Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Svět v pohybu > Monika Mandelíčková: Divoká místa

Monika Mandelíčková

Divoká místa

Když Kathryn Hulmeová, která byla ve vedení terénních týmu UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, později IRO – International Refugee Orga­nisation) v Německu roku 1954 poprvé ­publikovala svou knihu vzpomínek The Wild Place (Divoké místo), popisující německý uprchlický tábor Wildflecken, nenechala čtenáře na pochybách, co to je, být uprchlíkem a pobývat v táboře.

Působivý popis každodenního života válečných vysídlenců, ke kterým se přidali uprchlíci před komunistickým režimem, byl apelem, aby se svět zamyslel nad složitým problémem a snažil se najít řešení bez mocenských zájmů a politických sporů.

Uprchlické tábory dnes chápeme jako nezbytnou součást péče o uprchlíky. Jinak tomu bylo po druhé světové válce, kdy se teprve hledala řešení. Právě tehdy si začal svět uvědomovat, že to není pouze lokální problém, který mohou vyřešit jednotlivé státy, ale že jde o problém mezinárodní, volající po komplexním řešení.

Pro vysídlence bylo třeba začít budovat záchytná střediska, která by péči zkoordinovala a urychlila repatriaci, případně později přesídlení. Zřizování institutu „DP“ (displaced person) a uprchlických táborů, stejně jako ustavení mezinárodního uprchlického režimu bylo novum, které ale položilo základy systému, fungujícího dodnes. Jak tábory vznikaly? Byly opravdu „divokými místy“, nebo jejich existence byla a stále je nezbytností mezinárodního uprchlického režimu?

Mimo domov

Vyhlášení konce války v Evropě zastihlo mimo domov statisíce lidí. K nim v poměrně krátkém čase začali přibývat političtí uprchlíci ze zemí, kde byly ustaveny komunistické režimy. Najít rychlé řešení se stalo klíčovou otázkou. Začaly být zřizovány tábory. Organizace spojených národů jako zastře­šující organizace a UNRRA, později IRO a UNHCR jako její zmocněnci pro otázky ­vysídlených osob a uprchlíků, se snažily vytvořit komplexní síť péče. V roce 1947 již existovalo 762 DP táborů, spravovaných Mezinárodní uprchlickou organizací, umístěných převážně na území Německa, Itálie a Rakouska. Vedle toho existovaly i tábory pod správou jednotlivých států. Jejich úroveň však nebyla tak vysoká. Sběrné tábory, které měly být pouhým přestupním stanovištěm, se postupně začaly stávat přechodným bydlištěm. Příchod politických uprchlíků, zahájený v roce 1948 uprchlíky z Československa, znamenal, že kapacita táborů byla opět rychle naplněna. V té době už bylo jasné, že ­repatriační programy bude nutné nahradit programy jinými – usidlovacími nebo přesidlovacími. Ty však nebylo možné uskutečňovat v krátké době, a proto se pobyt v uprchlických táborech prodlužoval na několik měsíců, ba let.

Život v táborech

Fakt, že tábory byly většinou situovány na odlehlých lokalitách (bývalé vojenské objekty, koncentrační a pracovní tábory) a že byly v zemích (hlavně Německo, Rakousko a Itálie), které uprchlíky a vysídlené osoby z mno­ha důvodů nelákaly k dlouhodobému pobytu, podporuje představu „divokých míst“. Rostoucí počet uprchlíků způsoboval, že prostor pro jednoho člověka byl striktně vymezen. Bezprostředně po válce připadalo na každou osobu 30–36 čtverečních stop. Ani opatření, zavedené v roce 1947 a doporučující, aby se rozloha zvýšila na 50 čtverečních stop, nezměnilo nic na skutečnosti, že jedna místnost sloužila často celé rodině jako kuchyně, ložnice i dětský pokoj.

Rovněž materiální zabezpečení – jídlo a ošacení bylo stálým problémem. Denní příděly na osobu byly velmi malé a zdaleka nedostačovaly. Zvýšení kalorického denního příjmu z 1500 kalorií z roku 1947 na 2230 kalorií v roce 1952 znamenalo určité zlepšení, ideální to však nebylo. Mezinárodní uprchlické organizace byly často nuceny spoléhat na výpomoc dalších humanitárních organizací a na soukromé sbírky. Ve světě se pořádaly veřejné sbírky a balíky s materiální pomocí byly přepravovány do táborů.

Přestože podmínky v táborech byly velice těžké, život se nezastavil. Lidé se snažili bojovat s materiální bídou a dlouhým čekáním na vyřešení emigračních záležitostí rozvíjením duševních aktivit. V táborech byly zřizovány školy pro děti i dospělé. Později, když byl repatriační program nahrazen programem přesidlovacím, byla výuka přímo nezbytná. Vyučovaly se zejména cizí jazyky, ale pořádaly se také rekvalifikační kursy atd. V táborech byl bohatý kulturní život. Pořádala se divadelní představení, koncerty. V hojné míře se pěstoval sport.

S příchodem politických uprchlíků se v tá­borech rozvíjely i politické aktivity. Působily zde odnože politických stran, publikovaly se noviny a časopisy.

Problematická byla otázka zaměstnání. Uprchlíci byli velmi často nuceni pobývat jen v táborech, což samozřejmě znamenalo, že počet pracovních míst byl často omezen jen na práci pro uprchlické organizace samotné. Dlouhá nečinnost byla demoralizující a vyvolávala i spory uvnitř táborů.

Pomoc

Pomoc československým uprchlíkům zajišťovalo hned několik organizací. Byl to například American Fund for Czechoslovak Refugees (AFCR), spravovaný Janem Papánkem, bývalým vyslancem ČSR při Organizaci spojených národů.

Zatímco mezinárodní uprchlické organizace se soustřeďovaly na zabezpečení uprchlíků v táborech, na pohovory, zajišťovaly ­legální ochranu, organizovaly repatriaci a přesidlování, národní uprchlické organizace se koncentrovaly na materiální pomoc, získávání víz a záruk pro jednotlivce apod. Národní pomocné organizace tak umožňovaly osobnější přístup k uprchlíkům, jenž me­zinárodní organizace často zabezpečit nemohly.

Přesto nastávaly vážné starosti. Za všechny jmenujme například hromadění takzvaných „hard‑core“ případů. Šlo o osoby staré, nemocné nebo jinak handicapované, které měly malou šanci na emigraci. Ty zůstávaly v táborech i několik let. Přesidlování „hard core případů“ se uskutečňovalo na základě speciálních programů. Například Norsko se nabídlo, že přijme slepé uprchlíky a tuberkulózní případy, ale jeho pomoc byla vzácná. Je to patrné i ze zprávy, kterou přednesl Jan Papánek na zasedání Assembly of Captive European Nations v roce 1958: „V Evropě je stále kolem 200 000 neusazených uprchlíků, z nichž asi 53 000 žije ve 180 oficiálních uprchlických táborech v Německu, Rakousku a Itálii. Z celkového počtu uprchlíků je kolem 31 000 starých, nemocných a handicapovaných.“

Cesta ven

Život v táborech byl tu více, tu méně nepříjemný. Počáteční nadšení ze svobodného světa rychle vystřídaly každodenní problémy. Ani uprchlické organizace nepovažovaly dlouhodobý pobyt osob v táborech za vhodný, a tak se snažily o co možná nejrychlejší řešení.

Návrat domů byl ovšem snem každé vysídlené osoby, každého uprchlíka. Domov neradi opouštíme. Ovšem návrat domů je možný, jen když se máme kam vrátit. Bohužel poválečný vývoj v Evropě to uprchlíkům z východní a střední Evropy zaručit nemohl. Michaela R. Marrus uvádí, že stále ještě zůstalo 650 000 osob, převážně z východní Evropy – Poláků, Ukrajinců a obyvatel pobaltských republik, které se odmítaly vrátit ze strachu, že po návratu budou vystaveny perzekuci. Jak popisuje Kathryn Hulmeová ve své knize: „Tihle lidé si raději podřezávali zápěstí, věšeli se, než aby nasedli do repa­triačního vlaku.“ Šokující případy, důsledky stalinského názoru, že všichni obyvatelé, kteří pobývají mimo území Sovětského svazu, jsou kolaboranti a zrádci.

Většina zemí měla přitom své limity, kterými počet emigrantů redukovala; ty rozhodně nepočítaly s masivním nárůstem obyvatelstva. Problém byl rovněž v tom, že většina uprchlíků preferovala odchod do zámoří, zejména do Ameriky a Kanady, protože je považovali za bezpečnější útočiště. Emigrace do USA však byla od 20. let limitována tzv. kvótovým systémem. Podle kvót mohly Spojené státy přijmout ročně zhruba 250 000 osob, z čehož například z Československa necelé tři tisíce. Počty neodpovídaly potřebám a požadavkům v Evropě. I když USA nechtěly zvyšovat kvótový systém, dobře si uvědomovaly, že političtí uprchlíci se mohou stát vhodnou zbraní v počínající studené válce. Jak prohlásil prezident Truman ve své řeči k americkému Kongresu v roce 1952: „Specifická pomoc by měla být poskytnuta lidem z jižní a východní Evropy, kteří utíkají a riskují své životy. Jejich deziluze je efektivně využívána komunistickou propagandou. Tito muži a ženy jsou přátelé svobody. Chtějí bojovat za svobodu. Je na svobodném světě umožnit jim to.“

Politický zájem je tedy možné považovat za jeden z důvodů, proč se Spojené státy zapojily takovou měrou do pomoci politickým uprchlíkům. Uzákoněním zvláštních předpisů, mimo kvótový systém, (např. Displaced Person Act – 1948, Refugee Relief Act – 1953) mohly Spojené státy přijímat nové uprchlíky, kteří až doposud čekali v táborech. Na základě Refugee Relief Act například přijaly 35 000 uprchlíků z komunistických zemí, kteří se v té době nacházeli na území Německa a Rakouska. Jedinou podmínkou bylo získání záruky podepsané americkým občanem, která slibovala konkrétní zaměstnání a ubytování. Čekání na záruky ovšem rovněž prodlužovalo pobyt v táborech.

Byly tedy uprchlické tábory, rozeseté po Evropě, „divokými místy“? Každý uprchlík, který jimi prošel, by mohl souhlasit, nebo oponovat. Tábory byly prvním útočištěm. Byly prvním místem, kde se cítili bezpeční. Projevovala se velká soudržnost s lidmi, kteří čelili stejnému osudu, bylo však také cítit velké napětí, které se zvyšovalo s délkou pobytu… Byla to tedy divoká místa, zároveň však důležité přestupní stanice v cestě za domovem a svobodou.

Monika Mandelíčková (1976) je doktorandkou na katedře historie FF UP v Olomouci.

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.