Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 3 > Téma > Jan Keller: Čtyři chyby sociální demokracie

Téma – Má sociální demokracie budoucnost?

Jan Keller

Čtyři chyby sociální demokracie

Krize sociální demokracie jako politické síly je evidentní, a to v měřítku celoevropském. Problém ovšem není v tom, že by se její politici chovali snad méně morálně než politici jiných stran. V tomto ohledu se sociální demokracie od jiných stran odprava až úplně doleva nijak neliší. Řešení tedy nelze hledat v jakési morální osvětě sociálně demokratických politiků, jak by snad někoho mohlo napadnout po přečtení článku polského kolegy.

Skutečný problém je v tom, že se radikálně mění okolnosti, které dříve zajišťovaly sociální demokracii vliv a které dávaly smysl jejímu politickému programu. Byly to okolnosti historicky ojedinělé a nic nenasvědčuje tomu, že by se měly v dohledné době opět zopakovat.

Politika sociální demokracie vycházela z možnosti poměrně rozsáhlých intervencí státu do ekonomiky v rámci národního státu. Až do poloviny sedmdesátých let 20. století měly vlády prostředky, jak přimět firmy k sociálně citlivému jednání. Dalším předpokladem této politiky byl trh práce, který byl schopný vytvářet velké množství plnohodnotných pracovních míst. To souviselo s organizační strukturou firem (neměly ještě po-dobu sítí, byly to klasické byrokratické hierarchie), ale také se s relativně menším podílem sektoru služeb v ekonomice a v řadě zemí také s relativně nízkou mírou ekonomické aktivity žen a s velice příhodným věkovým složením populace.

Všechny tyto předpoklady byly během posledních třiceti let zpochybněny a v řadě případů přitom sehrál klíčovou roli proces globalizace. První chybou sociální demokracie je, že si skutečnou povahu globalizace zastírá, a proto nedokáže jasně vidět, v čem fatálně ohrožuje samotné základy sociálního státu.

Globalizace prudce zvyšuje manévrovací prostor pro firmy, investory a nejvyšší příjmové skupiny a stejně výrazně omezuje tento prostor pro politiky, zaměstnance a nižší příjmové kategorie. Především velkým nadnárodním firmám umožňuje trojím způsobem zvyšovat svůj zisk, na což ve všech třech případech bohužel doplácí sociální stát. Firmy mohou v zásadě vyrábět v zemích s nízkou cenou pracovní síly, což vede ke tlaku na snižování ceny práce, na pokles vedlejších mzdových nákladů a na odbourávání sociálních nároků zaměstnanců. Své výrobky mohou prodávat v zemích s vyšší kupní silou, než jaká je momentálně v zemích, do nichž přesunují svoji výrobu. Tím mizí -jejich zájem na tom, aby kupní síla byla vysoká právě v zemi, kde má firma v daném okamžiku většinu svých poboček. Co to znamená pro keynesiánské paradigma, je evidentní. A konečně mohou firmy odvádět velkou část svých daní v takzvaných daňových -rájích, pokud přímo nečerpají daňové prázdniny.

Dohromady to vše znamená, že především velké firmy, puzené tlakem světové konkurenceschopnosti, nemusejí brát velké ohledy na financování veřejného sektoru v zemích, kde dočasně působí, a tím méně na sociální zajištění svých zaměstnanců. Ze státu, který by chtěl na ně v tomto smyslu apelovat, mohou prakticky kdykoliv odejít do některé z konkurenčně schopnějších zemí (či alespoň mohou stát vydírat pod pohrůžkou tohoto odchodu). V praxi to znamená, že s vyšší mobilitou kapitálu roste cena za jeho setrvání v zemi.

Tato vyšší politická cena je vlastním důvodem, že na pořadu dne je snižování daní pro podnikání a pro kapitálově silné vrstvy. Jestliže nemá být za těchto okolností omezován rozsah sociálního státu, musejí být náklady na jeho chod přeneseny na ty skupiny, které nejsou srovnatelně mobilní, tedy především na závislé zaměstnance.

Tyto procesy pro mnohé lidi znamenají, že mohou být postiženi dokonce dvakrát. Jednak pro ně roste pravděpodobnost, že se stanou nezaměstnanými, že budou dostávat méně peněz a že možnosti jejich pracovního postupu budou omezené. Jednak budou silněji než dosud zatíženi daněmi a příspěvky, aniž by to zvyšovalo jejich sociální práva. Musejí naopak počítat spíše s tím, že se jejich sociální práva sníží. Na druhé straně vlastníci kapitálu a malé skupinky vysoce kvalifikované pracovní síly mohou počítat nejen s vyššími zisky a příjmy, ale také s tím, že tyto jejich příjmy a zisky budou daňově stále méně zatěžovány. Jen pro zajímavost: právě takto hodnotí současnou situaci a perspektivy nikoliv snad autoři na krajní levici, ale neoliberálně ladění němečtí experti na so-ciální politiku Elmar Rieger a Stephan Leib-fried.

Tato konstelace se stává pro další osudy sociálního státu osudová a právě na ni není sociální demokracie zatím schopna nijak rea-govat. Dokonce se zdá, že osudovost celé situace není schopna v jejích důsledcích ani pochopit. Namísto adekvátní analýzy nabízejí sociálně demokratičtí politici zcela povrchní fráze o nutnosti „modernizovat“ so-ciální stát. Právě tyto krajně neurčité výroky o jakési cílené modernizaci jsou druhým zásadním prohřeškem, jehož se sociální demokracie dopouští.

Řeči o modernizaci by snad mohly být východiskem, jež by stálo na samém počátku úvah sociálně demokratických politiků. Namísto toho bývají pravidelně jejich vyvrcholením, aniž by se publikum dozvědělo, co si vlastně má pod modernizací sociálna obecně a sociálního státu zvláště představit.

Samotný koncept modernizace má velice pohnutou historii a z myšlení sociologů 19. století byl naprosto necitlivě přenesen do politiky v polovině 20. století na přímou zakázku amerického prezidenta Trumana, který chtěl po druhé světové válce právě potřebou modernizace zdůvodnit postupnou expanzi své země do třetího světa. Je otázka, zda teoretici sociální demokracie znají něco z této historie konceptu „modernizace“. Možná taková znalost ani není nutná. Možná by se stačilo zamyslet nad tím, co takzvaná modernizace znamená dnes.

Zatímco po druhé světové válce „modernizovat“ znamenalo (přinejmenším v Evropě) mimo jiné budovat co nejvelkorysejší a nejkomplexnější sociální stát, dnes moderni-zace kupodivu znamená pravý opak – postupně tento stát utlumovat, zeštíhlovat, odbou-rávat.

Je to paradoxní, neboť právě sociální stát dříve vydatně sloužil potřebám modernizace. Právě on přispěl ve velké míře k tomu, že pracovní síla vcelku ochotně akceptovala změny, které doprovázely modernizaci ekonomiky, nesenou úsilím o růst produktivity. Nyní má tedy být v rámci téhož modernizačního úsilí sociální stát ne-li přímo zrušen, tedy alespoň co nejvíce omezen.

Co dělat s termínem, který dokáže tak pronikavě měnit svůj obsah, že označuje každou chvíli něco zcela jiného, ba někdy věci přímo protikladné? Pro pochopení jeho skutečného obsahu je třeba podívat se, jak vypadají konkrétní cesty modernizace sociálního státu. Lze je shrnout v zásadě do dvou bodů, neboť modernizace postupuje ve dvou krocích. Jednak znamená snižování sociálních práv občanů sociálního státu, jednak přenos financování zbylých nároků na samotné tyto občany.

Redukce sociálních práv má mnoho podob. Je možno zpřísňovat podmínky pro přiznání jednotlivých sociálních nároků, je možno snižovat výši dávek a příspěvků, je možno zkracovat dobu, po kterou mají občané na dávky nejrůznějšího druhu nárok. Je-li potřeba modernizace zvláště naléhavá, je navíc možno všechny tři způsoby libovolně kombinovat.

Druhá část modernizace – přenos veškeré váhy financování sociálního státu na samotné občany – má také řadu forem. Její součástí je snižování daňové zátěže firem a nejvyšších příjmových kategorií, dále redukce výdajů, které jsou vázány na mzdu a platí je zčásti zaměstnavatelé, či konečně zvyšování úlohy soukromého pojištění.

Takový způsob modernizace ovšem přináší celou řadu paradoxů. Modernizace v oblasti nezaměstnanosti nevede jen ke krácení dávek pro ty, kdo nemají práci, a ke zpřísňování podmínek, které je nutno při přiznání podpory splnit. Spočívá především v tom, že nezaměstnaní mají být stále více „aktivizováni“, a to i tam, kde práce pro ně prostě není.

V oblasti zdravotní politiky modernizace znamená, že se zvyšuje spoluúčast pacientů na placení léků a zároveň se jim snižuje náhrada ušlé mzdy. Taková modernizace pochopitelně postihuje nikoliv simulanty, ale především ty, kdo jsou skutečně nemocní.

V rovině penzijního zajištění modernizace znamená, že lidé mají pracovat do stále pokročilejšího věku, i když ani pro mladé práce není. Žít „moderně“ zde prostě znamená pracovat stále déle, to vše s vyhlídkou na důchod stále nejistější.

Debaty politiků o modernizaci sociálního státu bývají silně zavádějící. Diskutuje se totiž výhradně o čistě technických parametrech. Jejich širší význam přitom zůstává skryt. Skutečný význam modernizace so-ciálna spočívá v tom, že je programově re-dukována mezilidská solidarita a je prosazován princip boje o přežití izolovaných jednotlivců. To je však přímý protiklad myšlenky, na jejímž základě vznikl a rozvíjel se sociální stát.

Jsou dokonce politici, kteří tvrdí, že hlavním úkolem sociálního státu do budoucna bude přivykat lidi na život v nejistotě. Je to pozoruhodná konstrukce. Jak známo, sociál-ní stát vznikl právě proto, aby zmírňoval nejistoty divokého kapitalismu 19. století a aby pojišťoval nemajetné občany před hromadícími se sociálními riziky, kterým sami a izolovaně nedokázali čelit. Žádné jiné opodstatnění sociální stát nikdy neměl a dodnes nemá.

Hlavním a zřejmě i jediným cílem modernizace je dosáhnout úspor v sociální oblasti. Jejím zdaleka nejpravděpodobnějším výsledkem však bude to, že společnost se rozestoupí do dvou nestejně velkých a nestejně mocných táborů. Někdy se v této souvislosti hovoří se o A-týmu a B-týmu, jindy o trvale úspěšných a trvale neúspěšných či o dvourychlostní společnosti. V každém případě jde o modely vývoje, ve kterých není příliš -místa pro střední vrstvy, tedy právě pro ty vrstvy, které – pokud se jim dobře daří – představují oporu sociální demokracie. V ignorování této skutečnosti spočívá třetí chyba sociál-ní demokracie.

Sociální stát dosáhl svého vrcholu tehdy, když dokázal žít v symbióze se středními vrstvami. Tak tomu bylo po dobu dvaceti až třiceti let po druhé světové válce, tedy právě do doby nástupu současné vlny globalizace.

Sociální stát podporoval rozrůstání středních vrstev tím, že populaci velkoryse přispíval v oblasti zdravotní péče, vzdělávání, kulturního vyžití a v neposlední řadě též důchodového zabezpečení. Bylo to možné právě jen díky přispění všech firem, které se podílely na tvorbě národního bohatství. Střední vrstvy si díky tomuto odlehčení nemusely vytvářet větší rodinné finanční zásoby a mohly své výdělky vrhnout na spotřebu. To zpětně přispívalo k tvorbě dalších pracovních míst, ke větším sociálním odvodům, a tedy ke zvětšení zdrojů financování sociálních služeb. Kruh blahobytu se tak posiloval.

Dnes je situace přesně opačná. Takzvaná modernizace znamená, že střední vrstvy mohou od sociálního státu čekat stále méně. Právě ony si musejí tvořit finanční rezervy pro případ nemoci, na vzdělávání svých dětí, na dobu nezaměstnanosti a pochopitelně na stáří. To snižuje jejich kupní sílu, menší poptávka vede k růstu nezaměstnanosti ve stejné době, kdy ubývá zdrojů na financování sociálních výdajů. Bludný kruh veřejné chudoby se pomalu uzavírá.

Poté, co se firmy přestaly chovat sociálně zodpovědně, stávají se ze středních vrstev poslední sponzoři sociálního státu. Budou muset přispívat stále více, i když samy pro sebe budou moci očekávat stále méně. Právě ony se mají otužovat v podmínkách modernizace, tedy v době rostoucích rizik a ubývajících jistot. Zdá se, že sociální demokracie dosud nepochopila, že sociální stát může fungovat buď jako instituce středních vrstev, anebo nebude vůbec. Její nechápavost je o to smutnější, že právě střední vrstvy tvořily v minulosti jádro jejího elektorátu.

Modernizace otevírá v zásadě dvě možné cesty vývoje. Na konci té první se rýsuje společnost, ve které úspěšní z týmu A, tedy ti, kdo mají dobře placenou práci a jsou solidně pojištěni, odmítnou přispívat na méně úspěšné z týmu B. Budou se snažit monopolizovat sociální výhody jen sami pro sebe a vůči těm ostatním budou ochotni podporovat třeba i represivní opatření. Tato opatření budou ovšem zdůvodňována nutností potírat nemoderní elementy, které brzdí vývoj společnosti. Zdá se, že tato trajektorie vývoje vyhovuje spíše pravici.

Sociální demokracie nabízí jinou cestu. Nehodlá nechat sociálně potřebné na holičkách. Chce je podporovat a pomáhat jim. Avšak jedinou vrstvou, kterou dokáže do této pomoci zapojit, jsou střední vrstvy, tedy vrstvy, kterým se i bez toho nevede poslední dvě až tři desetiletí v Evropě ani ve Spojených státech příliš dobře. Protože na velké firmy a na bohatou elitu si sociální demokracie netroufne, pomoc těm nejchudším poplyne stále více z prostředků středních vrstev, které jsou zatím jakžtakž nad vodou, které ovšem na pomoc ze strany chudnoucího sociálního státu už samy spoléhat nemohou.

Ať již bude nastoupena prvá či druhá cesta (či jakási duhová kombinace obou), modernizovaná společnost se bude sociálně stále více rozestupovat. Rozdíl bude jen v tom, že v prvém případě by se menší část středních vrstev připojila k vrstvám horním, zatímco v případě druhém by větší část středních vrstev klesla na nižší příčky sociálního žebříčku. Ani v jednom případě by ovšem prostor pro početné střední vrstvy nezbyl. Nezbylo by tedy ani příliš prostoru pro tradiční voliče sociální demokracie.

Čtvrtou a možná největší chybou sociální demokracie je, že v této situaci nenápadně rezignuje na svoji hlavní zásadu, tedy na princip solidarity. Ani tuto chybu nedělá proto, že by snad byla nemorální. Dostala se pouze do vleku událostí, které nedokáže ovlivnit.

Solidarita je možná jedině ve společnosti relativně homogenní, kde všichni členové jsou ohrožováni ve srovnatelné míře stejnými riziky. Pokud nechceme být společností těch, kdo se solidarizují ve své bídě a nuzotě, musíme se snažit založit solidaritu na úrovní středních vrstev. Jakmile se společnost rozestoupí na tým A a tým B, namísto přirozené solidarity nastoupí jen pokrytecká a ponižující charita. Modernizace není lékem na potíže sociálního státu, protože tyto potíže jsou úzce spjaty s poklesem solidarity ve společnosti, zatímco modernizace tuto solidaritu nijak neobnovuje. Působí spíše proti ní tím, že starost o sociální zabezpečení dále individualizuje.

Paradoxně ovšem podryl své kořeny sám sociální stát, který vydatně přispěl ke dnešní vlně vzedmutého individualismu, na níž se sociální demokraté pokoušejí tak neuměle surfovat. Sociální dávky adresuje v menší míře rodině, v míře větší jednotlivci. Pro rodinu tak mizí nutnost udržovat širší vztahy pomoci se svým okolím a pro jednotlivce mizí nutnost udržovat vlastní rodinu. Individualizace společnosti je sice příkladným výrazem její modernizace, na mezilidskou a meziskupinovou solidaritu má však tento proces devastující dopady.

Právě příslušnost ke společným středním vrstvám byla poslední pojistkou solidarity. Křehkost této pojistky se ukazuje v okamžiku, kdy se společnost rozestupuje na trvale úspěšné a trvale neúspěšné. Úspěšní představují v pojistné terminologii typ „dobrého rizika“, proto se právě na ně orientují soukromé pojišťovací agentury. Neúspěšní, kteří představují „špatné riziko“, nejsou pro soukromé pojištění nijak zajímaví. Sociální stát je však může dostatečně pojišťovat jen za předpokladu, že těch, kdo na pojištění přispívají, bude výrazně více než těch, kdo z pojištění čerpají.

Zde se kruh opět uzavírá, neboť globalizace se svým tlakem na flexibilizaci práce a deregulaci ekonomiky tento poměr obrací v neprospěch přispěvatelů. Sociální demokracie, která má jakési zábrany skutečnou povahu globalizace pochopit, stojí zde s prázdnou hlavou a prázdnýma rukama. A tak jí zbývají právě jen řeči o modernizaci. Jako kdyby nechápala snad ani to, že ve světě zmodernizovaném podle jejích představ už pro ni samotnou nezbude žádné důstojné místo.

Jan Keller, sociolog a publicista

Text z ankety reagující na článek Marcina Króla Soumrak sociální demokracie.

Celá anketa

Obsah čísla 3/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.