Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Archiv > Roman Ludva: Příběhy na hřebíku IV. – Konrad Klapheck

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku IV. – Konrad Klapheck

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Ta fotka je bez datace, pouze jméno jejího autora a místo: Dan Budnik, New York. Takže se můžeme jen dohadovat, kolik je na ní Konradu Klapheckovi let. Ale kromě malířova mladistvého výzoru, který napoví dost, si lze pomoci i jeho biografií, jež říká, že první vážnější kontakty Klaphecka s New Yorkem se odbývají v roce 1959. Čili ocitáme se nejspíš na přelomu 50. a 60. let. Ale k fotce. Zaujala mě a zaujme i vás.

Je černobílá a mladý Konrad Klapheck (narozen 1935 v Düsseldorfu) tu je zachycen, jak drží nad hlavou psací stroj Continental se širokým válcem. Stojí zády k oprýskané zdi, podle níž, jakož i podle stínu, který ocelový rám té mašiny vykreslil na jeho čele, lze usuzovat, že snímek byl pořízen venku. Pojďme však k podstatnému: Malíř, jehož kariéra se teprve nadechuje, svírá nad hlavou oběma rukama to, co je už tehdy jeho velkým tématem a má se stát tématem celoživotním – technika jako sytý a čirý odlesk lidské duše. Obzvlášť zaujmou dvě věci – výraz v Klapheckově obličeji a pak jeho malířská halena. Zvednout nad hlavu psací stroj není snadné, a před čtyřiceti lety to platilo dvakrát, přece to byl kus železa. No a tvář malíře prozrazuje spíš než nezdolné úsilí klidnou energii a náznak intelektuálního úsměvu. Ačkoli připouštím, že pod přívlastkem úsměvu hodně zatápějí brýle s bankéřskými obroučkami, jež Klapheckovi sedí na nose. A pokud jde o tu halenu, nejenže je tak zacákaná od barev, že dobře ladí s oprýskanou zdí, ale navrch a hlavně připomene spíš montérskou blůzu. Konrad Klapheck v New Yorku jako mechanik, který pomáhá německému hospodářství, aby se definitivně vzneslo z prachu spojeneckých bomb. Tak nějak.

Poprvé jsem viděl jeho obrazy v Miláně jen jako reprodukce v Gallerii Toselli. Tlustá kniha o malíři mi přistála na klíně poté, co se mě majitel galerie zeptal, zda se mi líbí výstava, kterou tam tehdy měl. Krčil jsem rameny, moc mi to neříká, jsem fanda na figurativní malbu, současnou, pokud možno. Sáhl do knihovny:

„Znáš Klaphecka?“

Když jsem si v jeho malé kanceláři, a hezky dlouho, listoval v té knížce, napadalo mě pořád dokola to samé: malířské řemeslo, úchvatná preciznost, literárnost, tiché záblesky humoru – a v úhrnu poetika jako hrom. Že ty obrazy působí poněkud inženýrsky, je bez debaty, to divák vidí hned. A hned na to taky zapomene. Což je mnohem zásadnější příspěvek do debaty. A vysvětlení pro mě tehdy bylo a je dodnes jediné: Konrad Klapheck patří k těm nemnoha malířům, pro které „jak“ je minimálně stejně důležité jako „co“, a hlavně to díky své řemeslné výbavě dokážou naplnit.

Jak řečeno, Klapheckovým tématem je technika, stroje a přístroje. Figurativně pojaté, řekněme realisticky, technické předměty každodennosti moderního, ale i postmoderního věku. Od obyčejného bicyklu přes hydrant či větrák až po zip, frézku, moto­cykl, důlní rypadlo, pneumatiku nebo plynovou masku. Malířův nápad malovat právě tohle by se však zúročil sotva napůl, pokud vůbec, kdyby provedení nebylo takové, jaké je. Technicistní nálada vyprchá po prvním pohledu na plátno a zbývá člověk – ten, který plynovou masku vynalezl, aby si ji nasadil, ten, který ji maluje, a ten, který si pak malbu prohlíží. A je na co koukat. Konrad Klapheck vlastně maluje stylizované portréty a zátiší. Díky tomu „jak“ je divák ochoten přikývnout, že frézka je naše šlechtična a vrut zase zátiší s hroznovým vínem. Světlo a stín.

Asi se patří podotknout, že Klapheckův malířský zájem o dokonalý chlad techniky, kterou však autor maluje všelijak, jenom ne chladně, může dílem pocházet z politických a společenských okolností, do nichž se narodil. V roce 1934 byl jeho otec vyhozen nacisty z Akademie výtvarných umění v Dusseldorfu, kde do té doby přednášel dějiny umění, a pět let nato zemřel. A on sám pak žil jen s matkou v nacistické spořádanosti válečného Německa.

Klávesnice na středně velké malbě psacího stroje z roku 1959, nazvané Vůle k moci, může tedy snadno připomenout příkré šiky vojáků naslouchajících vůdci. A jaký příběh se asi line z telefonního sluchátka na plátně z roku 1966? To je odložené na židli a jeho červená šňůra se ztrácí v zeleném nekonečnu pozadí malby. Obraz se jmenuje Kapitulace.

Černobílou fotkou jsme začali a taky jí skončíme. Třeba by bylo pěkné vytvořit její variaci. Všechno jako tenkrát: New York, oprýskaná zeď, zacákaná halena, jež při­pomene montérskou blůzu, ale psací stroj Continental drží nad hlavou sedmdesátiletý malíř. A nikoli oběma rukama, ale lehce. Má ho napíchnutý na malířském štětci.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.