Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Archiv > Roman Ludva: Příběhy na hřebíku II. - Salvo

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku II. - Salvo

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Napřed jsem viděl pár jeho grafik, to bylo před lety v olomoucké Galerii Caesar, hlavně stavby v krajině, figurativnost podivně prozářená, dalo by se říct. Na něco takového divák našinec tehdy mnoho zvyklý nebyl, a koneckonců není ani dnes. Tím spíš, když nechybí nezřídka přehnané konejšivé světlo, které reálný předobraz té či oné krajiny a staveb v ní, často posunutých k prostotě až geometrické, doslova propírá na valše nečekané barevnosti. Zaplaťpánbůh za tu až cukrárenskou prosvětlenost, říkal jsem si později. Ta mě nejspíš ponoukla, abych se o Salva zajímal víc. Barvy někdy líbezné až příliš, pohoda, která lehce provokuje. Ale jen lehce. Provokace klidem a symetrií, nikoli ošklivostmi, jak tomu u současného umění spíš bývá. Líbivost jako pilíř estetické kvality a tajemství výjevu, na který divák kouká. Tak jsem se na to později zeptal. Malíř, co Salva dobře zná, párkrát s ním v cizině vystavoval, jen energicky přikývnul.

"No jo," usmíval se. "To víš, Sicilan."

O Sicílii nevím nic, říkal jsem si v duchu, teda vím to, co všichni, kolébán literární a filmovou pověrčivostí - chudý ostrov, vedro a pastevci, nesmrtelná zločinecká organizace, Kmotr, že.

"Salvo říká," musel tedy vysvětlovat dál, "že dobrý malíř je šťastný malíř."

To se mi líbilo, moc se mi to líbilo. A kdybych věděl, že se s hlavním aktérem nějaký rok nato letmo setkám, možná bych si veselou spokojeností hned i povyskočil. Takhle si ještě musíme pár řádků počkat.

Letos sedmapadesátiletý Salvo, vlastním jménem Salvatore Mangione, italský malíř narozený na Sicílii a už řadu let žijící v Turíně, se ovšem na přelomu 60. a 70. let začal prosazovat nikoli figurativní malbou, nýbrž jako konceptuální umělec. V tomto ranku jsou snad nejdál od jeho současných pláten práce nazvané Salvo žehná Luzernu (1970) a Salvo žije - Salvo je mrtvý (1970): První v pořadí, to jsou dvě černobílé rozměrné fotografie, na nichž mladý malíř s vlasově tenkou linkou svatozáře kolem hlavy činí dvěma prsty to, co říká titul, jednou zabírán zepředu, podruhé zezadu a Luzern pod ním. Tou druhou prací je zcela začerněná plocha, v níž zbývá jen několik bílých písmen - Salvo žije. Stojí za zvláštní pozornost, že o pouhých pár let později Salvo maluje kopii podle Raffaela Svatý Michal bojuje s drakem, ovšem jako autoportrét (1973), a v letech 1974-1978 přidává bronzový reliéf Svatý Jiří s drakem. Od poloviny 70. let vytěsňuje v jeho práci figurativní malba vše ostatní. A nejsou to zdaleka jen stavby v krajině, malované v tónech nečekané, řekněme rovnou salvovské barevnosti, ale třeba i zátiší s knihami, houbami, čajovým servisem a sušenkami, taky se salámem, kusem sýra a bagetou, s růžemi. Anebo plátna Bar sport (1981) a Diskotéka (1988). Na prvním jsou posmutnělí muži v šantánu, i ti, co hrají kulečník, tváří se zasmušile, a na druhém několik postav na ulici před tančírnou, kde tajemné jedovaté světlo nahrazuje neslyšné duc duc, a vzadu z plátna odchází ztemnělá silueta stařenky o holi, shrbená do pravého úhlu. Ano, humor nechybí.

Takže jsem byl dvojnásob zvědavý, když jsem se loni na podzim vypravil do Turína. Malíř, co mi před pár lety tak stručně a jasně Sicilana charakterizoval jeho vlastními slovy, tam jel otevřít svoji výstavu. Cestou jsem se ho několikrát ptal, jestli Salvo přijde. Jo, určitě. Vernisáž začala a já znovu, aby mi ho ukázal, víš, jen tak nenápadně kývni...

"To nebude potřeba," mávnul rukou.

Nebylo. Těsně před koncem vernisáže se houf lidí před galerií začal vlnit v rytmu jednoho muže. Příchozí, spíš menší podsaditý chlapík s doutníkem velkým jako předloktí novorozence, se široce usmíval a svými poznámkami vyvolával salvy smíchu. Jeho bonvivánské ovládnutí společnosti, v tom nejlepším slova smyslu, pokračovalo i na banketu, uspořádaném na počest vystavujícího malíře, za kterým chodila turínská smetánka, aby si nechala podepsat katalog k výstavě, a on k podpisu vždy připojil drobnou kresbu. Salvo, to se ví, zůstal hluboko přes půlnoc. A v tom unaveném veselí pak začal se spikleneckým úsměvem brousit kolem katalogů, co zbývaly na stolech. Pokud v nich ještě nebylo věnování a nějaká ta kresbička, nezaváhal. Načrtnul vždy něco drobného, citaci z nějakého obrazu vystavujícího malíře a samozřejmě jakoby jeho rukou, a podepisoval to - Salvo.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.