Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Z domova > Jan Novotný: Pravidla a tvorba

Jan Novotný

Pravidla a tvorba

Nedávno jsem četl v Listech větu asi tohoto znění: „Bavorsko se ocitlo pod jednou střechou s Čechy, Moravou a Slezskem“. Něco se mi na ní pořád nezdálo, ale přišel jsem na to až ve chvíli, kdy se mi vynořil v mozku verš z Tomanova Července: „Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami“. Básník mohl napsat i „nad Čechy“, ale pak by měl na mysli příslušníky českého národa, nikoliv zemi jimi obývanou. I když je věta gramaticky v pořádku, mísí nesourodé pojmy: Bavorsko je logičtější spojovat s Čechami než s Čechy, k nimž by patřili Bavoři. Jak vidím, nebylo tak zbytečné učit se mluvnické vzory: Znám kouzlo Čech a jejich žen, těším se na nové setkání s Čechami a jejich ženami. Zámožný vlastenec v devatenáctém století by řekl: Znám kouzlo Vlachů a jejich hradů, těším se na nové setkání s Vlachy a jejich hrady.

Je to ale tak jednoduché? Havlíček napsal Obrazy z Rus, vsadil bych se však, že se v nich nedočteme, jak cestoval Rusami a jak se žije v Rusách. Možná je pro určení vzoru směrodatnější lokál než genitiv? Nevím, zda bych se rád podíval do Karlových Varů či Karlových Var (na internetu bohatě nacházím obojí), jisto je, že jsem dosud v Karlových Varech (nikoliv Varách) nebyl. Splní‑li se můj sen, budu se tedy jednou procházet Karlovými Vary (nikoliv Varami). Ale ani tato hypotéza neobstojí. „Chodil bys ty po dědinách, chodil bys ty po Beskydách“, obrací se Bezruč na legendárního Ondráše. Daktyl však v jeho verších pláče jako šalmaj pod Beskydem, nikoliv pod Beskydou.

K čemu jsou nám potom vzory? Připadá mi, že na jejich nespolehlivost nás nikdy žádný z učitelů neupozornil – brali je spíše jako spolehlivý návod, jak skloňovat, místo aby řekli, že vzory jazyk k ničemu nenutí a pouze se z něho dodatečně a zdaleka ne závazně vyvozují. Nakonec se jim nedivím, jedním z úkolů školy je naučit dodržovat jistá pravidla, a není tedy radno podkopávat jejich autoritu nevhodnými příklady.

Skloňování není ovšem jediný příklad nechuti jazyka k pravidlům. Jeden můj přítel nedávno pravil, že byl v Litvě. „Na Litvě“, opravil ho druhý. „V Litvě“, trval na svém první. Souhlasil bych s opravou na základě precedentů: na Moravě, na Javě. Má tu však vůbec koncovka nějaký význam? Proč jezdíme na Slovensko, ale do Slovinska? Proč dvě mé milé tety žily na Valašsku a třetí v Lašsku? Proč se mluví česky v Čechách a na Moravě? Přehazuji‑li si v hlavě různé příklady, zdá se, jako by se jakési fragmenty pravidel přece jen objevovaly. Spíše chodíme do velkých a na malá území: do Asie či do Německa, ale na Slovácko a na Hanou. Dosti zásadně pak na ostrovy: do Itálie a do Francie, ale na Sicílii či na Korsiku – jenže právě největší ostrov se tím neřídí: na Island a do Grónska. S městy a obcemi se většinou pojí „ve“ a „do“, ale na Valašsku se vždycky říkalo: na Vsetíně, ačkoliv by nikdo neřekl: na Rožnově.

V některých případech je ovšem rozdíl mezi „na“ a „v“ (resp. „na“ a „do“) zásadní – pro zastiženého záletníka je jistě lépe schovat se do skříně než na skříň. (Za našich mladých let se dokonce ještě rozlišovalo, zda jsme něco vzali ze stolu či se stolu, a já tomu dodnes nemohu odvyknout.) Není patrně náhodou, že partyzáni utíkali do hor, kdežto lyžaři jezdí na hory, a je tedy přirozené, že i turisté chodí na Šumavu či na Beskydy – jde jim hlavně o rozhledy, které jim skýtají holé povrchy. Také zmíněný již starý Vsetín leží na kopečku (jak to vypadá na Kladně, nevím), a kdykoliv jsem stanul na Letné, vždy na mě na vyvýšené pláni foukalo. Ale proč potom v Tatrách či v Himálaji – snad že jsou tam hluboká údolí?

Zdá se, že jazyk, tento velkolepý výsledek tvorby, potvrzuje i v maličkostech myšlenku filosofa Josefa Šafaříka: tvůrce se neřídí pravidly, byť mnohá pravidla lze dodatečně v jeho díle najít a mnohdy je dokonce účelné jich uposlechnout i v jejich neučesané rozpornosti.

Jan Novotný

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.