Rozhovor s Josefem Mlejnkem

O překládání a vlastní tvorbě

-vb-

Josef Mlejnek

Nesvazuje překládání autora při jeho vlastní tvorbě, nevzbuzuje v něm spíš trému než inspiraci?

Překládání pro mne po dlouhá léta znamenalo především dialog s autory, ale to jsem si pro sebe překládal filosofy. Když jsem nemohl být jejich posluchačem a být jen čtenářem by nutně vedlo k povrchnosti. Nikdo menší než Avicena prý musel přečíst čtyřicetkrát Aristotelovu Metafyziku, aby ji pochopil, při překládání je některé texty třeba přečíst více než čtyřicetkrát, takže i nám lidem méně nadaným může občas něco sem tam svitnout. Překládat poezii jsem si troufl až teď před šedesátkou a zrovna Czesława Miłosze. Ale on je to metafyzický či přesněji ultra fyzický básník, dokončuji teď větší výbor z jeho esejů. Jeho ryze básnické výpovědi o světě mají ovšem filosofické a teologické konotace, takže mu snad i lépe rozumím, než kdybych trochu té filosofie sem tam předtím nepochytil. Tréma se s inspirací snad tak úplně nevylučují, a lepší tréma, ne li nejistota, při překládání i mimo ně, než nejapná suverenita takového pozdního Ivana Diviše, dej mu Pán Bůh nebe (to neber jako floskuli).

Je to pouhý dojem, anebo je skutečně poměrně málo těch, které bychom mohli považovat za celoživotní velké překladatele i velké původní tvůrce? Nerozhodne se nakonec člověk nakonec pro jedno, nebo pro druhé?

Nevím, nakolik se může člověk rozhodnout pro psaní poezie. Neměj mne za elitáře, ale hluchý se těžko může rozhodnout k sluchu. Ono jakési "to" či "toto", o němž hovoří Miłosz ve stejnojmenné knize, básnická dispozice, dar, je v každém tvůrci nastaven jako AGENS i jako PATIENS, jde jen o to v jakém poměru. Odhlédneme li od Miłosze, abych pořád nehovořil jen o něm, tak velkým básníkem a překladatelem poezie byl Bohuslav Reynek. Ale asi nejde ráno psát verše, přes den si sem tam zapřekládat, a večer už zase hrnout básně, protože překládání je stavem jakési zvláštní pasivity, zakletí na určitou dobu...

Vede pobývání v jiné než české kultuře spíš k ochladnutí k té vlastní, anebo získávaný odstup vyvolává hlubší pochopení? Stalo se, že bys něco z české kultury docenil až při pohledu zvenčí?

Pobývání je v mém případě trochu silné slovo, jde jen o ohřívání prstíčků ve francouzském a polském, zčásti i ruském duchovní prostoru. Pobývání, jež máš na mysli, nevede ovšem k ochladnutí ani k relativismu, ale k pořadnosti neboli hierarchii. K oddělování toho, co je skutečně původní, od levného instantního importu nebo domorodého hudlaření. Žádné plazení se před modlami tržiště. Tohle uměl nenapodobitelně Josef Florian ze Staré Říše, toto jeho umění a jeho odkaz lze jen těžko docenit právě i při pohledu zvenčí.

Obsah čísla 2/2004