Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Archiv > Jana Burešová: Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace

Jana Burešová

Únos Bohumila Laušmana a československá emigrace

Materiály publikované v první polovině 50. let v řadě evropských listů a v emigrantských tiskovinách i nepublikovaná dobová stanoviska a názory nám přibližují atmosféru, uvažování a reakce lidí v situaci, kdy docházelo k tvrdému zásahu komunistické moci. V tomto případě se jedná o únos Bohumila Laušmana z Rakouska zpět do Československa dne 23. 12. 1953. V průběhu následujícího půlroku bylo zveřejněno poměrně dost názorů které dotvářejí dobovou mozaiku tehdejšího společenskopolitického ovzduší první poloviny padesátých let.

B. Laušman (1903–1963) patřil k významným československým sociálně demokratickým politikům. Už jako dělník se v mládí věnoval činnosti v sociálně demokratické straně. V letech 1935–1938 působil jako poslanec v československém parlamentu. V roce 1939 se stal generálním tajemníkem tzv. Národní strany práce, sdružující příslušníky levicových stran včetně některých komunistů. Koncem roku 1939 emigroval. Krátce sloužil v československé armádě na Západě, pak se stal členen Československé státní rady v Londýně. Patřil k blízkým spolupracovníkům prezidenta Edvarda Beneše. V období SNP byl jmenován členem zvláštní československé vládní delegace do Banské Bystrice. Po potlačení povstání pak jako člen jednoho partyzánského oddílu přešel v dubnu 1945 frontu a navázal styky s československou vládou v Košicích. V závěru války se pohyboval v blízkosti Klementa Gottwalda a Zdeňka Fierlingera. Do Československa se vrátil jako ministr průmyslu nové vlády. V této době byl často označován za výkonný nástroj komunistů, převážně proto, že měl podíl na vydání dekretů o znárodnění československého průmyslu.

Jeho hodnocení a pozice se ale brzy začaly měnit. XXI. sjezd sociálně de­mokratické strany na podzim 1947 přinesl změnu. B. Laušman byl postaven jako protikandidát Z. Fierlingera, podporovaného komunisty z Moskvy, na funkci předsedy so­ciálně demokratické strany a za podpory pravicového ­křídla strany, představovaného především Václavem Majerem, jím byl na sjezdu ve dnech 14.–16. 11. 1947 zvolen. B. Laušman, dosud považovaný za komunistického sympatizanta, se tak dostal do okruhu osob označovaných za příznivce pravého křídla ČSSD. Když došlo v únoru 1948 ke komunistickému převratu, vykonával Laušman funkci předsedy strany teprve několik málo měsíců. Převážná většina členů sociální demokracie zaujala vyčkávací postoj, výjimku tvořili někteří vedoucí představitelé, kteří začali přijímat vlastní opatření. Zdeněk Fierlinger okamžitě veřejně podpořil komunistickou stranu, Václav Majer vystoupil proti. Po komunistickém převratu v březnu 1948 Fierlinger fakticky Laušmana vytlačil z předsednického místa ve straně. Dne 18. 3. 1948 Laušman oficiálně na funkci předsedy rezignoval. Laušman byl rovněž místopředsedou Gottwaldovy vlády, kde setrval až do doby, kdy prezident Beneš podal demisi, K. Gottwald byl zvolen jeho nástupcem a Antonín Zápotocký se stal novým předsedou vlády. 15. července 1948 byl Laušman z vlády odvolán a byl jmenován ředitelem elektrárny v Bratislavě. Když byla 27. 6. 1948 na tzv. slučovacím sjezdu sociálně demokratická strana začleněna do KSČ, bylo Laušmanovi členství, o něž ani nestál, odepřeno. Rozhodl se pro život v ústraní.

Na přelomu let 1949 a 1950 znovu emigroval, žil v Rakousku, Jugoslávii a opět v Rakousku, odkud byl na konci roku 1953 agenty československé tajné služby unesen do Československa. V roce 1956 byl odsouzen k věznění na 17 let, ve vězení v roce 1963 zemřel.

Ve poslední fázi svého exilového pobytu se Laušman usadil poblíž Salc­burku. Politicky se příliš v emigraci neprojevoval. Vyhýbal se kontaktům s exilovými skupinami, které ani neměly zájem ho mezi sebe přijmout. Omezil se na spolupráci s některými převážně francouzskými a rakouskými novinami a česky vysílajícími rozhlasovými stanicemi.

Dne 28. ledna 1954 oznámila Laušmanova bytná salcburské policii, že zmizel její nájemník. Oznámení učinila pozdě, po měsíci a pěti dnech, neboť její nájemník, jak ohlásila, byl nezvěstný už od 23. 12. 1953. Pro jeho zmizení neexistovalo žádné okamžité vysvětlení. O tom, že chce na delší dobu opustit město, se nikomu nezmínil, ani své domácí, přestože tak vždy v minulosti činil. Při policejní prohlídce malého, jednopokojového bytu, ve kterém žil a současně pracoval, byly nalezeny veškeré Laušmanovy náležitosti, zavazadla, dokonce i finanční rezerva, tvořená jistou sumou francouzských franků, amerických dolarů a rakouských ­šilinků. Na stole stála poloprázdná láhev brandy a dvě sklenice. Vše nasvědčovalo tomu, že těsně před svým zmizením měl návštěvu. Vytanula otázka, zda se Laušman vrátil do Československa dobrovolně, nebo zda šlo o únos.

Světový tisk věnoval záhadnému případu pozornost, projevil však při tom určitou míru opatrnosti. Většinou bylo pouze přetištěno oficiální nekomentované oznámení o Laušmanově zmizení. Protože nikdo v té věci nevydal oficiální vyjádření, přestal se jí tisk dále věnovat. Několik měsíců nebyla o Laušmanovi zveřejněna žádná zmínka.

Změna nastala v květnu 1954. Těsně před volbami v komunistickém Československu, Dne 16. 5. 1954, promluvil Bohumil Laušman v československém rozhlase. Vystoupil s pokáním za své politické postupy, za své jednání, kritizoval Jugoslávii a Západ. Hanobil USA a jugoslávského vůdce Josipa Broze‑Tita. Řekl, že po doznání svých chyb se rozhodl pro návrat do Československa, aby komunistickému režimu pomohl budovat stát.

Mnozí lidé z různých názorových proudů, především Češi v emigraci, ale nejen oni, se pokoušeli v první polovině roku 1954 zrekonstruovat, pochopit a vysvětlit skutečný vývoj a okolnosti Laušmanova zmizení ze Salcburku a jeho překvapivé objevení se v Praze.

Po Laušmanově zmizení se v únoru 1954 ozvaly jako první rakouské prokomunistické časopisy, které vyslovily domněnku, že Laušman byl unesen Američany. Francouzský list Le Monde psal ještě po polovině května 1954, že Laušman odešel z Rakouska dobrovolně.

Jedním z československých emigrantů, který písemně vyjádřil velmi podrobný a zasvěcený rozbor osudu B. Laušmana, byl agrární politik Vladimír Donat. Podrobný rozbor se objevil v materiálech Informační služby Svobodného Československa (FCI), č. 20/1954 z 21. 5. 1954, vycházejících v Londýně v redakci J. Jostena. Byl zde např. ­přetištěn Laušmanův dopis, který poslal 19. 12. 1953, ještě před svým zmizením z Ra­kouska, redakci Čechoslováka v zahraničí, konkrétně J. Jo­s­tenovi. Z dopisu je patrné, že nepomýšlí na návrat do Československa. Velmi zasvěcená stanoviska vyjádřil Adolf Mokrý v listu exilové československé sociální demokracie Demokracie a socialismus, č. 29, který vyšel v Londýně v květnu 1954. A. Mokrý patřil k těm emigrantům, kteří velmi tvrdě kritizovali Laušmanův politický vývoj a nepřijali ho mezi sebe.

Uvádíme několik pramenných materiálů, které představují vzorek názorů československé politické emigrace. Jedná se o písemnosti z pozůstalosti Josefa Jostena, které autorce poskytl v kopiích pro potřeby širší studie o Bohumilu Laušmanovi Ivo Barteček z Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Získal je při studiu ve Státním archivu Omaha v USA. Některé další materiály z pozůstalosti J. Jostena byly využity při konferenci na téma Politické procesy padesátých let v Československu, kterou pořádal v dubnu 2003 spolu s některými zahraničními institucemi Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.

Případ Bohumila Laušmana

V sociální demokracii je poplach. Za hranice přibyl bývalý její poslanec, ministr a na brněnském sjezdu zvolený předseda strany Bohumil Laušman. A sociální demokraté mají hlavu ve smutku. Docela pochopitelně. Co s předsedou, když už mají dva?

Když 1948 přišli do Londýna první soc. dem. politikové, dal se bývalý agent gen. tajemník strany Blažej Vilím zvoliti předsedou strany. Když pak do Londýna dorazil býv. ministr Václav Majer, musel mu Vilím toto místo přenechati. Nezdá se však, že by mezi Vilímem a Majerem panovalo veliké přátelství a že by posice Majerova ve straně byla zvláště pevná. A nyní se tu objevuje kandidát třetí, velmi nebezpečný. Sociální demokraté patří totiž k oné skupině emigrace z Československa, která pevně vyznává zásadu, že funkcionářství je znamení nesmazatelné, jako křest. Uznají tedy Laušmana za svého vůdce? Bylo by to jen logické podle jejich zásady: jednou funkcionářem, na věčné časy funkcionářem.

Zdá se, že sociální demokraté k tomu valné chuti nemají. Dovídáme se, že Laušmana dokonce vyloučili ze strany, protože kolaboroval s komunisty. Mají pravdu, Laušman opravdu s komunisty spolupracoval, pomáhal jim nadšeně, ať již to činil z přesvědčení nebo z prospěchářství. O těch pohnutkách může býti spor, ne však o skutečnosti samé. Ale, jak to bylo s jeho soudci?

Je komické pozorovat lidi, kteří seděli v londýnské vládě, jež se rozhodla na komunistické přání znásilnit ústavu a nakonec ji zrušit, odevzdati Sovětům Podkarpatskou Rus bez slyšení jejího obyvatelstva, kteří dali souhlas k tvoření sovětů, nazvaných národní výbory, jakož i k retribučním dekretům a k jejich použití k potlačení občanských stran, jak se odhodlávají souditi muže, jehož politická vina je nesporná, ale, který proto, že do Košic nebyl členem vlády, nemá formální odpovědnosti za to, co se stalo dříve, než se stal ministrem. Laušman ovšem podepsal Košickou dohodu a nese za ni odpovědnost, ale bezprostředně před jeho jménem nalézáme na tomto hanebném dokumentu jméno jednoho z jeho soudců, který se této dohody a jejích následků do dnešního dne neodřekl. Laušman byl v různých vládách, které poslušně sloužily Sovětům. Mezi jeho soudci jsou lidé, kteří činili totéž. Je pravda, že Laušman uprchl teprve nyní, ale politickou úlohu přestal hráti již dávno před tím, rozhodně dříve, než mnozí, kteří právě parádují nyní jako patentovaní demokraté. Když mohla takzvaná Rada Československa přijmouti do svého středu ministry protektorátní vlády a poutníky do Gosslaru, lidi, kteří mluvili na smutečních oslavách za Heydricha, ministry předkošické a pokošické, kteří pomáhali odstraňovati ústavu z 1920, které se dovolávají, když se jim hodí a kterou odmítají, když se jim hodí zase něco jiného do krámu, když přijímá i členy Ústředního akčního výboru poúnorové Národní fronty, nebo muže, kteří „čistili“ po únoru ministerstva, vyslance a velvyslance, kteří sloužili režimu přesně do dne, kdy byli odvoláni do Prahy, nebo byli propuštěni, tu je opravdu těžko pochopit, proč nechtějí Bohumila Laušmana.

Aby bylo jasno: nehájíme Laušmana. Nemůžeme však mlčet k tomu, že lidé, kteří kolaborovali s komunisty, se pokoušejí souditi někoho z kolaboranství. Není možné, aby to, co je u jednoho proviněním, se u druhého přehlíželo a považovalo snad dokonce za projev politické moudrosti a prozíravosti.

Má se soudit Laušman? Proč ne, nemáme nic proti tomu. Nemáme nejmenších námitek proti tomu, aby se nejvíce provinilým kolaborantům uložil odchod do politického propadliště. Tak zvanou Radu svobodného Československa by to připravilo ovšem o většinu jejích členů. Mají‑li býti výjimky, je nutno je uvážit, poznat polehčující okolnosti a posoudit, na kolik se vrátili bijci „lidové demokracie“ k demokracii obyčejné a poctivé. Jedno je však za všech okolností jisté: spoluviník nemůže býti nikdy soudcem. Může býti toliko spoluobžalovaným.

Nezáleží na tom co se stane s Bohumilem Laušmanem. Záleží však na tom, aby se lidem­ zodpovědným za katastrofu Československa nedovolilo svalovat hříchy na jiného a soudit tam, kde sami mají býti souzeni. U československých soudů se považovalo za polehčující okolnost doznání a účinná lítost. Nepozorujeme, že by páni byli ochotni se doznat, svých provinění litovat a odčinit, co napáchali. Nelze jim přiznat polehčující okolnosti.

Národ, č. 1 (34), r. III., leden 1950

Laušmanovo zmizení vysvětleno

Bývalý náměstek ministerského předsedy v americké vazbě

V minulém čísle jsme informovali naše čtenáře o tom, že 23. prosince zmizel náhle ze svého bytu v Salzburgu Bohumil Laušman a že je od té doby nezvěstný.

V úterý se dověděla redakce našeho listu od jednoho Laušmanova přítele, že se nalézá bývalý dlouholetý čs. ministr průmyslu a náměstek ministerského předsedy v americké zajišťovací vazbě ve Frankfurtu nad Mohanem.

Podle stejného pramene byl Laušman patrně svými politickými odpůrci denuncován u Američanů jako agent československé špionážní služby.

Stalo se tak patrně na základě v poslední době kolujících pověstí, podle nichž se měli agenti a důvěrníci pražské komunistické vlády pokoušet navázat styk s některými politickými osobnostmi československého exilu.

I Američané mají „manýry“

Nejbližší týdny ukáží, jak veliká je Laušmanova vina. Prostou skutečností však zůstává, že je Rakousko stále ještě, devět roků po válce, doménou okupačních špionážních služeb z východu i západu, které si dělají z našeho státu pašalík.

Jak to, že o Laušmanově osudě nezpravili Američané ihned po jeho zmizení rakouskou policii?! A proč neoznámili oficiálně, že jej vzali do vazby?

Na podobné manýry jsme snad zvyklí u lidových demokratů, kteří soustavně zrazují všeobecně uznávané právní řády.

Chtějí snad Američané dokázat, že i jejich právní řády jsou výsměchem demokratickým zvyklostem civilizace dvacátého století?!

Buď se Laušman něčím provinil, a pak ať je postaven před soud a je mu proskytnut právní obhájce, nebo se neprovinil ničím, a pak nemá nikdo právo držeti jej ve vazbě!

Vídeňské svobodné listy 12. 2. 1954

The Truth is… the Laušman Story

by R. Kopecký, 19. 5. 1954

Každá volební kampaň, vedená s náležitým dryáčnictvím, končí pozoruhodnou senzací, jejímž účelem je přesvědčit rozpačité voliče. Má‑li pak taková kampaň sloužit podvodu, jakým byly tak zvané volby do národních výborů, je potřeba senzačního závěru docela mimořádná. Komunisté jsou ovšem na takové věci odborníky a tak mohli českoslovenští voliči slyšeti v rozhlasu hlas Bohumila Laušmana. Nevíme, jakou z toho měli radost, protože je velmi pochybné, že by Bohumil Laušman patřil k zvláštním miláčkům českého lidu. A je více než pochybné, učinil‑li jeho projev na posluchače nějaký dojem.

Podle pražského rozhlasu vrátil se 25. prosince Bohumil Laušman kajícně do lidovědemokratického ráje. Jeho hlas jsme slyšeli teprve nyní. Plných pět měsíců nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Proč tak dlouhé mlčení? Proč nebyl jeho kajícný návrat oznámen dříve? Na co čekali komunisté? Aby měli pro volby senzaci? Anebo to trvalo tak dlouho, než Laušmana náležitě připravili prostředky, jež sice vynalezl Kreml, ale které jsou již po mnoho let známy světu?

Tato dlouhá lhůta postačí, aby vrhla jakési podezření na komunistické tvrzení, že se Lauš­man vrátil dobrovolně. Je zde příliš mnoho nepravděpodobností, které tyto pochybnosti posilují. Vrátil se, podle komunistické propagandy, do Československa, aby odpykal svá provinění. Kdo znal Laušmana, zamítne tuto teorii, jako příliš divadelní, aby mohla být pravdivá. Laušman byl poslední, kdo by se oddával pokání a sebeobětování.

Když Bohumil Laušman uprchl do svobodného světa, nepěstoval pokání za všechna svá provinění proti zájmům českého lidu a Československé republiky. Nedal se na pokání za úlohu, kterou hrál za války, když pomáhal komunistům k moci. Jeho kniha „Kdo je vinen“, vydaná v exilu, neví o žádných chybách v jeho činech za války nebo v jeho kolaboraci s komunistickou stranou. Dokonce i po úplném zhroucení této politiky zůstal Laušman přesvědčen, že pravdu měl on, a všichni ostatní že se mýlili a chybovali. A hlavní snahou jeho knihy je dokázat, jak se mýlili – ti ostatní. Zatím co všichni politikové, kteří odešli do exilu, uznali pochybenost každé kolaborace s komunisty, Laušman zůstal přesvědčen, že to byla jediná možná politika a že zhroucení nebylo důsledkem toho, že to byla politika chybná, ale toho, že komunisté i jejich odpůrci jednali nesprávně. Pravdu měl toliko on. Jak tedy uvěřit, že takový muž najednou zjistil, že se mýlil on a rozhodl se pro pokání? Bohumil Laušman nebyl přecitlivělým intelektuálem, trpícím výčitkami svědomí. Byl to střízlivý a vypočítavý profesionální politik a tento druh lidí je poslední, který se dává na pokání.

Je krajně pravděpodobné, pro svou osobu jsem pevně přesvědčen, že je to jediné vysvětlení, že se Bohumil Laušman nevrátil dobrovolně. Jsem přesvědčen, že byl unesen. Nebyl první ani poslední, kdo se stal obětí komunistické pomstychtivosti. Takové věci se stávaly už dávno před válkou a opakují se ustavičně. A koho nelze unésti, jako to bylo v případě Lva Trockého, který se ukryl v Mexiku, ten je zavražděn. Takové případy jsou hlášeny tak často ze západního Německa, západního Berlína a západního Rakouska, že není nejmenších důvodů k pochybnostem, že by se komunisté nerozpakovali opakovat takovýto výkon na Laušmanovi.

Rukopis z pozůstalosti J. Jostena

Skřípavá režie čs. komunistů

Případ Bohumila Laušmana je novým tahem odporných režisérů komunistického režimu v Československu. Tentokrát zarežírovali špatně i v tom, že vše nasvědčuje únosu. Říká tak rakouská i americká policie, která po zmizení Laušmana zjistila v jeho bytě vše na svém místě, včetně dopisů, spisovného materiálu a osobních dokumentů, které by přece jen Laušman, kdyby byl chtěl zmizet dobrovolně, v bytě nebyl nechal. Nasvědčuje tomu i jeho nadiktovné prohlášení v předvečer čs. voleb, ke kterému byl jistě přinucen po několikaměsíční „přípravě“, které se mu dostalo.

Nebylo by to ani po prvé ani naposledy, co komunistická tajná služba unesla ze západního pásma v Německu nebo Rakousku osoby, které se jim hodí k tomu či onomu politickému účelu. Lašman byl od prosince 1953, tedy již po měsíce, v komunistických rukou. To je doba, za kterou se může zhroutit a přizpůsobit propagačním požadavkům režimu i člověk silnějšího charakteru, než kdy Laušman byl.

Máme v živé paměti, jak Slánský – jako automat – musel – a uměl odříkávat na sebe nejhorší obvinění, včetně toho, že zkrátil život Klementu Gottwaldovi a že nikdy nebyl komunista. André Simone dovedl vlastním hlasem prohlásit, že si nepřeje nic jiného než provaz. Laušman nebyl konec konců ani požádán, aby v předvečer voleb zahrnul špínou sám sebe. Jeho úkol byl v podstatě lehčí než úloha Slánského nebo André Simona. Nemusel žádat provaz pro sebe, nýbrž svolávat jen blesky proti Americe, Jugoslávii a Radě svobodného Československa. Laušmanovi nebylo nařízeno, aby pro sebe žádal provaz, jako to museli dělat za Slánského procesu André Simon a Jiří Frejka. Zatím stačilo žádat provaz pro členy Rady svob. Československa. Stačilo, aby Bohumil Laušman promluvil přesně podle linky pražského agitpropu také proti Titově Jugoslávii, kde žil jako host v roce 1950 a proti Americe, v jejímž pásmu v Rakousku žil jako uprchlík v roce 1952.

Bohumil Laušman promluvil dále proti exilu, který, jak známo, ho nikdy nepřijal mezi sebe. Laušman se nikdy nestal členem Rady svobodného Československa a sociální demokracie v exilu ho vyloučila ze svých řad. Patří ovšem k ironii čs. komunistické politiky a podivné režii, že se rozhodla „okrášlit“ volby do národních výborů nacvičeným prohlášením právě Bohumila Laušmana, o němž čtyři roky Praha tvrdí, že to je podlý zrádce, zaprodanec západu, lump a agent.

Ještě před čtrnácti dny, 30. dubna na osmé krajské konferenci komunistické strany v Ostravě, za přítomnosti Viliama Širokého, ministra Jonáše a tajemníka Kom. strany Československa Bruno Koehlera prohlásil vedoucí tajemník krajského výboru KSČ Kolář o Laušmanovi toto:

„Nad naší Ostravou nyní svítí častěji rudé hvězdy – a jsou to tytéž hvězdy, které chtěl svého času sundavat pan Laušman – dnes zrádce a kolaborant.“

Je jistě oprávněna otázka, jestli tady nebyla nějaká chyba režie. Jak to vlastně tajemník Kolář myslel s tou Laušmanovou „zradou a kolaboranstvím“? Vzhledem k tomu, že 30. dubna byl Laušman už čtvrtý měsíc na zvláštním cvičení v rukou čs. komunistického režimu, můžeme se jistě ptát: „Myslel už Kolář svým prohlášením, že Laušman je zrádce západu a kolaborant s komunismem – nebo to tehdy ještě myslel naopak?“

Bohumil Laušman, před nedávnem ještě host v Titově Jugoslávii, musel ve svém projevu promluvit proti Titovi. Když byl Laušman v říjnu 1951 v Záhřebě na Mezinárodním socialistickém sjezdu, prohlásil tehdy doslova toto: „Svobodymilovný svět musí být povděčen Jugoslávii, že nejenom sjezd umožnila, ale že na něm jeho svolavatelé, naši jugoslávští přátelé, svobodě myšlení a svobodě slova otevřeli dveře dokořán. Tento sjezd v Titově Jugoslavii je něčím velikým v porovnání se sjezdy kominformy, které jsou pouze oslňujícími scénami s benfálovými produkcemi, na nichž se nejistě pohybují loutky v umouněných togách andělů míru, které za kulisami ovládají rutinovaní režiséři nejodpornější panovačné politiky nového věku.“

To jsou Laušmanova slova. A tito režiséři nyní tedy za kulisami pohybují další podivnou loutkou, Bohumilem Laušmanem.

New Yorské listy, 20. 5. 1954

Adolf Mokrý: Od zrady ke zradě

Naši čtenáři si rozhodně nemohou naříkat, že bychom kdy byli příliš zatěžovali jejich mysle Bohumilem Laušmanem, zatím co se jinde jeho jméno poměrně často objevovalo, hlavně po jeho útěku z Československa. Sloužilo jako podklad pro články a poznámky různého ­zabarvení, od kritiky té politiky, které byl Laušman tak výrazným představitelem, až po výhružky, jimiž jsme byli my „pravicoví“, „londýnští“, „majerovští“ – či jak nám ještě říkají – sociální demokraté častováni s větší či menší dávkou otevřenosti, nebo také záludnosti. Osten těchto výhružek, ať byly pronášeny s ukazováčkem profesorsky káravě vztyčeným, či vyřvávány s klátilovsky zaťatou pěstí a s pěnou u úst, vždy tkvěl v připomínce, že „je tu ještě sociální demokrat Bohumil Laušman…“. Za ta léta jsme se po pravdě zabývali Laušmanem třikrát, třebas nebylo nic snadnějšího, než popsat o něm desítky a desítky stránek. Poprvé jsme – když se Laušman objevil v Německu, zanechávaje na československé půdě vedle všeličehos i tragédii své rodiny – prostě konstatovali, že není členem čs. sociální demokracie pro zradu na ní spáchanou, jak znělo jednomyslné usnesení Ústředního výk. výboru z listopadu 1948, publikované v oběžníku strany, který podepsal Václav Majer jako předseda a Blažej Vilím jako tajemník. Podruhé – když v březnu 1952 pařížský list „Franc‑Tireur“ přinesl zprávu o tom, že se v Paříži sešli „předseda čs. sociální demokracie Bohumil Laušman a generální tajemník Blažej Vilím“ a že „na těchto poradách bylo rozhodnuto, že se bude v listopadu konat sjezd strany“ – opakovali jsme z rozhodnutí ústředního výk. výboru jeho dřívější usnesení. Potřetí jsme se zabývali Bohumilem Laušmanem před nedávnem, když hodlal svou knihou „Kdo byl vinen?“ opakovat svůj pokus o zjevnou politickou aktivitu v exilu. Na pozadí této knihy jsme pokud možno co nejstručněji prokázali, že Bohumil Laušman je lhář nadaný neobyčejnou drzostí.

Dnes, kdy Laušman zase dýchá pražský vzduch, není důvodů neříci, proč jsme o něm mlčeli. Laušman se po svém útěku obrátil na Václava Majera dopisem, ze kterého byla zřejmá touha uslyšet: „Bohoušku, vše odpuštěno a zapomenuto…“ Dostalo se mu však, se souhlasem všech tehdejších členů ústředního výk. výboru, s nimiž Václav Majer dopis projednal, vedle takového politického odmítnutí, které se dává jednou pro celý život, také ujištění, že neučiníme nic, co by člověku Bohumilu Laušmanovi mohlo ztížit jeho tehdá nezáviděníhodnou situaci duševní i materielní. Viděn však politicky, nemohl mít Laušman jinou podobu než jakéhosi Iškariotského. S měšcem, v němž – na rozdíl od Jidášova s třiceti stříbrnými – z Gottwaldovy ruky necelá dvě léta před tím zacinkalo odporným zvukem zrádcovské odměny několik padělaných penízků, kterými podvodník podvedl podvodníka a proradný nedostál v slově proradnému. A pak. Bylo tu bratislavské údobí Bohumila Laušmana, ve kterém ne z přesvědčení, ale jen a jen z uražené ješitnosti, když komunistické nůžky notně přistřihly jeho velikášství, se pokusil o něco, čemu ve své knížce říká illegalita, ale co nebylo ničím jiným než zločinně lehkomyslným hazardérstvím. Oběti této „protikomunistické“ činnosti, ve které Laušman – věřím, že bezděčně – hrál roli volavky, může mít zatím spočítány komunistická policie. Psát za těchto okolností o politiku Bohumilu Laušmanovi nutně znamenalo ztěžovat člověku Laušmanovi jeho postavení ve svobodném světě. Zabývat se Lauš­manem z kteréhokoli hlediska v „Demokracii a socialismu“ znamenalo dávat podnět k případným výtkám, že Laušmana denuncujeme a jak známe exil, ke zcela jistým poznámkám, že se ho bojíme. Nebáli jsme se, jen jsme mu nechtěli lidsky škodit, majíce politicky své účty s ním definitivně uzavřeny.

Snad jsme však přece jen uškodili. Ne sice Laušmanovi, ale některým z těch, kteří po jeho příchodu do svobodného světa překročili směrem k němu onu čáru, která dělila, dělí a musí i nadále dělit normální antikomunistické exulanty od uprchlíků druhu Laušmanova. Říkám‑li „některé“, myslím tím ty sociální demokraty v exilu, kteří neznající dobře, jakou vlastně roli sehrál Laušman ve straně v jejích nejkritičtějších chvílích, neviděli ho v této podobě, ale s tváří Fierlingerova protikandidáta z brněnského sjezdu, což však byla tvářnost Laušmanem v únoru vědomě a chtěně odložená. Tito jistě z hloubi duše poctiví sociální demokraté viděli v odmítnutí Laušmana, jak stranou tak radou, nemístnou příkrost, zvláště když zároveň viděli, že v jiných stranách byly pardonovány únorové a poúnorové zjevy, které podle jejich domnění byly Laušmanovu případu velmi podobné. Zajisté na ně v tomto směru zapůsobil na příklad i dopis Dra Jaroslava Stránského Laušmanovi, kterým tři léta před zveřejněním ve své knížce Laušman čile operoval v korespondenci s těmito soudruhy, na podporu své nepravdivé argumentace, že odmítání Laušmanovy účasti na životě strany v exilu je aktem osobní nevraživosti „majerovské kliky“. Tím, že Dr. Stránský udělal, ať z jakýchkoli pohnutek, ve svém dopise rovnítko mezi jen „nešťastným“ únorovým postupem Laušmanovým, svým i prezidentovým, dopustil se nehorázného omylu, který šel ovšem náležitě Laušmanovi k duhu. Neboť právě tak jako je Milota z Dědic od bitvy na Moravském poli nesporným prodejným zrádcem vůči Přemyslu Otakarovi II., je právě takovým zrádcem Bohumil Laušman od února 1948 vůči své straně i vůči československé demokracii, kterou pomáhal porážet i dorážet. Zrádcem, který dávno před svým příchodem do „exilu“ se ke své zradě na „zastupitelstvu strany“ 17. dubna 1948 s drzou hrdostí přihlásil. Myslím, že tento dopis mrzí dnes autora právě tak, jako mrzí ony svedené soudruhy, že byli ochotni za Bohumila Laušmana lámat kopí.

Nebyli však jen svedení. Byli ve straně i mimo ni jiní, kteří si na exilového Lauš­mana přisazovali jako na závodního koně a kteří mají nyní hlavy ve smutku, protože jejich kůň nejenže doběhl, ale z exilové závodní dráhy se zaběhl do Prahy. Motivy tu byly různé, od dvou želízek v ohni, přes kramářskou senzacechtivost, až k úporné snaze rozbít sociální demokracii. Přes různost v motivech však všichni mají jedno společné. Všem bylo nad slunce jasnější, s kým se spojují, koho fedrují a na koho si přisazují. Po této stránce je v zájmu objektivity nutno přiznat exilovému Laušmanovi jakousi zásluhu. Posloužil totiž – a vlastně ještě slouží – jako velmi spolehlivý charakterometr, jímž je možno přesně měřit pevnost v dodržování zásad i stupeň čistoty prostředků používaných v exilovém politickém zápolení.

Adolf Mokrý, Od zrady ke zradě,

Demokracie a socialismus, List československé sociální demokracie, Londýn, květen 1954,

číslo 29, s. 7–9.

František Hasson, Salzburg, Austria, 2. 6. 1954

Vážený pane redaktore,

právě dnes čtu Váš další Čechoslovák a dočítám se další zprávy o zmizení Laušmana.

Ve Vašich zprávách uvádíte všechno možné a bylo by dobré, kdybyste se nechal Vašimi dopisovateli z Rakouska nebo přímo ze Salzburgu informovat o tom, co zde v Rakousku resp. v Salzburgu p. Laušman dělal! Jak se posledních 6 měsíců dnes a denně opíjel! Kde bral na to peníze! Jaké měl zde v Salzburgu kamarády! Kdo za Laušmanem jezdil z Mnichova, z Paříže, z Belgie atd. atd. a pak napsat do Vašich novin kus pravdy, aby každý z našich lidí v cizině mohl si udělat jasný obrázek zmizení.

Jak vidím, Váš dopisovatel z Rakouska (ať je to p. Švab ve Vídni, nebo p. Roknic v Salz­burgu) Vás vůbec neinformují a nebo Vás informovat z různých důvodů nechtějí a nebo Vy nechcete o celé věci psát.

S pozdravem Hasson

Pan J. Josten, London

Rukopis z pozůstalosti J. Jostena

Jana Burešová (1959) působí jako docentka na Katedře historie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zabývá se vybranými sociálně politickými problémy dějin 20. století.

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.