Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Svět v pohybu > Martin Habáň: Vlámský blok – populistická, či extrémní pravice?

Martin Habáň

Vlámský blok – populistická, či extrémní pravice?

Vlámský blok (Vlaams Blok, VB) patří mezi nejdynamičtěji se rozvíjející politické strany v Belgickém království. Jeho volební zisky jsou stále vyšší, každé komunální volby přinášejí Bloku nové pozice na radnicích a posty starostů, při regionálních volbách se konkurenti obávají nových hlasů pro Blok a i ve federálních volbách se s napětím očekávají výsledky tohoto subjektu. Proč je Vlámský blok tak ostře sledován, kdy a jak vznikl, jak se vyvíjel, jaké jsou jeho volební výsledky? Jakou má tato strana strukturu, kdo jsou její představitelé a do jakého ideového proudu ji zařadit?

Belgický federalismus

Na začátku zkoumání je nutné alespoň trochu poznat federální strukturu země. Proces federalizace byl započat v roce 1970 a poslední ústavní změny v souvislosti s touto pro­blematikou byly provedeny v roce 1993. Belgické království je dle ústavy konstituční monarchií s federativním uspořádáním, které odráží koexistenci tří kulturně a jazykově odlišných komunit (vlámské, valonské a německé). Stát se skládá ze tří autonomních oblastí (regionů) – Vlámska neboli Flander, Valonska a hlavního města Bruselu, jež mají vlastní správní a politické orgány. Každý region má parlament a vládu, která je složena z ministerského předsedy, ministrů a státních sekretářů. Hlavní kompetence spadající pod správu regionálních vlád jsou hospodářská politika, regionální rozvoj, urbanizace, otázka bydlení a výstavby, ochrana přírody, energetika, menšinová politika, sociální zabezpečení, nezaměstnanost, doprava, veřejné práce, komunikace, vědecký výzkum, obchod atd. Region hlavního města Bruselu převzal navíc kompetence aglomerace hlavního města a zajišťuje tak řešení problémů i pro 19 komun v Bruselu, jako jsou např. rychlá záchranná pomoc či požární ochrana. Kromě regionů se Belgie dělí na tři jazykové komunity a to Vlámskou (převládá holandské nářečí – vlámština), Valonskou (převládá francouzština) a Německou. Tyto komunity mají také vlastní parlamenty a vlády, s výjimkou Flander, kde je volen společný parlament pro komunitu i region. Země je dále rozdělena na deset provincií a 589 komun. Valonské provincie jsou: Liége, Luxemburg, Namur, Brabant Wallon a Hainaut. Vlámskými provinciemi jsou: Antwerpen, Limburg, Vlaams­‑Brabant, Oost‑Vlaanderen a West‑Vlaan­deren. Region hlavního města Bruselu je dvojjazyčný, mluví se zde francouzsky i vlám­sky.

Národní politické hnutí

Vlámské národní hnutí se již několikrát v historii projevilo i v politické rovině. Po první světové válce vznikla Strana fronty (Frontpartij), v roce 1933 pak byl ustaven Vlámský národní svaz (Vlaamsch National Verbond, VNV) s idejemi pannizozemství a federálního klerokorporativního státu. Spíše nacistická než národní orientace vedla za války k tomu, že se VNV spojilo s valonským hnutím rexistů Léona Degrelaa a orientovalo se silně pronacisticky.

S procesem federalizace země nastaly i zásadní změny v konstrukci stranického systému království. Všechny strany spektra se začaly štěpit na základě jazykové konfliktní linie, i když nadále udržovaly poměrně těsné vazby. Začínají však vznikat také strany čistě regionální, zakládající svou existenci na národních tématech a obraně „svého“ etnika. Ještě před započetím procesu federalizace země vznikla již v roce 1954 první významná regionalistická strana – Lidový svaz (Volksunie, VU), která navazovala na Křesťanský vlámský lidový svaz (Christelijke Vlaamse Volksunie, CVV). Lidový svaz přišel s požadavkem odstranit všechny legální, administrativní a vzdělávací překážky, jimž jsou vystaveni Vlámové vůči francouzštině a dále propagoval přetvoření Belgie v dvoučlennou federaci s Bruselem jako společným federálním územím. (Může se zdát zvláštní, že požadavek na federalizaci vzešel právě z vlámské komunity, která je v Belgii většinovou. To však vychází z historického vývoje, kdy Belgie byla založena jako stát, v němž měla francouzština privilegované postavení a vlámština se prosazovala jen přes tvrdý odpor vládnoucích liberálů.) Strana při volbách slavila poměrně velké úspěchy: z 3,5 %, které získala v roce 1961, se vyhoupla v roce 1968 na necelých 10 % a její růst dále pokračoval. Úspěchy Lidový svaz nakonec dovedly v roce 1977 do čtvrté Tindemansovy koaliční vlády. To sice znamenalo prolomení dlouhodobého stavu, kdy se ve vládě stří­daly jen tři velké strany, respektive jejich „etnické“ části, ale zároveň to znamenalo ­konec vzestupu umírněných vlámských nacionalistů. Od strany se odštěpily mnohé radikální skupiny a formace sama trpěla účastí ve vládní koalici. Krátké trvání vlády a její následný rozpad přinesl straně pokles na 7 % hlasů a ani pozdější zisky nezabránily tomu, aby byla postupně nahrazována radikálnějším Vlámským blokem. V 90. letech strana přijala název Lidový svaz – Vlámští svobodní demokraté (Volksunie – Vlaamse Vrije Demokraten) a spojila se do volební aliance s levicovými liberály ze strany ID21. Ani tento pokus o zisk ztracených hlasů však nevyšel a formace se začala postupně rozpadat.

Během roku 2001 se ve straně vyprofilovaly tři velké frakce – De Toekomstgroep (Do budoucna orientovaní), Vlaams‑Nationaal (Vlámští nacionalisté) a Niet splitsen (Proti rozdělení). O směřování strany se mělo rozhodnout ve vnitrostranickém referendu, kde nacionalisté získali 48 % hlasů. S takovýmto směřováním strany však nesouhlasila skupina De Toekomstgroep kolem Berta Anciauxe, stranu opustila a založila levicově‑liberální formaci Spirit (Sociaal, Progressief, Internationaal, Regionalistisch, Integraal‑democratisch, Toekomstgericht – Sociální, Progresivní, Mezinárodní, Regionální, Sjednocení demokraté, Do budoucna orientovaní), která nedlouho po svém vzniku začala úzce spolupracovat s vlámskými socialisty. Nacionalisté tak ovládli stranu a rozhodli se pro změnu názvu a reformu programu. Z Lidového svazu vznikla na podzim roku 2001 Nová vlámská aliance (Nieuw‑Vlaamse Alliantie, N‑VA) a Geert Bourgeois, staronový šéf strany ji nasměroval k umírněnému nacionalismu s důrazem na liberální zákonodárství, ekonomické a sociální reformy. V zatím posledních volbách však strana vstoupila do koalice s vlámskými křesťanskými demokraty, a tak se de facto vrátila ke svým křesťansko‑konzervativním kořenům.

Historie Vlámského bloku

Vlámský blok je jednou z nejradikálněji etnicky zaměřených politických stran, která se kdy v zemi zformovala. Jak již bylo řečeno, v letech 1977 až 1978 se Lidový svaz podílel na vládní koalici a byl jedním z horlivých zastánců tzv. Egmontského paktu (dohody z r. 1977 mezi vládními stranami – oběma socialistickými, křesťanskými, vlámskou Volksunie a valonskou FDF, která měla zajistit kvalifikovanou většinu v obou komorách belgického parlamentu při hlasování o ústavních změnách; radikální Vlámové, Valoni, ale také vlámští a valonští liberálové tuto dohody odmítali). V důsledku této aktivity vedení strany však došlo k radikalizaci části stranické základny – její členové podporovali myšlenku na dvojčlennou federaci. Spory nakonec vyústily v odchod dvou velkých skupin radikálů. Odpadlíci si okamžitě založili vlastní strany, první z nich, Vlámská národní strana (Vlaams Nationale Partij, VNP), byla založena kolem Karla Dillena, druhá, Vlámská lidová strana (Vlaamse Volkspartij, VVP) pak kolem bývalého senátora za VU Lode Claese.

Vlámský blok vznikl 17. prosince 1978, nedlouho poté, co se tyto dvě skupiny dohodly na spojení národních sil. Vlámský blok své požadavky spojil, narozdíl od své mateřské stany, s populistickým pravicovým programem a vystoupil také s projektem samostatného Vlámského státu. Již ve volbách v roce 1978 vybojoval Blok jeden poslanecký mandát, který získal předseda strany Karel Dillen. Poslanecké křeslo si udržel až do roku 1987, kdy se stal senátorem, posléze získal i křeslo poslance Evropského parlamentu. Strana v témže roce vybojovala další dva mandáty, jeden z nich obsadil pozdější lídr frakce Filip Dewinter. Volební baštou Bloku se staly Antverpy, kde strana v komunálních volbách obdržela podporu 17 % voličů a obsadila zde senátorský post.

Opravdovým přelomem ve vývoji Vlámského bloku se staly federální parlamentní volby v roce 1991. Do voleb šel Blok s pěti hlavními pilíři svého volebního programu – prosazoval nezávislost Flander, návrat mimoevropských uprchlíků zpět do zemí jejich původu, obnovení tradičního pojetí práva a pořádku (potlačení kriminality, zrušení liberalizačního zákona o interrupcích), demonopolizaci pilířové struktury společnosti a v neposlední řadě zničení „politické ­mafie“. S tímto programem byl schopen získat poprvé ve své historii více než 6 % hlasů a šestinásobek dosavadních mandátů (vzrůst ze dvou na dvanáct) v Poslanecké sněmovně a šest senátorů. Volby byly opravdovým zemětřesením ve stranickém systému Belgie. Ještě před volbami přišel tehdejší ministerský předseda Wilfried Martens s návrhem, aby byl proti této populistické formaci společně s dalšími „demokratickými“ stranami vytvořen tzv. cordon sanitaire. V mnohých městech provincie Antwerpen, kde Blok vyhrál volby, vznikly duhové koalice bez jeho účasti – cílem tohoto manévru byla snaha o nepřipuštění Bloku k moci. Jenže toto „odstavení od moci“ zapůsobilo na voliče spíše opačně, a tak do dalších voleb šla strana s tím, že konečně prorazí cordon sanitaire a společně s tradiční pravicí (myšleno křesťanskými demokraty) bude vládnout Belgii. Vlámští křesťanští demokraté z CVP, později CD&V však prozatím nepomýšleli na společnou vládu s Vlámským blokem, neboť jim bylo jasné, že v případě spojenectví s touto populistickou stranou by ztratili své konzervativnější voliče vůči Vlámskému bloku a zároveň by někteří liberálnější voliči mohli přejít k VLD. Spojenectvím by riskovali i mezinárodní izolaci Belgie, stejně jako tomu bylo po vstupu FPÖ do rakouské spolkové vlády.

Evropské volby 1994, do nichž strana vstoupila s protikorupčním heslem „Velký úklid v domě“ přinesly další úspěch a dva euromandáty (poslancem se stal také Frank Vanhecke, současný předseda strany) a při obecních volbách se stal Blok nejsilnějším subjektem v Antverpách, druhém největším městě v zemi (zisk 28 % hlasů). I parlamentní volby v následujícím roce znamenaly dobrou zprávu pro vlámské nacionalisty, neboť je volilo 12,3 % voličů.

V červnu 1996 byl zvolen novým předsedou strany mladý a ambiciózní evropský poslanec Frank Vanhecke a svou funkci si udržel až do současnosti. Již ve svém první projevu na kongresu naznačil, že bude ­pokračovat v politice dlouholetého předsedy Karla Dillena, který vedl stranu více než 18 let. Další úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1999 měly proběhnout evropské, ale také federální volby a do nich strana vstoupila s programem Baas in eigen land a opět prosazovala úplnou nezávislost Flander, jasné řešení kriminality, v evropských otázkách však byl postoj Bloku trochu schizofrenní. (Vlámský blok prosazuje konfederativní sjednocenou Evropu, přesto však rozbíjí její základy, tj. členské státy – v tomto případě Belgii. Podporuje též integraci střední a východní Evropy, zároveň však vystupuje proti emigrantům z východu a arabských zemí. Takových paradoxů najdeme ve vystupování strany více.) Vlámský blok překonal magickou hranici 15 % a ve výsledku pře­konal vlámské socialisty, v hlavním městě ­Bruselu se pak stal nejúspěšnější vlámskou stranou. Zdálo se, že strana získává stále více příznivců a nemůže ji zastavit ani spojenectví tradičních stran. Tato hypotéza byla ­potvrzena regionálními volbami z října 2000, které přinesly nacionalistům obrovský úspěch. V Antverpách získali 33 % hlasů, mezi další bašty nacionalistů patřil Borgerhout (35,3 %), Mechelen (25 %) či Ghent (20 %).

S nástupem první fialové koalice premiéra Verhofstadta se Vlámský blok postavil do důrazné opozice proti vládě, kritizoval vlámské liberály, ale také socialisty za spolupráci s valonskými „nepřáteli“ a žádal vytvoření vlády „vlámské koalice“. To samozřejmě Verhofstadt odmítl, neboť tušil, že spojenectvím s nacionalisty může jen ztratit. Přestože vláda byla poměrně úspěšná a zvládla hlavní problémy, které si vytyčila k řešení, Blok i nadále získával nové voliče. Opravdovým šokem se staly federální volby v roce 2003, kdy byl pravicově‑populistický Vlámský blok schopen získat skoro pětinu všech hlasů Vlámů a další tři mandáty ve federálním parlamentu. Přesto však zůstal v opozici a vlády se ujala trochu pozměněná druhá Verhofstadtova fialová koalice. Zatím poslední úspěch slavila strana v květnu 2004, kdy se dokázala prosadit jak ve volbách do Evropského parlamentu, tak v Belgii v mnohem sledovanějších regionálních volbách. Při volbách do vlámského regionálního parlamentu získal Blok necelou čtvrtinu hlasů vlámských voličů a obsadil 32 (!) mandátů z celkových 121. Po volbách se objevily silné pochybnosti o tom, zda vítězní Křesťanští demokraté a Vlámové (Christen‑Democratisch en Vlaams, CD&V) vytvoří regionální vládu se socialisty, liberály či zda neosloví právě Vlámský blok. Pokud by se tak stalo, sanitární kordon proti vlámským nacionalistům by po patnácti letech padl a tato formace by získala určitou naději, že brzy zasedne i ve federální vládě (CD&V totiž neustále hledají možné vládní spojence) a bude moci začít pomalu uskutečňovat svůj hlavní bod programu – získat samostatnost pro Flandry. Nakonec však nacionalisté zůstali opět v opozici.

Program a směřování strany

Základním bodem programu Vlámského bloku je dosažení nezávislosti Flander. Vlámský blok kritizuje, jak bylo vytvořeno Belgické království (dle nich jako nepřímý vazal Francie), kritizuje fakt, že vlámsky mluvící obyvatelstvo tvoří 60 % obyvatelstva této země, ale do federalizace země politicky i ekonomicky dominovala francouzsky mluvící menšina a i v současnosti je rozdělení moci ve státě neodpovídající rozložení populace. Jediným řešením je tak dle Bloku nezávislá republika Flandry, kdy hlavním městem by se měl stát bilinguální Brusel. Za příklad rozdělení země dávají rozpad Československa z roku 1992. Novým politickým systémem Flander by se měla stát parlamentní demokracie, jakožto nejefektivnější způsob vlády zákona. Demokracie patří lidu, říká se ve volebních materiálech Bloku a tudíž je nutno prosazovat nová opatření jako např. zavedení referenda. Tradiční systém je proti, neboť zná různorodost názorů obou „belgických“ národů a obává se toho, že Vlámové by Valony jednouše přehlasovali. To ale musí skončit a lidé musí dostat právo volby. Blok prosazuje zrušení volební povinnosti, větší otevření se vlády nezávislým odborníkům a v neposlední řadě také přímou volbu starostů.

V rámci Evropské unie chce být Vlámská republika plnoprávným členem. Evropská unie má být konfederací, v níž státy budou spolupracovat v oblasti ekonomické, v boji proti mezinárodnímu zločinu, má mít společnou zahraniční a obrannou politiku a hájit společné zájmy. Vlámský blok odmítá vytvoření Evropského superstátu, který by byl příliš centralizovaný a byrokratický. Podporuje integraci zemí střední a východní Evropy s tím, že tyto státy musí být dobře připraveny a jejich vstup nesmí Unii přinést zásadní problémy. Rozšíření Evropské unie však musí být omezeno jen na státy náležící k evropskému civilizačnímu okruhu, a proto Blok odmítá přistoupení Turecka k EU. S Tureckem, ale také s Ruskem se však musí těsněji spolupracovat při boji proti mezinárodnímu zločinu a terorismu.

V oblasti kriminality využili vlámští nacio­nalisté případ pedofila Dutrouxe a požadovali zásadní zpřísnění postihů. Prosazují ­nulovou toleranci při řešení zločinnosti, vyhoštění všech odsouzených cizinců do věznic v jejich domovských zemích, zákaz předčasného propouštění odsouzených jedinců či posílení ochrany všech svědků. Zvláštní důraz klade strana na novelizaci zákona o drogách, který je z jejich pohledu příliš liberální a přispívá k růstu drogové kriminality. Blok jednoznačně odmítá rozlišení drog na „měkké“ a „tvrdé“ a žádá jak pro překupníky, tak pro uživatele tvrdé tresty.

S kriminalitou souvisí i problematika belgické imigrační politiky. Je prokázáno, že velká část nejzávažnějších trestných činů je spáchána právě nelegálními imigranty. V programu strany najdeme, že region patří mezi křižovatky kultur, Vlámové patří mezi jazykově nejvybavenější obyvatele Evropy, atd. Není však přípustné, aby v hlavním městě žila více než polovina cizinců a z toho asi 10 % nelegálně! Stejný počet nelegálních cizinců je odhadován i ve městech Antverpy, Mechelen, Ghent atd. Strana a její příznivci požadují otevření debaty o imigračních zákonech a ty následně schválit ve federálním referendu. Mělo by dojít k vytvoření ročních kvót pro maximální přijímání imigrantů a to včetně zcelování rodin, dále musí být kontrolovány falešné sňatky, politický azyl by měl být přidělován jen těm imigrantům, v jejichž zemi opravdu probíhá válka či etnický konflikt, není možné přijímat ekonomické uprchlíky. V neposlední řadě musí být neúspěšní žadatelé o azyl vráceni do země svého původu. K podpoře boje proti uprchlickým vlnám je potřeba zahájit celoevropský program podpory rozvoje Severní Afriky, Blízkého východu, Ruska a Turecka.

Blok se prezentuje jako formace s tradiční rodinnou politikou, a proto je část jejího programu věnována také rodině, stáří a podpoře porodnosti. Za rodinu považuje stranický program jen muže, ženu a děti a tudíž odmítá homosexuální sňatky s možností adopce dětí. V programu kritizuje obzvláště liberální strany za prosazení této možnosti, ale také křesťanské demokraty za to, že mlčky souhlasili. Stát nemá právo nikomu nařizovat, kolik dětí a zda vůbec je má člověk mít, ale pro podporu porodnosti žádá finanční zvýhodnění rodin (v Belgickém království platí manželé větší daně něž svobodní), lepší možnosti dostat se k bydlení, atd. Součástí programu rodinné politiky je i absolutní rovnost mužů a žen.

Posledním z důležitých bodů programu je ekonomická politika, která nese idylický název Vlámský lev v belgické kleci. Jde ve své podstatě o velmi liberální ekonomický program, který VB přibližuje liberálním formacím. Je v něm historicky popisováno, jak v 19. století byly Flandry zaostalou zemědělskou součástí Belgie, ale po druhé světové válce se situace obrátila a nyní doplácí vlámská ekonomika na zkorumpovanou a neefektivní ekonomiku valonskou. Blok požaduje samostatnou vlámskou ekonomiku a fiskální autonomii, daně vybrané v Flandrech by neměly odcházet na podporu Valonska, ale měly by být využity na podporu vyššího vzdělání Vlámů. Odborné a vysoké vzdělání je totiž základem dobré zaměstnanosti. Dalším požadavkem je snížení příliš vysokých daní (asi o 8 %) a tím pádem i snížení nákladů na práci a zvýšení investorské atraktivity. Stát si nesmí brát tolik finančních prostředků na svůj provoz, je nutné omezit byrokracii a zrušit různá omezující nařízení. Vlámské firmy musí zůstat ve vlastnictví Vlámů a nesmí být federální vládou privatizovány. Posledním požadavkem je snížení DPH na bydlení, aby tak Belgie dosáhla vyššího podílu osobního vlastnictví bytů a rodinných domů (inspirace v sousedním Nizozemí).

Struktura strany, tiskoviny, představitelé

Stranická struktura je hierarchicky založená, ve straně panuje silná disciplína, která bývá připodobňována stranické disciplíně komunistických stran. Základní stavební jednotkou Vlámského bloku jsou místní organizace, které dnes fungují ve většině měst Flander. Tyto místní organizace se propojují a vytvářejí okrskové organizace. Ty jsou formovány na základě správních území belgického království, tzv. arrondissement. V hlavním městě takového obvodu má Blok ústřední kancelář, kde se rozhoduje o strategii pro danou oblast, o volbě kandidátů do legislativních ­orgánů, apod. Každá z takto ustavených jednotek má právo vysílat své zástupce na stranické kongresy a programové konference. Nejvyšším orgánem strany je Rada, do které jsou vysílání vždy dva zástupci z arrondissement, poslanci federálního parlamentu a členové vedení strany (Výkonný výbor). Rada Vlámského bloku se schází každý měsíc. Rozhoduje o zásadních otázkách směřování strany, schvaluje volební strategie a rozhoduje o případných koaličních smlouvách. Dalším orgánem je Výkonný výbor, který má patnáct členů. Schází se jednou týdně a patří tak mezi orgány strany, které sledují a vyhodnocují každodenní aktivity Bloku. Je ­volen jednou za tři roky. Nejširším rozhodovacím orgánem je Stranický kongres (či sněm), který volí členy Výkonného výboru, schvaluje kandidátku pro federální a regionální volby, rozhoduje o zásadních prioritách a programových tezích. Oficiální součástí struktury strany je i mládežnická organizace Vlaams Blok Jongeren, která si získává stále více příznivců mezi mladými. Předseda VBJ je členem Výkonného výboru.

Prvním předsedou strany po založení Vlámského bloku byl zvolen představitel Vlámské národní strany a ex‑VU poslanec Karl Dillen, který stál za prvotními úspěchy a volebními zisky vlámských nacionalistů. Jeho kariéra strmě vstoupala, když se stal prvním evropským poslancem za Vlámský blok, posléze také poslancem vlámského regionálního parlamentu, až nakonec svou ­politickou kariéru zakončil jako senátor za oblast Antwerpen. Před kongresem strany v roce 1996 oznámil, že již nebude usilovat o post předsedy – předsedou byl více než 18 let (!) a za nástupce navrhl svého mladého kolegu z Evropského parlamentu, Franka Vanheckeho. Jistá šance na zvolení však byla dávána také Filipu Dewinterovi, předsedovi parlamentní frakce Bloku. Vítězem vnitrostranických voleb o post předsedy se však nakonec stal navrhovaný Vanhecke a jak již bylo napsáno, ve svém první projevu na kongresu naznačil, že bude pokračovat v politice dlouholetého předsedy Karla Dillena. Filip Dewinter se stal blízkým spojencem předsedy a při volebních kláních společně vystupují jako „tandem hájící vlámské národní zájmy“. Ve straně je mnoho mladých lidí, poslanecký stejně jako senátorský klub Vlámského bloku patří mezi věkově nejmladší a to je také jeden z možných důvodů, proč tato formace patří mezi nejdynamičtější v Belgii.

Vlámští nacionalisté disponují poměrně rozsáhlými finančními zdroji a jejich valnou část věnují na propagaci a další šíření svých myšlenek. Vydávají několik druhů tiskovin, zdarma distribuované noviny, časopisy, brožury a dokonce také knihy. Asi nejvýznamnější tiskovinou je měsíčník Vlaams Blok Magazine, kterého je vydáváno více než 26 tisíc kopií. Cílem magazínu je představit občanům názory a aktivity, postoje k jednotlivým legislativním návrhům vlády, atd. Součástí je i přihláška do strany a měsíční kalendář se zvýrazněním místních či regionálních sněmů, významných dnů pro Vlámský blok a vlámskou komunity. Na internetu pak vychází pravidelně také E‑magazine, v němž jsou zachyceny hlavní události uplynulého týdne. Pro mezinárodní zájemce mluvící anglickým jazykem Vlámský blok vydává zvláštní noviny, které jsou jak v tištěné, tak internetové podobě a nesou název The Flemish Republic. Opět zde najdeme názory a obhajobu Bloku, často jsou otištěny i články odsuzující Belgické království. Kromě těchto „nacionálních“ názorů však můžeme ve Vlámské republice najít i velmi zajímavé analýzy, výsledky voleb, návrhy na změnu federálního uspořádání, atd. I mládežnická Vlaams Blok Jongeren vydává svůj informační občasník, který byl pojmenován Vrij Vlaanderen. Kromě těchto celostátních aktivit připravuje většina arron­dissement také své vlastní „regionální“ informační noviny, které však mají společný název Eigen Volk Eerst krant.

Elektorát Vlámského bloku

Důležitou součástí výzkumu Vlámského ­bloku je také zjištění, kde ve společnosti má strana svůj elektorát. Jeho sledováním zjistíme, že se postupně vyvíjel a zjednodušeně se dá rozdělit do dvou období. Prvním bylo období od vzniku strany do počátku 90. let. Volební zisky Bloku se v tomto prvním období pohybovaly pod 3 % na území Flander, celostátní výsledky byly ještě horší. Strana neměla zatím pevně usazenou strukturu, místní organizace pokrývaly pouze malou část území obývanou Vlámy, strana byla považována za krajně pravicovou až neonacistickou (s poukazem na historický odkaz k Vlámskému národnímu svazu). Výzkumy, které byly prováděny především při komunálních volbách 1988, odhalily strukturu voličstva Vlámského bloku, která však pro něj nebyla příliš přívětivá. Vlámské nacionalisty volili především nižší a nižší střední sociální vrstvy, nevzdělaní či vyučení občané a dělnické profese bez specializací. Velkou část voličstva tvořili také nezaměstnaní, kteří věřili v to, že cizinci žijící v Belgii jim berou pracovní příležitosti.

Situace se ovšem rychle měnila a již v parlamentních volbách v roce 1991 byla hodně odlišná. Vlámský blok vsadil ještě více na nacionální strunu, ale zároveň začal prosazovat tradicionalismus, odmítal registrované partnerství homosexuálů, interrupce a další liberální zákonodárství. Tímto postojem získal zcela novou skupinu voličů a to střední konzervativní vrstvu, která dříve dávala svůj hlas křesťanským demokratům či dokonce socialistům. Velká část voličské základny přešla k Vlámskému bloku také od Lidového svazu, který ztratil svou reputaci účastí na vládních koalicích a podporou vládních návrhů na uspořádání země. Novou strategií strany bylo budování si pilířové struktury, kterou doposud disponovaly pouze tradiční strany. Došlo k posílení aktivit mládežnické organizace, strana rozpoutala svou novinovou informační kampaň a spojila se s několika národními skupinami a organizacemi, což dále posílilo její postavení v rámci vlámské komunity. O tomto vzrůstu podpory svědčily i volební výsledky z dalších let a ukázalo se, že taktika je správná a efektivní.

V současnosti je voličská základna vlámských nacionalistů stále opřena o dělnictvo, které však již netvoří dominantní voličskou základnu, stále větší podporu získává strana u středních vrstev, které dosahují alespoň středoškolského vzdělání, a o obyvatele měst (Ghent, Mechelen, atd.), kdy jednou z hlavních bašt jsou Antverpy. Větší podporu má Blok na severu při hranicích s Nizozemským královstvím, poslední dobou však posílila její pozice také v hlavním městě Bruselu. Strana své voliče také pravidelně mobilizuje, jako například před federálními volbami v roce 2003, kdy přišla s nápadem „Víš o nějakém cizinci, který ,načerno‘ žije v tvém okolí? Hned nám zatelefonuj!“, což byla akce, která měla upozornit na to, že v Belgii žije velké množství nelegálních cizinců.

Ideové zařazení Vlámského bloku

Vlámský blok je mnohými politickými vědci a novináři označován jako krajně pravicová strana, která je nebezpečím nejen pro belgickou demokracii, ale jejíž úspěchy by mohly vést k růstu nacionalismu na celém evropském kontinentu. Je však ve skutečnosti Blok krajně pravicovou stranou, nebo jen populistickou protestní formací? Předem je nutno upozornit, že mnozí vlámští voliči jej po­važují spíše za konzervativní stranu s tradičními hodnotami než za stranu nacionálně ­vyhraněnou. Vnímají její ekonomický liberalismus i tradiční pohled na fungování společnosti a mnozí také plně souhlasí s jejím programem proti imigraci.

Vlámský blok bývá často srovnáván s ostatními obtížně zařaditelnými stranami Evropy, jako např. s rakouskou FPÖ, německou DVU či italskou Ligou severu. Rakouským Svobodným či Lize severu se však již i na národní úrovni podařilo účastnit se vládních koalic, zatímco Vlámský blok je stále ve vládních aktivitách blokován díky cordon sanitaire, což je první zásadní rozdíl. Druhým je, že tato formace se nikdy nesnažila využít nedemokratické prvky, nevyhlašovala Republiku Flandry po vzoru Padánské republiky, její představitelé nevychvalují pracovní politiku Hitlerova Německa apod. Třetím rozdílem je, že Vlámský blok je založen především na etnickém nacionalismu (odlišný jazyk, kultura, historie) a obraně vlámského etnika proti valonskému živlu, zatímco např. Liga severu čistě na ekonomickém nacionalismu (stop transferu daní ze severu na jih), ostatní strany – FPÖ, FN či DVU – se pak vymezují proti jiným etnikům a kulturám, především pak neevropským. Jistě, najdeme mnoho společných programových pilířů, kdy jedním z nich je třeba přesvědčení, že mimoevropští přistěhovalci nemohou být efektivně zapojeni do fungování společnosti, vytvářejí etnické kapsy a následně způsobují zvýšení kriminality a další problémy. Tento fakt však již byl potvrzen mnohými sociologickými výzkumy a nelze jej tedy označit za „falešné přesvědčení“ pravicových extrémistů. V této souvislosti je také nutno připomenout, že Vlámský blok je označován také za stranu antisemitskou. Tento názor byl však vyvrácen, neboť strana skutečně nevykazuje žádné znaky popírání holocaustu, odmítání Židů či jejich náboženského vyznání.

Je tedy otázkou, jak Blok klasifikovat. Autoři se touto otázkou již delší dobu zabývají a například Fennema označil Vlámský blok za stranu protestní, kladoucí důraz na boj proti partajničení a uvažující o politickém establishmentu jako o systému reprezentujícím falešnou demokracii. Dalším zkoumáním této otázky dospěli Van Der Brug, Fennema a Tillie k zařazení Vlámského bloku mezi „antiimigrační“ strany, neboť jejich voliči jsou ke straně přitahováni právě jejím postojem k imigrační politice Belgie. Fennema však pokračoval ve svém výzkumu a dospěl k závěru, že Vlámský blok je směsicí idejí kulturního rasismu, separatismu a autoritářské strany krajní pravice, ale pro své voliče představuje spíše populistickou etnocentrickou protestní stranu. Při zkoumání a následném pokusu o zařazení Vlámského bloku do ideo­logické skupiny je důležitý ještě jeden fakt, na který nesmíme zapomenout. V rámci strany působí dvě silné skupiny. Nejsou to přímo frakce, ale jde o pracovní skupiny kolem Filipa Dewintera (skupina zabývající se antiimigrační problematikou) a Gerolfa Annemanse (zkoumající vlámský nacionalismus). Dle toho, jaká skupina má silnější pozici, se pak orientuje i programatika a chování vlámského bloku. V současnosti je dominantní skupinou Dewinterova „frakce“.

Přes všechny výše uvedené názory je velmi obtížné přesně tuto formaci zaškatulkovat, bude k tomu potřeba dalšího výzkumu (a také dalšího směřování Vlámského bloku).

Vlámský blok představuje velmi zajímavý subjekt pro politologickou analýzu. Na jeho příkladu můžeme sledovat, jak se na základě jazykového, kulturního a etnického konfliktu může vyvinout dynamická regionální strana, která postupně prorůstá a získává vliv i v celostátní politice. Je až nepředstavitelné, jak z malé a bezvýznamné regionální formace vyrostl během dvaceti let stranický obr, který přilákal skoro čtvrtinu vlámských voličů a svým rozvojem a jednáním dokonal zkázu tradičního pilířového systému v belgické společnosti. Vlámský blok přinutil křesťanské, socialistické a liberální strany myslet dynamičtěji a efektivněji spolupracovat jak s voliči, tak navzájem mezi sebou. To je jeden z jeho velkých přínosů, který mu přiznávají i belgičtí občané. Analýzou voleb­ního a ideového programu, zkoumáním voličské základny či každodenního chování představitelů si můžeme pomoci k odpovědi, zda Vlámský blok patří mezi krajně pravicové, či populistické národně orientované strany. Osobně zastávám názor, že Vlámský blok nepředstavuje rasistickou či extrémně pravicovou formaci, ale je ho možno označit za pravicovou populistickou, antiimigrační a protestní stranu, která využívá silného národního povědomí vlámského obyvatelstva a v poslední době pak především silné anti­imigrační postoje vlámské, lze však říci, že celé belgické společnosti.

Martin Habáň (1981) je studentem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.