Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Kultura > Sylva Fischerová: Pero-přípitek-pásek

Sylva Fischerová

Pero-přípitek-pásek

„Na radnici hledají poetku,“ řekla paní Pánková, „nechceš se toho ujmout?“ Sáhla do pytlíku s tyčinkami a nabrala si. „Na, vem si taky.“

„Poetku? Co je to poetka?“ hrábla jsem mezi tyčinky a ulovila dvě.

„Poetka je holka, která stojí na svatbě při obřadu a vždycky na začátku zarecituje nějakou básničku, aby to mělo poetickej nádech a aby všichni byli dojatý. Básničku si můžeš vybrat sama, ale nějakou svatební, nebo aspoň hodně zamilovanou, a nesmí tam být nic smutnýho a hlavně nic o rozchodech. S tím si poradíš, knih máte doma dost.“

„No, já nevím,“ řekla jsem, „teda zrovna svatba…“

„Potřebujou, aby tam někdo přišel už tuhle sobotu, a to…“ Paní Pánková hrabala v tašce, dokud papír nenašla. „Tady to je: první obřad začíná v 9.15, být tam musíš o čtvrthodinku dřív, nejlíp v nějakých šatech, co máš do tanečních. Chodíš už do tanečních, ne?“

„Jo, zrovna letos máme taneční. Šaty mám, o to by nebylo. Jenomže na radnici…“ Chroupala jsem další sadu tyčinek. Na radnici se mi nechtělo. Navíc jsem nebyla jediným členem dramatického kroužku. Nemusela jsem tam jít já. Mohl tam jít někdo jiný.

„No tak vidíš. Běž tam v sobotu, já jim zavolám, že přijdeš, a uvidíš. Když se ti to nebude líbit, seženem někoho jinýho.“

Svatební básnička, to se jim to řekne, horlila jsem doma nad stohem básnických almanachů, který ze sebe vyplivl jedinou svatební báseň. Jmenovala se SVATEBNÍ a byla od Františka Branislava, který uměl básnit asi jako mlok. Rozhodla jsem se, že místo svatební najdu zamilovanou. Celá světová literatura je plná milostné poezie. Každý básník měl někoho rád a neváhal o tom hned napsat. Můj spolužák na gymnáziu dokonce tvrdil, že každá báseň je ve své podstatě milostná. Mělo by to být jednoduché.

Po dvou hodinách se ukázalo, že to jednoduché není. V každé básni, která se vztahovala k milované bytosti, se ukazovaly ostny nedůvěry a žárlivosti, ostny, které poukazovaly k rozestupu mezi mužem a ženou, k prostoru mezi jedním a druhým tělem, který se nakonec nedal překonat. Jeden byl tady, a druhý tam. Jeden z veršotepců to pojal s nechtěným humorem:

Jsem s tebou celý, přecelý,
a přece – kůže!
Kůže nás dělí.

Četla jsem v almanaších pořád dál, bylo zřejmé, že posléze přece musím narazit na báseň a na chvíli, kdy toto přestává platit, na slova, která vztyčí společný obraz muže a ženy, před kterým ani oni sami necouvnou… a snesou jeden druhého, jeden sebe sama.

Bylo to zjevné, ale nestalo se to. Možná že básně a básníky zajímal jenom dramatický princip: jenom napjaté a bolavé místo, odkud se všechno děje, odkud to všechno za­číná.

V sobotu ráno, ve světlemodrých šatech do tanečních, které měly příliš odvážný výstřih, jsem na vysokých podpatcích vyšlapávala schody pokryté červeným kobercem, vedoucí do prvního patra radnice. Před masivními dřevěnými dveřmi obřadní síně podupávala a hlaholila horda svatebčanů včetně pobledlé nevěsty a ženicha. Já jsem ale musela dojít, jak mi vysvětlili ve vrátnici, až k zadním dveřím, kde se skrývali ti, kdo pořádali celou tuhle parádu. Zabouchala jsem na dveře a čekala. Nic se nedělo. Zabouchala jsem znovu. Dveře se pootevřely a objevila se v nich hlava vysokého a pohledného muže s fotoaparátem na krku. Přejel si mě od hlavy až k patě a významně dlouho se věnoval výstřihu. V očích mu zasvítilo. „Přejete si?“

„Já jsem nová poetka,“ řekla jsem.

„A ták,“ rozpředl se jako kocour nad talířem smetany, „no tak to poďte dál, to budem spolu tady, tady to všechno sfoukáváme dohromady,“ a stoupl si do dveří, takže jsem se o něho musela otřít, když jsem vešla dovnitř. Otřela jsem se o něho zadkem a vešla dovnitř.

Vilný fotograf mě představil oplešatělému chlapíkovi, ještě menšímu než já. „To je oddávající, poslanec Rozbroj,“ pravil, „a to je naše nová poetka. Aby si to kvůli ní nakonec ti ženiši nerozmyslili. Než přijít o takováhle děvčata, to si radši jeden počká, ha ha.“

Poslanec mi potřásl rukou, měl ji zpocenou a slizkou jako leklou rybu.

Pak mi byla představena ještě paní Vedralová, úřednice s odbarvenými vlasy a milým úsměvem, a pan Skřivan, varhaník, vousatý, vysoký, tlustý a od pohledu dobromyslný chlapík.

„A to jsme všichni,“ sepjal fotograf ruce, „já se jmenuju Skoumal po tatínkovi, který byl Skoumal po tatínkovi, a ten byl Skoumal po tatínkovi –“

„To už jsme slyšeli,“ řekla paní Vedralová, „všichni totiž zkoumali, hlavně víte co. A teď dem na to.“ Podívala se do papíru, který ležel vedle ní na stole.

„Anna Vedřichová, Jiří Vykydal. Pero, přípitek, pásek,“ četla. „Tak todle bude komplet. Pane Skřivan, jestli byste moh…“

„Už běžím, zlatíčko,“ usmál se vousáč, vysrkl poslední zbytek kávy i s kusem logru z hrníčku, otřel si hnědá zrnka o rukáv saka, zasalutoval nám, otevřel dveře do sálu a vydal se k varhanám.

Zírala jsem před sebe. Sál byl obrovský, zaplněný dřevěnými lavicemi a po stěnách vystlaný masivními nástěnnými malbami. Připadala jsem si jako v muzeu nebo v obrazárně, kterou zkřížili s kostelem.

„Kafe už nestihnete,“ řekl fotograf, „až o přestávce. A co vlastně budete řikat, jestli můžu být tak smělý?“

„No,“ vytáhla jsem z kabelky dva papíry, „když já nevím. Mám tu Sloky lásky od ­Ščipačeva, ale to je dost krátký, nebo báseň Svatební od Františka Branislava. Ta je delší, ale –“

„Šoky ášky emůše –“ huhňal poslanec Rozbroj s plnou pusou, na stolku před oknem stála mísa plná drobných svatebních koláčků. Na koláčky svítilo přes bílé záclony slunce, leskly se jako drahokamy, malí a úhlední bratranci svatebních prstenů rozdávaných tam vedle.

„Promiňte,“ řekl po chvíli a opucoval si bradu, „ale Ščipačeva, Šloky lášky, to š tou alejí – to přece myšlíte, ne?“

„Ano, přesně to,“ odpověděla jsem.

„No tak to nemůžete řikat, protože to já řikám přímo v té promluvě, čo k novomanželům mám. To vám nikdo neřek, že nemůžete mít Ščipačeva?“

„Ale já mám ještě Branislava,“ namítla jsem. „Toho máte taky, nebo nemáte?“

„Nemám,“ odpověděl poslanec, ale to už se ozvaly zvuky elektrických varhan. K mé­mu překvapení hrály píseň Yesterday od skupiny Beatles. To nedávalo smysl. Ani šišlající poslanec nedával smysl. To bude takhle oddávat svatebčany?

„Dem na to,“ řekl poslanec, „paní Vedralová, řetěž –“

Úřednice vzala ze skříně v rohu veliký zlatý řetěz, který chlapíkovi sahal až k pasu. „Je tam podštavec, doufám?“

„Ježíšikriste,“ zakvílela paní Vedralová, „já na něho zapomněla jak na smrt, ale nic se neděje, eště hrajou –“

S těmi slovy se vrhla do obrazárny a začala od stěny přitahovat k pultu bytelný, asi třicet centimetrů vysoký sokl.

„Tak a de se, poetko,“ řekl fotograf, „máš trému?“

„Nemám, nemám nikdy trému,“ řekla jsem, i když to nebyla pravda. „My si ty­káme?“

„Ale no tak,“ řekl fotograf.

Vplula jsem do dveří. „Až domluvím,“ řekla paní Vedralová a ukázala mi, kam si mám stoupnout, „až domluvím, tak bude řada na vás, jasný?“

„Ano,“ řekla jsem.

Za zvuků varhan pochodovali strnulým krokem jatečných zvířat nevěsta zavěšená do otce a ženich zavěšený do matky směrem ke zdejšímu oltáři, tj. k pultu. Všichni se tvářili přitrouble. Hosté zaplňovali místa v lavicích, pan Skřivan volně preludoval melodii pořád dokola, až ženich s nevěstou osaměli před pultem, za kterým nikdo nestál. Hudba dohrála.

Dveře z kumbálu se otevřely a důstojným krokem z nich vyšel poslanec. Vstoupil na sokl a rázem na nás hleděl shůry jako z kazatelny. Paní Vedralová otevřela vínově rudé desky z koženky a spustila:

„Vážení svatebčané, dnešní den –“

Monotónní hlas kupil věty na sebe jako stébla obilí, to bylo příjemné a uklidňující, protože moje oči pořád ještě nebyly připraveny na monstróznost téhle obrazárny. Měla jsem za zády okno a celé náměstí a přímo před sebou sadu fresek. Na jedné byl král strkající jakousi listinu do ruky důležitě se tvářícímu šlechticovi – nebo to možná byl jenom ctihodný měšťan. Na další se stejně vážně tvářil jiný král obklopený houfem vážných a ctihodných mužů. Být představitelem a vykonavatelem moci zjevně nebyla žádná legrace. Pak následoval střih. Na další fresce vymaloval malíř bitvu. Tváře pod přilbami se křivily úsilím a bolestí a šedý a stříbrný odstín krunýřů nevěstil pro nikoho nic dobrého. Byl to boj na život a na smrt, jenom jsem nevěděla, kdo bojoval s kým, čí život vyžadoval čí smrt.

Vlevo za poslancem byla ještě o něco větší freska a město na ní zřejmě představovalo Olomouc. Otočila jsem hlavu úplně doprava, abych si prohlídla zadní čelní stěnu, když mě zarazilo ticho. Pak se ozvalo zakašlání. Paní Vedralová zakašlala znovu a podívala se na mě.

Vstala jsem, opustila své sedátko na parapetu u okna a udělala pár kroků dopředu. Teď jsem stála jen kus před ženichem a nevěstou a měla skvělý výhled dozadu. Stěna byla plná vojáků, táhnoucích k jakémusi městu. Nebo od města? Pořád jsem nemohla zaostřit. Ženich na mě třeštil oči a hleděl mi na prsa. Svatební hosté vzadu za nimi se slívali v jednostejnou hněď. Nadechla jsem se a spustila:

„František Branislav: Svatební

Tak dlouho někdo z nás se načeká,
po horách bloudí, kolem dravých řek,
a pořád nenachází člověka,
aby mu na prst navlék prstýnek.

Dál sněží, bouře dál se přeženou,
a do tmy svítí bílý sen a sen.
A náhle stojíš před ženou
a její jméno tiskneš na prsten.

Usměj se, lásko, třeba slzami,
když jméno vepsali jsme ke jménu,
my dnes to zlaté slunce nad námi
vzali jsme do dvou našich prstenů.“

Uklonila jsem se jen mírně, pamětliva svého výstřihu. Šla jsem si znovu sednout. Slova se chopil poslanec.

Nevěsta byla odbarvená blondýna a buď byla od přírody tlustá, nebo byla už v několikátém měsíci těhotenství. On byl od přírody blonďák, s vychytralým výrazem lidí, co vědí, jak na to. Jeho zrak těkal od poslance k vojákům na zdech a mému výstřihu. Nakonec se rozhodl pro výstřih. Cítila jsem, že jsem rudá jako pivoňka.

„Láška, to není vždychat – hladit,
vodit še š lunou v aleji,“

slabikoval poslanec Ščipačeva. Co z toho má ten chlapík přede mnou? A proč je vůbec tady, říkala jsem si, a on si to zjevně říkal taky. Nevěsta byla najednou bílá jak papír a držela se ženicha. On ji držel taky a díval se napravo, na stěnu s vojáky.

„Vy ale špolu nebudete vštupovat jen do chvil dobrých, ale taky do čašů žlých, kdy jeden druhého budete mušet podržet, budete mu mušet pomoči. Přijdou nemoči, přijde bolešt, a vy tu žaše budete mít jeden druhého. Buďte na to připraveni. Život, to není jenom radošt, to je taky kuš trápení,“ slabikoval poslanec, „vy še však budete trápit špolu…“

Dalo mi práci nevyprsknout smíchy. Prelát v zeleném hábitu, nejspíš biskup nebo kardinál, který seděl u obrovského stolu, velikého skoro jako půlka sálu, na mě ze zdi káravě hleděl.

Mezi ním a mnou ale leželo ticho. Zraky celého sálu byly obráceny na nevěstu.

„Takže še žeptám ještě jednou,“ řekl poslanec, „šlečno Anno Vedřichová, berete ši dobrovolně ža muže žde přítomného pana Jiřího Vykydala?“

„Ano,“ hlesla nevěsta, úplně bledá. Svaly na ženichově ruce byly vystouplé a napjaté. Visela na něm celou svou vahou.

„A vy, pane Jiří Vykydale, berete ši dobrovolně ža ženu žde přítomnou Annu Vedřichovou?“

„Ano,“ řekl Jiří Vykydal hlasem, který zněl přes celý sál.

„Nyní ši novomanželé vymění prštýnky a políbí še,“ řekl s významným úsměvem ­poslanec. Oba udělali, co jim nařídil. Paní Vedralová stála před nimi a držela tác s prstýnky na sametovém podkladě. Varhaník preludoval Yesterday. Fotograf kmital. Tohle byla jeho chvíle. Hosté se tvářili dojatě, teď už jsem je viděla dobře, paní středního věku v krimplenových šatech, muže ve vytahaných a nepříliš padnoucích oblecích a několik mladých příbuzných, kteří měli radost, že je co slavit. Jedna stařenka vzadu měla na sobě hanácký kroj. Jsou to vesničani, došlo mi, z nějaké vesničky u Olomouce, ze Štěpánova nebo z Blatce. Takovouhle obrazárnu doma nemají.

Anna a Jiří stáli vedle poslance – teprve teď, když slezl ze soklu, bylo vidět, jak je proti ženichovi malý – a zdvihali k ústům sklenky s vínem. Nevěsta už měla zpátky svou barvu a dokonce statečně usrkla. Ženich to do sebe kopl naráz. Fotograf zmáčkl spoušť. Poslanec oběma něco říkal, v koutku úst se mu kupily sliny, bylo vidět, že vlastně vůbec neumí správně mluvit, že trpí nějakou artikulační vadou. Pak položil sklínku na tác a vydal se zpátky na svůj sokl. Zvuky hudby zesílily. A jednou tohle všechno nebude než vzpomínkou, záznamem mysli…

„Teda to vám povim, ta se tam málem sesunula,“ halekal fotograf Skoumal v kamrlíku za sálem, když bylo po všem. Roztřesenými prsty jsem si míchala v hrnku kávu, kterou mi uvařila paní Vedralová. „To moh být tak pátej měsíc, možná už šestej, to si teda dali pěkně načas…“

„Pane Skoumal, vy teda na nikom ne­necháte ani nitku,“ vrtěla hlavou paní Vedralová.

„Nechám – nenechám, vidím, co vidím,“ nedal se fotograf, „taky nám mohli něco přinýst, řepáci jedni, odkudže to byli? Z Blatce?“

„Nee, z Vrbátek,“ řekla paní Vedralová, „to oni třeba –“

Ozvalo se nesmělé zaťukání.

„Dále,“ řekl fotograf.

Objevila se hlava strejce a za ní tělo ve vínově rudém obleku. V jedné ruce žmoulal čepici, v druhé držel obrovskou papundeklovou krabici.

„Jestli by se pan poslanec a ostatní neurazili, tak tady nesu ňákou výslužku ze svaďby,“ drmolil chlapík, „abyste z toho taky něco měli, když naše děcka do toho takhle skočily… To víte, mladí.“

Poslanec stál za ním ve dveřích, asi si předtím odskočil.

„To nemušelo být, děkujeme,“ pokýval hlavou u vědomí své vlastní důležitosti.

„Tak my vás nebudeme zdržovat,“ opáčil rychle fotograf a jemně vystrčil staříka ze dveří. „Rychle, co tam máme, za chvíli je další svatba, Míra už hraje.“

Odvedle se ozvaly majestátní tóny Yesterday. To bude celý den hrát tuhle odrhovačku?

„ÁÁÁÁch,“ ozvalo se nad bednou. Mezi skloněnými hlavami představitelů státu se bělal dort, na kterém vykvétaly červené, žluté, oranžové marcipánové růže. Nad nimi se pnul zelený břečtan. Na břečtanu seděli dva modří ptáčci a dávali si hubičku. Uprostřed trůnila marcipánová panenka.

„Víte, když ona je Anička cukrářka,“ ozval se povědomý hlas. Strejc stál vedle nás a nábožně hleděl na umělecký kus, který zaplňoval bednu. „Byla nejlepší z celýho ročníku. Vyhrála soutěž Prostějovská kremrole.“

Jenom nejvyšší rodičovská pýcha ho přiměla vrátit se na místo, odkud byl vykázán.

„No to je škoda jíst,“ řekla paní Vedralová. „Vyfoť to, Pepo –“

Fotograf vyskočil. „Už běžím.“

Blesk ozářil nás všechny. Ztuhli jsme nad výtvorem, který patřil snad do zahrady rajské. Poslanec i paní Vedralová se usmívali do objektivu. A za chvíli tohle všechno nebude než vzpomínkou, záznamem mysli… záznamem celuloidu.

Odvedle se ozývalo něco, co rozhodně nemělo být Yesterday.

„Nemá už být další svatba?“ zeptala jsem se.

„Ježiš,“ vykřikla paní Vedralová, „ti už tam museli dostat psotníček. Pane Rozbroj, rychle… kde mám jenom ten papír.. Tady je to. Jiřina Lásková, Jindřich Vejražka. Pero, přípitek, pásek.“

A tak to jelo dál. Jiřina Lásková, Jindřich Vejražka a po nich sada dalších předstupovala před poslance na jeho soklu, hleděla na vojáky na zdech, na holuby za oknem, poslouchala šišlavé rady do života i stupidní báseň, kterou jsem jasným hlasem vypouštěla pod klenutý strop. Blonďatí, tmaví, velmi mladí i trochu starší, zvířátka lapená do pasti sebe sama, do pasti, která měla podobu svátečních obleků, kyselého vína, úředně garantované přiblblosti za umělohmotných zvuků varhan. A jak mi jich bylo líto, tak se mi nelíbili, nebyli vůbec pěkní, nevěsty měly ostré nosy, ženiši nízká čela a malé oči, ani se k sobě nehodili, ani se k sobě pěkně neměli, kdyby se jich někdo zeptal, proč si to nerozmyslili na začátku schodiště obloženého purpurovým kobercem, řekli by jenom: Když už jsme tady…

Bílý vítr absolutna vál možná za oknem, ale oni ho neslyšeli. Byli vevnitř, tady. A já jsem tu byla s nimi.

„Tak a je vymalováno,“ řekla paní Vedralová a zaklapla desky se seznamem svatebčanů. Byla jedna hodina po poledni. Poslanec si naléval víno z litrovky Perla Moravy. „Dáte ši taky?“ obrátil se na mě.

„Možná. Malinko. Červený náhodou ne­máte?“

„To taky nechápu, proč tu mušíme pít požád bílý, je to špatný na žáhu,“ rozhorlil se chlapík, „ale nažízení je, že bílý.“

„Mně to až tak nevadí. Ale ne moc, prosím,“ nastavila jsem sklenku.

Nakyslá tekutina proudila dolů. „A na mě nezbyde nic, co?“ zahalekal varhaník a zavřel za sebou dveře do síně. Kvůli strategické poloze varhan přímo u vchodu z čekacího sálu – bylo to jako u zubaře nebo v krematoriu – sem o pauzách mezi svatbami nechodil.

„Míro, pro tebe vždycky, ty starej medvěde,“ řekl fotograf, zatímco si vyndával z aparátu další film a řadil ho k ostatním. Nalil mu, a mně dolil taky.

„Tak co, jak se cítíš? Nebylo toho na tebe moc, děvče?“

„Ne‑e. No, možná…,“ řekla jsem po­pravdě.

„Takový mladý holky by sem neměli ani pouštět.“ Hleděl na mě s překvapivou účastí.

„Aspoň pak bude vědět, jak na to, že jo?“ mrkala na mě paní Vedralová a rovnala si účes.

„Nebo naopak jasně pochopí, že tudy cesta nevede,“ kýval hlavou fotograf.

„Každej není takovej cynik jako ty, Pepo,“ řekl varhaník a uštípnul z dortu čtvrtou marcipánovou růžičku. „Dejte si taky, potřebujete to,“ pobídl mě.

„Já a cynik?“ fotograf se zakuckal. „Já, křišťálová duše, která trpí zkažeností světa?“

„Nebo taky svou vlastní,“ podotkla paní Vedralová suše.

„Ále, to není zkaženost, to je pouhá aritmetika. No, poetko,“ ukázal prstem z okna, mezi holuby pod orloj, „řekni, co tam vidíš?“

„Holuby a náměstí,“ řekla jsem.

„Jo, a kdo chodí po náměstí?“

„Lidi.“

„A kolik jich je? Moc, nebo málo?“

„Teď zrovna málo, je sobota poledne,“ bránila jsem se už dopředu.

„Ale i tak je jich dost. Je jich víc než na jednu svatbu. A těch holek! Všimla sis někdy, kolik chodí po ulici pěknejch holek?“

„Já si všímám spíš kluků,“ řekla jsem.

„Jedna je blondýna, druhá tmavovlasá, každá je jiná. Jedna má pěkný plíce, jiná zas tohle támhle, každá má něco. A ty máš mít jenom jednu? To je pitomost. To není zkaženost, to je prostě aritmetika. To nikdo nemůže myslet vážně.“

Všichni se smáli. Mně ale vrtalo v hlavě něco jiného.

„Můžu se na něco zeptat? Co je to PERO­‑PŘÍPITEK‑PÁSEK?“

„PERO‑PŘÍPITEK‑PÁSEK znamená…“ za­čala paní Vedralová, ale fotograf jí do toho skočil:

„PPP je zdejší hieroglyf, se kterým by nehnul ani Champollion. PPP znamená, že naši milí novomanželé si chtějí odnýst na památku svý svatby pero, kterým ten ortel podepsali, že si na to chtějí připít Perlou Moravy, po který je bude pálit žáha, a že ještě nádavkem to všecko chtějí mít nahraný na pásku, který dostanou s sebou domů, a tam si to můžou v podzimních večerech přehrávat.“

„To myslíte vážně? To jako tam mají nahranou i mě?“ vytřeštila jsem oči.

„Jasně. František Branislav, Svatební,“ fotograf začal napodobovat můj přednes.

„Neéé,“ zavyla jsem. „To přece nemůžou –“

„Oni to pak vyhodí,“ řekl varhaník klidně a ukousl marcipánovému miminku hlavu, „nebo se to ztratí. Pásek se vždycky ztratí jako první, věřte mi.“

Věřila jsem mu, a tak jsem každou sobotu chodila utužovat společenský řád země. Každou sobotu seřazené dvojice svatebčanů kráčely na radnici, aby uzavřeli podivný pakt, který rozlomil jejich život. Každou sobotu přicházel poslanec Rozbroj – nebo poslanec Kornout nebo poslankyně Broučilová, kteří ho někdy střídali, každou sobotu komentoval fotograf Skoumal, která nevěsta má pěkný plíce, a varhaník Skřivan, křestním jménem Zvonimír, do toho preludoval, že včera, že ovšem včera, ačkoli nejspíš měl vzývat zítřek. Nebo dnešek? Paní Vedralová otevírala a zavírala slohy a vařila kávu.

Řekla jsem matce, že se nikdy nevdám, a ona potom nespala několik nocí. Po týdnu nebo dvou za mnou přišla s tím, že nemusím chodit na radnici, že se můžu provdat korespondenčně, prostě poštou. Nebudu muset poslouchat žádnou poetku. Nebude PERO‑PŘÍPITEK‑PÁSEK ani svatebčani v těsných oblecích a vojáci na stěnách. Rodinný přítel mezitím přinesl katalog, kde byly všechny obrazy popsány: vojáci přede mnou, na boční stěně, představovali husitské vojsko poražené u Litovle. Umírali ve jménu Boha, který měl totéž jméno jako bůh jejich nepřátel. Kdyby se aspoň jmenoval jinak! Kdyby vypadal jinak! Kdyby to byl Alláh nebo Manitú… Ti na zadní stěně, ti obzvlášť monstrózní, měli být Prušáci, kteří roku 1758 museli odtáhnout od Olomouce po dlouhém obléhání. Ve jménu čeho? To už jsem nevěděla. Ale město vydrželo.

I já jsem chtěla vydržet. Nechtěla jsem se vdát ani korespondenčně. Nechtěla jsem mít žádnou účast na ceremonii řízené pochybným úředníkem, který představoval pochybný stát. Nechtěla jsem se podílet na instituci manželství, protože každá instituce vždycky spolehlivě ruší to, co měla zachovávat. Až budu mít někoho ráda, a on mě, nebudem koukat na stěny vymalovaného sálu ani olizovat známky a posílat je na úřady. Jestli se to vůbec podaří. Jestli se to může podařit, když je tu vesmír jednoho každého člověka, a vesmír druhého člověka, a mezi těmi vesmíry vždycky ještě kůže – kůže nás dělí.

Nechápala jsem ani fotografa, proč se celé té věci účastní, když je přesvědčený o její nesmyslnosti.

„Jasně že je to hloupost,“ vysvětloval, „jenže z toho mám prachy. Část lidí holt žije z hlouposti těch druhých. My umíme počítat a umíme se dívat z okna,“ mrkl na mě, „a oni to neumějí. Tak mi za to platí.“

„No jo, ale víte co,“ řekla jsem s pohledem dolů na holuby a na šedivou dlažbu. „Vy stejně neumíte počítat. Protože se to zastaví na nekonečnu. Vy ty holky stejně nemůžete mít všechny.“

„Toho je mi taky nezměrně líto, děvenko,“ opáčil fotograf. „Ale čím víc, tím líp.“

„Víte to jistě?“

„To je právě ta věc, že se o tom nesmí moc přemejšlet, a vy ženský moc přemejšlíte. Přemejšlíte i na místech, kde se přemejšlet nemá, jako třeba tady v týhle síni. To je tím, že ženský nevědí, co chtějí.“

Ukousla jsem si jitrničky. Dnes se ženil Antonín Kinduch, řeznický mistr. Jelítka taky nebyla špatná, ale jitrničky byly přece jen lepší.

„Hlavně že mužští to vědí.“ Zakuckala jsem se. Jitrnice mi zaskočila v krku. Nesnášela jsem to. Svět rozčleněný na ženy a muže jako na dva živočišné druhy jsem nesnášela.

„Ne, ale vážně,“ řekl Skoumal. „Žena je ozdobou vesmíru – teda hlavně když má pěkný plíce –, ale neví, co chce. Možná proto je ozdobou vesmíru.“

Paní Vedralová hleděla na fotografa jako na vánoční překvapení. „Teda pane Skoumal, vy mluvíte jako kniha.“

„Jo, taky mám pocit, že už jsem to někde četla,“ odtušila jsem. „Vesmír ovšem ví, co chce. Proto není ozdobou sebe sama.“

„Dvě knihy,“ řekl Míra, který nevydržel vůni jelítek a tlačenky a trousil se sem o každé přestávce.

„Dobře,“ oponoval fotograf, „možná mužský taky nevědí, co chtějí, ale aspoň to neberou vážně. Ženský berou všecko vážně, třeba i takovýhle svatby, a to je průser.“

„Aha. A proč je to průser?“ Rozhodla jsem se neodvolatelně, že se budu hádat.

Fotograf hned neodpověděl. Nalil nám víno. Byl to Modrý portugal. Poslanec Rozbroj kvůli svým žaludečním problémům prosadil, že se může nalévat i pít červené. Pak začal fotograf zpívat:

„Ožeň se bratře
ožeň se bratře
ostatně je mi to jedno s kým
ožeň se bratře
chci se zase opít šampaňským“

Zpíval dobře. S paní Vedralovou jsme mu zatleskaly.

„Prostě o nic nejde,“ řekl. „To je druhej možnej přístup: oženit se, a když to nevyjde, zase se odženit. A když nám rozvedeným pak bude smutno, tak se zase svedem, jako ti před týdnem. Jak že se to jmenovali?“

„Horčičkovi,“ řekl poslanec a krájel si ovar.

„Nebyli první ani poslední, který jsem takhle viděl,“ řekl Skoumal.

„A co zrušení? Zrušení svatby jste taky viděl?“ Zapomněla jsem na to, že se chci hádat. Na tohle jsem se chtěla zeptat už dávno.

„Neviděl, ale jednou na to málem došlo. To už je dávno, to jsem byl ještě v Brně.“

„Jak –“ Promluvily jsme i s paní Vedralovou najednou.

„No, musel to opakovat. Poslanec musel třikrát opakovat, jestli si chce vzít zde přítomného. Ona na něho pořád vejrala, mrkala jako panna chodička, a furt nic. Ženich čuměl dopředu a nic neříkal, prostě nemoh. Poslanec taky nevěděl, co dělat, tak se ptal znovu, a pak zase, a ona pak řekla Ano. Ženich řek taky ano, a bylo to. Jak řikám, přemejšlení na nepravým místě. Tady už se přemejšlet nemá.“

„To bych nechtěl žažít,“ řekl poslanec Rozbroj. „To bych teda vážně nechtěl. Máte pravdu, že tady už še přemýšlet nemá.“

„To se nedá,“ řekla jsem. „Musíte přece pořád přemejšlet. Nedá se nepřemejšlet.“

Fotograf na mě hleděl. „Ty nejseš pořádná poetka, a já to říkám už dávno.“

Stáhl se mi žaludek. Cítila jsem tlak někde za bránicí, tlak po celém těle a vědomí, že něco je špatně, je špatně. Odložila jsem jitrničku.

Bylo to jako déjŕ vu. Holubi se promenovali za oknem, Zvonimír Skřivan pinkal na elektrické varhany Yesterday, Prušáci na zdech pořád ještě nedobyli Olomouc a prelát v zeleném si to se mnou ještě nevyřídil. Všechno tohle se odehrálo stopadesátkrát pětkrát a tisíckrát, milionkrát se dějí tyhle věci, protože tahle scéna je stará jako svět a já jsem stejně stará jako ona. Jsem dvojče téhle scény, narodily jsme se ve stejnou chvíli. Nemohla jsem dodechnout. Byla jsem šedivé jitro dne, kdy začali mistři i učedníci stavět první hrad, kdy vysvětili první kostel tohohle města, kdy porodní bába běžela soumrakem za ženským křikem, kdy jasmín vykvetl bíle a nezrušitelně a chlapec ho spatřil a začal toužit, aniž věděl po čem…

Možná to oni cítili stejně. Byli oba hezcí, ona světlá, on tmavý, a trochu udiveně hleděli na naši muzejní výzdobu i na nás. Viděla jsem najednou, že stůl před poslancem je umakartový a překližkový, vůbec se do sálu nehodil. Rudá koženka, kterou vycpali sedadla pro svatebčany, sem taky nepatřila. Nepatřily sem ani desky paní Vedralové. Vykročila jsem dopředu a spustila Svatební. Slova se mi lámala na rtech jako ztvrdlé skývy chleba a padala na zem. Hleděli na mě, jako bych recitovala báseň Vladimíra Majakovského Čím budu, čím se stanu, až povyrostu. Byla to oblíbená báseň paní Pánkové – všechny mladší děti sehrávaly podle ní dramatické etudy. Básník ji musel napsat ve stavu nejvyšší opilosti. Její poslech mě vždycky naplňoval nevírou v člověka, v jakýkoli smysl světa za oknem.

ČÍM BUDU, ČÍM SE STANU, AŽ POVYROSTU?
JSOU POTŘEBÍ TRUHLÁŘI,
TESAŘI A STOLAŘI.

Slyšela jsem se, jak zakončuju Františka Branislava slovy:

JSOU POTŘEBÍ TRUHLÁŘI,
TESAŘI A STOLAŘI.

Pak jsem se uklonila a sedla si. Zdálo se mi, že z lavic pro hosty slyším tence zpívat „Ožeň se bratře“.

Poslanec začal mluvit, ale ani on nebyl ve formě. Šišlal ještě víc než obvykle, a když došlo na to, že se oba budou trápit spolu, nevěsta se začala nahlas smát.

Už jsem se na ně nedívala. Dívala jsem se na preláta. Dnes si to spolu vyřídíme.

Jako už kdysi, zarazilo mě ticho. Celý sál byl úplně zticha.

„Nuže, Renáto Krombergrová, berete ši dobrovolně žde přítomného Jiřího Kloudu?“

Nevěsta nic neříkala.

Poslanec, pamětliv fotografovy historky, čekal, a když se mu nedostalo odpovědi, otázku zopakoval:

„Renáto Krombergrová, berete ši dobrovolně žde přítomného Jiřího Kloudu?“

Nevěsta nic neříkala.

Poslanec si po chvíli odkašlal.

„Tedy, ještě jednou: Renáto Krombergrová, berete ši dobrovolně žde přítomného Jiřího Kloudu?“

„Nerozumím,“ řekla nevěsta.

„Ech? Čo proším?“

„Nerozumím,“ řekla nevěsta.

„Á, ano, já tedy vám to žopakuju žnovu:

šlečno Renáto Krombergrová, berete ši dobrovolně žde přítomného pana Jiřího Kloudu?“

„Já tomu vůbec nerozumím,“ řekla nevěsta. „Ničemu nerozumím.“

„Zřejmě je tu nějaká nejasnost,“ skočila do toho rychle paní Vedralová a zaklapla desky. „Vyřídíme to tady v sakrist – chci říct tady v kanceláři. Hudbu, prosím!“

Varhaník začal hrát. Hrál Ožeň se bratře.

Nevěsta a ženich vycházeli pomalu ze sálu. Ona hleděla před sebe, on hleděl do země.

Nebudou mít PERO, PŘÍPITEK ANI PÁSEK, došlo mi.

Hosté pochodovým krokem kráčeli za nimi. Pak se zastavili. Ti vepředu stáli. Hleděl na ni. Ona na něho. Pak se rozmáchl, dal jí facku a šel po schodišti dolů.

Otočila jsem se čelem k oknu. Sklo bylo studené a chladivé. Po náměstí řídké skupinky lidí kráčely sem a tam. Vlastně jich nebylo nijak moc. Vlastně bylo náměstí skoro prázdné a jenom socha na kašně tkvěla v prostoru a dávala mu tvar. Byl to Héraklés zabíjející hydru. Když hydře usekl hlavu, hned jí narostla nová. Sám by si s ní neporadil. Pomohl mu mladý pastýř: podával mu hořící polena, hrdina opálil polenem useknutý pahýl krku a pak už z něho nová hlava nevyrostla. Jednu hlavu ale měla hydra nesmrtelnou. Héraklés ji zakopal do močálu a přikryl kamenem. Tam bydlí. Pořád tam bydlí.

ČÍM BUDU, ČÍM SE STANU, AŽ POVYROSTU?

Sylva Fischerová (1963) je básnířka; působí jako klasická filoložka na Filosofické fakultě UK. Povídky publikovala časopisecky (Souvislosti, Revolver Revue).

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.