Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Z domova > Vladimír Merta: Hrdinství a jeho by-product

Vladimír Merta

Hrdinství a jeho by-product

O lidském životě dnes rozhodují dálkově řízené technologické zázraky. Ten, kdo rozkazuje, svou oběť nikdy neuvidí. Odpovědnost je zcela oddělena od fyzického aktu násilí. Státy, ideologie, náboženské kultury omezují právo jedince vzdorovat přesile, osobním gestem napravit selhání volených zástupců lidu. Mají porobené národy, o jejichž odlišnosti a kulturní úrovni se dočítáme vždy jen v souvislosti s terorem, právo na svobodu? Kdo může dodatečně legalizovat politicky motivované násilí? Pokud lze dodatečně vzít na milost nebo dokonce vyznamenat zbabělé hrdinství teroristů, jaký má vůbec smysl psaná litera zákona? Jsou teroristé, revolucio­náři, padlí tyrani, polepšení despotové, sektáři a charismatičtí „polní velitelé“ občany vyššího řádu? Jaká bude úroveň svobody a nezávislosti v zemích, kde legální politický boj zastupuje hrůza, šířená s narcistním sebezalíbením po celém světě?

Člověk vychovaný marxistickým systémem uvidí za těmito otázkami jen diktát peněz: jde o kontrolu ropovodů a nerostného bohatství, bez níž se civilizace rychlých informací a virtuálních investic zhroutí během několika dnů. Den zúčtování se blíží. A s ním se přibližuje šance teroristů získat veřejnou podporu. Kdo je terorista? Muž nudící se v horách s cigaretou, opékající cizí ovci, obcující s ulovenou ženou či mužem, čas od času sejde do školy či nemocnice a vykoná vůli svých virtuálních sponzorů. V rodových společenstvích údajně každé dítě ví, kdo koho zabil a kde se skrývá. Dokud ale nikdo nic neřekne, stává se celá rodová společnost v očích zbytku světa spoluviníkem, rukojmím těch, kteří sami berou rukojmí. Zavlékání bojůvek do městských center, vývoz revoluce a stupňované opovržení životy vyvolává řetězec dalšího násilí. Teroristům nejde o mír, nezávislost, svobodu, už vůbec ne o povznesení spoluobčanů. Teror se uzavřel do svých sebezálibných emocí. Vystačí si sám a bude pokračovat, i kdyby ze dne na den svět splnil všechny – tedy i ty nevyslovené – požadavky teroristů. Low‑tech teroru neporazí hi‑tech odosobněné moci. Teror si vytváří vlastní hierarchii. Velí nepracovat, nestudovat, neponižovat se nemužnou činností. Vystřelit, podpálit, odříznout, vypíchnout, napíchnout… Již dnes večer budou užívat jeho ráje. Šamil Basajev je osobní přítel hvězdných novinářů, kteří dnes zahanbeně až sebemrskačsky plkají, že za obsazení školy můžeme tak trochu „my všichni“ (my, kdo pod novinářským krytím zprostředkoval i informace, vojenský materiál či celosvětovou pozornost, my, kdo obchodovali s exkluzivními záběry, rozhovory, komentáři a politologickými odhady). Pokrytectví, s nímž se opožděně ozývají naši muslimologové a profesionální humanisté, naznačuje tragédii celého podnikání s terorem: teprve „nepřiměřeně“ krutá, nesmyslná a nepochopitelná akce má kýžený smysl.

Účastnil jsem se humanitárních koncertů na podporu čečenské věci s pocitem nepatřičnosti. Prostě jsem neměl dost informací, a dal tedy na zprávy těch, kteří „tam byli“. Salonní obrana Koránu pomíjí, že se dosud neobjevil skutečně vlivný (ne‑li přímo vzývaný) muftí, který by vyslovil formulku, jež by snad byla schopna zastavit novodobé hašašíny: „Každý, kdo zabije slepým terorem nevinného kdekoliv na světě a z jakýchkoliv vnitřních hnutí mysli, stane ještě téhož dne v pekle.“ Pokud taková formulka odporuje Koránu, je třeba obrátit ostražitost a hněv proti miliardě lidí, kteří jej vyznávají. Začít je ovšem třeba u sebe, ve vlastní kultuře, u svých svatých knih a grálů.

Vedu sám se sebou nekončící dialog o opráv­něnosti a morálce zla, vždy inspirovaného odporným humanitárně‑náboženským žvástem. Nejde o odtažité dění na cizích územích. Naše utečenecké tábory se plní. Naši zákonodárci stojí před neřešitelným úkolem: vyznamenat ojedinělý ozbrojený odpor proti režimu, který sami označili (zákonem z roku 1993) za zločinný, aniž by znevážili kulturní normy (právo na život a jeho přiměřenou ochranu). Protokolárně o výzvě spolubojovníků proti zločinnému komunismu spolu­rozhoduje ústavní strana, která se nikdy nevzdala formálně ani výslovně komunistické ideologie. Státní ocenění předává prezident zvolený jen díky tomu, že dostal více hlasů dnešních komunistů než bývalí straníci Zeman či Pithart. Přijmou takové státní vyznamenání bratři Mašínové? Slyšení, svolaného v jejich prospěch, se neúčastní. Jedná se o nich bez nich. Jsou podle komunistických zákonů od roku 1977 beztrestní, dnešní legislativa stíhání odložila. Mašínům nehrozí žádná újma – kromě nezákonné akce, vedené prostředky, které sami použili ve svém tažení za svobodou. Americké občanství je ochrání po celém světě – s výjimkou země, z níž uprchli. Nesmiřitelnost ozbrojeného boje chápali jako souboj dobra a zla, kde vítězí rychlejší a připravenější. Válka s komunismem pro ně začala po inscenovaných procesech, kdy rodina ztratila mnoho blízkých osob. Svým způsobem nemohli jednat jinak, pokud chtěli vyplnit poslání svého otce – národního hrdiny. Lze je pochopit, ne vyznamenat.

Ozbrojený odpor jako pozitivní příklad pro mladé

Mašínové opakovaně vyvázli mnohonásobné přesile. O jejich úniku z republiky se vyprávěly legendy. Pro politicky perzekuované mohli představovat naději, vzor pro výchovu dětí. Mašínové nevraždili, zabíjeli v nouzi. Netoužili po osobním prospěchu, možná se mýlili v odhadu situace, jejich činy nerozpoutaly vlnu odporu. Podlehli oběma stranami šířené propagandě či vlastní iluzi, očekávali vypuknutí světového konfliktu demokracie a totality. Chtěli stát na straně dobra. Nevyhledávali nebezpečí, neohrožovali záměrně životy civilistů. Nemohli své plány (sabotáže, vraždy politických vůdců) uskutečnit legálně. V ohrožení vlastní bezpečnosti sáhli až k fyzické likvidaci přisluhovačů režimu. Naplnili podle svého nejlepšího svědomí otcův odkaz. Pokud se důsledky jejich činů, vyvolaných tyranií komunismu, dotkly také životů jejich blízkých či dokonce straníků, šlo jen o nevyvolané důsledky – „by‑product“.

Glorifikace okamžitého řešení

Kulturní vzor civilního bojovníka, který zodpovídá jen sám sobě, přitahuje zejména v době krize hodnot. Vynáší záměry útočníků, nezabývá se šancemi obětí násilí. Zjednodušuje vstupní podmínky dialogu, znemožňuje veřejnosti nalézt vlastní názor. Předkladatelé bojují také o uznání vlastních, mediálně nepřitažlivých zásluh. Mluví o pozitivním vzoru. Nelze však vyznamenat ­dobré úmysly, pokud je nedoprovázejí adekvátní činy. Činy skupiny jsou podávány jednostranně a zkresleně. Návrh utilitárně střídá citace tehdejších a dnešních zákonů. Vyhýbá se posouzení přiměřenosti násilí, nahlíží je dnešním pohledem na komunistické zločiny. Úkoluje poslance, aby formulovali, podle jakého paragrafu mají být násilné činy oceněny. Zákon o státních vyznamenáních je výslovně nezmiňuje. Neobírají se otázkou tehdejšího poznání zločinů režimu, který byl pro mnoho spoluobčanů východiskem z krize demokracie západního typu. Vyznamenání Mašínů přichází „v nevhodnou dobu na nesprávném místě.“ Národ o ně nestojí, stejně tak jako oni o svůj národ.

Státní vyznamenání není historická studie ani emocionální výpověď pamětníků. Nenahradí soud, neposoudí spravedlivě zásluhy ani neodsoudí podlost a zbabělost. Dodatečně přepisuje historii. Demokracií otřásá oprávněná hrůza z ideově motivovaného teroru. Poučí se nastupující generace idealistů a bojovníků z tragédií rodičů? Odmítne glorifikovat násilí na zástupných obětech?

Tragický čin má zůstat obzorem tragické doby, kdy se ze spojenců proti jasnému zlu fašismu stali nepřátelé. V ovzduší narůstajícího napětí, nespokojenosti, nacionalismu a slepé nenávisti je krajně nezodpovědné nabídnout mladým lidem negativní obraz hrdiny, splývající s postavami akčních thrillerů.

Mašínové vyrůstali jako synové národního hrdiny. Ctirad byl přijat ke studiu na fakultu strojně technického inženýrství ČVUT. Byl odsouzen pouze za nedovolené ozbrojování: odpracoval devět měsíců v Jáchymově, po amnestii pokračoval ve stejné trestné činnosti. Ostatní členové skupiny nebyli perzekuováni: obviněni, ale pro nedostatek důkazů propuštěni. Mašínové režimu paradoxně ­posloužili: dodali mu argumenty pro předchozí i následující postihy. Průměrná délka trestů ostatních obviněných byla 17 let. Neuvěřitelná, až sebevražedná mladická odvaha byla neproduktivní. Mašínové nedokázali strhnout spoluobčany, naopak byli sami členy své skupiny obviňováni z rozpoutání vlny násilí.

Odkud se tedy bere setrvalá snaha jejich vykladačů a apologetů? Spor o vyznamenání Mašínů je bojem o naši vlastní důstojnost, o zodpovězení znepokojivé otázky: kdo, když ne my? Kdy, když ne teď? Když mohli oni, proč byl zbytek národa nečinný? Plkáme nezávazně o dávném hrdinství či vraždách, ale vnímáme dnešní nečinnost, zbabělost, lhostejnost. Každý sám za sebe odpovídá na otázku: pověřil jsem někoho, aby za mou svobodu bojoval i za cenu životů přisluhovačů režimu? Jsem ochoten zpětně toto pověření potvrdit a nést za něj spoluzodpovědnost? Diskuse o vyznamenání bez tohoto osobního rozměru je alibistické schovávání se za stát. Legendy nevznikají státní cenou. Bájný rozměr dodá skutečnosti lidová tvořivost. Jánošík chudým bral a bohatým dával – vstoupil do dějin našich národů, zpívá se o něm u ohňů. Mašínové mají stejnou možnost vstoupit do písní, balad a obrázků na skle. Stát v tomto procesu nemá co dělat.

Formálně udělené vyznamenání poškodí pověst republiky u evropských voličů, sympatizujících dlouhodobě s levicí. Obrátí se nakonec i proti vyznamenaným – rozjitří voliče, semkne řady sympatizantů dnešního komunismu, rozkolísá právní vědomí a morální hodnoty společnosti. Ostatně kdo má Mašínům cenu předat? Zástupci státu, kde lidé svobodně volí právě tu stranu, proti níž bojovali? Jedna neetická zvůle plodí další, a řetězec se jen rozšíří o další sporné vzory. Národ, který chtěli Mašínové povzbudit, se opět rozhádá na nepodstatné téma: Mašínové o vyznamenání údajně nestojí. Jak naloží s metály, které nikdo nepřevezme? Nenavrhnou jiní zákonodárci odměnu a uznání i obětem obětí komunistického teroru? Tedy obětem glorifikovaných činů skupiny? Smysl návrhu nebude pochopen. Otevře staré rány a nové procesy. Ideál se (pokolikáté v našich dějinách?) obrátí ve svou vlastní karikaturu.

Běda zemi, která potřebuje hrdiny. Ještě větší běda těm, kteří z nedostatku opravdových hrdinů vyzdvihují činy promlčené, sporné a veskrze nabité negativní energií. Mládež si vybírá vzory podle estetiky odporu. Hledá spíš v levicové subkultuře, státem uznané hrdiny ostentativně přehlíží. Studenti nenosí na triku Pinocheta. Sex‑appeal revoluce hledají v kombinaci síly a něhy, boje a lásky. Mají příliš mnoho lidských slabostí. V závětří demokracie sní, jak ji rozvrátí. Ilegálně se vyzbrojují, objíždějí globálně svět, aby mediálně znásobili své počty. Podobné sny měli těsně po válce občané odsouzení šmahem jaltského pera budovat socialistický stát. Jiná malá, statisticky osamocená skupina je zbavila práva na sny, ale i na základní podmínky vývoje – života. Na fotografii zestárlých jinochů, kteří vyměnili studium za boj, upoutají kruté, orlí oči. Demokracií odchované nedělní revolucionáře fascinuje tajemný pohled Che Guevary. Nevyznamenaný, charismatický idol odpůrců NATO a globálního kapitalismu zahynul v boji za ideály, které Mašínové nenáviděli. Zůstávají symboly ideově motivovaného zabíjení, ale ne vzory, hodnými následování.

Moc a sen. Autorita a svoboda

Vzdálené výstřely do vlastních řad
pýcha předchází pýchu pýcha předchází pád
Místa se sice mění ale rány vojáků jsou jisté
Střílejí do svých vlastních dětí a říkají si bůhvíproč komunisté
Kdo cestou k moci vraždil vraždí a bude vraždit dál…

…zpíval jsem po masakru na Náměstí nebeského klidu. Proč se písničkář a režisér, neobeznámený s dokumenty, bytostně angažuje v celém sporu? Jsem přeci jenom profesně omezen talentem režiséra (odečítá skryté pohnutky z vnějších, viditelných a zaznamenatelných jevů) a písničkáře (autora současných zapamatovatelných legend se společenským přesahem, abych se vyhnul podezřelému pojmu protestsong). Nechci si vykoupit sebehodnocení podporou cizího ozbrojeného boje. Narodil jsem se po válce, má svoboda byla vykoupena násilnou smrtí druhých. Cítím se jim zavázán. Nechci dát jako občan za žádných okolností nikomu právo vykonávat předběžný či následný teror, i kdyby měl zabránit jinému teroru. Neposuzuji tehdejší situaci dnešními normami, nechci se spokojit laciným „upeč si svého bolševika“. Proti komunismu se nebojuje vzletnými slovy na papíře, ale v myslích lidí, kteří v něm vidí spásu.

Komunismus není nemoc, ale stav duše. Neuskutečnitelný sen mnoha generací otroků, záchranná síť zneuznaných, zklamaných, nejistých… Kolik lidí s „rudou diagnózou“ asi žije mezi námi, úspěšnými, vzdělanými, nezávislými? Princip přerozdělování majetku, sebraného těm, kdo jej vytvořili, je obsažen v samotné podstatě státu. Lidová tvořivost se fascinovaně opájí ikonami zbojníků, kteří jedněm berou, aby druhým dali. S komunismem nutno vést bitvu v duších lidí, kteří mu dodnes věří. Nelze vybít sen ponížených a zklamaných. Lze jen uskutečnit svět, ve kterém se i oni budou cítit bezpeční, svobodní, potřební.

Písnička podává zprávu o estetice násilí – akční film jej dokonce povyšuje na ideál krásy. Bony a Clyde jsou až do konce sympatičtí mladí lidé, kteří prostě jen tak jedou životem podle svých představ, okrádají banky, které okrádají prosté lidi… Čím víc proplešatělých taťků cestou za štěstím odpraví, tím líp. Jen to nesmí nikoho bolet, jenom je tak nějak klepnout, podříznout, připostřelit. Písničkář není historik ani soudce, nevykrádá uplynulé, vnímá současné napětí, odporuje sílící hrozbě. Své názory podepisuje, nepotřebuje mluvčí ani mstitele. Šíří emoce, postoje, vyvolané pochybami, studem, nenávistí k prázdným gestům.

Je komunismus zločinná ideologie? Ano. Ale… díky našim uprchlým osmašedesátníkům se dodnes přednáší na všech prestižních univerzitách. Je komunistická strana zločinná? Ne. Ale… jen díky samotným komunistům, kterým jsme dovolili rozkrást a zkurvit sametovou revoluci. Měl komunismus pozitivní vliv na demokracii? Ne. Ale… přízrak jeho šíření přinutil pravicové vlády svobodného světa uskutečnit sociální politiku, o které komunisté zaníceně mluvili. Má tolerance cizí ideologie meze? Ne. Slovo lze porazit zase jen slovem. Ale jeho zhmotnění se může stát trestným činem. Patří komunistům výkonná moc? Ano – tam, kam je dosadili skuteční občané, ne lavírující politici. Může být komunista slušný člověk, nebo dokonce hrdina? Ano. Hlásí‑li se otevřeně k jasnému názoru, snáší opovržení, nekonspiruje. Má komunista právo na život? Ano. Ústava zaručuje stejná práva všem občanům. Má právo na život přednost před právem na ozbrojený odpor? Ano. Trest smrti může být udělen, ale nesmí být vykonán bez soudu. Opravňuje nevyhlášená válka či očekávání války jednotlivce k preventivnímu úderu? Ano. Ale radikalismus a anarchie jsou vždy záminkou, spouštěčem světových konfliktů. Je státní teror proti tyranovi (přesně cílený úder) na území teroristického státu přípustný? Ano – pokud nebere nezúčastněné jako rukojmí, nenutí je k souhlasu, týká se iniciátorů zla, nositelů skutečné moci.

Je svoboda poznaná nutnost, svoboda k něčemu (včetně komunismu samého, který ji omezuje), nebo nevynucená ctnost, svoboda od něčeho (svoboda zakázat komunismus)? Jak kdy, jak kde, jak pro koho. Je dialekticky snadné přidat se k antikomunismu: S komunisty se nemluví!? Bohužel, ­žadoní se o podporu. Podílejí se legálně na moci, s komunisty se vyjednává jako s ústav­ní silou. Nejsou postaveni mimo zákon, ­nebyli označkováni, odsunuti. Kdo tady komu lže?

Demokracie není ideální stát, chrám rozumu ani tyranie většiny. Uplatňování svěřené moci, vymáhání práva legálními prostředky. Stížnosti, nezávislé podněty, medializované kauzy, sociologické sondy a průzkumy nálad veřejnosti předbíhají těžkopádný chod soudnictví a státního aparátu. Vizionáři a buditelé svými činy běžně překračují normy chování, veřejný zájem své doby. Ojedinělá ozbrojená skupina zastoupí individuální akcí celý zotročený národ. Žádá tak spoluobčany, v jejichž prospěch nezištně a s velkým rizikem jedná, aby dodatečně ­poskytli jejich činnosti mandát. Počáteční zděděné poslání (vydobýt násilím odpírané svobody), podléhá konečnému schválení (zúčtování). Význam ozbrojeného odporu pro stát na rozdíl od soudu neodvolatelně ocení jen svrchovaná moc: nejvyšší z rovných, reprezentant vzešlý ze svobodných voleb. Jde vlastně o pár uznalých slov… zasloužili se významně o obranu majetku, zdraví občanů nebo jiným významným činem o stát… vzepřeli se totalitní moci a se zbraní v ruce se jí postavili na odpor… Občany ani rozpočet tato pravdivá větička bolet nebude. Vyznamenání zastupuje chybějící soudní rozhodnutí o rehabilitaci a zrušení zbytkových trestů. Je elitní: jmenovitě uděluje generální pardon, podobně jako prezidentská milost ruší rovnost občanů před zákonem. Dotýká se společenské smlouvy, principu spravedlnosti: co je správné a přiměřené v období nesvobody? Kdo si začal, kdo komu víc ublížil? Kdy je útok obranou? Je zabití ze zálohy, organizovaný teror, přiměřený prostředek boje proti útlaku?

Trest má nejen ochrannou, represivní, výstražnou, ale i formující, výchovnou funkci. Jeho individuální rekvalifikace (zrušení, milost, dodatečné docenění porušení někdejšího zákona) má dalekosáhlé (precedenční, návodné, politické, finanční, volební) důsledky. Narušuje jemné předivo převýchovy a oslabuje autoritu zákona. Pokouší další pachatele, je oficiálně posvěceným návodem k obdobnému jednání.

Zlo‑čin, jakkoliv vyprovokovaný, nemůže být současně dobrý i zlý. Dvě zla nedávají dohromady dobro. Motivace chybujícího člověka bývá chvályhodná: odejmout jinému beztak ukradené, pomoci příteli, ochránit děti. Vyrovnat nepřízeň osudu, získat zpět důstojnost. Odplata je etymologicky platba, kterou stát vyměřuje za výjimečné činy ve výjimečné době. Mašínové takovou dobu žili, spoluvytvářeli. Nesledovali vlastní štěstí. Vedla je dnes tak nepochopitelná oddanost otcovu odkazu. Zavrhli pohodlí, vzali na sebe nelidský úděl štvanců. Oslnil je možná adrenalin moci, pach či vůně zbraní, napětí ilegality. Konali to, o čem kluci jejich věku čtou v dobrodružných románech. Nepáchali po nedělích dobro jako chlapci z lepších rodin nebo Rychlé šípy. Tušili, že boj sami ne­mohou vyhrát. Bilance ztracených životů a získaných hodnot je sporná. Vrazi, nebo hrdinové? ptá se intelektuální bulvár. V podezřelém unisonu senátní rozpravy nezazněla hlubší úvaha o zodpovědnosti za použití násilí proti násilí, natož pak odpovědnosti navrhovatelů za důsledky glorifikace násilí ve století globálního teroru.

Od‑plata neznamená jen pomstu. Právo na důstojný život, spravedlivý soud, ochranu, ale i na modlitbu, hygienu a lidské ­zacházení přisoudil Nejvyšší soud USA i zadržovaným teroristům. Absolutní trest je zastavením běhu času, znemožňujícím změnu. I zabití ruší základní lidské právo žít: snít o štěstí, konat, pronásledovat jej, nést za své činy odpovědnost, poučit se a zkusit totéž jinak. Z logiky života vyplývá priorita práva na jeho zachování – aby totiž člověk vůbec mohl dosáhnout svobody a štěstí, nesmí být jiným života zbaven. Jakákoliv jiné řazení hodnot je mravní relativizací. Právo na změnu vlády nepřísluší jedinci, nýbrž lidu, případně jeho zástupcům. Násilí není jedinou metodou vylepšování společnosti. USA, kam Mašínové směřovali, jsou samy o sobě symbolem boje proti nelegálnímu násilí, které samy páchají – ve jménu dobra. Vyznamenání je návod. Mají povstat noví Mašínové? Staří národ nestmelují, nenabízejí odpověď na dnešní otázky, jak bojovat proti agresivitě komunistické strany a jejích voličů.

Ozbrojený odpor provází všechna politická uspořádání v dobách velkých změn. Motivace bývají vždy ekonomicko‑geografické (Izrael – arabské státy, Irsko – Anglie, Skotsko – Velká Británie), dobyvatelské (Španělsko – Amerika, Německo – zbytek světa, Rusko – Asie, východní Evropa), národně osvobozenecké (Afrika, Indie, Dálný východ – koloniální mocnosti). Násilný odpor má často spektakulární ráz, vychází z resentimentů a hraje na národní strunu (Argentina – Velká Británie, balkánské války). Slovní zdůvodnění chiliasticko‑náboženské (sionismus, vahhábský radikální islám, boj proti Satanovi – USA či říši zla – SSSR). Násilí vždy ospravedlňuje obrana proti násilí moci (osvobozenecká válka, obrana vymožeností, lidských práv), zabírání cizích majetků (dobývání jižní i severní Ameriky), vyhánění a zabavování majetku cizích etnik (Zimbabwe, Palestina, Uganda, poválečné Československo). Násilí je základem prosperity mocností, považovaných za oporu (garanta) demokracie a lidských práv. Individuální násilí (politický teror) vždy vyvolává další, silnější postihy bez ohledu na politický systém, proti němuž míří. Výbuchy násilí a státního kontra teroru provázejí i vyspělé demokracie.

Správa státu pamatuje na nestandardní situace, kdy je nezbytné obejít demokratický proces: ohrožení, katastrofa, přepadení státu, přebírání moci (revoluce, převrat, poválečné narovnání). Ale i násilné jednání se řídí ad hoc vydávanými dekrety, které při nejbližší příležitosti musí schválit volení zastupi­telé. Moc nahrazuje zákon, zpochybňuje ústavu. Trestání kolaborantů a vyhnání sudetských Němců, posvěcené Benešovými dekrety, považoval za oprávněné parlament i lid. Nedemokratický precedens (pokračování válečných akcí v míru) nebyl dílem komunistů. Pětina bývalých spoluobčanů zmizela. Nebyli souzeni, nedostali možnost hájit své majetky, ze dne na den ztratili základní občanská práva, včetně práva na život na území státu, který v dobrém i ve zlém spoluvytvářeli. Spojenci znali Benešův plán odsunu, vzali jej na vědomí, pokud proběhne bez zbytečné krutosti. Sporům o minulost přitom dominuje pocitová paměť, spojená nejen s objektivně prožívanou skutečností, vnitřní svět člověka, zázemí, rodinná tradice, vzdělání, ambice, sny a úzkosti.

Utajené operace jako pokračování války v míru

Paradoxem ozbrojeného odporu proti bezpráví je nerespektování práva. Lidská práva řadového občana, včetně uniformovaných a ozbrojených „veřejných sluhů“, odbojář ruší už tím, že sebe chrání ilegalitou, zatímco spoluobčana obětuje státní moci jako rukojmí. Nejen totalitární systémy, ale i státy, jež samy sebe prohlašují za demokratické, se uchylují k nestandardním, nedemokratickým postupům, jde‑li o ohrožení jejich zájmů ilegálními skupinami. Úkladná vražda tyrana je tolerována (Heydrich), ale pouhý únos válečného zločince z cizího státu před izraelský soud projednává OSN jako zásah do mezinárodního práva (Eichmann). Po odkrytí archivů nacházíme důkazy zločinného spolčení států proti celým geografickým oblastem, obětování národů ve prospěch silnějšího, prodávání vlastních ideálů, spolčování s cizí mocí, dosazování vlastních agentů na rozhodující místa. Politické vraždy a únosy, vyvolávání válek, nepokojů, zastrašování civilního obyvatelstva, podněcování lokálních konfliktů. Během patnácti let vytoužené svobody vyznamenání Mašínů nezmínil ani prezident Havel, historické ústavy, nadace či soukromé osoby. Čtyřicet šest procent občanů v průzkumech je považuje za vrahy, neumí se rozhodnout 26 procent. Zabití pěšáků moci občané neoceňují. Hrdinové, kteří národ rozdělují, slouží jen pseudomarxistickému dělení na dobré a zlé. Jsme národ poskakujících fandů, kteří nikdy nebojovali. Jeho vedení nikdy nevyslovilo čapkovské slůvko: Jdi!

Státní vyznamenání pro Mašíny chce dokázat nedokazatelné: zasluhují úctu, pokud bojovali ne zjevně nepřiměřenými prostředky? Zákon nestanovuje způsob, jakým se přiměřenost posuzuje. Hrdinové jsou tak trochu i zbabělci, oběti tak trochu i hrdinové, a celý zbytek národa tak trochu tupé ovce. Dodatečné přepisování historie je možné jen na základě nezvratných, ověřených a obhájených poznatků. V našich mocenských strukturách jimi disponuje instituce, která – ač nezmíněna v Ústavě – paralelně vykonává dokumentační, kontrolní i výkonnou moc. Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (ÚDV) je zřízen ministrem vnitra, ale má pravomoci soudu i státního žalobce: třídí archivy, přijímá podněty, podává žaloby, zastavuje trestní stíhání. Nerozhoduje o vině, ale doporučuje způsob nápravy či odškodnění obětí.

Demokracie, respektující vůli lidu, na sebe přebírá politický závazek: své zástupce volí tak, aby nepotlačoval slabé a silné neomezoval. Ilegální skupinka, reprezentující skutečné tužby lidu, respektující demokratické ideály, je úspěšná jen tehdy, když sama svými činy působí navenek jako dokonale organizovaná armáda, od‑boj. Mašínové hledali řešení, ale stali se součástí problému. Kdo jim popletl hlavy? Ilegální propaganda, nebo rudá agitace? Sedm let po válce a čtyři roky po převratu byl ozbrojený střet iluzí. Domysleli roli povstalců v době nukleárních zbraní? Jakou odezvu spoluobčanů očekávali po plánovaném výbuchu uranového vlaku a radiačním zamoření? Rána, kterou za sebou zanechali, se nehojí. Dělí názory sobě blízkých lidí ještě po padesáti letech. Bulvární vyhrocení „hrdinové, nebo vrazi“ je zavádějící. Jsme součástí jejich problému, nebo jsme jeho řešením? Spor o vyznamenání promlčených činů dokazuje, že problém je na straně dnešní para‑komunistické doby. Při hledání viny se právníci ptají: komu ku prospěchu? Pojmy národ, vlast, svoboda, otroctví, válka jsou vždy spojeny s kulturním a politicko‑geografickým kontextem, stejně vágní pojmy člověk, spoluobčan, život, právo na život, hrdinství, oběť, společenská smlouva, poslání, odkaz mají trvalou platnost, jsou nadřazeny krátkodobým přesunům moci. Neměly by podléhat zlovůli vlád, ale ani jednostranným výkladům jedinců.

Estetika odboje

Kdo se vzepře zákonům, přebírá na sebe všechny typy moci, kterou obyčejně kontroluje systém protivah: zákonodárnou, soudní, výkonnou. Sám zavrhne systém, označí jeho viníky a vykoná ortel. Situace akčního filmu: do nebe volající zločin, neočekávaně tvrdá pomsta. Hrdina umírá, ale zasáhl okolí étosem odporu: prostí ustrašení lidé uchopí motyčky, cepy a kosy, zahánějí cizáky do bažin pouhým zpěvem chorálu. Odboj zdaleka neznamená totéž co hrdinství, sebeobětování pro vlast. Povyšuje hodnotu vlastních životů, právo na sebeobranu a porušování zákonů nad psané normy. Euforie odboje rychle mizí, jakmile je rozdrcen nebo narušen zradou, mučením či hrozbou smrti. Malé národy nesou ve své paměti drastické zkušenosti odboje a připojují se pravidelně k revolučnímu násilí teprve v okamžicích, kdy již velmocenská politika či vnitřní krize prakticky rozhodly o budoucí podobě státu.

Zlo přežívá, aby bylo o čem točit další díly akčního seriálu Zlí a hodní hoši. Vynucené násilí proti přesile symbolizuje pro několik generací Sedm statečných. Vyprovokované násilí (přepadení banky, která rodině sebrala dům) snímá vinu z dvojice Bony and Clyde. Zabíjení nesténají, hraje optimistický ragtime. Filmoví hrdinové jednají „zjevně nepřiměřeně“, proto je máme tak rádi. Ve virtuální realitě se bijí za nás, představují naše neuskutečněné sny. Jednání „filmových Mašínů“ může být přiměřené, zabíjení estetické, ale skutečnost odpuzuje. Vylákat někoho pod záminkou pomoci při nehodě, hašení požáru, a pak jej bez diskuse, soudu či možnosti vykoupení klepnout je účinné, ale nemužné. Přepadat opakovaně, ze zálohy, bez maskování tváře, a následně vraždit svědky je výsměch zásadám ilegality. Podříznutí hrdla omámeného a spoutaného zajatce považuje americká vláda za akt barbarství.

Mašínové museli projít šokem z vystřízlivění. Trumanovu doktrínu konfrontace vystřídalo usmíření. Kennedy sám stihl během jednoho volebního období přejít z jedné pozice na druhou. Z nepřátel se stali spojenci, jako tolikrát v historii velmocí. Dokázali by Mašínové stisknout ruku svým nepřátelům? Opovrhují polistopadovým vývojem, nic od postkomunistických demokratů neočekávají. Zažili a přežili tolik neuvěřitelných situací, že si je v saku s kravatou neumíme představit. Stát zpětně někdejší zločiny neocení, dostal by se do mezinárodní izolace, popřel by princip právní kontinuity, na němž stojí od roku 1989. Dovedou navrhovatelé domyslet důsledky vyznamenání? Přes půl milionu bývalých straníků bude „odsunuto“ do role laciných terčů. Ozvou se sudetští „hrdinové“, kteří přece bojovali proti komunismu stejnými prostředky, ne‑li účinněji. Stát dříve či později prohraje první žalobu (porušil přeci svou společenskou smlouvu, ostrakizuje celou pětinu voličů, dodatečně legitimizuje plošné užití násilí bez soudu, směřující proti politicky veřejně organizovaným osobám). Vyhnání podstatné části intelektuální a umělecké elity do ghetta zločinců, podložené plošným podílem viny na nezákonnostech stalinismu, musí zůstat ve sféře boje myšlenek. Problém malého národa nevyženeme z vlastní minulosti jako německé spoluobčany.

Přepisování historie – kdo si začal?

„Nikdy nemám jednat jinak než tak, jako bych chtěl, aby se toto mé pravidlo jednání stalo univerzálním zákonem…“ (Kant)

Mašínové chtěli odstranit problém komunismu. Toužili stát se návodem k odporu, řešením problému. Stali se naopak jeho součástí: použili stejně nevybíravé metody. Ztotožnili komunismus s fašismem, přehlédli přitažlivě zbarvenou past násilí, plodícího násilí. Pohled relativizujícího dnešního pozorovatele může lehce zaměnit útočníka a obránce, vraha a jeho oběti. Řešení konfliktů je samostatnou profesní disciplínou. I zabití v sebeobraně může být nepřiměřené a odsouzeníhodné. Přenesení viny na oběť vlastního útoku je racionální obrana těch, kdo zabili. Oběť nemůže přispět do diskuse. Zabitý člověk se stává výčitkou svědomí, přízrakem, nebo obětí voluntarismu vykladačů. Proto je právo na život a jeho důstojnost zaručena i zločincům nejhoršího kalibru. Nad právy diktátorů bdí média, soudní instituce, mezinárodní organizace, veřejní ochránci. Není snadné vžít se do doby, kdy tomu tak zdaleka nebylo.

„Kdo chce druhým činit dobře
musí tak činit v drobných detailech.
Obecné dobro je výmluva
darebáků, pokrytců a lichotníků.“
(W. Blake)

Mašínové vešli brutálně do našich dějin. Nevystupovali však ve velkofilmu, kde hrdinové sami hrdinně zahynou. Paradoxně dnes neovlivňují dění v naší zemi svými promlčenými skutky (sabotáž, vražda, pokus trestného činu vraždy, velezrada a vyzvědačství), ale mladickým elánem, chcete‑li duchovním přesahem svých dávných činů do rozhádané a právně nestabilní současnosti. Opakované volání po vyznamenání ozbrojeného boje přichází v době hysterického vystupňování strachu z globálního teroru, před nímž není úniku. Žádná země dnes není bezpečná. Bývalý Sovětský svaz a dnešní USA organizovaly politické vraždy, podporovaly loutkové vlády, kšeftovaly se zbraněmi a podněcovaly politicky motivovaný teror. Bývalé Československo teroristy pouze školilo, dodávalo jim věrohodné krytí, sloužilo jako rekreační území, vhodné k plánování a koncepční práci. Znalo psychologii agentů, jejich krytí, know­‑how, propojení, vlastní databáze teroristů. Nebylo dosud vystaveno zrůdnostem slepého teroru. Proč? Na jak dlouho? Lze vyloučit, že právě teď skupina vysoce zakonspirovaných, ideály otců prodchnutých mladíků připravuje první akci? Věcná diskuse o oprávněnosti a mezích individuálního ozbrojeného odporu v dobách míru brání výbuchu nekontrolovaně stupňovaného násilí v době vyostření krize.

Lid blahořečí své svaté, dokud jim přinášejí naději. Poté přichází doba kácení model, plivání na padlé idoly. Stavět pomníky živým je ošidné. Ďáblův advokát je přítel, důvěrný znalec života potenciálního světce, povolaný nejvyšším stolcem, aby zpochybnil, zvrátil, zesměšnil život a dílo kandidáta. Ďáblův advokát si zákonitě musí položit otázku, za co má být cena udělena. Jaká je bilance života laureátů a jejich protivníků? Komu dala historie za pravdu? Našli pokračovatele? Čím prospěli národu? Snesli se na padácích v čele speciálních jednotek na rodnou zemi, kterou opustili jen proto, aby ji pomáhali osvobodit a tentokrát v opravdovém válečném střetu stvrdili své ideály krví?

„Chtěli jsme komunistům co nejvíce uškodit, ale nešlo o žádné atentáty,“ vysvětluje jeden z jejich nejbližších spolupracovníků Milan Paumer. Telefonicky Josef Mašín: „Podle nás tenkrát byla válka, komunisti vyhlásili válku většině národa a my jsme to vzali.“ Voluntaristická dikce spojuje všechny odpůrce režimu: proti svévoli osobní vůle, proti osobním citům velká slova. Vedení války (včetně války proti komunismu) omezují mezinárodní konvence: je nutno rozlišit, kdo útočí a kdo se brání. Kdo, z čí vůle, komu, kdy a za jaké příkoří válku vyhlašuje. Kde sídlí, o jaké hranice chce bojovat, proti komu, jak a v jakých uniformách, pod jakým rozeznatelným znakem. Jaké ultimatum vyhlašuje útočník? O čem ještě hodlá vyjednávat? V dobrém dramatu na začátku nemusíme stranit silám dobra, nemusíme ani vědět, kdo je hájí, kdo komu chce co vzít. Civilisté nesmí být zatahováni do bojů, bráni jako rukojmí, vydíráni nebo exemplárně popravováni. Zajatí teroristé mají dostat číslo, čas na modlení, nemají být zesměšňováni, nepřiměřeně zastrašováni. Po vytěžení mají být co nejdříve propuštěni – nebo vyměněni.

Ve válkách extrémně bohatnou bohatí, a jejich prosperitu odnášejí chudí. Základem prosperity je stejná výchozí šance na přiměřený blahobyt. S jakým vkladem vstupovali Mašínové do občanského života v zemi, kterou si vybrali jako symbol demokracie a pokroku? Po šesti letech, jakmile jim vypršela smlouva se Zvláštními oddíly, opustili americkou armádu, zklamáni, že válku s komunismem neuspíšilo ani povstání v Budapešti. Rozešli se, úspěšně podnikají, jsou ve srovnání s průměrným Čechem „nechutně bohatí“. Jakou roli přisuzovali v éře atomových zbraní českému národu? Jakou šanci k přežití dávali těm, pro něž chtěli vydobýt svobodu? Zúročili peníze, získané během násilného přepadu? Vrátili je nějakým způsobem zemi, nebo se zařadili do věčného koloběhu okradených, kteří okradli jiné zloděje? Jak přispěli k demokratizaci své země po propuštění z armády? Jak pomáhali z amerického exilu své zemi, jak naplnili odkaz svého otce? Provinili se proti základnímu estetickému pravidlu amerických velkofilmů: ne­zemřeli v boji. Žijí… vlastní zemi po vy­touženém pádu komunismu nenavštívili. Paradoxem jejich osudu je zjevný rozpor mezi ideály mládí (za něž byli ochotni obětovat životy své i cizí) a vystřízlivěním či rezignací v zemi, která (drcena hrozbou idealisticky motivovaných atentátů) uplatňuje expanzivní vojenskou politiku „dvojího standardu“.

Hodní a zlí komunisté mezi námi

Lze být současně komunistou a současně proti komunismu vystupovat? Kdo je a kdo není komunista? Předkladatelé uspořádali veřejné slyšení o právu zabíjet „aktivní funkcionáře“ na půdě Senátu. Kdo stojí v jeho čele? Navrhovatelé se vyhýbají posouzení sporných stránek životopisů: přepisují tak účelově historii, vnášejí do procesů rehabilitace a morálního ohodnocení prvek výběrovosti, dvojího metru. Jak ohodnotit bojovníky proti komunismu, kteří jej sami budovali? Jakým způsobem se chovali hrdinové odboje po zatčení? Co žádali od režimu, proti němuž bojovali? Lidskost? Odpuštění? Milost?

Kdo má dát příklad mladé generaci? Kdo zaslouží státní vyznamenání? „Ctibor Novák (v KSČ do roku 1952) – ve své žádosti o milost uvedl, že se dostal k trestné činnosti v důsledku příbuzenského poměru k bratrům Mašínovým. Připomínal rovněž, že se aktivně účastnil protifašistického boje a že patřil k blízkým spolupracovníkům generála Mašína. Upozorňoval na fakt, že věznění v době druhé světové války u něj zanechalo stopu v podobě těžké nervové choroby. Zmínil rovněž svoji roli otce a živitele rodiny. Dále uvedl, že se snažil vždy působit tak, aby krveprolití bylo co možná nejméně. ­Žádost o milost za Václava Švédu podala jeho matka Hedvika Švédová. Poukazovala na malé děti. Švéda připsal, že svých činů li­tuje.“

„Zbyněk Janata (narozen 1933) byl ze studií na vyšší průmyslové škole vyloučen pro krádež automobilového motoru ze dvorku školy. Od roku 1948 byl členem ČSM, svobodný.

Ing. Josef Hradec, od roku 1924 byl politicky organizován v agrární straně, po válce vstoupil do strany lidové. Po únoru 1948 přešel do KSČ, z které vystoupil na vlastní žádost v roce 1950.

Žádost o milost za Zbyňka Janatu podal jeho otec Vladislav Janata. Podlehl vlivu svých kamarádů. Svých skutků litoval.“

Největším nepřítelem strany byli, zdá se, její členové. S jakými úmysly do strany vstupovali navržení laureáti? Nutil je někdo? Platili příspěvky? Sami sobě shovívavě prominuli to, zač své spolustraníky na místě trestali smrtí. Kdo odnesl mladickou odvahu laureátů zničenými životy? Dali jiným spolustraníkům šanci dozrát, prohlédnout, nebo se jen utilitárně přiklonit na opačnou stranu? Jaká výchova, jaký vzor chování je vedl ke zkrato­vému jednání, preferujícímu vlastní životy na úkor druhých? Trapným důsledkem všech vyznamenání je řada nejmenovaných, fru­strovaných, bezejmenných hrdinů. Mašínové a Paumer se „prostříleli“ k osobní svo­bodě. Proč současně neodměnit všechny smolaře či zbabělce, kteří neutekli? Proč nejsou navrženi další neprávem odsouzení?

„František Mňuk, v letech 1946–1948 byl členem národně sociální strany, poté KSČ (1948–1952). Zbyněk Roušar (narozen 1908) v letech 1945–1951 byl členem KSČ.“

Kdo jmenovitě vyznamená straníky, kteří zabíjeli opakovaně a bez soudu jiné straníky, dělí občany na ty sobě rovné, a ještě si rovnější. Vznešené pohnutky, odpudivá realizace. Nenapodobují navrhovatelé stranické vidění těch, jimiž opovrhují?

Od-por, nebo od-boj?

Občanská neposlušnost (H. D. Thoreau, 1848) provází demokracii jako důležitá neformálních pojistka. Kolísá mezi zákonnými změnami a revoltou. Radikální kritika stála u zrodu marxistické filosofie, opory leni­nismu a komunismu. Od‑porovat lze v diskusi, dlouhodobě, otevřeně. Odpůrce dohlíží na dodržování zákonů, hledá společně sdílené (kon‑sensus), kompromis, společné řešení. Od‑boj znamená organizované, lidem pod­porované povstání, odražení násilného útoku. Přebírá rysy válečného střetu (má ­politické vedení, vizi, postupné a konečné cíle, paravojenský výcvik, uniformy či poznávací znamení, strategii omezující zbytečné oběti a předčasné prozrazení). Používá teror a aten­táty jako výjimečnou formu boje: protiteroristická odveta je vždy krutá: postihuje nevinné, obrací sympatie, zbavuje odbojáře obecné podpory. Ozbrojený odpor je vyhrocený osobní boj za základní hodnoty života, na rozdíl od všeobecného odbojového hnutí spoléhá na individuální, přísně konspirativní akce ilegálních skupin pod kry­cími identitami. Nemá politické velení, nekomunikuje s okolím. Extrémním vyvrcholením ozbrojeného odporu je státní či náboženský terorismus.

Ozbrojený odpor může zaniknout smrtí několika izolovaných hrdinů, může ovšem zatáhnout do svých sítí celou planetu. Spoléhá na fantomy, přeludy, blouznění a vymývání mozků. Dokáže se přizpůsobit vnějším požadavkům mediálně propojeného světa, ovládá metody propagandy, legálního financování, symbolické komunikace a použití prostředků protivníka k vlastním účelům. Cílem terorismu není zabít co nejvyšší počet obětí, lidský život v očích teroristů, riskujících vlastní smrt, nemá beztak žádnou cenu. Spektakulární odraz teroristické akce, zadarmo šířený světovými médii, okamžitě ovlivňuje dění v demokraciích světa, nutí jej omezovat těžce vydobyté svobody, zasahuje do samotného principu delegované moci – průběhu voleb. Terorismus je návyková droga stejně jako zábavné hry, nemorální soutěže, vraždy v přímém přenosu, dětská pornografie a zneužívání moci.

Vladimír Merta (1946) je písničkář, režisér, publicista a pedagog.

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.