Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Svět v pohybu > Marcin Król: Největší intelektuální internacionála

Marcin Król

Největší intelektuální internacionála

Marcin Król Marcin Król

Velice, ale opravdu velice zřídka se stává, že politici vyvozují z dějin správné závěry. Ostatně nejen politici, ale také myslitelé, intelektuálové, prostě lidé. Historie totiž není učitelkou života a je zapotřebí zvláštních okolností, aby závěry formulované na základě minulých událostí a někdejšího chybného chování přinesly blahodárné výsledky. Navíc se velice, ale opravdu velice zřídka stává, že vymyšlená, promyšlená a naplánovaná aktivita přináší výsledky blízké těm, o něž skutečně šlo. Myslitelé a politici míní, okolnosti mění.

Ovšem po druhé světové válce byla politika spojenců, zvláště pak Američanů, promyšlená a plánovitá, vycházela z reakce na zlé precedenty z minulosti. Byla to navíc do té míry, do jaké to bylo možné (osvobození zemí zabraných SSSR bylo nemožné), politika neobyčejně úspěšná. A co je ještě podivnější, byla to politika úspěšná nejen v oblasti hospodářství (geniální Marshallův plán), ale také v oblasti zdánlivě naprosto nepolitické, tedy kultury a duchovního života.

Slova proti tankům

Plodem této politiky byl v roce 1950 vznik Kongresu pro svobodu kultury, jehož dějiny popsal v mimořádně svědomité knize Spiknutí svobody. Kongres pro svobodu kultury v Paříži (1950-1973) Pierre Gremion [polsky vydalo Wydawnictwo Naukowe PWN, Varšava 2004], ale také zrod Svobodné Evropy o dva roky později. Ve všech těchto podnicích, financování skvělých časopisů vydávaných lidmi kolem Kongresu pro svobodu kultury, pořádání slavných sympozií a na veškerých těchto aktivitách měla nemalý finanční podíl CIA, ovšem někdo na to peníze dávat musel, a činili to američtí daňoví poplatníci. Byly by jiné peníze lepší, měly by příjemnější vůni?

K této otázce se ještě vrátíme, nejprve však několik vět o tom, jak vznikl Kongres pro svobodu kultury, proč vznikl a kdo se jeho působení účastnil. Nuže, několika intelektuálům, tehdy ještě ne vždy známým, koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let velice záleželo na tom, aby vznikla instituce, která by v intelektuální rovině plnila následující funkce: ukazovala stalinské zločiny, zvláště v oblasti kultury a svobody projevu, čelila tehdy velice silnému vlivu známých západních myslitelů, kteří (Jean Paul Sartre a mnozí jiní) pěstovali z přesvědčení nebo z jiných, nižších pohnutek - značně vlivnou - prosovětskou propagandu, pomáhala spisovatelům a intelektuálům ze zemí uchvácených komunismem. Taková instituce mohla mít k dispozici jen intelektuální metody, totiž setkávání, výměnu názorů a - především - publikace, tedy časopisy, případně knihy, a možnost pomáhat finančně lidem z komunistických zemí, kteří chtěli být nezávislí, chtěli vědět, co se ve světě děje.

Jací mohli být lidé, kteří se pro takovéto působení rozhodli? Tady narážíme na jistý paradox, který lidská hloupost často zveličuje nebo rovnou mění v obžalobu. Nuže, většina, třebaže ne všichni zakladatelé a pozdější aktivní činitelé Kongresu pro svobodu kultury byli lidmi, kteří kdysi, za svého ještě nedávného mládí, prodělali více či méně náruživou lásku k marxismu a méně či více náhlý rozchod s ním. Proč tomu tak bylo? Ze dvou důvodů: za prvé oni nejlépe věděli, co je komunismus, a za druhé to byli lidé s temperamentem, kteří chtěli pracovat pro dobro ostatních, a nikoliv intelektuálové uzavření ve svých pracovnách.

Tak už to na tom světě chodí, že když chce být někdo aktivní, nejednou se dopouští hlouposti nebo do ní upadá. Zabezpečení ovšem spočívá jen v pasivitě nebo splendid isolation. Aktivita je vždycky spojena s rizikem a vyžaduje vůli. Ne všichni chtějí riskovat, protože ne všichni mají příslušné zásoby chuti a energie. Ovšem ti, kteří v časném mládí, v předválečné době, chtěli pracovat pro obecné dobro, neměli mnoho jiných nabídek (kromě fašismu), a proto volili komunismus. A jestliže měli odvahu se brzy stáhnout a říci jasně, jak velmi se mýlili, zaslouží si jen chválu. Za příklad nechť poslouží slavná kniha Arthura Koestlera Tma o polednách, která obrovsky zapůsobila na několik generací a která by nevznikla, kdyby Koestler nechtěl popsat svou zkušenost s komunismem a rozchodem s ním.

Elita elit

Kongres pro svobodu kultury tedy vniká na začátku padesátých let a jeho působení, ač ne působení různých jeho odnoží, oficiálně končí roku 1967. Četná a spletitá vyjednávání, institucionální změny, vnitřní spory popisuje podrobně Pierre Gremion a na jeho knihu odkazuji zájemce o tyto otázky. Připomeňme zde však jména lidí, kteří se více či méně aktivně účastnili nejrůznějších prací Kongresu. V roce 1963 to byli kromě jiných: z Ameriky Daniel Bell, Eric Voegelin, Sidney Hook, Norman Podhoretz, Edward Shils, Irving Kristol či poevropštělý Melvin Lasky, z Německa Mac Horkheimer, Ernst Reuter či Carlo Schmid, z Francie Raymond Aron, Jean Marie Domenach, Pierre Emmanuel, André Malraux a Manes Sperber, z Velké Británie Kingsley Amis, W. H. Auden, A. A. Ayer, Max Beloff, Isaiah Berlin, Stuart Hampshire, Iris Murdoch, Stephen Spender, Hugh Trevor Roper, z Itálie Nicola Chiaromonte, Ignazio Silone, Altiero Spinelli, ze Švýcarska Jeanne Herschová, Denis de Rougemont, z Polska Józef Czapski, Konstanty Jeleński. Nejrůznější pomoc kromě toho poskytovali například T. S. Eliot, předčasně zesnulý George Orwell nebo Jacques Maritain.

Nikdy dřív a nikdo potom nebyla taková intelektuální internacionála, do níž by patřilo mnoho lidí z levého středu, ale taky jiní, pravicovější, ve které v takové shodě spolupracovali Evropané z bezmála všech zemí (i Španělé, i Češi, i Skandinávci) a Američané. Když dnes čteme oficiální prohlášení Kongresu pro svobodu kultury, trošku z nich zavání nuda, protože veškerá pozornost se tam soustřeďuje na boj proti komunismu a obhajobu svobody projevu, což nejsou témata, která by nás dnes vzrušovala, zvláště o komunismu snad nevíme všechno, ale dostatečně hodně. Když ovšem dnes sáhneme po několika nejdůležitějších časopisech vydávaných díky iniciativě a podpoře Kongresu, vidíme, že bez nich by náš myšlenkový svět vypadal naprosto jinak a značně hůř.

Nepodlehl tlaku

Nejdůležitější byl samozřejmě Encounter, redigovaný po celou dobu Melvinem Laskym a jeho přáteli, kteří se čas od času měnili. Encounter už nevychází, protože bez ohledu na finanční starosti to byl časopis jednoho redaktora, v mnoha ohledech úžasně podobný pařížské Kultuře Jerzyho Giedroyce. Encounter neměl žádnou politickou linii a nikdy nepodléhal tlaku pokleslejší kultury. Nikdy se nezostudil publikacemi pod úrovní, jakou stanovil Lasky. Ten nevysoký, mimořádně vtipný, okouzlující a vždycky neuvěřitelně aktivní člověk byl titán. Na rozdíl od Jerzyho Giedroyce sice sám taky psal, ale v zásadě jenom jako dopisovatel ze svých nesčetných cest, na nichž potkával nesčetné a vynikající přátele. Po několik desetiletí publikovali v Encounteru všichni a časopis dosáhl dokonce nákladu 35 tisíc výtisků. Potom se to, pokud jde o popularitu, poněkud zhoršilo, nikdy však, pokud jde o kvalitu. Encounter je dodnes vzorem, třebaže už zřejmě není poptávka a touha po takových měsíčnících, které nejsou akademické, nevěnují celé bloky jednomu tématu, publikují povídky, básně a intelektuální úvahy, ba i vynikající filmové recenze. Už není takový duchovní luxus, už nás svět honí tak, že neumíme nabrat dech a z pozice osvíceného diletanta číst o všem, co je důležité a moudré.

Druhým listem, jehož vznik Kongres podnítil, byl francouzský časopis Preuves, redigovaný nedávno zesnulým Françoisem Bondym a Konstantym Jeleńským (někdy se hádali a dokonce spolu nemluvili, ale to je přece normální). Encounter měl bezpochyby větší vliv ve světě (mimo jiné proto, že v šedesátých letech začala dosud trvající převaha anglickojazyčné kultury a myšlení), ale Preuves sehrálo obrovskou roli ve Francii, kde byly poměry v intelektuálním a uměleckém prostředí značně nepříznivější a lidé se názorově rozcházeli velmi zásadně, kde konečně působil jeden z největších myslitelů té doby - aspoň tak byl tehdy hodnocen - Jean Paul Sartre. Dnes už je těžké docenit, jak velkou postavou byl tehdy Sartre - a jak nebezpečnou, poněvadž do roku 1956 stál jednoznačně na straně Sovětského svazu. Jen díky přesvědčovacím schopnostem, jakými disponoval Švýcar François Bondy, a díky Jeleńského známostem a orientaci v pařížském intelektuálním světě se podařilo z Preuves udělat měsíčník, který postupně zformoval následující generaci, mj. takové lidi jako François Furet nebo Georges Liebert, kteří pak ve Francii sehráli velkou roli.

Existovaly taky příbuzné časopisy v jiných zemích, mezi nimi nejdůležitější italský Tempo presente, potýkající se s podobnými problémy jako Preuves - v Itálii byl politický a intelektuální vliv komunistů a jejich stoupenců ještě větší než ve Francii.

Podivně rozumná CIA

Vraťme se nyní k CIA a jejímu vlivu na Kongres pro svobodu kultury a jeho odnože. Přirozeně není dobré, když rozvědka financuje kulturu, ale která rozvědka na světě by chtěla financovat liberály? Nikdy dřív a nikdy potom se nic takového nestalo a už se nestane. Která rozvědka byl navíc měla tolik rozumu, aby věděla, že bývalí komunisté nebudou ohrožením, ale trumfem, a která rozvědka by se díky velice silné osobnosti a postavení šéfa CIA Allena Dullese uměla vzepřít tlaku veřejného mínění i kontrarozvědky a politiků ve své vlastní zemi? Vždyť Kongres vzniká ve vrcholném období maccarthismu ve Spojených státech, kdy i Dullesův zástupce, řídící z odstupu ony intelektuální aktivity, je v jistém okamžiku (protože zamlada chodil na jakési schůze) podle šéfa FBI Hoovera člověkem podezřelým a jeho kariéra visí na vlásku. Konečně jaká rozvědka by investovala peníze a nepletla se (doslova nikdy) do obsahu, jaký předkládaly časopisy částečně financované CIA? Musíme pochopit trpkost intelektuálů, kteří se v roce 1967 dozvěděli, že tehdy působili mimo jiné díky CIA, mnozí z nich, tak jako skvělý Edward Shils, autor epochální knihy Tradice, profesor University of Chicago a šéfredaktor vynikajícího časopisu Minerva, nebo samotný Melvin Lasky (zřejmě jeden z nepočetných, kteří to od začátku věděli), ovšem tuto senzaci nebrali příliš dramaticky.

Jsme dlužníky

A konečně - v dějinách světa neexistovala tak vynikající internacionála intelektuálů, ani tak skvělá škola učící, že kultura, v každém případě aspoň kultura Západu, je jedna, je společná a že její hodnota spočívá kromě jiného v tom, že všichni mohou se všemi hovořit. Pro mě a mou generaci by byl svět bez Encounteru a také bez knih a cestování umožněného pomocí institucí, které po Kongresu zůstaly a pomáhaly lidem z Východu, mnohem chudší. Máme vůči těm lidem skutečný dluh, i když se za dlužníky nepovažujeme, neboť to dělali pro společné dobro. Mnoho let nám známosti s těmito lidmi otvíraly oči a jejich vliv byl pro náš vývoj rozhodující. Myslím sice na ty, pro něž byla aféra se CIA nepřijatelně kompromitující (podobně jako to, že Svobodná Evropa byla zpočátku bezpochyby zčásti financována CIA), ale nemá smysl jim to dnes vyčítat. Má ovšem cenu si pamatovat, jak neobyčejné jsme měli štěstí, že se našli moudří lidé, kteří dokázali využít příznivého období a podnítit vývoj evropského liberálního ducha, jaký by bez nich nikdy nenastal.

Do dneška celý Západ, rozdělený a rozkouskovaný, žije z jejich díla a navazuje na jejich tradice, a že se už nedokáže vznést na takovou úroveň, je vzhledem ke geopolitickým změnám věc na jedné straně pochopitelná, a na druhé tajemná - duch se totiž objevuje tam, kde chce, a dnes prostě není intelektuální konjunktura.

Marcin Król (1944) je historik, zabývající se dějinami myšlení, publicista, šéfredaktor časopisu Res Publica Nowa. (Gazeta Wyborcza 13. března 2004)

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.