Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Svět v pohybu > Otakar Turek: Globalizace - stará a nová

Otakar Turek

Globalizace - stará a nová

Konstatuje li někdo (jako např. I. Wallerstein), že globalizace je proces probíhající souběžně s rozvojem mezinárodního obchodu již někdy od 17. století, můžeme mu dát za pravdu. Proč ale po celá ta staletí o fenoménu globalizace nikdo vlastně ani nevěděl, proč najednou v posledních letech vtrhl jako nejfrekventovanější téma na stránky odborných časopisů i běžného tisku, na pořad seminářů a dokonce i na vrcholná setkání nejpomazanějších hlav, proč kvůli globalizaci se ve světě až poslední dobou pořádají masové bitky s policií, proč v hrozivě zrajícím konfliktu bohatý Sever - chudý Jih téma globalizace téměř vytlačilo dříve dominující agendu neúnosné zadluženosti rozvojových zemí? Vysvětlení je nasnadě. V posledních zhruba třech dekádách globalizace dramaticky akceleruje a dostává se do kvalitativně nové fáze, přinášející - vedle tradičních pozitivních efektů - i efekty prohlubující nejkardinálnější ekonomické i politické problémy současného světa.

Myšlenka, že globalizace se dlouho vyvíjela jako nevinný proces bez publicity (příznačné je, že společenskou vědou nereflektovaný) a teprve nedávno přešla do fáze přinášející řadu problémů, má nespornou platnost ve vztahu k ekonomice, kde podstatnou roli hrají spontánní procesy. Zdá se mi však přinejmenším sporné, jestliže se dnes hovoří o globalizaci také ve sféře politiky, v níž je charakter procesů podstatně odlišný. Seminář o sociálním pokroku v Kodani (1997) rozlišuje mezi "globalizací jako stadiem historické evoluce lidstva" a "globalizací jako politickým projektem řídícím svět jistým směrem". V tom druhém smyslu se z globalizace spontaneita už docela vytrácí. Oxfordský profesor N. Fergusson říká: "Musíme to nazvat pravým jménem. Politická globalizace je galantní slovo pro imperialismus, pro vnucování našich hodnot a institucí jiným". V souladu s touto úvahou vztahuji pojem globalizace jen k procesům v ekonomice, samozřejmě s vědomím, že politická sféra do nich hojně a stále více intervenuje, a také že s nimi rezonuje.

Statistický obraz globalizace

F. Pryor věnuje několik stran své objemné a pozoruhodné knihy The Future of US Capitalism (Cambridge University Press 2002) analýze statistických ukazatelů současné dynamiky globalizace ve vztahu ke čtyřem oblastem: rostoucímu významu zahraničního obchodu, migračním pohybům pracovní síly, tokům mezinárodního kapitálu a tokům informací. Ač kniha pojednává jen o americké ekonomice, obraz, který poskytuje, lze zřejmě bez velkých rizik generalizovat (o otázkách migrace pracovních sil, kde specifika USA jsou příliš výrazná, to ovšem neplatí).

Relace dovozu i vývozu vůči hrubému domácímu produktu zůstávala až do roku 1970 zhruba na úrovni prvé dekády 20. století. Během posledních třech dekád však vzrostla zhruba na dvojnásobek. V období po 2. světové válce zůstával vývoz amerického kapitálu až do roku 1970 pod 1 % HDP, pak však začal stoupat až na více než 5 % v roce 1996. Podobně i tok cizího kapitálu do USA nepřesáhl až do roku 1968 1 % amerického HDP, v roce 1996 se však již blížil hranici 6 %. Dolarová hodnota prodejů obligací a akcií přes americké hranice vzrostla ze 4 % HDP Spojených států v roce 1970 na 152 % HDP v roce 1996. Bezprecedentní růst zaznamenaly toky informací. Pryor to vyjadřuje křivkou zobrazující index počtu mezinárodních komunikací na jednoho obyvatele. Za základ volí rok 1970 (= 100), v celém poválečném období až do druhé poloviny šedesátých let index v podstatě stagnuje na úrovni okolo hodnoty 75, v roce 1988 se však již blíží hodnotě 140 a v roce 1995 pak téměř 400 (zde bohužel křivka končí).

Jakkoli je analýza statistických ukazatelů současné fáze globalizace cenná, obraz, který nabízí, není zjevně úplný. Kdyby globalizace byla jen tím, co vyjadřují zmíněné ukazatele, byla by procesem až příliš idylickým a mohla by snad i být příznivě přijímána všemi zeměmi světa. Tak tomu ovšem ani zdaleka není a vnucuje se otázka proč.

Globalizace jako konflikt

Současnou globalizaci si můžeme představit jako divadelní drama, probíhající v interakcích mezi čtyřmi hlavními aktéry: předně mnohonárodními společnostmi, pak zeměmi, které z globalizace sklízejí ten rozhodující díl ovoce, dále světovými institucemi, jakými jsou Světová obchodní organizace a Mezinárodní měnový fond, a konečně zaostávajícími zeměmi, které jsou v ostré opozici vůči třem ostatním aktérům a které - z úhlu pohledu těch tří - hrají destruktivní roli, nicméně z pohledu, doufejme, sílícího mínění odborníků i veřejnosti oprávněně hájí své zájmy. Zdůrazňuji: máme li postihnout podstatu současné fáze globalizace, musíme poznávat vzorce chování každého ze čtyř aktérů, jejich společné či konfliktní zájmy a vzájemné interakce. Tam se odehrává ono drama. To, co ukazují statistická čísla, je spíše kulisa, záležitost scénografie.

Mnohonárodní společnosti se dostaly na scénu globalizace díky explozi fúzí. Jejich celosvětový objem byl v roce 1985 asi 200 mld. USD, prvý, méně výrazný vrchol byl v roce 1989 - cca 500 mld. USD, po postupném poklesu se v roce 1992 dostal na 250 mld. USD a poté strmě stoupal až k 2300 mld. USD v roce 1999. Uvážíme li, že celková hodnota kapitálu mnohonárodních společností je sumou hodnoty fúzí v jednotlivých letech a že vedle fúzí dochází k růstu neformálních a také méně transparentních strategických aliancí s výrazně kartelovým chováním, je současná váha monopolních gigantů ve vyspělých ekonomikách bezpochyby mnohonásobně větší (i relativně k míře rozvoje ekonomiky) než váha monopolů v prvé polovině minulého století. Avšak - zatímco tehdy to bylo pro ekonomickou vědu výrazným impulsem pro bádání o podstatě a důsledcích posunu od trhu dokonalé konkurence, odezva ekonomie na dnešní situaci zatím nepřinesla ucelenou teoretickou reflexi. Je to tím absurdnější, že současná gigantická firemní uskupení vnášejí do fungování tržního mechanismu kvalitativně závažnější perverzity a úchylky od učebnicových formulek.

Monopoly z prvé poloviny minulého století startovaly ke svému výsadnímu postavení na trhu od zefektivnění výroby, zvětšování kapitálu a rozšiřování měřítek výroby. Když toho dosáhly, vyřadily své konkurenty a profitovaly cenově na úkor svých odběratelů. Dnešní gigantická seskupení startují od imperiální strategie zvyšování své ekonomické moci v globálním měřítku. Cílem je proniknout na další a další trhy na celé zeměkouli, prostředkem pak již zmíněné fúze, ale neméně významné je i zvyšování váhy a vlivu v politické sféře. Známé jsou příklady personálních vazeb na osoby v exekutivě, financování volebních kampaní (samozřejmě s očekáváním protislužeb), hypoteticky můžeme usuzovat na značný korupční potenciál, který může násobit efektivitu lobování, objevují se dokonce zobecnění, že vlády ztrácejí vliv na část své dosavadní agendy právě ve prospěch multinacionálních společností.

V ekonomickém chování v užším smyslu shledáváme u obřích seskupení dva "tržně nestandardní" prvky. Oba souvisejí s určitou změnou strukturální výstavby korporací. Jejich starší model byl strukturován do vzájemně podobných jednotek v mnoha zemích, z nichž každá relativně samostatně obhospodařovala své národní trhy. Novější model jde vstříc vertikální specializaci, rozčleňující výrobní tok na jednotlivé dílčí fáze a komponenty. To vyžaduje striktnější koordinaci a mění tak funkci vrcholného managementu korporací (s nadsázkou: přibližuje ho úloze Státní plánovací komise blahé paměti). Jsou potlačeny tržní vazby mezi jednotkami korporace a řídící centrála rozhoduje, která jednotka bude co vyrábět, od koho odebírat a komu dodávat. Druhá podstatná změna v chování spočívá v tom, že některé fáze výrobního řetězce jsou vyčleněny do továren nejčastěji v méně vyspělých zemích s levnou pracovní silou. Většinou jde o práci ve mzdě. Lze opodstatněně hovořit o tom, že korporace takto těží z levné pracovní síly v méně vyspělých zemích, přičemž efekt je mimořádně vysoký i díky zpravidla hluboce devalvovanému kursu měn dotyčných států. Zatímco tradiční monopoly zneužívaly své výsadní postavení hlavně na úkor odběratelů, nynější giganti obracejí svou agresivitu hlavně směrem k dodavatelům. Vyjednávací síla korporací je přitom tak velká, že mohou podmínky, včetně cen, svým partnerům ze zaostalejšího světa diktovat. Někdy dokonce natolik, že ti často přežívají jen za cenu využívání dětské práce. Navíc: lokální vlády jsou většinou korporacím nakloněny už proto, že přinášejí do země kapitál a pracovní příležitosti.

Vlády mateřských zemí nadnárodních společností se dnes dostávají do ambivalentního postavení. Na jedné straně se od nich - jako tvůrců hospodářské politiky - očekává aktivita udržující tržní struktury co nejblíže ideálu dokonalé konkurence (tedy antimonopolní politika), na druhé straně jsou však mnoha zájmy s novými monopolními strukturami přinejmenším solidární. Vedle již zmíněných zájmových vazeb na hranici legality spoléhají vlády na nadnárodní společnosti, mající sídlo na jejich území, jako na hlavní nositele své konkurenceschopnosti v současném závodě mezi vyspělými zeměmi o průnik do absolutní špičky, pokud jde o HDP na obyvatele, resp. o co nejvyšší životní úroveň. Pochopitelně je i dobré se přátelit se subjekty nadanými značnou ekonomickou mocí, protože to padá na váhu v mezinárodní politice, násobí to moc politickou. Na výsledek upozorňuje Pryor: snižuje se efektivita vládní antimonopolní, ale i fiskální a měnové politiky.

Měřeno aktivitou, nejdůležitější mezinárodní organizace (WTO, IMF) usilují hlavně o to, aby cesta, po níž globalizace postupuje, byla zbavena překážek. Hlasitě deklarovaným cílem je liberalizace zahraničního obchodu a pohybu kapitálu, které jsou s notnou dávkou pokrytectví vydávány za prospěšné pro všechny země, nicméně - pravdivěji vyjádřeno - směřují k jisté asymetrii v neprospěch třetího světa. Prosazují snižování či dokonce odbourávání celních sazeb, čímž jdou na ruku hlavně vyspělému světu, zatímco stále zůstávají tzv. citlivé položky, u nichž mohou vyspělé země aplikovat dovozní ochranu (i kvótami), i rozsáhlý soubor norem, předepisujících kvalitativní parametry výrobků, které jsou při vývozu z méně vyspělých ekonomik těžko naplnitelné. A volný pohyb kapitálu? K čemu je pro toho, kdo kapitál nemá?

Čtvrtého aktéra dramatu představuje fronta proti globalizaci v její současní podobě. Jde bohudík o širší entitu, než je třetí svět a - mimochodem - myslím, že převažují důvody, abychom se i my do ní zařadili (určitě naplno do procesu poznávání empirie a jejího teoretického zobecnění a možná selektivně reálnou angažovaností). Zraje u ní poznání, že globalizaci nelze "zrušit", a tak se posunula z pozice anti globalizační k pozici alter globalizační (asi hlavní výsledek Světového sociálního fóra v Bombaji). Opozice proti současné podobě globalizace staví na nesporné pravdě o prohlubování propasti mezi bohatými a chudými zeměmi, jak je dokumentují čísla o HDP na hlavu i řada reálií, zejména zdravotní stav populace, stav vzdělání apod. Pokud jde o mechanismy, které propast prohlubují, operují alterglobalisté hlavně argumenty o úrocích z dluhů nebo o repatriaci zisků do mateřských zemí kapitálu, působícího ve třetím světě. Jen vágně však vyznívají tvrzení o přímém vykořisťování méně vyspělých zemí právě multinacionálními společnostmi. Bohužel tomu napomáhají i některé poučky ekonomie hlavního proudu, které nejsou tak nesporné, za jaké se všeobecně pokládají.

Banány a odčerpávání bohatství

Podívejme se na některé pravdy ekonomie hlavního proudu prostřednictvím modelu, který je na pomezí sci fi a který by náš pan prezident určitě pokládal za úsměvný. V zemi tropického pásma sklízí domorodec banány za mzdu 1 dolar za určitou časovou jednotku. Během ní sklidí množství banánů, které se na trzích vyspělých zemí prodají za 10 dolarů. Rozdíl 9 dolarů jednak pokrývá náklady na transport, skladování, ochranu proti znehodnocení, distribuci, administrativu atd. a část, třeba 5 dolarů, je zisk nadnárodní společnosti. Alternativně je k česání banánů najat třeba Američan. Jeho produktivita, měřená fyzicky, tedy množstvím sklizených banánů za stejné časové období, je stejná jako u domorodce (víc banánů určitě nenatrhá). Jeho mzda však bude 5 dolarů. Při stejných transakčních nákladech klesne zisk multinacionální společnosti o 4 dolary (rozdíl mezi mzdou obou česáčů) na 1 dolar. Standardní "pravda" ekonomie, podmíněná i tím, že produktivita se měří hodnotově, tedy přidanou hodnotou na časovou jednotku, zní: nízká mzda v ekonomicky nerozvinuté zemi je přirozeným důsledkem její nízké produktivity. Není ale naopak pravdou, že nízká statisticky vykázaná produktivita měřená hodnotou přidané hodnoty je tam důsledkem nízkých mezd? A dále: každé zvýšení mzdy našeho domorodce nad 1 dolar by zvyšovalo HDP v zemi, kde se banány sklízejí, a o stejnou částku by se týž ukazatel snížil tam, kde se snědí. Samozřejmě - model pracuje s vymyšlenými čísly a hlavně ignoruje širší souvislosti fungování trhu, které onu jednodolarovou mzdu domorodce tvrdě determinují. Použil jsem model účelově k jedinému důkazu: právě ta determinovanost mezd trhem má podstatný podíl na nízké produktivitě třetího světa a na jeho bídě.

Jsou nicméně některé segmenty i české ekonomiky, na které lze výpovědi modelu ve větší či menší míře vztáhnout. Máme u nás podniky v rukou cizího kapitálu, nově postavené a tedy s technickým vybavením na západní úrovni i se západní produktivitou, pokud ji měříme fyzickým objemem produkce za hodinu. Výrobní náplní je práce ve mzdě pro mateřský podnik v zahraničí; říká se tomu i zušlechťovací proces třeba komponentů dovezených z mateřského závodu. Cizí investor k nám šel proto, že v popsaném případě ho zušlechtění komponentu přijde na (srovnáváme li s Německem) zhruba třetinu než doma. Zčásti pro nižší hladinu našich reálných mezd, zčásti pak pro podceněnou hodnotu koruny vůči euru. A dohlédněme makroekonomické efekty takového případu. Kupuje li německý podnik u nás zušlechtěný komponent za třetinu (a předpokládáme li, že cenu svého finálního výrobku, do kterého komponent vstoupí, nezmění), pak český partner vykáže svoji přidanou hodnotu ve výši této třetiny a dvě třetiny - tedy dvojnásobek přidané hodnoty v našem podniku - zvyšuje přidanou hodnotu německého partnerského podniku (o tolik se totiž sníží hodnota přecházející do ceny finálního výrobku z předchozích fází výroby). To ovšem není jen vadou na kráse statistických čísel, i když je dobré vědět, že naše zaostávání v produktivitě, které nás šokuje svým rozsahem a lhůtou, v níž je šance ho překonat, má zčásti tento fiktivní charakter. Hlavně ale je reálným přesunem hodnot, zvyšujícím primárně zisk (s možností něco z něj pak dát i na zvýšení mezd) v Německu a krátícím mzdy a zisky v Česku. Takže i zde se potvrzuje výpověď modelu, že za jistých okolností nemusí být nízká mzda důsledkem nízké produktivity, ale jiných autonomních příčin, jež se pak projeví i na nižší vykazované produktivitě.

Samozřejmě existují u nás i podniky, kde právě popsaný prostor mezi našimi a zahraničními náklady (což je to, co se nabízí k odlivu do zahraničí) nespolkne celý zahraniční partner, náš podnik může exportovat za cenu, která je někde uprostřed mezi oběma nákladovým hladinami, takže se nějak o "kořist" s importujícím partnerem podělí. To pak máme co činit s bizarní situací, kdy makroekonomická ztráta je na mikroekonomické úrovni chápána jako zisk a funguje jako podnět k rozvíjení takové praxe. Co je pro vědu paradoxem, to často umí hladce vysvětlit selský rozum: co si z kořisti odnese cizí partner, je naší nikým konkrétně nevnímanou, "pouhou" makroekonomickou ztrátou, to, co z ní zachrání český podnik, je jeho mikroekonomickým ziskem.

V každém případě modelem ilustrovaná redistribuce v náš neprospěch existuje. Její rozsah se neoficiálně odhaduje na částku v řádu několika set miliard korun ročně. Globalizace, která deptá třetí svět, ubližuje významně i nám. Rozhodující příčina, proč jsme se do této situace dostali, spočívá v nadměrné devalvaci koruny v roce 1990.

Za rozumné pro nás proto pokládám tato poučení: ve světovém "dramatu pro čtyři herce" se máme solidarizovat s třetím světem, dále bychom měli domyslet i negativní stránky přílivu zahraničního kapitálu k nám (čímž nechci popírat jeho pozitiva, jen si myslím, že za něj platíme příliš velkou cenu), a také hledat hospodářskopolitická opatření k redukci nezanedbatelného bohatství, které nám průběžně odtéká za hranice.

Otakar Turek (1927–2018) byl ekonom. Viz např.: Podíl ekonomiky na pádu komunismu v Československu, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 1995.

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.