Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Z domova > Jiří Havel: Naivní přání a nutnost změn

Jiří Havel

Naivní přání a nutnost změn

Programové vize české sociální demokracie

Osudy sociální demokracie jsou nepochybně dějinami pokroku. Evropská podoba moderní společnosti byla do značné míry zformována právě levicovou politikou. Historicky se však sociální demokracie prosadila právě tím, že vždy dokázala pečlivě analyzovat požadavky své konkrétní doby a aktivně se postavila k jejich prosazení. Není jistě třeba připomínat, že dějiny sociálně demokratického hnutí začínaly marxovským radikalismem, aby se pak vůdčí idea změnila ve zdánlivý kompromis s tržní společností. (Na tradičních radikálních hodnotách trvali později bolševici‑komunisté.) Tato „ústupková“ idea dovolila po více než století aktivně využívat kladné stránky trhu a korigovat jeho záporné důsledky. Sociální demokraté nepochybně dosáhli v zemích, kde (spolu)formovali politickou scénu, relativně nejvyššího blahobytu širokých mas obyvatelstva. Naproti tomu radikální komunistický model sovětského typu nakonec neprokázal ani ekonomickou ani politickou životnost. Nezískali jsme ani jiné přesvědčivé důkazy toho, že by jiný ­radikální komunistický model mohl dlouhodobě prokázat své přednosti vůči moderní tržní společnosti. I druhdy populární jugoslávská alternativa (samosprávná modifikace socialismu) vyčerpala své ekonomické možnosti.

Pozitivní přístup k programu, nebo líbivá hesla?

Jestliže vzhledem k minulosti nepochybujeme o v zásadě správné sociáldemokratické orientaci, v dnešní době je možno vyslovit jisté programové pochybnosti. Tyto pochybnosti se pak týkají především sociální demokracie české, jejíž členská základna do značné míry dnes tápe v tom, co je nutno považovat za základní sociálně demokratické hodnoty.

Častý argument užívaný v diskusi, že to či ono „není sociáldemokratické,“ velmi často zplihne po otázce, co tedy vlastně pozitivně je to „sociálně demokratické“. Je zajímavé, že po takovém dotazu následují od „fundamentalistů“ především negativní odpovědi typu: „určitě to není snižování daní nebo nemocenské!“ Pozitivních vymezení je málo, pokud jsou, pak velice obecná na úrovni pojmů jako demokracie, sociální ochranářství apod. Ale to platí i o programových dokumentech. Nahlédneme‑li do programů ČSSD (srov. např. aktuální dlouhodobý program), pak zde mezi hodnotami najdeme úctu k člověku, lidská práva, svobodu a odpovědnost, rovnost, solidaritu a sociální spravedlnost. Mezi cíli jsou pak svoboda a rozvoj lidské společnosti, soudržná společnost založená na znalostech a sociálně tržní ekologicky orientovaná ekonomika. Hodnoty a cíle jsou ale nezřídka postaveny jako dané, neuvažuje se nad tím, jak společnost k aplikaci právě těchto hodnot přimět a jak získat prostředky na jejich uhrazení. I program v řadě směrů jen sumarizuje a systematizuje cílové poža­davky, nicméně neohlíží se příliš na zdroje. Současná programová východiska sociální demokracie lze jen velmi obtížně operacionalizovat. Nelze se potom divit tomu, že vedení sociální demokracie nezřídka selhává, když má vysvětlit objektivně nutné kroky v rámci hospodářské a sociální politiky. Kromě jiného mu chybí jednoduše srozumitelný pojmový aparát, kterým by bylo možno uchopit cílové hodnoty.

Obdobně i kritikové a političtí oponenti sociální demokracie často jen paušálně mluví o jejích programových hodnotách, jako by zásadně odporovaly svobodě a trhu. Přehlížejí řadu změn, kterými moderní sociální demokracie prošla. Ignoruje se vývoj levicového myšlení jak ve světovém, tak v domácím měřítku. Vzpomeňme, že ještě v roce 1998 se varovalo před volebním vítězstvím ČSSD jako před otevřením dveří znárodňování a nesmyslnému zvyšování daní a jako o obnově téměř totalitního socialismu. Ve skutečnosti ČSSD pokračovala v privatizaci a zdanění dosáhlo nejnižší úrovně v novodobé historii ČR.

Nelze přehlížet, že se část sociálních demokratů stále dovolává „tradičních“ hodnot. To není jen případ ČR, podobné rozpory je možno pozorovat třeba v Německu, Francii či Británii. Těmito tradičními hodnotami se chápe rozměrný sociální stát, který navíc poskytuje ekonomice dodatečnou stimulaci zpravidla fiskální expanzí. Řečeno jednoduššími slovy, „tradiční“ programy se vyznačovaly rozšiřováním okruhu toho, co je pro občany zdarma, a pokud na to nestačily zdroje, stát si na to prostě vypůjčil. Ano, to je rámec hospodářské politiky adekvátní padesátým a šedesátým létům minulého století. Jenže tato politika již v sedmdesátých letech narazila na svá omezení, fiskální expanze se namísto povzbuzení růstu promítala v inflaci a sociální jistoty „demotivovaly“ ekonomickou aktivitu významné části populace. Cena práce a ochrana zaměstnaných se zvýšila natolik, že řada tradičních výrob přestala být ve vyspělých zemích hospodárná. Ekonomika řady rozvinutých zemí díky tomu částečně ztratila vnitřní stimuly k růstu.

Dalším prvkem, který se promítá do současné ekonomické podoby světa, je nepochybně globalizace. Světové hospodářství se stále více integruje. Řada zboží nemá dnes omezen okruh svého pohybu, jako tomu bylo v minulosti. Transportní možnosti stejně jako omezení bariér mezinárodního obchodu umožňují, aby výrobky bez ohledu na teritorium původu byly nabízeny po celém světě. To neznamená pouhou konkurenci samotného zboží a jeho kvality, znamená to, že jednotlivé země si konkurují nejen kvalitou práce, ale prostřednictvím cenového kanálu též cenou práce a daňovým zatížením. Proběhla také další etapa internacionalizace kapitálu. Investiční zdroje hledají uplatnění stále více bez ohledu na národní příslušnost, hledají svůj přijatelný kompromis mezi výnosem a rizikem bez ohledu na státní hranice. Z toho plyne, ať se nám to líbí nebo nelíbí, že všechny země se svými charakteristikami musí daleko více než v minulosti přizpůsobit obecným trendům. Země s výraznějšími odchylkami od světové normy, pokud nemají obzvláště výhodné postavení z jiných důvodů, zpravidla ztrácejí svůj konkurenční potenciál. ČR jako malá otevřená ekonomika, dnes navíc člensky zapojená do Evropské unie, má poměrně málo individuálního manévrovacího prostoru.

Dalším trendem, který zásadně ovlivňuje podobu dnešního světa, je nepochybně rostoucí individualismus. Můžeme sice polemizovat s tím, zdali tento prvek je pozitivní, nebo negativní, ale musíme ho respektovat. Individualismus roste a projevuje se mj. změnou cílových hodnot, preferencí spotřeby před jinými cíli, ale také rozpadem tradiční rodiny a snižující se porodností. Řadu funkcí, které plnila dříve rodina ve výchově mladé generace nebo péči o nemocné či starší členy, současná rodina plní jen v omezeném rozsahu. Adresná solidarita v rámci rodiny mizí a je nahrazována anonymní solidaritou veřejnou. Rostou počty osamělých, opuštěných a odkázaných pouze na veřejnou pomoc. Kombinace nízké porodnosti a prodlužujícího se věku vyvolává nové problémy. Tyto problémy jsou stále viditelnější zejména ve zdravotnictví a penzijním systému.

Nelze zapomenout na problematiku životního prostředí, která stále významněji ovlivňuje pojetí individuálních i národních svobod, zejména pak v ekonomické oblasti. K tomu přistupuje problém světové chudoby, populační nerovnováha, terorismus apod. V obdobných výčtech by bylo možno jistě dlouze pokračovat.

Od konce sedmdesátých let jsou proto postupně akcentovány jiné prvky, jak v ekonomickém poznání, tak v hospodářské politice. Prostor pro zadlužení státu se dramaticky zužoval a inflace byla podvázána jak samotnou hospodářskou politikou, tak zvyšováním nezávislosti centrálních bankovních institucí. Nárůst daňové zátěže (včetně transferů typu pojištění) se zastavil a běží intenzivní snahy o snížení daní. (Mluvíme o obecných trendech, vůči nim lze jistě najít i řadu konkrétních příkladů opačných.) Obdobně se sociální záchranná síť zbavovala paušálně vyplácených sociálních dávek ve prospěch dávek velmi přesně určených a svázaných s přísnými konkrétními podmínkami pro jejich vyplácení. Pozornost je věnována stimulačním efektům v konstrukci dávek. Zároveň zde byla přítomna i snaha o určité omezení takových dávek, aby byl zastaven jejich stálý růst a případně došlo k jejich účelné redukci. Ekonomické prvky se promítají do úprav nebo úvah o úpravách dalších tradičních „veřejných“ oblastí, jako jsou školství, zdravotnictví nebo penzijní zabezpečení.

Česká sociální demokracie nestojí jistě stranou toho, co se děje v rámci levicových stran po celém světě. I uvnitř české sociální demokracie lze identifikovat závažné pnutí, které má do značné míry ideovou povahu. Odhlédneme‑li od osobních antipatií a sporů určitých zájmových skupin, které vždy v politice hrají významnou roli, pak i zde je podstatou či alespoň vnějším projevem půtek otázka levicových hodnot. Neslouží ovšem nijak ke cti ČSSD, že tato věc se dostává na světlo nikoli v odborných diskusích, nýbrž zpravidla ve vypjatějších momentech vnitrostranického boje.

Nelze přehlédnout, že současná sociálně demokratická (koaliční) exekutiva do určité míry pragmaticky respektuje současné světové trendy. Postupně dochází ke snížení podnikatelských daní a zvyšuje se adresnost některých dávek. Chápe se nezbytnost reforem zdravotnictví, školství a penzijního sy­stému. Zde ovšem jako by se exekutiva bála radikálnějších kroků, zásadní rozhodnutí jsou spíše oddalována a dává se přednost dílčím krokům (údržbě stávajícího systému) před koncepčními změnami. Přitom je zřejmé, že nemáme‑li v současnosti v ruce penzijní, zdravotní či školskou reformu, ne­máme již v rámci volebního období ani teoretickou možnost takové reformy prosadit, a to vzhledem k fázi politického cyklu na straně jedné a standardní délce legislativních procesů na straně druhé.

Podíváme‑li se ovšem na předmět vnitrostranických diskusí, není vedení sociální demokracie (a z ní odvozená exekutiva) terčem kritiky za to, co nedělá, nýbrž paradoxně i za to relativně málo nezbytného, co ve věci činí. Námitky vůči stávajícím opatřením jsou do značné míry tradicionalistické a věcně příslušné sociální demokracii tak na úrovni šedesátých nebo sedmdesátých let. Nesouhlasí­ se zpravidla se snížením daní pro podnikání a s redukcí dávek a státních výdajů. Argumentuje se bez hlubší znalosti věci možnostmi získání rozsáhlých dodatečných zdrojů. (Vždy jsem byl pro zvýšení majetkových daní, ať už daně z nemovitostí nebo dědické daně. Byl jsem i pro zavedení dodatečného nejvyššího daňového pásma pro fyzické osoby. Avšak má podpora těchto opatření vychází z toho, že taková opatření považuji za sociálně spravedlivá, nikoli z toho, že by tyto příjmy zásadně mohly řešit řádově objemnější problém deficitu veřejných rozpočtů.) Charakteristické je také to, že alternativní odborně propracované modely řešení ve straně dosud chybějí a strana nemá profesionální výzkumné zázemí, které by takové alternativy mohlo vytvořit. Odborné komise sociální demokracie jsou nepro­fesionální instituce. Mohou poskytnout kvalitní oponenturu, ale nemohou suplovat profesionální společenskovědní výzkum. Není velká stimulace toho, aby se výzkum (nejen na stranické základně) ­takových témat chopil, ačkoli stát jinak vy­nakládá nemalé prostředky na společenskovědní bádání. (Konstatuji‑li zde, že na společenskovědní výzkum jdou nemalé prostředky, nevyjadřuji se ještě k tomu, zdali jsou tyto prostředky dostatečné či nikoli. Na druhé straně ani netvrdím, že ­výzkum orientovaný na levicovou strategii zcela neexistuje, nelze přehlédnout např. obrovskou práci, kterou v tomto směru vykonává CESES.)

Kruh se uzavírá v tom, že ani uvnitř sociální demokracie neprobíhá aktivní diskuse o programových tématech a neexistuje ani dostatečná vnitrostranická vzdělávací báze. (Ačkoli běží určitá diskuse na bázi časopisů jako Trend nebo 3D, nevzbuzuje, žel, širší odezvu.) Program jako by byl mnohdy pojímán až jako bezvýznamná kulisa mocenské hry. Členská základna chápe programové cíle své strany spíše intuitivně než věcně. Příčinou sporů je ale mnohdy i prostá neznalost, dobře míněné sociální cítění, avšak bez respektování souvislostí apod. A jak jsme již konstatovali, programové prvky slouží často jako zástupný problém v rámci pozičního boje.

Pozitivní formulace východisek

Chceme‑li uchopit moderní sociálně demokratickou ideologii, pak musíme přiznat jednu věc: Pozitivní politická historie sociální demokracie je pevně spjata s trhem. Sociální demokraté se dávno neliší od liberálů tím, že odmítají trh. Liší se pouze v představě určitých charakteristik tohoto trhu, to jistě. Mají za to, že trh je nutno nastavit tak, aby jeho funkce zároveň neohrožovaly samotnou jeho podstatu, aby tak byl trh politicky a sociálně akceptovatelný pro širokou většinu občanů. Necitlivě vytyčená kritéria tržní společnosti by mohla vést ke kontraproduktivní radikalizaci mas a následně k masivnímu po­tlačení motivačních funkcí trhů. Podobné příklady lze najít mnohokrát v historii. A že tato historie nám zase není tak vzdálená, to dokazují například nedávné prezidentské volby na Slovensku, kde populističtí kandidáti zcela vytlačili favorizovaného vládního uchazeče. I naše společnost je prokazatelně stále odmítavější např. k prohlubování sociálních rozdílů (viz Prudký 2002, s. 101).

Ústředním bodem zájmu sociální demokracie musí být motivace a zároveň rovnost šancí všech občanů uspět v moderním tržním světě. Tato rovnost je dána volným přístupem občanů k právům, ke vzdělání, k informacím a uplatněním v rámci objektivně stanovených potřeb práce. (Objektivitu potřeb ve většině případů prokazuje trh.) K tomu je zapotřebí odstranit veškeré formy diskriminace a vytvořit takové mechanismy, které činí předpoklady uplatnění dostupnými. Teprve v případě, že je prokázána objektivní nemožnost občana se uplatnit, může nastoupit pomoc ze strany státu. I tato pomoc musí vždy mít motivační charakter, musí zachovat stimuly k uplatnění a pozitivně ocenit aktivní přístup k rozšiřování kvalifikace a stabilizaci pracovních návyků.

Budeme‑li uvažovat o tom, co by mělo být rámcovými operačními východisky ekonomické a sociální politiky sociální demokracie, byly by to dle mého názoru pojmy jako motivace, rovnost šance, individuální odpovědnost a odůvodněná solidarita. To rozšiřuje dřívější čistě solidaristický koncept, ale není s ním nijak v rozporu. Jednak byl věcně rozměr solidarity dříve mnohem užší než dnes, zároveň při zavádění solidárních principů nebylo zřejmé, že by mohly být široce zneužívány nebo že by mohly dokonce mít demotivační funkci. Solidarita nepochybně nikdy neměla plnit funkci podpory zahálky a rezignace. Jejím smyslem vždy bylo zmírnit jinak neřešitelné existenční obtíže a poskytnout možnost nového uplatnění.

Každé hospodářské nebo sociální opatření by proto mělo projít testem adresnosti, tedy mělo by se ověřit, nakolik pomáhá, nebo postihuje skutečnou cílovou skupinu a nakolik umožňuje parazitovat, nebo naopak relativně postihuje skupiny ostatní. Podpora jedné skupiny téměř vždy znamená určitou újmu skupiny druhé. Podrobná analýza nákladů a efektů každého opatření by měla podat dostatečnou informaci pro jeho zachování, zrušení či rekonstrukci. Jedině tak omezíme pravidla, která ve skutečnosti dělají více škod než užitku.

Pokud jde o bližší charakteristiky jednotlivých principů politiky sociální demokracie, pak motivace je nepochybně bodem ústředním a výchozím. Konečným cílem společnosti je mít vysokou ekonomickou úroveň a dynamiku za podmínek udržení sociálního smíru a kvality života včetně kvality životního prostředí (koncept trvale udržitelného rozvoje). Toho lze dosáhnout jedině tehdy, pokud každý jednotlivec bude na těchto cílech příslušně zainteresován. Jakkoli nijak nepodceňuji význam morální motivace, v tržním prostředí jsou zpravidla nejúčinnější stimulace s trhem konformní, tedy mzda, cena, úrok, zisk, ztráta apod. Tržně konformní motivace by neměly být neúčelně nahrazovány motivacemi jinými a jejich účinnost by neměla být drasticky omezována. Jakýkoli zásah do tržních mechanismů, který není nezbytně nutný, deformuje signalizační úlohu trhu a snižuje efektivnost hospodářství. Naopak, pokud trh nepůsobí primárně v určité oblasti, je nutno hledat mechanismy, které by ho dostatečně simulovaly. Je nutno respektovat, že i tam, kde zdánlivě trh nepůsobí, lze zpravidla vyčíslit náklady a tyto náklady je nutno nějak uhradit. Bez mechanismu, který tyto náklady bude evidovat a účinně motivovat k jejich minimalizaci, resp. maximalizaci efektu, se společnost ocitá ve slepé uličce.

Rovnost šance znamená, že každý občan musí mít možnost se uplatnit úměrnou svým schopnostem. Rozvoj těchto schopností je společenskou prioritou. Rozvoj schopností je podmíněn širokým přístupem k vzdělání, informacím, právní ochraně, možnosti být zaměstnán a podnikat. Rovnost šance tedy znamená, že občan má možnost aktivně využít to, co nabízejí motivační mechanismy společnosti. Rovnost šance musí vyloučit neodůvodněnou diskriminaci. (Ta může být i odůvodněná. Kdo např. spáchal trestný čin, může být vyloučen z určitého typu aktivit.) Rovnost šance však také předpokládá, že občan projeví individuální aktivitu k využití takové šance. Rovnost šance naopak neznamená, že vše, co umožňuje stejnou příležitost, musí být nutně zdarma. I v této oblasti musí být uplatněna motivace k dosažení efektu a minimalizaci jeho nákladů. Není nutno se bát nákladů na zabezpečení rovnosti šance, je nutno se ale bát nákladů neviditelných a vůči efektu neměřených.

Individuální odpovědnost je zdůrazněním motivačního mechanismu vůči každému občanovi. Jestliže motivace a rovnost šance znamená potenciální možnost uplatnit se, osobní odpovědnost pak zrcadlově znamená povinnost nést následky za to, že občan dostatečně nevyužil nabízenou motivaci nebo prohospodařil neodpovědně svoji šanci. Individuální odpovědnost také sankcionuje neplnění povinností vůči společnosti. Individuální odpovědnost znamená přísně rozlišovat mezi těmi, kdo plní normy společnosti (řádně pracují, vychovávají děti, platí daně a pojistné apod.), a kdo je neplní.

Odůvodněná solidarita zavazuje společnost poskytovat ochranu a pomoc těm, kdo z objektivních důvodů nemohou využít šance a motivace. Solidarita však nikdy nemůže mít paušální podobu a nemůže ohrožovat motivační funkce. Nemůže být také pouhým prostředkem vykoupení sociálního smíru. Solidarita na druhé straně zavazuje občany přispívat na příslušné fondy. Výrazem solidarity je progresivní zdanění fyzických osob. Stanovení míry progrese musí na jedné straně plnit solidární cíl, na druhé straně však nesmí zásadně ohrozit příjmovou stimulaci. Sociálnědemokratický přístup v progresivním zdanění spočívá především v aktivní stimulaci nízkopříjmových skupin k práci, tedy skupin, které jinak mají relativně nejmenší motivaci pracovat a jsou relativně nejvíce ohroženy nezaměstnaností. (Liberální argumentace zdůrazňuje požadavek ploché daně – bez progrese – naopak jako požadavek pro motivaci vysokopříjmových skupin obyvatelstva. Nejdále potom zachází požadavek rovné daně, která by stanovila rovnou daňovou povinnost bez ohledu na příjmy. Z liberálních názorů je zajímavý koncept negativní daně, který by přerozděloval příjmy tak, aby nízkopříjmové skupiny byly úměrně svým výdělkům stimulovány vyplácením negativní daně.) Progresivní zdanění je nepochybně i citlivě vnímaným nástrojem dosažení sociálního smíru. Eticky rovněž naplňuje princip, že vlastnictví zavazuje.

Principy hospodářské a sociální politiky lze jistě formulovat různě, a zde byl představen jen náčrt jednoho z možných přístupů. Ale ať už budeme takové principy formulovat jakkoli (a já se domnívám, že spíše blízko mé představě), měli bychom hledět na to, aby tyto principy pouze nehromadily požadavky a aby nacházely především cesty k jejich plnění. Při hledání hodnot a cílů sociální demokracie bychom měli přihlížet k tomu, aby takto konstruované principy byly jako nástroje uchopitelné a aby na základně této principové stavebnice bylo možno přistupovat k analýze konkrétních hospodářsko‑politických opatření.

Některé iluze

Averze ke změnám se u některých sociálních demokratů zřetelně projevuje tam, kde se objeví termíny jako školné, platby ve zdravotnictví, změna penzijního systému včetně zavedení povinného spoření. Podobné reakce ovšem zaznamenáváme také všude, kde chceme omezit prostor ke zneužívání společenské solidarity. Přitom pokud analyzujeme i současné kroky sociální demokracie (minulých vlád, současné koalice) v jednotlivých oblastech, je zřejmé, že celá řada údajně sociálních opatření se míjí účinkem. Naše sociální dávky jako celek jsou relativně (ne absolutně!) vysoké, umožňují však rozsáhlé zneužívání, jsou mnohdy poskytovány těm, kdo je vlastně ani nepotřebují a mnohdy mají výrazně demotivační charakter. Naopak sociálně nejpotřebnější často žijí v neskutečně bídných poměrech, to se týká dlouhodobě nemocných, postižených nebo osob, které se náhle ocitly v krizové situaci. Před oběma stranami těchto jevů však politika dlouhodobě strká hlavu do písku. Problémem je ovšem i vysoká společenská tolerance zneužívání sociálních dávek. Kdo zneužívá dávek nebo neplatí daně, je u nás mnohdy obdivován pro svou „šikovnost.“ Dávka je pokládána za samozřejmý nárok a její náklady jsou neznámé a anonymní.

Typickým příkladem nesmyslného zauzlení vztahů je třeba bytová politika. Na jedné straně probíhá regulace nájmů, které jsou udržovány na poměrně nízké úrovni i tam, kde to není nutné (kde v nich bydlí bohatí), na druhé straně sociální byty pro skutečně potřebné v podstatě nejsou. Výhod regulace tak využívají i ti, kdo tuto pomoc nepotřebují, zatímco zbytek (většina!) populace bez ohledu na svou sociální situaci za bydlení platí několikanásobně více. Po šesti letech vlády sociální demokracie se na tom mnoho nezměnilo a do budoucna se ani nic významně nezmění. Tím ale zázraky bytové politiky nekončí! Stavební spoření využívají ti, kdo mohou spořit, státní „sociální“ příspěvek těm, kdo tvoří úspory, je skutečnou raritou. Tento příspěvek je dokonce absolutně nejvyšší v Evropě. Podobně státní podpora hypoték je vlastně negativní daní (dotací) pro bohaté. To podtrhuje stále i konstrukce DPH, která zvýhodňuje dodávané stavební práce a materiál před svépomocí. Stát v této oblasti bydlení utrácí (ztrácí) nejméně 45 miliard korun, většina této „podpory“ ovšem směřuje k bohatším vrstvám.

Další z prvků, které nesmírně vzrušují české sociální demokraty, je spoluúčast občanů na těch či oněch naturálních dávkách nebo programech. Často podléháme velmi nebezpečné iluzi, že jen to, co je zdarma, je opravdu sociálně demokratické! Spoluúčast je přitom opravdu jen elementární ekonomický mechanismus, kterým testujeme účelnost vynakládaných prostředků. Využívají ji jak pojišťovny, tak i třeba Evropská unie při rozdělování fondů. Kdo byť jen částečně vynaloží vlastní prostředky na danou věc, prokáže své přesvědčení o její účelnosti. Zároveň je motivován ke kontrole, zdali se vynaložené peníze vynakládají správným směrem. Pokud mluvíme o ekonomických výhodách spolu­účasti, neznamená to samozřejmě, že ji lze zavést všude a vždy.

Heslo vzdělání a zdraví zdarma zavedl v naší zemi reálný socialismus. Vedle do­bově nesporně pozitivních prvků ovšem odstranil ze systému jeden ze základních mechanismů kontroly nákladů. Bezplatné zdravotnictví se ve skutečnosti pohybovalo mezi dvěma extrémy, buď část zdravotní péče nebyla dostupná všem a přístup ke zdraví byl v řadě směrů korupční, nebo tento systém vedl k nekontrolovatelnému růstu nákladů. Ačkoli víme, že třetina zdravotnických kapacit je v podstatě přebytečná, po dvou volebních obdobích sociální demokracie se na systému financování zdravotnictví mnoho nezmění (v tuto dobu již můžeme říci, že zásadní změna není z časových důvodů možná).

Obdobná situace je ve vysokém školství. Vysoké školy nejsou v principu bezplatné, to je jen spotřebitelská iluze, avšak většina nákladů na ně zůstává posluchačům a plátcům daní zcela skryta. Náklady nejsou poměřovány efekty. Veřejné vysoké školy nemají u nás autonomní zdroje svých příjmů, jsou tedy závislé na politice. S politikou proto uzavírají kompromis a vyvíjejí na ni pochopitelný tlak. Je to přirozené, protože jiný významný kanál získání příjmů neexistuje. Přestože žádná vláda u nás nevydala na vysoké školství tolik peněz jako vláda současná, žádná vláda nebyla nikdy terčem tak soustředěné kritiky v této oblasti. Ačkoli nijak nepolemizuji s faktem, že vysoké školství, věda a výzkum jsou u nás stále výrazně finančně poddimenzovány, musím jen potvrdit, že tlak na finance vůči politice přetrvá do té doby, než sama politika nesestaví ta­kový mechanismus, který by fungoval au­tonomně. Že jsou školy v takové situaci minimálně ekonomicky zainteresovány na výsledcích své práce, je drsný fakt. Nikomu ani nevadí, že některé školy prokazatelně produkují nezaměstnané.

Konečně je možno zmínit i penzijní sy­stém. Jeho reforma se stále odkládá a pro ČSSD je zde nestravitelný především požadavek povinného spoření do fondů, které by do budoucna ulehčilo páteřnímu průběžnému systému penzí. Opět jde o případ, kdy se bojíme otevřít motivační mechanismy. Podobná je situace i v populační politice. V současnosti naše politika podporuje fakticky ty, jež zneužívají systému sociálních dávek a recyklují tak čisté příjemce dávek z generace na generaci. Trestán je naopak ten, kdo poskytne dítěti nejvíce času, výchovy a vzdělání, tedy kdo je nejlépe připraví na úspěšný život. (Právě v tomto případě se dávky pro rodiny s dětmi transformovaly v chudinskou dávku, na druhé straně bylo nyní zavedeno společné zdanění manželů s dětmi. Oba dva kroky jsou nesystémové, první vylučuje z dávek na děti ty, jež do nich zpravidla nejvíce investují a zároveň platí ­nejvyšší daně, druhý zvýhodňuje bohaté rodiny s nerovným příjmem partnerů.) Výsledkem je minimální porodnost a malá zainteresovanost na poskytnutí dobré výchovy a vzdělání. To je paradox, protože zde fakticky vzato sociální systém podkopává sociál­ní systém. V podobných příkladech by bylo možno pokračovat a uvádět podrobnější argumenty. Cílem tohoto textu je však pouze prokázat, že část sociálních dávek se míjí svým cílem, zatímco v nejcitlivějších momentech mnohdy státní podpora selhává.

Vracet se není kam

Dnešní koncept principů hospodářské a sociální politiky České sociální demokracie je nepochybně zastaralý. Projevuje se to již dokonce rozporem mezi programem a prováděnou hospodářskou politikou. Odůvodněním tohoto stavu není jistě tvrzení, že nynější etapa znamená jen dočasný ústup od principů sociálního státu. Změna v podmínkách hospodářského rozvoje světa je trvalá a návrat k modelům šedesátých let není možný. Východiska hospodářské a sociální politiky ČSSD je nutno přeformulovat tak, aby odpovídaly změněné situaci a zároveň nabízely ještě atraktivnější variantu levicové politiky.

Politika se nesmí bát nutných zásadních změn. Konzervování situace je nepochybně tím nejhorším, co lze učinit. Problémy porostou a jejich aktivní řešení může spadnout do klína opačné části politického spektra. Pokud nebude změny ve stávajících sociálně eko­nomických charakteristikách společnosti uskutečňovat sociální demokracie, nebude nakonec řada z nich aplikována tak, aby splňovala alespoň modifikované levicové cíle. Přitom dnes už například známe cesty, jak zavést nediskriminační školné, spoluúčast na zdravotní péči, jak modifikovat penzijní sy­stém apod. Pokud se jimi levice nevydá, ponechává prostor pravici, aby tak učinila později, avšak velmi pravděpodobně v mnohem méně sociálně citlivé formě.

Jiří Havel (1957-2012), ekonom, místopředseda vlády, poslanec Evropského parmlamentu za ČSSD.

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.