Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 4 > Kultura > A. J. Liehm: Martina málo známá (u nás)

A. J. Liehm

Martina málo známá (u nás)

Na samém začátku září 1975 jsme stáli s českými tenistkami Jitkou Volavkovou a Helenou Sukovou na trávníku mezi dvorci v newyorském Forest Hills. Tenis se tu ještě hrál na trávě, byl druhý týden amerického mistrovství, baculatá Martina Navrátilová zrovna prohrála s Goolagongovou a Regina Maršíková s kýmsi v juniorce. „Pojďte do Club Housu,“ pravila Helena. „Musím na chvíli do šatny, ty buchty tam teď ještě brečí, přijdu za vámi.“ Za chvíli se vrátila. „Reginu jsem našla, už je to dobrý. Ale Martina někam zalezla, ona je taková.“ Jenže Martina už v tu chvíli vykládala americkým novinářům, proč se nevrátí domů. Později o tom napsala: „Poprvé v životě jsem mohla vidět Ameriku bez brýlí komunistické výchovy. Bylo mi dobře a poctivě jsem věřila, že jsem se narodila, abych se stala Američankou…“

O necelé tři roky později jsem se v BBC v Londýně díval v televizi, jak získala svůj první wimbledonský titul. A jestli prý bych ten zápas nechtěl okomentovat pro české vysílání. Udělal jsem to s nadšením a Martině jsem napsal, jestli by nechtěla se mnou udělat takovou rozhovorovou knížku. Odpověděla vlídně, že zatím ne, a vůbec…

Ne tak dávno během turnaje ve Wimbledonu věnovaly londýnské Sunday Times Martině Navrátilové dvoustránku velkého formátu s obrovskými fotkami a statistikami. Zrovna se totiž chystala získat v šestačtyřiceti letech ve čtyřhře svůj další wimbledonský titul, v pořadí celkem sedmapadesátý. Od toho dne, kdy ji Helena Suková nenašla v šatně, uplynulo dvacet osm let. A Nick Pitt jí připomněl, jak jí slavná americká televizní novinářka Connie Chungová na CNN vyčetla, co řekla v rozhovoru s jedním německým časopisem: „Na mém útěku je nejabsurdnější, že jsem vyměnila jeden systém, který potlačuje názorovou svobodu, za druhý. Američtí republikáni ma­nipulují veřejné mínění a obtížné problémy zametají pod koberec… V Americe se rozhoduje jen podle toho, kolik to vynese, a nikdo se neptá, jak to postihne zdraví, morálku a životní prostředí.“ Connie Chungová na to před kamerou Martině řekla: „Můžu být upřímná? Tak vám tedy povím, že když jsem si to přečetla, pomyslela jsem si, že to je velice neamerické, nevlastenecké. Měla jsem chuť vám poradit: ,Když se vám tu nelíbí, vraťte se do Československa. Tady je přece země, která vám tolik dala, včetně svobody dělat, co chcete.‘“

Martina se zasmála, píše Pitt: „Nevěřila jsem svým uším a nevěděla jsem, co na to odpovědět. Ale dnes vím, že jsem měla říct: Od kdy vás, ženská, jmenoval Pánbůh svou pravou rukou? Chcete mi snad vysvětlit, že mi tahle země dala svobodu mluvit, ale jen po určitou mez? Když řeknu, co si myslím, posíláte mě, odkud jsem přišla. Jakým právem? Prosím, můžete se mnou nesouhlasit, ale neříkejte mi, že nemám právo říkat, co si myslím. – Víte, zrovna o to šlo v Československu. Jen jsem řekla, co si myslím, byl malér. A teď mě za to v Americe posílají do Československa. Přitom Amerika má přece stát právě za touto svobodou. Za svobodou slova, názoru, volby.

Mám tuto svou zem ráda a říkám, co si myslím, právě proto, že mi na ní záleží. Co jsem řekla, nebylo ani namířeno přímo proti Bushovi, jako spíš proti vládě, proti tomu, co republikáni dělají s životním prostředím, s byznysem – a to všechno ještě před Enronem. Nespočívá snad demokracie právě v tom, že můžete beztrestně říkat všechno? Jen si vzpomeňte, co se stalo kapele Dixie Chicks, když řekli, že se stydí, že Bush je z Texasu. Pálil jejich cédéčka, jejich hudba zmizela z rádia a vyhodili dva diskžokeje, kteří tu hudbu hráli proti šéfově vůli. Tohle není demokracie, to je ,jděte do háje s občanskou svobodou‘, něco jako ,Velký bratr se na vás dívá‘. Všechny americké děti by měly číst 1984, tohle nebezpečí skutečně hrozí. Žila jsem v totalitním režimu a vím, co to je, když nesmíte překročit červenou čáru, říkat, co si myslíte, cítit, co cítíte. A dnes po nás chtějí totéž v Americe? Jakým právem? Že musíme stát za svou zemí, protože je ve válce s terorismem? Jenomže to nebude nikdy k ničemu, když to budeme lidem cpát do chřtánu. Demokracie nemůže fungovat pod bajonetem. Nenávidím mentalitu ,s ná­mi, nebo proti nám‘. A není příjemné policajtovat svět. Ale neříkejte mi, že jsem ne­americká. Je to nádherná země pro život a já ji miluju. Jenže na světě patříme všichni dohromady, ať se nám to líbí nebo nelíbí. Nemůžeme přežít v izolaci…“

Takže chcete do politiky? ptá se Pitt.

„Možná. Dokud s tím nemůžete nic dělat, můžete si jen stěžovat. takže jednou budu možná kandidovat. Moc bych si přála, aby Američané při výběru svých politiků uvažovali aspoň tak, jako když kupují dům, auto nebo vybírají školu pro své děti. Ale chci dělat ještě spoustu jiných věcí, například se dřevem nebo pilotovat letadlo.“

Možná bude hrát závodní tenis do padesáti, „to je magické číslo“. Martina si nestanoví žádnou mez, nepředpovídá budoucnost. „Dnes jsem našla citovou rovnováhu a jsem svobodná,“ uzavírá.

A. J. Liehm

Obsah čísla 4/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.