Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Z domova > Martin Hekrdla: Tři čtvrtě století profesora Jičínského

Martin Hekrdla

Tři čtvrtě století profesora Jičínského

Martin Hekrdla Martin Hekrdla

Kdokoliv na své kůži zažil, aktivně promýšlel či dokonce ovlivňoval několik zásadně odlišných společenských systémů, ideologických poryvů, politických režimů a vnitro i mezinárodních konstelací, nemívá nikde na růžích ustláno. A to ani tehdy, když se nakonec politicky (a v intencích svého života bytostně logicky) vyprofiluje v řadách sociální demokracie - přímo pod znakem růže. Tak jako se vyprofiloval profesor Zdeněk Jičínský, který se letos dožil pětasedmdesáti let. A má věru víc nežli "pět pohromadě" (a nejen roků!).

Tento právník, politolog, politik, poslanec, publicista, pravidelný přispěvatel Práva si dovoluje celé tři čtvrtě století žít a více než půlstoletí, opřen o důvěrnou znalost právničiny, posuzovat svět kolem sebe. A na základě zkušeností a růstu odborného poznání posunovat svůj právní a politický úhel pohledu k záviděníhodné, samozřejmé a klidné preciznosti. Tohle nevýslovně rozčiluje všechny ty dnešní, budoucnost vzývající jepice, které svůj jediný pomíjivý den označují za "konec dějin". A považují se za oprávněné soudce minulých dnů, do nichž nedohlédnou, a za platné posudkáře lidí, kteří kdysi také zvedli fangle "poslední bitvy".

Mediální "prohozy" či parlamentní invektivy, jichž byl a je Zdeněk Jičínský poměrně častým terčem, se dnes takřka staly "pravdou" biografických slovníků. Je shledáván ďáblův chlup "tvrdě stalinského pojetí práva" v Jičínského nose. Polistopadový odpor letošního pětasedmdesátníka k "diskontinuitě s komunistickým právem", k lustračnímu a protikomunistickému zákonu je vydáván div ne za projev návaznosti na temno minulé éry. Jakoby tenhle jeho odpor v nové epoše svobody a v nejlepším ze všech možných světů přímo vzešel z toho, že na vysokých školách pomáhal formovat právníky či nomenklaturní rychlokvašky 50. a 60. let, anebo z účasti na tvorbě "socialistické ústavy" 1960. Důkazy "viny" jsou vždy po ruce, například citáty ze staré Jičínského knihy s dřevním názvem Politická ideologie buržoazní ČSR.

Není tu však návaznost, ale "jen" souvislost, jenže právě opačná a pro dnešek k nezaplacení. Generace zrozená do Velké krize, kdy odepsal kapitalismus i Ferdinand Peroutka, generace formovaná válkou, před níž do svých vod pustily liberální demokracie fašistické mloky, se snadno a zaníceně zařadila do zástupu, jenž se po válce vydal na pochod "z říše nutnosti do říše svobody". Ale Zdeněk Jičínský přece patřil k těm, kdo brzy neomylně rozeznali hnědou stalinskou polevu této "svobody". A kdo právě proto pak v každé době zvedali boj proti každému fanatickému i účelovému primitivismu v politice, který se snaží použít právo - včetně práva trestního - jako přímý nástroj moci. Páteří postojů Zdeňka Jičínského dodnes zůstává odmítání "ideologických kategorií" v právním řádu. Právo musí být samo sebou.

Koncem 60. let byl na pořadu dne pokus o reformu v srdci Evropy, dnes opět znevažovaný skoro se stejnou razancí, s jakou Pražské jaro 1968 převálcovaly tanky Velkého bratra. Jičínský byl tehdy v centru dění, a hodně vysoko: v tzv. Mlynářově týmu se vrhl do překopávání politického systému, Šikově ekonomické reformě sekundoval prací na jejích právních aspektech, svou odbornost i demokratické přesvědčení uplatnil při koncipování československé federace. Tehdy také už začíná jeho historie poslaneckého matadora v České národní radě (1968-1969) a Federálním shromáždění (1969-1970), která dodnes neskončila.

Logicky následovalo vyloučení z KSČ, sestup z oficiální politiky a akademické půdy do řehole podnikového právníka, krátce i nezaměstnaného. A samizdatového historika, jenž nejprve v Pelikánových Listech a později v Kolíně nad Rýnem vydává studii o českém parlamentu za Pražského jara (Vznik ČNR v době Pražského jara 1968 a její působení do podzimu 1969, 1984). Organicky se rodí disident dusné normalizace, v níž se zabydlují tiší - podle slov Adama Michnika - "neušpinění opatrníci" a příští hlasití kritikové Zdeňka Jičínského. Přirozeně se Jičínský v normalizačních katakombách mezi "těmi dole" etabluje jako signatář právnicky koncipované a platného práva se dovolávající Charty 77, jejíž situaci tváří v tvář arogantní mocenské garnituře nastiňuje v přesných formulacích politologicky erudovaného právníka (později vydaných pod názvem Charta 77 a právní stát, 1995).

Neméně logicky a organicky vynáší Jičínského "listopadový uragán" 1989 do pražské Laterny magiky a Špalíčku, sídel "revolučního direktoria", zvaného Občanské fórum. A znovu do poslaneckých lavic a řídících funkcí Federálního shromáždění (1990-1992), Poslanecké sněmovny (1996 až - po krátkém přerušení v roce 2002 - dodnes). V knihách se ohlíží zpět za šedesátými léty (K vývoji právnického myšlení v Československu v 60. letech, 1991), publikuje aktuální sondy do rozjezdu naší nové demokracie (Problémy české politiky, 1993) i parlamentarismu (Čs. parlament v polistopadovém vývoji, 1993). To jsou opravdová "skripta", z nichž si lze kromě žulových fakt s trochou štěstí, trpělivosti a osobních dispozic osvojit vzácnou politickou kulturu.

Ale v samotném výčtu knih, sborníků, delších statí a kratší soustavné publicistiky, ani ve výčtu rétorických vystoupení, návrhů a protinávrhů z parlamentních řečnišť - v samotném takovém seznamu Jičínského aktivit není jádro pudla jeho politického působení ve veřejném prostoru. Klíčová není ani jeho politická barva, která se už v různých protivětrech uvnitř Občanského fóra jasně otáčela doleva: když si někdejší okresní "opatrníci" doslova vybouchali do stolů OF "jedinou možnou" pravicovost ("Chceme Klause, chceme pravicovou stranu!"), vlevo od toho řevu se Jičínskému přirozeně nabízelo kultivované Občanské hnutí Jiřího Dienstbiera - a pak už jen sociální demokracie, do níž v roce 1992 vstoupil. Ne, jde o to, na jaká témata klade důraz a jaký způsob politiky takřka pedagogicky předvádí.

Především: Právo není hadr na holi, napsané platí a musí být dodržováno. A je to dlouhá léta rostoucí strom, složitě budovaná konstrukce, jejíž pouhé smetení ze stolu - ve jménu "účelu", "spravedlnosti" či "vyrovnávání se s minulostí" - hrozí právní nejistotou, svévolí, neúčelným chaosem, dalšími nespravedlnostmi a - návratem minulosti! Jičínský v tomto punktu pevně "nešel s dobou" a "míjel se s naší společností", když proti shora manipulativně vnucovanému účelovému rozpadu federace tvrdohlavě stavěl ústavnost a - požadavkem referenda - přímou demokracii. "Nešel s dobou", když jiní za potlesku vyhlašovali "druhé revoluce" a další "jakobinismy naruby", ani při známém stávkovém angažmá politických spacáků v tzv. televizní krizi, jejíž ne legální rozuzlení mělo mezi intelektuály, v médiích a v celé společnosti (a také u aktérů dnes vládnoucí koalice) širokou podporu.

Názory na ten či onen aspekt podobných pozdvižení mohou být a jsou různé. Nicméně danému problému blízká diskuse Zdeňka Jičínského s Václavem Bělohradským o legitimitě a legalitě se dostala do učebnic a vychovává české politology i právníky k nesamozřejmému myšlení, a tedy k myšlení vůbec. Ke střízlivému odstupu od zapálených davů.

Dále: Politika je umění možného, tvrdí (a podle toho i koná) Zdeněk Jičínský, nikoliv "nemožného", jak definoval "nepolitickou politiku" Václav Havel. Politika nesmí být amatérská, ale profesionální, ani "silné osobnosti", natož "kamarádíčkové" nemohou nahradit instituce a neosobní, leč spolehlivé demokratické procedury. I tolik vysmívaná a ostouzená opoziční smlouva se jevila Jičínského očím jako jedna z běžných a fungujících možností, která v určitém smyslu - praktickou koexistencí předtím zmobilizovaných "protikladů" - doložila neničivou pružnost liberální demokracie. Všechno je v normálním státě možné a nutné si vyříkat v rámci celého politického života, natož třeba uvnitř sociální demokracie.

Rozvaha, reálné cíle a trpělivá strategie na cestě k nim, to je - jak já to vidím - pro letošního oslavence základní deviza trvale udržitelné politiky. Ostrý to protiklad k vlajkonošům Velkých zlomů, ať už padesátých či devadesátých let, ať už komunizace nebo globalizace.

Nechť si však nikdo nemyslí, že Zdeněk Jičínský je přeopatrně uzavřen v daném pořádku věcí, zadřen v myšlenkových stereotypech a uzamčen v kleci těžce získaných zkušeností. Vím o něm, že se s mladistvým elánem, bez jazykových bariér a ideologických předsudků zajímá o vše, co dnes po světě vymýšlejí různí hledači alternativ. Ti nejenže ještě kupodivu nevymřeli, ale poslední dobou jich nějak přibývá. Když mi kdysi jednu z těchto - kdesi kýmsi vymyšlených a francouzsky tištěných - vizí vracel, své skeptické poznámky provázel napůl schvalujícím úsměvem. A jedno i druhé bylo mi zárukou, že tentokrát možná - kdopak to může najisto vědět? - už aspoň přihořívá...

Martin Hekrdla (1956) je komentátor deníku Právo.

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.