jsem netušila, že se změnil tak málo a že to ke svému neštěstí nepoznám! Jak jsem netušila, že přímočarost, jednoznačnost a určitost, která dává činům smrt, jim nemusí dávat život! Jak jsem tenkrát ještě nevěděla, jak je to těžké zůstat naživu!"

Kolik toho napsala, udělala, kolika lidem pomohla. Ale tuhle knížku psala skoro šedesát let, brousila ten diamant, vážila slovo za slovem, znovu a znovu kladla kamínek ke kamínku, až tu dnes stojí pomník ne mladičké hrdince těch stránek, ale generaci, která na něj čekala tolik let. Říká se, že literatura, ta dobrá, ta velká, pomáhá žít. Já bych to právě nad touhle knížkou přál všem těm, kteří dělají první vážné kroky po kamenité cestě, která se jmenuje život. Jen aby je k té knížce někdo přivedl. Rozhlas, škola? Ach jo.

Obsah čísla 1/2004 - O autorovi


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.