Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 2 > Glosy > Glosy

Glosy

K narozeninám

Pomozme si slovy autority. Henry Kamm z New York Times, laureát Pulitzerovy ceny, pravil totiž v Paříži 2. března 2004, v den osmdesátých narozenin předsedy redakční rady Listů: "A. J. L. je zdrojem mé občasné pýchy na to, že jsem novinář." Jedna z řady oslav Liehmova jubilea se konala v Olomouci 24. března na hojně navštívené živé besedě. Ze záznamu vybíráme pár jeho slov na jediné téma. A. J. Liehm je totiž sice patrně taky rád chválen, jako většina z nás, ale jako novinář se domnívá, že se časopis nemá zaneřáďovat formálními, třeba upřímnými gratulacemi.

Jak je to na Západě, který znáte: mohl by se tam časopis, jako jsou Listy uživit sám, bez grantů, bez sponzorů?

Ne. Jak asi víte, ve Francii jsem založil v roce 1984 časopis pro evropskou politickou kulturu a kulturu vůbec Lettre Internationale. Vycházel po celé Evropě. Celý šťastný jsem ho přivezl roku 1990 do Prahy, ale tuzemské vydání vydrželo dva roky, protože ho nikdo nechtěl číst. Dnes, po dvaceti letech, zanikl taky ve Francii, ale stále existuje v Německu, v Itálii, ve Španělsku, v Maďarsku, v Rumunsku. Němci čtou, Francouzi méně. V Německu Lettre prodává dvacet tisíc výtisků. Časopis typu Listů může na Západě vycházet, pouze když se může opřít o velké nakladatelství nebo velký časopis, prostě o velikou infrastrukturu. Na časopise není nejdražší ho napsat, sestavit, ba ani vytisknout, nejdražší je ho distribuovat, inzerovat, uvést do povědomí čtenářů… Lettre jsou ve všech zemích, kde vycházejí, napojeny na nějaký velký podnik, který takový časopis chce, abych tak řekl, jako perlu v koruně.

Ve Francii vychází slavný časopis, z něhož kdysi na začátku minulého století vzešla veliká spousta nápadů a spisovatelů, La Nouvelle Revue Française. Existuje dodnes, a pokud vím, teď se to trochu zlepšilo, ale před pěti lety vycházel časopis v nákladu pěti set výtisků. Samozřejmě je to strašně ztrátový podnik, ale nakladatelství Gallimard ví, že je nesmírně důležitý. Ukažte mi u nás mamutí podnik, který by chtěl něco takového držet.

I na Západě ovšem v podstatě zmizely kulturní týdeníky, protože jejich roli převzaly deníky. Velké deníky mají denně rozsáhlé kulturní rubriky, a ještě větší a náročnější přílohy na sobotu a neděli. Samozřejmě i kulturní rubriky dejme tomu Frankfurter Allgemeine Zeitung nebo Süddeutsche Zeitung čte relativně malý počet jejich čtenářů, ale to nikomu nevadí. Mizení samostatných kulturních časopisů je světový trend. Samozřejmě Amerika a velký anglosaský svět, to je něco jiného. My hrajeme podle docela jiných pravidel.

red

Místo rozloučení

Jiří Ruml (8. 7. 1925-20. 2. 2004)

V roce 1988 jsem poslal do Lidových novin dopis, kterým jsem se zapojil do jedné z okrajovějších diskusí té doby. Poslal jsem ho na adresu z tiráže, samozřejmě s pochybnostmi, zda dojde. Proto jsem dovnitř vložil frankovanou pohlednici se svou adresou a s prosbou o potvrzení, zda přišel. Potvrzení se mi skutečně vrátilo, podepsané Jiřím Rumlem a s výzvou, ať zas něco napíšu. Do té doby jsem jinak než v samizdatu strojopisném nepublikoval, a tak se mi nikdy dřív ani nemohlo dostat pochvaly od slavného novináře, který by pro mě byl autoritou. Na drobný, ale přece jen navázaný kontakt jsem se spolehl, když jsme za listopadové revoluce lákali do Olomouce slavné Pražany, aby promluvili na náměstí či v divadle. Jiří Ruml přijel, a než jsme odešli na mítink, vyprávěl - jako mnohokrát předtím i potom - o své nedávné dobrodružné cestě z ruzyňské věznice na Letenskou pláň. Až nedávno jsem si vzpomněl, že jsem si jeho vyprávění nahrával, a našel jsem kazetu. Tu nahrávku, pořízenou doma a nijak nerežírovanou, by bylo možné jen lehce sestříhat, proložit jinými dobovými záznamy a vysílat jako strhující reportáž. Po poslechu onoho záznamu mi bylo znovu líto, že moje generace nemohla poznat Jiřího Rumla v jeho vrcholném rozhlasovém období; zároveň jsem rád, že ho moje generace vůbec ještě stihla.

Václav Burian

Ústavu neupospíchat!

Na vojně odnepaměti platí, že vojín prvního ročníku má sice třeba stejnou hodnost jako vojín druhé nástupního termínu, ale jejich reálné pravomoci jsou velice odlišné. Něco podobného zřejmě ukazují některé ekonomicky a politicky silnější státy stávající evropské patnáctky ve vztahu k nově přistupujícím - třeba geopoliticky nesporně silné Polsko má údajně časem litovat svého rázného postoje v Bruselu. Přitom je jasné, že ať už bude hlasovací síla Francie, Německa či Anglie v institucích EU jakákoliv, reálný vliv je a zůstane vzhledem k jejich politické a ekonomické síle obrovský. Zřejmě jen náhodou (?) se objevil hned po bruselském ústavním neúspěchu požadavek šesti "starých" členů na snižování rozpočtu EU v dalších letech, tedy když z něj mají čerpat hlavně nově přistoupivší státy...

Brusel také ukázal věc, která byla od začátku zřejmá: jednalo se především za zájmy jednotlivých současných členských a přistupujících států, nejdřív zájmy mojí země, teprve pak Brusel, a když už Brusel, tedy aby vyhovoval především mému národnímu zájmu. Pak jsme zaregistrovali, že polská delegace, která se o svůj národní zájem v Bruselu zřejmě hodně prala, po návratu málem sjednotila politickou scénu, opozice neopozice.

Ostatně: fakt chceme jednou Spojené státy evropské v čele s evropských prezidentem? Vždyť evropská historická zkušenost (jak je to dlouho, co naše federace se Slováky zanikla?) nemá s federalismem příliš dobré zkušenosti. Nebude vznik celoevropského federativního státu znamenat za deset, dvacet či víc let posílení vlivu dnes na úbytě skomírajících nacionalistických stran a hnutí? A třeba i velký třesk rozpadu takovéto federace zpět na národní státy?

Vůbec nechci malovat čerty na zeď nebo střílet další góly do české branky, ale zatímní neschválení ústavy je snad pozitivní a mělo by vést evropské státy a jejich představitele k vážnému zamyšlení, jakou Evropu vlastně chceme mít, teď, za pět či za dvacet let. Lepší schválit evropskou ústavu za rok či za dva v obecně přijatelné formě než to proces upospíchat s výsledkem nakonec třeba kontraproduktivním.

Jiří Němec

Hra na prezidenta

Článek Václava Klause k loňskému výročí 17. listopadu vyvolal řadu polemik (Petr Pithart, Václav Havel, Jan Ruml a další), ale i mnohé souhlasné či sympatizující reakce některých komentátorů a čtenářů denního tisku. Klaus tím jen potvrdil, že je kontroverzní osobou, která má i nadále dostatek vůle, politické a mediální podpory, s jejichž pomocí úspěšně nabízí české veřejnosti svůj politický koncept a interpretaci společnosti. Co je příčinou jeho relativně dlouhého politického života a jak hodnotit fenomén Václava Klause?

Je beze sporu, že prezident republiky byl zvolen sice velmi těsnou většinou dvou hlasů, nicméně demokraticky. Ovšem volbu lze hodnotit i dle jiných kritérií. Václav Klaus je prvním polistopadovým prezidentem, který nebyl konsensuálním a oficiálním kandidátem demokratických stran občanského typu, ale pouze kandidátem své strany a pragmaticky hlasujících komunistů. Přitom Václav Klaus v roli předsedy ODS dvakrát za sebou jasně neuspěl v demokratických volbách a jako premiér pravicové vládní koalice nese plnou politickou odpovědnost za bezprecedentní "nakládání" se státním majetkem v první polovině 90. let, korupci a následný klientelismus. Již z toho je zřejmé, že volbu Klause prezidentem nelze označit jinak, než že i demokracie je schopna produkovat defektní jevy, a tedy jeho volba je aktem mimořádně nešťastným.

Příčiny neúspěchu stran vládní koalice při prezidentské volbě byly mnohokrát prodiskutovány. Mnohem zajímavější je vzájemný vztah Václav Klause a české veřejnosti, médií, politických komentátorů a publicistů.

Zatímco řada komentátorů mimo okruh redakcí zareagovala na prezidentskou volbu převažující kritickou analýzou, okruh redakčních komentátorů nakonec zůstal na povrchu. Velmi rychle přijal Klause za našeho prezidenta, k němuž je nutno býti loajální, který sice má za sebou jistá selhání, ale přeci jen se poučil, jak sliboval ve svých volebních projevech a nevypadá vůbec špatně (umí anglicky a vybrat si kravatu - Mf Dnes). Nakonec pak minimálně "po steigerwaldsku" zabojuje s úhlavním nepřítelem socialistou Špidlou.

Jak si lze vysvětlit tento v mnohých případech zásadní obrat a nedostatek kritického odstupu? Je to dáno tím, že české populární deníky MF Dnes, Lidové noviny či deníky Bohemia jsou čteny v nejširších okruzích čtenářů a jsou tedy na nich závislé?

Domnívám se, že je zde spojitost s nespornými kvalitám nového prezidenta: pohotově reagovat na změny nálad veřejnosti a adekvátně je politicky využít. Klausova ideologie sice vždy nesla určitý příklon k pravému vidění světa, ovšem spíše byla ideologií oportunisty, který se dokázal přizpůsobit změnám v jednotlivých fázích polistopadového vývoje: od zásadového občanského demokrata a monetaristy počátku 90. let, přes překvapivého nacionalistu druhé poloviny 90. let, kdy "Národ volil Klause", až k všelidovému prezidentovi s porozuměním pro naše komunisty a s názory, jež jsou obvykle v souladu s postoji české veřejnosti (v době irácké války).

Klaus tak reprezentuje nejen svou voličskou skupinu, která se etablovala politicky a majetkově v první polovině 90. let, ale zároveň díky svému oportunismu a schopnosti uzavírat jakékoliv účelové koalice a spojenectví (M. Zeman, V. Železný, M. Grebeníček) dokáže získávat širší politickou podporu.

Paradoxně i zásluhou komunistů je Klausova volba snahou o zpětnou legitimitu neprůhledných majetkových přesunů, mnohdy s kriminálním podtextem, a politické korupce první poloviny 90. let. Docela by mě na toto téma zaujal "fundovanější" pohled Miloslava Randsdorfa nebo někoho z liberálněji uvažujících komunistických politiků. Volba Klause nejen destabilizovala situaci uvnitř ČSSD, ale nepřímo dopomohla k pádu Cyrila Svobody a téměř neuvěřitelnému návratu souputníka Klausova pokleslého politického stylu, Miroslava Kalouska, na post předsedy KDU ČSL.

Zmiňovaný článek k výročí 17. listopadu je zásadním vodítkem k pochopení Klausovy popularity. Souvisí se schopností rozpoznat některé negativní vlastnosti a stereotypy chování české společnosti a politicky je využít. První je jistá míra plebejství a nestatečnosti, kterou trefně vystihuje český historik Jan Boris Uhlíř a kterou lze zobecnit. Ten o období protektorátu Čechy a Morava poznamenává, "že byl mnohdy šokován statečností, s níž odbojoví pracovníci dávali všanc životy své i svých rodin, aby přispěli k likvidaci nenáviděného režimu a osvobození vlasti. Jejich hrdinství, neměnná deviza, na nichž bychom měli stavět, je však dávno zapomenuta, protože česká společnost o něj z řady důvodů nestojí, protože by současně s jeho definicí musela pojmenovat a konkretizovat lhostejnost a zbabělost, která v naších dějinách nesporně opticky převažuje a jež se stala běžnou součástí našich životů let normalizačních". Zde si nelze nevzpomenout na Klausovu "masu obyčejných občanů", kteří svou pasivitou svrhli komunistický režim. Klausova interpretace je sice naprosto ahistorická a manipulativní, umožňuje však ztotožnit se s "věcně uvažujícím panem prezidentem" a dává možnost pohodlné inkluze do současné společnosti.

Nabízí se nám srovnání s předešlým prezidentem. S Václavem Havlem jako politikem nelze vždy souhlasit, je člověkem, který svým životem vzbuzuje respekt - ovšem jak u koho. Havel má oproti Klausovi tři nepopiratelné nevýhody v očích části české veřejnosti. Za prvé osobní odvahu - zatímco většina řečeno Klausem reagovala rezistencí, nevýkonností a náhradními individuálními aktivitami, Havel přikuloval svoje sudy v pivovaru a odseděl celkem pět let v komunistických kriminálech. To může být příčina jisté neobliby, jako špatně skrývaný pocit osobního selhání, při vědomí, že ne všichni byli v rezistenci. K tomu ještě přidejme v Čechách vždy přitěžující fakt osobního bohatství, specifické až hanlivé označení intelektuál, a je hotovo.

Jan B. Uhlíř období 1945-1948 charakterizuje takto: "Třetí republika byla dobou paradoxů. Z těch, kteří využívali bismarckovské sociální výhody třetí říše a stali se typickými představiteli mlčící většiny, se přes noc stali hrdinové, stačila k tomu páska revolučních gard na klopě, zatímco skuteční vedoucí odboje byli obviňování z kolaborace". Dnes jsme svědky interpretace dějin, kdy "obyčejní občané svou pasivitou" vytvořili předpoklady pro 17. listopad, zatímco onu skupinu intelektuálů tvořili většinou komunisté...

Klaus potvrzuje Marxovo rčení, že historie se vždy opakuje, avšak podruhé již jako fraška. Ovšem je jen na nás, zda budeme opět svědky další frašky. Nevyžaduje to mnoho: dávat si věci do širších souvislostí, přemýšlet kriticky. Na našich občanských postojích záleží, jak daleko připustíme dnešní hru na rozumného tatíčka prezidenta, kterou někteří očividně rádi hrají...

Tomáš Jarmara

Moc a nemoc novináře

Přihodilo se mi kdysi coby novinářské novicce, že službu mající důstojník hasičského sboru mi do telefonu chybně označil lokalitu, na níž noc předtím hořelo. Měla jsem s tím pak hromadu nepříjemností, a přitom jsem byla bez viny. Nebylo v mých silách jít se o místě požáru na vlastní oči přesvědčit; šlo totiž o napsání jedné ze dvanácti noticek do stálé rubriky 24 hodiny v Praze a ta měla uzávěrku v jedenáct hodin dopoledne.

Uvádím tento dávný případ jako ilustraci prekérnosti novinářské práce. Zvlášť v deníku, tísněn časem, je novinář vydán na milost a nemilost svým informátorům. Ti se ovšem mohou mýlit nebo i vědomě klamat. Do hloubky ověřovat sdělenou informaci bývá jen málokdy možné. Je to jedna z těžko odstranitelných "nemocí" novináře. Ve zvýšené míře to platí o takzvané investigativní žurnalistice. Existovala vždycky, i když se jí tak neříkalo, stačí si vzpomenout třeba na jednu z nejslavnějších reportáží Egona Ervína Kische "Jak jsem se dozvěděl, že plukovník Redl je vyzvědač" ještě z doby před první světovou válkou. Podle mého mínění je tato metoda novinářské práce použitelná pouze v ojedinělých případech.

Investigace znamená vyšetřování, pátrání, a jak dlouho trvá například policejním vyšetřovatelům, vybavených náležitou technikou a příslušnými pravomocemi, než rozkryjí komplikovanější kauzy? Novináři se něco takového podaří jen zřídkakdy. A také jen výjimečně kterýkoliv šéfredaktor nějakého periodika uvolní své lidi na déletrvající prošetřování čehokoliv. Kdyby tak činil častěji, musel by silně zvýšit počet svých redakčních zaměstnanců anebo svůj deník či týdeník přeměnit na občasník. Do hloubky permanentně pátrající novináři by sotva stihli plnit své aktuální zpravodajské povinnosti.

Vede se - v souvislosti s mediálními aférami nedávné doby - diskuse o tom, mají li novináři právo na omluvitelný omyl. Komentátor Lidových novin konstatuje, že žádné médium v Česku ani jinde nemá prostředky, aby ve svých pátracích reportážích ověřilo reálie do všech detailů. Zároveň se ptá, je li česká společnost připravena odpouštět novinářům nepřesnosti a přešlapy a uvěřit jim, že jejich cílem je odhalování pravdy, nikoliv osobní prospěch.

Jako pouhá nezúčastněná čtenářka bych na takovou otázku s klidnou myslí odpověděla ano. Všichni se přece mýlíme, proč bychom tedy tuto přirozenou lidskou vlastnost upírali novinářům? Ale sotva bych si tento luxus velkorysého náhledu dopřála, být například v kůži, přesněji v taláru - děkana univerzitní fakulty, obviněného ze závažné krádeže. Jakkoli by později ono bombastické sdělení uvedl soud na pravou míru, uspěchaný cejch pašeráka novozélandských orchidejí zůstane s osobou dotyčného spjat nadlouho, ne li natrvalo, a velmi uškodí jeho občanské i profesní pověsti.

To vůči loni dopadenému vrahovi pražských stařenek, navíc mnohonásobnému lupiči a zloději, byli novináři mnohem ohleduplnější. Třebaže mu policisté všechna vznesená obvinění prokázali, byl pro noviny neustále jen Miroslav S. Uveřejnit ještě před vynesením rozsudku jeho fotografii si nikdo nedovolil. Ve všech slušných zemích, které si na sobě zakládají, přece platí presumpce neviny, a taky tu máme uzákoněnou ochranu lidských práv a osobních údajů, že?

Podle mě ale hlavním důvodem oné novinářské "ohleduplnosti" vůči těžkému zločinci je něco jiného: Fotka nějakého kriminálníka není zdaleka tak zajímavá, jako správný portrét provinivšího se pana děkana s univerzitním kloboukem na hlavě… A to je další z "nemocí" novináře: Touha co nejvíce upoutat, ohromit, šokovat čtenáře, leckdy za každou cenu… "Největším nepřítelem myšlení je lačnost po senzaci, která tak velmi vyznačuje moderní dobu," napsal roku 1938 Josef Čapek. Platí to i dnes. Už nějakou dobu není tisk sedmou velmocí, jak se o něm tradovalo ještě do poloviny uplynulého století. Spolu s rozhlasem a televizí je v současnosti velmocí číslo jedna! Vyhrává a prohrává války, vytváří hrdiny i padouchy, zatracuje nebo vynáší, dělá ostudu, dohání k sebevraždám či k megalomanskému chování, buduje anebo ničí něčí slávu, pověst nebo existenci, způsobuje vzestupy i krachy firem, a také vyvolává nebo pohřbívá četné naděje a očekávání. - Taková je moc necenzurovaného slova, které číří komunikační média. Někdy jde z toho strach. Nebude od věci připomenout si jednu starou anekdotu.

Vlak uhání fádní anglickou krajinou. V kupé spolu sedí mladý baronet a starý lord. Mlčí. Po nějaké době zkouší mladý baronet ticho prolomit.

"Pohleďte, sire, tamty ovce byly právě ostříhány."

Starý lord se předkloní, dívá se oknem ven a po chvíli řekne: "Ano, z téhle strany určitě…"

Možná by tato anekdota měla být součástí učebnicových textů pro budoucí novináře.

Olga Šulcová

Opomíjená kultivace

S češtinou a její pěstěnou tváří to lingvistické instituce nemají lehké. Ve vysílání ČT jsou takové pořady jen popelkou a je jim v pondělním jitru před sedmou hodinnou ranní vyhrazeno několik minut. Pravopisný diktát Zdeňka Svěráka je sice jednou za půl roku zpestřujícím zážitkem, ale nemůže vztah k jazykové normě podstatně ovlivnit. Zásadní význam mají ovšem denně sledované televizní programy včetně reklam, které divákům slouží jako vzory a jejichž úroveň bývá často velmi špatná. Řada moderátorů kulturních pořadů na ČT nemůže být svou češtinou vzorem.

Naprosto jinak se ke svému rodnému jazyku chová polská veřejnoprávní televize. Každý týden v sobotu ve sledovaných dopoledních hodinách zařadila na druhém programu téměř půlhodinový program o jazyce, který vede oblíbený profesor Miodek z Vratislavské univerzity. Na prvním programu každý týden v sobotu a v pondělí je odvysílán půlhodinový program v kvizové formě s názvem Zabawy językem polskim. Je určen zejména mládeži. Na satelitním programu Polonia odpovídá profesor Bralczyk v neděli k večeru v půlhodinovém pořadu na dotazy diváků.

Marcela Hutarová

Obsah čísla 2/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.