Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Kultura > Jakub Češka: (Ne)známý Milan Kundera

Jakub Češka

(Ne)známý Milan Kundera

Jakub Češka Jakub Češka

Psát k výročí Milana Kundery (1. 4. 2004 se dožil 75 let) je samo rozporné, neboť životní jubilea jednak provokují oslavné chorály, jednak popouzejí zádumčivce k reflexi života, zvlášť u autora natolik slavného. Spíše než o autorovi Milanu Kunderovi lze snad nějak mluvit o fenoménu Milana Kundery. Avšak slovo fenomén zde nemá označovat žádnou výjimečnost, ale pouze fakt, že sám Milana Kundera za tímto fenoménem zmizel, snad mohu říci, že jej onen fenomén zbavil řeči. Jméno Milana Kundery se v českém nejen literárním kontextu stalo jménem bez obsahu, prázdným místem, do kterého se vepisují nejrůznější naděje, očekávání, politické postoje, jako i ereflektované fobie. Samo jeho jméno nám tedy může sloužit jako indikátor ztráty smysluplné řeči. Otázkou tedy zůstává, jak zvrátit tuto svízelnou situaci.

Odpověď je snadná, změna postoje až nemožná. Stačí přijmout první hygienické opatření: namísto abychom mluvili o Milanu Kunderovi, budeme mluvit o jeho románové tvorbě. Sice se někomu může zdát takové předznamenání banální, avšak stačí prolistovat recenze, které vyšly v eských periodikách po francouzském vydání prozatím posledního Kunderova románu L' Ignorance: autor je snad bez výjimky ztotožňován s jednotlivými románovými postavami, nakolik toto ztotožňování záleží na libovůli kritika? Stačí srovnat tři recenze, kde v první je Josefem veterinářem, v druhé Irenou, ve třetí má náchylnost ke Gustavovi. Jak je vidět, nezáleží ani na pohlaví postav, ani na zemi jejich původu (Josef je původem Čech, Gustav Švéd).

Již v třicátých letech dvacátého století se Karel Čapek marně snažil před kritiky (katolicky a omunisticky založení kritici se nikoli paradoxně, ale nutně shodli) uhájit román Hordubal obdobným atakům, odpovídal prostě: postavy nejsou papírové, kde se jedněm přivěsí na záda stanoviska autora a druzí se stanou pouhými suplenty. Aby mu snad román nerozstříhali na kousky a potom neroztřídily do krabiček s nápisy: přemoudřelý Čapek, zlá postava, dobrá postava, zesměšňovaná postava, trpící postava…, prohlásil, že on je všem těmi postavami. Toto vyhrocené stanovisko (a proto nepřesné a falešné), ve kterém vychází vstříc malomyslnosti kritiků, dává dobře tušit klima tehdejší kritické scény.

Stejně jako tehdejší Čapkovy romány i dnešní Kunderovy romány jsou vypravěčsky a tematicky provázané, v tomto ohledu je nelze jednoduše převyprávět. Jako by ono hledání autora za jistými románovými postavami, mělo zjednodušit bohatou románovou výstavbu. Takové selektivní čtení svědčí o ztrátě schopnosti číst. Kunderovy romány nás vyzývají k tomu, abychom si tuto schopnost znovu osvojili.

Požadavek náležitého čtení se může sice zdát banální, avšak sama polemika, která vypukla po vydání Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí (Toronto 1985) svědčí o opaku. Tehdy román zanikl v politické diskusi, která byla založena zejména na porovnávání "autentické zkušenosti" (přízrak autenticity dodnes obchází literaturu), "reálné předlohy" s románem samým. Sice můžeme nalézat v Kunderových románech odkazy k jisté politické situaci, avšak román není jejím pouhým zrcadlem. Dle mého soudu je to třeba říci rezolutněji, význam jednotlivých událostí se nerodí před literaturou, ale teprve v literatuře. Odkazy k "reálné situaci" získávají význam vhledem k souvislosti příběhu, vypravěčských komentářů a tematické výstavby. Nedorozumění kolem Kunderových románů je dáno tím, že jsou čteny z perspektivy vně literárních souvislostí (historické a společenské situace, životních osudů autora, z perspektivy jeho psychiky a pod), namísto aby byly čteny zevnitř románové tradice. Jako by se Kundera v komentářích k románové tradici (tyto jsou shromážděny ve dvou knihách esejů: L'art du roman, Les testaments trahis) snažil navrátit romány literatuře, neboť byly zcizeny nejrůznějšími ideologickými spory.

Aby byly jeho romány odříznuty od vně literárních souvislostí, je třeba zabít autora. Exekuce byla sice již s velkou pompou provedena v šedesátých letech dvacátého století v rámci francouzského literárního strukturalismu, avšak při výkladu Kunderových románů je stále základní otázkou, co je to za autora, je vůbec v pořádku, netrpí jistými komplexy a resentimenty, není cynický atp.?

Milan Kundera znovu vykoná ono gesto, kterým říká zásadní ne všemu, co je vně románové tradice. V jedné eseji odlišuje autora od romanopisce: autor je v jeho pojetí moudřejší než jeho dílo, avšak pak je dílo pouhým apendixem autorova myšlenkového světa, zatímco romanopisec za svým dílem mizí. Romanopisec naslouchá moudrosti románu, podle slov Milana Kundery: největší romány jsou vždy o něco inteligentnější, než jejich autoři. Touha zmizet za dílem je v esejích Milana Kundery silně přítomna, třebaže si je vědom toho, že v současnosti musí i ta nejnepatrnější věc projít nesnesitelným osvětlením v médiích, které však nechávají dílo zmizet za obrazem autora. Snad aby se Milan Kundera vyhnul tlaku médií, neposkytuje rozhovory, stejně jako i odmítá zveřejňovat jakékoli životopisné údaje. Abych zachoval věrnost Kunderovu umění románu, smlčel jsem záměrně jakákoli životopisná data, neboť ta jsou v české nejenom literárním kontextu dávno zbavena informativního rázu právě obrazem Milana Kundery. Tento militantní obraz se ustavoval v již zmiňované polemice po vydání Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí. Nic jiného nemůžeme Milanu Kunderovi přát než to, abychom na něj zapomněli, teprve pak může vystoupit naléhavost románové zkušenosti.

Kunderovy romány lze rozdělit podle toho, zda byly původně napsány v českém jazyce, nebo ve francouzštině. Až do románu Nemsrtelnost byly původně napsány česky. Jelikož nemohly před rokem 1989 vyjít na území ČSSR, byly vydávána ve exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers v Torontu. Román Nesmrtelnost je v mnohém ohledu přelomovým románem. Byť jen z formálního důvodu: hrubá verze byla sice napsána česky, ale v závěrečné korektuře pracoval již Kundera s verzí francouzskou, zatímco předchozí romány byly původně napsány česky a teprve poté překládány do francouzštiny. Někdo by se tedy mohl domnívat, že záhy po roce 1989 vyjdou ty romány, které do té doby nespatřily světlo na českém území (Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smích a zapomnění a Nesnesitelná lehkost bytí). Avšak jako první z nevydaných románů vyšla Nesmrtelnost a to v roce 1993, v roce 1997 Valčík na rozloučenou. Od té doby český čtenář marně vyhlíží další tituly. Odkazuji čtenáře k doslovu k českému vydání Nesmrtelnosti, kde Milan Kundera podrobně vysvětluje, proč romány, které vyšly u Škvoreckých v Sixty Eight Publishers nemůže v nezměněné podobě opět vydat. Snad jen jednu poznámku, jelikož byl Kundera po ruské invazi zbaven českého publika, snažil se najít jazyk, ve kterém by mohly mít jeho romány definitivní podobu, ze které by byly překládány do dalších jazyků. Kolem roku 1985 se pustil do revize všech francouzských překladů, jak sám říká: "věnoval jí tolik energie, kolik by mne stálo napsání dvou nových knih." Onen doslov je přínosný ještě v jednom ohledu, neboť v něm autor vysvětluje, proč dal přednost revizi románu Nemsrtelnost, před dřívějšími romány. Jelikož jde Milanu Kunderovi zejména o poetiku románu, chtěl zpřístupnit českému čtenáři právě onen poslední román, neboť v něm se mu podařilo důsledněji uskutečnit jistou románovou poetiku, kterou sleduje již od Žertu.

Počínaje románem La lenteur (Pomalost 1995), píše Milan Kundera své romány francouzsky. Dále následuje román L'identité (Totožnost 1997) a roku 2003 vyšel ve Francii prozatím poslední jeho román s názvem L'ignorance (Nevědomost). Tyto romány jsou formálně podobné: první dva jsou rozčleněny do 51 poslední do 53 krátkých kapitol. Podobnost je dána i názvem, který jako by měl být klíčovým slovem, či jejich hlavním motivem. Lze v nich však také sledovat vývoj jeho poetiky, v románu Pomalost jako by pokračoval v tématech z románu Nesmrtelnost: novinová fotografie a záběr kamery lemuje cestu k nesmrtelnosti, kde je však společnost proměněná ve spektákl. Protiváhou této společnosti spektáklu je skrytost a intimita. Ne náhodou odkazuje vypravěč na Epikurovo "Žij ve skrytosti."

V románu Identita se střídají ve vyprávění stárnoucí milenci Jean Marc a Chantal. Těžištěm románu je Chantalina věta: "Muži se za mnou již neohlížejí", která v Jeanu Marcovi nalezne falešného adresáta. Věta vyprovokuje k tomu, aby jí psal pod pseudonymem C.D.B. (Cyrano de Bergerac) obdivně zamilované dopisy. Toto Jean Marcovo gesto je motivováno víceznačností lásky, voyerismu a žárlivosti. Tento román lze číst v kontrastu k povídce Falešný autostop, kde je jednak obdobná vyprávěcí situace, jako i tematická výstavba. Nepřehlédnutelným tématem posledního románu Nevědomost je sice emigranství, ale toto téma zakrývá podstatnější: v posledním románu dochází k výrazné proměně poetiky: těžištěm předchozích Kunderových románů byly metafory, zatímco v posledním románu přebírají hlavní slovo metonymie. Poslední román tedy svědčí o neustávající vypravěčské meditaci nad poetikou románu.

Jakub Češka (1971) působí na Fakultě humanitních studií UK, letos v lednu obhájil disertaci o Kunderových románech na FF UK.

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.