Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Svět v pohybu > Tomáš Halík: Franz König - život jako podaná ruka

Tomáš Halík

Franz König - život jako podaná ruka

Tomáš Halík Tomáš Halík

Jen několik měsíců zbývalo, a jeho život by obsáhl celé století. Až do poslední chvíle vystupoval na veřejnosti a udivoval všechny stářím téměř nedotčenou pamětí, neuvěřitelnou svěžestí ducha, noblesou vystupování, pevným jasným hlasem a především vždy promyšleným obsahem toho, co říkal. V naší době, kdy církev je oblíbeným fackovacím panákem médií, byl tento prelát médii trvale vyhledáván a milován, protože se nikdy neuchyloval k bezobsažným frázím. Bývalý vídeňský arcibiskup Franz kardinál König byl aristokrat ducha s okouzlující civilností a laskavou bezprostředností v každém svém gestu; i při našem posledním setkání jsem si všiml, že tento osmadevadesátiletý stařec vždy při vstupu nového hosta do místnosti vstal z křesla a vyšel mu podat ruku. Když zavřu oči, vybavím si nejprve jeho laskavý úsměv a zpytavě pozorný pohled, ale především toto gesto: ano, právě podaná ruka jej charakterizuje víc než cokoliv jiného.

Franz König po počátečním úmyslu vstoupit k jezuitům volí cestu diecézního kněze. Po studiu filosofie a teologie na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě dosahuje doktorátu v obou těchto disciplinách a specializuje se na studium religionistiky, konkrétně starých perských náboženství a jazyka. Po krátkém kaplanském působení je během války pověřen péčí o vysokoškolské studenty. Po válce se habilituje jako soukromý docent religionistiky na Vídeňské univerzitě, poté se stává profesorem univerzity v Salzburgu; v té době vydává třísvazkové dílo Kristus a světová náboženství. V roce 1952 je jmenován pomocným biskupem diecéze St. Pölten, nepřestává však vědecky pracovat - jeho nejvýznamnější publikací je Religionistický slovník. Roku 1956 je jmenován vídeňským arcibiskupem a o tři roky později kardinálem.

O dva roky později jen o vlásek unikne smrti při těžké automobilové havárii na cestě na pohřeb jugoslávského kardinála Stepinace; okolnost, že se "podruhé narodil" v nemocnici v Maďarsku, chápe jako Boží pokyn, aby se systematicky zajímal o církve ze železnou oponou. Prvním plodem tohoto zájmu jsou opakované návštěvy kardinála Mindzentyho, který po rozdrcení maďarského povstání nalezl dlouholetý azyl na americkém velvyslanectví v Budapešti; později vede jménem Vatikánu diplomatická jednání, která vyústí v propuštění Mindszentyho a jeho odchod na Západ. Na pohřbu kardinála Trochty v Litoměřicích v roce 1974 komunističtí "tajemníci pro věci církevní" nedovolí třem přítomným zahraničním kardinálům koncelebrovat při smuteční mši; později jsem nezávisle slyšel od každého z nich, jak jim tato arogance otevřela oči pro hrůznou realitu postavení katolické církve v tehdejším Československu: právě tento zážitek vede vídeňského Königa, berlínského Bengsche a krakovského Wojtyłu k pevnému rozhodnutí pomáhat podzemní církvi v naší zemi.

Nejvýznamnější kapitolou v činnosti kardinála Königa je však jeho aktivní účast na II. vatikánském koncilu v letech 1963-65. Vídeňský arcibiskup je jedním z prvých hierarchů, kteří si uvědomili, že tento koncil může sehrát klíčovou úlohu v moderních dějinách církve. Každý z přítomných biskupů si mohl na koncil přivést svého teologického poradce - König si zvolil největšího katolického teologa 20. století, jezuitu Karla Rahnera. Byla to volba jak moudrá, tak odvážná: Rahner patřil k teologům, na nějž oko římských zastánců tradičního neotomismu hledělo velmi podezíravě. Právě spojení těchto dvou mužů sehraje ve vývoji koncilu - a skrze koncil v dějinách církve - velmi důležitou úlohu.

Strategie kruhové obrany a "kontrakultury" proti modernímu světu, kterou se církev naučila v předcházejících dvou staletích a která vyvrcholila na I. vatikánském koncilu, se prozíravým mužům církve včetně papeže Jana XXIII. začala jevit jako cesta do slepé uličky. II. vatikánský koncil zahájil nový dějinný pohyb ve znamení dvou klíčových pojmů - aggiornamento (přiblížení dnešku) a dialog: dialog s moderním světem a jeho kulturou, s ostatními křesťanskými církvemi, s mimokřesťanskými náboženstvími i s ateismem. Péče o tři směry dialogu je po koncilu institucionalizována v podobě tří sekretariátů (později papežských rad) - pro ekumenismus, pro mimokřesťanská náboženství a pro dialog s nevěřícími (později pro kulturu). Kardinál König se stává prvním prefektem sekretariátu pro dialog s nevěřícími a zastává tento úřad v letech 1965-80. Pod jeho vedením se rozvíjí nový vztah církve k sekulárnímu humanismu - už ne defenzivní polemika, nýbrž trpělivá snaha hledat společné body a místo konfrontace komplementaritu. Což ony velké hodnoty, k nimž se církev přihlásila na koncilu - a které papežové 19. století vášnivě odmítali -, jako jsou svoboda svědomí, náboženská svoboda a tolerance, nevyplývají právě z onoho pojetí důstojnosti člověka jako svobodného Božího partnera, které je zakotveno v Bibli? A nestojí za společnou úvahu zastánců křesťanského i "laického" humanismu otázka, proč se řada "křesťanských hodnot" mohla plněji uplatnit v evropském veřejném prostoru až poté, kdy tam křesťanství ztratilo dominující politické postavení?

Kardinál König po koncilu rovněž bohatě zúročil svou vědeckou kompetenci v oboru religionistiky. Rozvíjí široké kontakty nejen mezi křesťanskými církvemi - navštěvuje zejména východní křesťanské církve, pravoslavné a kopty, nýbrž vyvíjí průkopnickou činnost v rámci "velké ekumény" světových náboženství. Setkává se opakovaně s dalajlámou, je prvním křesťanským teologem, který má přednášku na káhirském univerzitě Al Azhar, světovém centru sunitského islámu. Podniká cesty a církevní i diplomatické rozhovory také v řadě asijských a afrických zemí, dokonce i v Čínské lidové republice. Jeho přednáška "Případ Galilei" na setkání nositelů Nobelových cen ve švýcarském Lindau v roce 1968 vzbudí světovou pozornost a zahájí proces "překonání schismatu mezi vědou a vírou", vrcholící o řadu let později rehabiltací Galileiho papežem Janem Pavlem II. Přednáší na univerzitách a vědeckých kongresech po celém světě, zakládá nadace a odborná grémia, získává řadu čestných doktorátů a pozitivní ohlas od lidí nejrůznějších přesvědčení. Mnohé z toho, co světová veřejnost zaznamenala až díky aktivitám papeže Jana Pavla II. - zejména setkávání s představiteli nekřesťanských náboženství - bylo předem prošlapáno cestami a neúnavnými průkopnickými aktivitami rakouského kardinála.

V jeho vlastní vídeňské diecézi jsou ovšem někdy arcibiskupovy mezinárodní aktivity sledovány s menším porozuměním; traduje se, že jeho generální vikář zahajoval setkání kněžské rady ironickou poznámkou: "Když jeho Eminence zas jednou projížděla Vídní, rozhodla takto…" Ke kardinálovým přednostem však patřila i vynikající schopnost obklopit se velmi kompetentními spolupracovníky, vytvářet týmy lidí, kteří byli prodchnuti stejným duchem.

Vídeňský arcibiskup měl nesmírný cit také pro politické záležitosti, často a úzce se stýkal s vrcholnými rakouskými politiky a odboráři. Byl to on, kdo při slavném projevu v Mariazell vyhlásil konec tradičního "manželství" církve s Lidovou stranou a razil zásadu, která se pak objevila v koncilových dokumentech - církev se nesmí úzce vázat na jednu politickou stranu a žádná strana si nesmí nárokovat roli jediného mluvčího křesťanství. Byl to neobyčejně vstřícný krok směrem k rakouské levici, který zejména ocenili křesťané v řadách členů a voličů Socialistické strany. Církev podle Königových slov nesmí "politikařit", nesmí vstupovat do stranických rozmíšek a má se vystříhat konkrétních doporučení, avšak nesmí být "apolitická": musí jasně promluvit, kdykoliv jde v politice o zásadní etické hodnoty a obranu základních práv a svobod lidské osoby. Ještě několik dní před svou smrtí se kardinál obrátil k politikům a varoval je před lhostejností ve věci uzákonění eutanazie a manipulace s lidskými embryi.

Další výrazný zásah kardinála Königa do dějin církve a světa je dnes veřejným tajemstvím - byl to právě on, kdo při posledním konkláve výrazně prosazoval kandidaturu krakovského kardinála Wojtyły. Člověk se ovšem nemůže ubránit otázce, jak by vypadaly současné dějiny církve, kdyby kardinálové při posledním konkláve tušili, že před rakouským architektem koncilu, kterého tehdy v jeho sedmdesáti třech letech už nepovažovali za volitelného, je ještě čtvrtstoletí velmi aktivního života.

I když v památných aktech současného pontifikátu - mám na mysli zejména vstřícnost papeže vůči židům, společné modlitby představitelů světových náboženství v Asissi, akt veřejné omluvy za dějinná selhání církve a všestranná podpora dialogu víry a vědecké racionality - došly mnohé iniciativy kardinála Königa dovršení a naplnění, kardinál neváhal - zvláště v posledních letech - vyjádřit svůj nesouhlas s některými příliš úzkostlivými a konzervativními postoji dnešního Vatikánu. Když někteří teologové byli napomenuti za přílišnou vstřícnost k asijským spiritualitám a indickým náboženstvím, kardinál König se jich veřejně zastal.

Hořkou kapitolou v jeho životě byla bezesporu ta okolnost, že za jeho nástupce si papež vybral muže, který trvale kritizoval Königův přiliš "liberální kurs", Hermanna Groera. Po Vídni koloval vtip, že hlavní příčinou Königovy dlouhověkosti je nechuť, aby nad jeho rakví mluvil kardinál Groer. Groerův čas "konsolidace" rakouského katolicismu však skončil neslavnou pedofilní aférou, která odstartovala nynější vlnu téměř celosvětové antiklerikální kampaně, v níž se už nezřetelně mísí nepříjemná pravda s bulvárním prahnutím po peprných skandálech a oživováním starých předsudků a obrazů nepřítele. Ale právě v této době "nového antikatolictví", jak tuto mediální vlnu nazvala nedávná britská studie, vyvstala znovu do popředí osobnost starého kardinála, který ukazoval světu zcela jinou tvář katolické církve a křesťanské kultury dialogu.

Budiž mi na závěr dovoleno několik osobních vzpomínek. Kardinála Königa jsem osobně poznal v říjnu 1988; v době "perestrojky" jsem dostal poprvé od roku 1969 dovolení odjet - ještě nikoliv soukromě, nýbrž služebně - na Kongres o rodině do Vídně. Shodou okolností den po desátém výročí svého tajného kněžského svěcení jsem navštívil už pensionovaného kardinála v "domově důchodců". Mé první překvapení nastalo hned ve dveřích, když mne uvítal muž, který ve svých osmdesáti třech letech působil dojmem svěžího šedesátníka na vrcholu životních sil. Když jsem mu vyprávěl o problémech "podzemní církve", o spolupráci s kardinálem Tomáškem a počínajícím projektu Desetiletí duchovní obnovy, nestačil jsem se divit, jak podrobně je o naší církevní i politické situaci informován. Tento přehled si zachoval do poslední chvíle: byl například velmi přesně informován o osobnostech biskupů i výraznějších teologů v celém bývalém komunistickém táboře a opravdu velmi dobře věděl, "kdo je kdo".

Tenkrát jsem se domníval, že ono srdečné setkání a důkladný rozhovor bude poslední; ale brzy následovalo další při oslavě devadesátin kardinála Tomáška v Praze - a pak, když padla železná závora komunismu, se staly naše rozhovory častějšími. To on mne osobně seznámil s dalajlámou ve švýcarském Caux v roce 1991, s jeho "glejtem" jsem mohl navštívit ostrov Athos, kam je vstup katolickým kněžím zakázán, a rozhodnutí papeže Jana Pavla II. jmenovat mne poradcem - jím založené - Papežské rady pro dialog s nevěřícími patrně také nebylo bez jeho vlivu. Na pozvání České křesťanské akademie byl řečníkem na prvých Dnech Josefa Zvěřiny. Když jsem před jeho přednáškou kardinála Königa česky představoval publiku, reagoval na to typicky: "Nerozuměl jsem úplně tomu, co Tomáš Halík o mně říkal. Ale jsem toho názoru, že v mém věku už mne trocha chvály nemůže zkazit." Po roce 1990 se můj vnitřní svět začal proměňovat vlivem zkušeností ze setkání s kulturami různých kontinentů a s představiteli nejrůznějších náboženských směrů; na druhé straně některé trpké zážitky z domácího církevního prostředí mne nutily revidovat trochu naivní nadšení někdejšího konvertity a "v ilegalitě" působícího kněze, který s velkým očekáváním a nadějemi vyhlížel čas svobody církve. Nastávaly chvíle, kdy jsem stál v těžkých rozpacích na důležitých vnitřních i vnějších životních křižovatkách a potřeboval moudrou radu a povzbuzení člověka, který by věcem rozuměl v pohledu značně přesahujícím horizont české zkušenosti. Poznal jsem ve světové církvi dva muže, v nichž se moudrost pronikavého úsudku snoubila nejen s hlubokou vzdělaností, nýbrž s takovým pokladem životních zkušeností a s tak dokonalým přehledem o světovém a církevním dění, že jsem si byl jist, že se na jejich radu mohu spolehnout, byť by radili něco, s čím by naprostá většina lidí kolem mne nesouhlasila. Jeden byl bývalý generální ekonom jezuitského řádu a donedávna výkonný ředitel nadace Renovabis P. Eugen Hillengast S. J. a druhý starý kardinál König. Příležitostí poradit se s kardinálem Königem nebylo mnoho, ale v těch opravdu důležitých chvílích se často nečekaně naskytly - a vždy jsem za ně byl velmi vděčný.

Mé poslední setkání s kardinálem Königem se událo v říjnu minulého roku, kdy mi předával cenu nazvanou jeho jménem, kterou mi na jeho návrh udělila jedna z mnoha odborných společností, jež založil. Při té příležitosti tento muž, který byl už v devadesátém devátém roce svého života, ve stoje, vzpřímen, pronesl spatra proslov - jediný mluvil bez mikrofonu, hlasem jako zvon. Pak pozval přítomné do klubu vídeňského arcibiskupství, kde odpovídal před kamerami na otázky novinářů a dlouho do pozdní noci vyzařoval svůj vtip a šarm, bez jakékoliv zřetelné známky stařecké duševní či tělesné ochablosti. "Náhodou", v níž jsem nemohl nevidět milý Boží vzkaz, se tato slavnost konala v den 25. výročí mé primice a na den přesně patnáct let poté, kdy jsem se s vídeňským kardinálem setkal poprvé.

Ještě minulý měsíc jsem obdržel vzkaz, že kardinál König hodlá v květnu navštívit Prahu, a navrhuje, abychom koncelebrovali mši ve studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora. Už k tomu nedojde. Píšu tyto řádky v bolesti, i když vím, že za téměř století trvající život, naplněný po okraj a až do poslední chvíle požehnanou činností a ukončený milosrdnou smrtí ve spánku, je třeba spíše děkovat. Moudří, kteří vedli církev, inspirovali veřejný život a byli nám povzbuzujícími příklady a otcovskými rádci, v poslední době odcházejí, jako by neúprosně nastal čas velkého střídání stráží. Těžkostí v církvi i světě spíše přibývá, pokušení k rezignaci se zdá být těžší než kdykoliv dříve. Měli to ale ti, kdo nesli "tíži dne a horka" v krutém dvacátém století a kteří prošlapávali cestu církve ze zatuchlého sevření k odvaze k dialogu a učili sebe i ostatní křesťany umění vstřícně komunikovat s druhými, snad lehčí?

Kardinál König měl ve zvyku v okamžiku loučení mi sevřít paži a s povzbudivým úsměvem říci: "Mach' gut!" - dělej to dobře, čiň se! Snad to můžeme přijmout jako jeho vzkaz - jak nám, kteří jsme ho směli poznat, tak těm, kteří to štěstí neměli, avšak jde jim o podobné hodnoty porozumění v dnešním světě a o plodné setkávání duchovních kultur: vytrvejme, snažme se to dělat důsledně, odvážně a dobře!

Tomáš Halík (1948) je katolický kněz, psycholog, profesor Filosofické fakulty UK v Praze. Nejnověji vydal knihu Oslovit Zachea (Nakladatelství LN, Praha 2003).

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.