Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 3 > Svět v pohybu > Lenka Nejmanová: Z Československa do Francouzské Oceánie (1924–1939)

Lenka Nejmanová

Z Československa do Francouzské Oceánie (1924–1939)

Lenka Nejmanová Lenka Nejmanová

Vystěhovalectví menších skupin Čechů či Slováků v meziválečném období nepatří k nejfrekventovanějším tématům, právě některé menší skupiny si ovšem zvolily tak exotická místa, že právě tu si rozsah české a slovenské emigrace nejlépe uvědomíme.

Francouzská Polynésie je jako vystěhovalecký cíl velmi málo známá a málo prozkoumaná. Přesto v období mezi první a druhou světovou válkou sem emigrovalo víc než devadesát Čechoslováků. Francouzská Polynésie (dříve zvaná Francouzská Oceánie) se rozkládá v jižní části Tichého oceánu; tvoří ji 103 ostrovy roztroušené na rozloze téměř 4 milióny km čtverečných. Největším a nejvýznamnějším ostrovem oblasti je Tahiti s hlavním městem Papeete. Po abdikaci posledního tahitského krále Pomaré v roce 1880 se v oblasti prosadili Francouzi.

Než na ostrovy dorazili vystěhovalci, navštívilo je několik Čechoslováků z jiných důvodů. Milan Rastislav Štefánik pozoroval na Tahiti Halleyovu kometu, manželka spisovatele a cestovatele Havlasy jako vůbec první Evropanka přešla napříč ostrovem Tahiti, český cestovatel Archibald Václav Novák napsal knihu Tahiti, rajské ostrovy jižních moří.

Na předválečné vlny českých vystěhovalců navázaly další skupiny ve dvacátých letech 20. století. Někteří z emigrantů si jako nový domov předem zvolili Francouzskou Polynésii. Bylo totiž poměrně obtížné získat přistěhovalecké povolení do Spojených států amerických, kam mířila většina tehdejších emigrantů. Francouzská Oceánie naopak potřebovala pracovní síly, a to hlavně řemeslníky a zemědělské dělníky.

Vystěhovalci z Československa přijížděli do Oceánie bez peněz, neměli zkušenosti s tropickým zemědělstvím, neznali obvykle ani žádný světový jazyk. Jejich první chvíle byly proto krušně a mnozí ze sotva příchozích by se hned vrátili do vlasti, kdyby měli na návrat prostředky. Houževnatí vytrvalci však našli zaměstnání v plantážním zemědělství, v řemeslech a ojediněle se střídavými úspěchy i v soukromém podnikání. Ne všichni však byli tak přizpůsobiví a připravení na všechny nástrahy exotického Tichomoří, a tak jako důkaz zklamání zůstaly po mnohých dopisy plné smutku a proseb.

Iniciátoři

Jedním z významných impulsů odchodu vystěhovalců do Francouzské Oceánie byla náborová akce publikovaná v některých našich denících. Stáli za ní ing. M. Řivnáč z Papeete a pařížský bankéř českého původu Jindřich Hladík.

Miloš Řivnáč, syn pražského velkoobchodníka a majitele chemické továrny ve Velvarech, využil otcových peněz a vycestoval do ciziny, až se ocitl na Tahiti. Odtud začal uskutečňovat ambiciózní plán založení tahitské československé kolonie, která by vytvořila soběstačné družstvo, jež by obhospodařovalo území v údolí Papenoo, kde měla být podle Řivnáčových slov nejlepší půda.

Řivnáčův konkurent, pařížský bankéř českého původu, Jindřich Hladík, svou aktivitu soustředil na Markézské ostrovy. Jeho plány byly ve srovnání s Řivnáčovými velmi ne-určité a odkazovaly případné zájemce na papeetského účetního Huška.

Hušek i Řivnáč shodně psali o kráse krajiny, o zdravém podnebí, o dobrých lidech, o tom, že si tam pracovitý a spořivý člověk může založit klidnou a trvalou existenci. Na Tahiti prý není nezaměstnanost.

Kolonizace

Nadšenců, kteří zareagovali na novinové články, se přihlásilo asi sto. Část chtěla cestovat za dobrodružstvím, část chtěla záruku, že jejich působení v oblasti Francouzské Oceánie bude úspěšné, zbytek byl odhodlán podstoupit i ztížené podmínky. Poté, co se dozvěděli, že každý pojede na vlastní odpovědnost, většina zájemců odstoupila a organizátorem zbylé asi třicetičlenné skupiny, formující se na Moravě, se stal František Jeřábek. Z jádra skupiny byli vyčleněni svobodní mládenci, kteří měli nejdříve situaci na Tahiti prozkoumat. Soustružník Jan Benáček, řezník Karel Müller, tesař a mechanik Josef Rába, stolař Vladimír Čechák a strojní zámečník František Pánek dorazili po čtyřicetidenní plavbě 11. února 1925 na Tahiti. V té době již přes rok působil ve Francouzské Oceánii další krajan, vyučený kotlář Jaroslav Otčenášek. Na Tahiti zároveň přicestovali manželé Čápovi, jejich přítel Leopold Přívětivý a Karel Richter, kteří se sem vydali pod vlivem různých cestopisných knih a populárních přednášek A. V. Nováka. O zaměstnání se v Papeete ucházeli také truhlář Josef Vychodil, pan Krejza s ženou Eliškou, bratři Mužíkovi, zemědělský dělník Štěpán a stavitel Antonín Kovařík. Po jistém váhání se nakonec vydali na cestu do Oceánie i další skupiny Čechoslováků. Dne 13. září 1925 vyplula nejpočetnější skupina, čítající čtyřiadvacet osob: betonář František Václavek s manželkou a dětmi Marií a Jaroslavem, manželé František a Olga Krupičkovi s dcerou Marií, strojník Rudolf Pánek ml. s ženou Annou a dětmi Miluškou a Helenou, hajný ve výslužbě Rudolf Pánek st., manželé Matějcovi, manželé Papírníkovi, František Jeřábek s ženou Marií a dcerou Vlastou, Otmar Jeřábek, kovář Vincek Jízdný, úředník František Irain, varietní artista Josef Blažek, Josef Hartman a Josef Prokop.

V případě rodiny Václavkových a Pánkových došlo k nedopatření, způsobenému zdlouhavým spojením mezi Československou republikou a Francouzskou Oceánií – dopis od Františka Pánka vyzývající vystěhovalce, aby za ním v žádném případě nejezdili, přišel až po jejich odjezdu. „Čechoslováci“ si plavbu zpříjemňovali zpěvem a hrou na hudební nástroje a po příjezdu na Tahiti na -žádost tahitského podnikatele uspořádali několik dalších koncertů, mimo jiné u guvernéra. Rozhovor o možnostech kolonizace ostrovů k velkému překvapení Čechů ukázal, že guvernér není příznivě nakloněn ani jednomu z kolonizačních plánů, s kterými byl velmi dobře obeznámen. Guvernér popsal poněkud pesimisticky skutečné podmínky hospodaření na dosud neobdělávaných územích a zdůraznil nesnáze, které tuto činnost mohou doprovázet. Počáteční nadšení z krás souostroví a vidiny snadného výdělku se pomalu rozplývaly. Představa společného hospodaření a vzájemné pomoci byla ta tam a všichni si začínali uvědomovat, že se každý bude muset o sebe postarat sám.

Někteří Češi se pak na Tahiti dlouho nezdrželi. Odstěhovali se na Nový Zéland, do Austrálie, Jižní Ameriky, Maroka, na Novou Kaledonii, Fidži nebo se zklamáni vrátili domů. Ke konci roku 1926 bylo ve Francouzské Oceánii třiasedmdesát „Čechoslováků“.

Naši kolonii na Tahiti tvořili dříve nebo později tito „Čechoslováci“ (z dostupných pramenů nebyla u některých účastníků dosud zjištěna křestní jména): Jaroslav Otčenášek, Jindřich Hucl, Karel Němec, Josef Sameš s rodinou, Mervartovi, Zvonařovi, Horký, Viktor Šanta, manželé Uhrovi s dětmi Oldřichem a Jiřinou, Rudolf Klíma, Hanák, Jan Duchek, Došek, Český, Zdeněk Čáp, Jaroslav Hubáček, František Brejník, Křenovský, Rytinovi, Matějcovi, Josef Tepiš, Malík, Karel Štěpánek, Hošek, Olga a Ota Pokorní, manželé Ellbógnovi, Jan Vosátko s družkou Marií, Zdeněk Hubáček se ženou a Jaroslav Hubáček, Alois Šimůnek, Podzimek, Václav Jaroš se synem Karlem, Hynek Jaroš s ženou Slávkou, Emil Zvonař, Antonín Krejčí, Josef Zima, Josef Zkoumal, Miroslav Fabián, Karel a Vincencie Veselští a František Hanák.

Pracovní příležitosti

Pokud se krajané rozhodli obhospodařovat pronajatý nebo zakoupený pozemek, většinou je čekalo mýcení džungle, stavba obydlí a dalších budov potřebných například pro sušení kopry, pěstování kávy a vanilky, výsadba mladých kokosovníků, péče o hospodářská zvířata, a to v oblastech, kde stále hrozilo nakažení leprou a elefantiázou.

Skupina deseti Čechoslováků se rozhodla využít nabídky Miloše Řivnáče, který obstaral pronájem plantáže s třemi a půl tisíci kokosovníky na ostrově Raiatea. Noví osadníci založili 1. listopadu 1925 první zemědělské družstvo Čechoslováků v jižních mořích – Association des Tchécoslovaques d’Oceanie. Přestože byl pozemek samý kopec a sráz, dno údolí bylo promočené a na plantáži neexistovala žádná cesta, všichni se rázně pustili do díla. Místní obyvatelé obdivovali, jaký kus práce naši krajané na plantáži odvedli. Ve skladišti měli již nachystané pytle s koprou (sušená kokosová jádra) na prodej, když se 1. ledna 1926 přihnal cyklón a vše poničil. Škody byly tak rozsáhlé, že by se družstevníci další úrody, kterou by mohli zpeněžit, dočkali až za několik let. Družstvo se rozpadlo, zůstaly velké dluhy. Bývalí členové si hledali nové zdroje obživy.

Další krajané se pokusili nalézt uplatnění na ostrově Bora Bora. Podmínky hospodaření byly zde podobné situaci na Raiatei. Zmíněný cyklón se nevyhnul ani této lokalitě a všichni „Čechoslováci“ se nakonec vrátili na Tahiti, kde byly lepší možnosti pracovního uplatnění.

Hladíkův projekt na obsazování Markézských ostrovů, kde by byly vybudovány plantáže, nezůstal bez povšimnutí. Zpočátku se žádnému Evropanovi na téměř vylidněné a vzdálené ostrovy nechtělo, ale jak ubývalo pracovních příležitostí, pozornost některých dobrodruhů se zaměřila i tam. Markézy, hornaté ostrovy plné hlubokých roklin, hustě porostlých džunglí, plné bodavých mušek nono, se skládají ze sedmi ostrovů. „Čechoslováci“ pobývali a pracovali pod hlavičkou Francouzsko-české společnosti (Les Iles Mar-quises) ve dvou lokalitách: na plantážích na ostrově Nuku-Hiva a Hiva-Oa. Nutno podotknout, že ceny potravin a veškeré životní náklady byly na Markézách mnohem vyšší než na Tahiti. Když už se zdálo, že se osadníkům začne dařit, přišla katastrofa – jejich společnost měla akcie u americké banky Morgan, která koncem roku 1932 vyhlásila úpadek a s ní se zhroutila i společnost na Markézách. Všichni „Čechoslováci“se postupně vraceli na Tahiti. Jediný Jan Duchek, -rodák z Předmostí u Přerova, se natrvalo usadil na Markézách, kde se oženil s domorodým děvčetem, a přestože onemocněl ele-fantiázou, zařídil si malou truhlářskou dílnu, jež mu sloužila jako zdroj obživy po zbytek života.

Z nedostatku jiné možnosti uplatnění se mnozí krajané uchýlili na ostrov Makatea v souostroví Tuamotu, přezdívaný „tichomořské peklo“. Krajané zde podstupovali těžkou práci ve fosfátových dolech. Ve sluneční výhni tohoto povrchového dolu byl vítán každý cizinec, neboť domorodí obyvatelé nebyli zvyklí tvrdě pracovat a ani necítili potřebu vydělávat si peníze navíc. Kvůli výdělku sem do těchto nehostinných míst zavítalo několik krajanů, aby si vydělali buď na zpáteční cestu do Československa, nebo na lístek na jiný ostrov, jako například krajan Hošek, který v roce 1928 vycestoval na Nový Zéland.

Další z ostrovů, kde se ve větším počtu objevili a působili „Čechoslováci“, byl Vánoční ostrov (Christmas Island). Přestože tento britský ostrov nikdy nebyl součástí Francouzské Polynésie, byl organizačně, dopravně a personálně těsně napojen na Tahiti. Nejvýznamněji se do dějin Vánočního ostrova zapsal František Jeřábek, který zde pobýval nejdéle a působil jako správce plantáží. Za jeho působení tu byly založeny dvě menší osady, nazvané Brno a Praha.

Většina krajanů byla soustředěna na ostrově Tahiti v hlavním městě Papeete, kde musela většina změnit původní profesi. Někteří se snažili obdělávat pronajatou půdu, jiní se uplatňovali jako řemeslníci a živnostníci, takže bychom se mohli setkat s majitelem hotelu, restaurace, obchodu, benzínové pumpy pod obchodním názvem Slavia (dodnes je údajně v provozu), fotografem, stavitelem, uzenářem, cukrářem, truhlářem, učitelem hudby, výrobci tzv. „curios“ (kuriózní kombinace třpytivé perleti v kombinaci s dalšími přírodními materiály), zaměstnanci místní elektrárny, dělníky v loděnicích a dalšími dělnickými profesemi. Nakonec si z osmadvaceti „Čechoslováků“, kteří na Tahiti zůstali, víceméně slušnou životní úroveň zajistilo asi šest krajanů.

Na Tahiti si „Čechoslováci“ hned v počátku utvořili dobrovolnou „Allianci Čechoslováků“, jejímž centrem a schůzovní místností byla cukrárna pana Pokorného. Spolek vlastnil 142 knih, které darovaly orgány sociální péče z Prahy. Kontakt s Československou republikou mohli krajané udržovat i prostřednictvím rozhlasového vysílání stanice Praha.

Byly to asi těžké životní okolnosti, které způsobily, že se krajané k sobě nechovali vždy přátelsky; mnozí se navzájem pomlouvali, dělali si naschvály a zamlčovali před sebou důležité informace. Každý se však přese všechno v Tichomoří zabydlel. Muži se ženili, vítali na svět nově narozené děti, stěhovali se z místa na místo, zakupovali nebo pronajímali si pozemky a nakonec tu i umírali. Dotkněme se letmo několika osudů.

Příběhy

Rudolf Klíma, který po návratu z Markéz pracoval jako zaměstnanec meteorologické služby, dosáhl v Papeete poměrně významného postavení. Na Tahiti se oženil s míšenkou Španělky a Tahiťanky, s kterou zakoupil obchod a začal provozovat knihkupectví a papírnictví. Oba manželé Klímovi byli nositeli státního vyznamenání Rytíř národního řádu za zásluhy a oba se těšili v Papeete velké popularitě.

Antonín Kovařík s rodinou se vrátil do Československa v létě roku 1949, kde po sedmi měsících zemřel. Jeho žena Teraiefa Kovaříková se stala první Tahiťankou s československým státním občanstvím.

Zajímavé jsou případy Jindřicha Hucla a Františka Pánka, kteří se vrátili na krátkou dobu do Československa, aby se zde oženili a poté se vrátili společně s novomanželkami do Polynésie.

Josef Vychodil, ruský legionář, se na Tahiti oženil s Tahiťankou Dorou (byla mladší o 21 let), zakoupil pozemek s menší plantáží, kde si postavil domek. Zvukové záznamy pořízené v 90. letech na Tahiti dokládají jeho bezvadnou znalost češtiny, i přes pokročilý věk. Také zmíněný R. Klíma v korespondenci s českými přáteli používal jadrnou mateřštinu.

Všem „Čechoslovákům“ se však nežilo lehce. Týkalo se to například paní Slávky Jarošové; měla těžký život s žárlivým manželem, který jí zakazoval s kýmkoliv se stýkat, dokonce jí nedovoloval ani psát domů matce. Po tříměsíčním pobytu na Tahiti Jarošová psychický tlak nevydržela a zastřelila se.

Potomci

Získat informace o potomcích našich krajanů je možné skoro výhradně jen od očitých svědků, kteří se s nimi setkali a podali svědectví. Pokusy o navázání písemného kontaktu jsou většinou neúspěšné.

Ve Francouzské Polynésii žijí podle dostupných informací dodnes potomci rodiny Klímovy, Benáčkovy, Vychodilovy, Prokopovy, Duchkovy, Müllerovy, Valentovy, Veselských, rodiny Zimovy a Pánkovy. Podle svědectví lidí, kteří oblast navštívili a s těmito potomky hovořili, mají všichni povědomí, kde leží Česká republika, ale česky už neumí. Mnozí mají česká jména, na která slyší stejně jako na ta tahitská. Děti zmíněného Rudolfa Klímy mají každé čtyři jména: tahitské, francouzské, španělské a české – aby nezapomněli na své předky. Z historie svého českého předka naprostá většina z nich nezná nic. Rodinné doklady, pokud vůbec nějaké byly, se při tamním způsobu života neuchovávaly a hlavní protagonisté vystěhovalecké vlny již dávno nežijí.

Pojem „Tchéque“ je údajně v Polynésii obecně známý i v nejzapadlejších oblastech, což lze přisuzovat určitě dobrému jménu krajanů.

Zkoumejme dál

Studium pozoruhodného tématu vystěhovalectví do Francouzské Polynésie vyneslo na světlo některá fakta, která by si zasloužila další podrobné prozkoumání a zdokumentování. Bylo by kupříkladu záslužné popsat činnost krajanského spolku v Papeete.

Historické, národopisné i další aspekty vystěhovalecké tématiky trpěly v předchozím půlstoletí záměrným zanedbáváním. Také proto nadchází čas dokončit průzkum ojedinělého tématu emigrace do Francouzské Oceá-nie. Zdá se, že se blýská na lepší časy. Loni podnikli zájemci studijní cestu do Oceá-nie, aby shromáždili přímo na místě informace a prameny. Výsledky průzkumu uvidí veřejnost v nejbližší době v podobě televizního seriálu.

Lenka Nejmanová (1972) absolvovala Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor dějepis-český jazyk. Tématem českého vystěhovalectví do Francouzské Polynézie v období 1924–1939 se zabývala v diplomové práci. Nyní učí na Základní škole Boženy Němcové v Jaroměři.

Obsah čísla 3/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.