Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Archiv > Roman Ludva: Příběhy na hřebíku V. – David Hockney

Roman Ludva

Příběhy na hřebíku V. – David Hockney

Šestidílný beletrizovaný seriálek o současném figurativním malířství evropského střihu

Byla to docela událost, když se ta knížka loni objevila na předvánočních pultech – David Hockney: Tajemství starých mistrů. (V originále spíš Utajované vědění, což je přesnější, ale Tajemství starých mistrů obratněji sahá do peněženek zvídavého publika, což se taky počítá.) David Hockney, dnes už klasik současné figurativní malby, vydal tedy ve Velké Británii v roce 2001 knihu, v níž jako malíř-praktik dokládá a dokazuje, že velké množství západních umělců používalo při své práci optiku: Zrcadla nebo čočky, anebo obojí. No a takto vzniklé živé projekce, promítané – vlastně oživlé – obrazy, využívali k vytváření kreseb a maleb. Jak výrazně se tím prostorově prohloubí a zrealističtí zobrazovaný výjev, to je právě jedna z metod Hockneyho důkazů, obrazových důkazů. Ví se dobře, že někteří kunsthistorici doložili používání temné komory, takzvané camery obscury, takovými malíři, jakými byli Vermeer nebo Canaletto. Jenomže David Hockney, vyzbrojen praktickou zkušeností s tužkou, štětcem a světlem, přichází ve svém Tajemství starých mistrů srozumitelně a jednoduše s názorem, že optika byla používána v daleko širším rozsahu, než se špitá, a hlavně – už od počátku 15. století. Silná káva a ještě silnější jekot většiny kunsthistoriků. „Argumentovali především tím,“ píše Hockney, „že používání optických pomůcek by pro umělce znamenalo ,podvod‘ a že svým způsobem bořím představu vrozeného uměleckého génia.“ A ještě: „Tato kniha se netýká jen minulosti a tajných uměleckých technik. Jde také o současnost a budoucnost. O způsob, jakým se dnes díváme na obrazy a možná i na realitu. Ještě nás čekají zajímavé časy.“

Tajemství starých mistrů je mým druhým setkáním s Davidem Hockneym, narozeným v anglickém Bradfordu v roce 1937. To první přišlo před lety. Od jednoho mého známého malíře koupil obraz, středně velké plátno za 50 000 dolarů. Pro mého přítele to byly největší peníze, jaké do té doby za jeho práci někdo zaplatil. Nezmiňoval bych to, ale honorář za malířskou práci hraje v mém chápání Hockneyho příběhu svou roli, tak proto. A už tehdy jsem se od přítele dověděl základní data: studia na Královské akademii v Londýně, zkraje 60. let začíná s pop-artem, už v té době je pro něj důležitá figura a taky velká Picassova výstava, kterou v roce 1960 zhlédne v londýnské Tate Gallery. Hockneyho malířské dialogy s Picassem vyústí v příštích letech v řadu obrazů, jakýchsi variací na Picassa. To se ovšem děje zároveň s jasným přichýlením k čisté figurální malbě, někdo by hloupě řekl hyperrealistické, na konci 60. let. Když plátna z tohoto období vidím dnes, spojují se mi – ačkoli jde o zcela odlišný výtvarný výraz – s Hockneyho scénografickou prací pro divadlo, zejména pro Metropolitní operu na počátku let osmdesátých. Jeviště s herci – a oživlé obrazy.

V Tajemství starých mistrů vedle sebe David Hockney dává pro srovnání – coby doklad používání optických pomůcek – vždy několik obrazů z různých období. Tak třeba malířské provedení brnění v průběhu dvou století. Figury na obrazech del Castagna z roku 1448, Pisanella o dva roky později a Mantegni kolem roku 1460 – ačkoli jde o krásné malby – mají brnění „jednoduchá“, bez prostorové hloubky, jakoby „placatá“. A pak náhle Giorgionova malba kolem roku 1501: ten obrovský skok, propastný rozdíl v provedení, malba je daleko realističtější, světlo na paži, hluboké stíny. Že by byl třeba Pisanello „horší“ malíř než Giorgione? To asi ne. Může to být tak, že zatímco on optické pomůcky neznal, nebo je nepoužíval, u Giorgona tomu bylo jinak. Brnění na van Dyckově malbě z let 1625–7 už vypadá téměř jako fotografie. Ta je pochopitelně založená na optickém obrazu.

Když můj přítel malíř prodal Hockneymu své plátno, bylo to v době, kdy Angličan žijící v Kalifornii naproti tomu svoje obrazy prodával už velmi neochotně. Jejich cena se pohybuje kolem milionu dolarů. Galerie, která mu chce uspořádat výstavu, musí dodržet základní podmínku: prodat jen jeden, nanejvýš dva obrazy, zbytek se musí vrátit do jeho soukromého depozitu. Samozřejmě jsem se ptal proč. Že tady už nejde o peníze, chápu, ale než vlastní věci skladovat doma, přijde mi normálnější, aby někde visely na hřebíku.

„Protože se na ně chce ještě jednou podívat,“ zněla odpověď. „Po letech.“

V Tajemství starých mistrů pokládá David Hockney řadu otázek a nabízí řadu odpovědí. Ano, proč by malíř, který se malováním živil, a zakázky se jen hrnuly, nepoužil technickou pomůcku, která jeho práci urychlí a zdokonalí? Tím spíš, že pozorovací a malířská dovednost tím není nijak snížena, naopak. Protože používat při malování optiku, jak Hockney dokládá, není vůbec snadné. „Tvrdím pouze,“ říká, „že umělci kdysi uměli pracovat s určitým nástrojem a že se tato dovednost ztratila.“

Obdivovatele současného figurativního malířství musí napadnout: Co kdyby se dnešní malíři naučili s optikou znovu pracovat? Pak bych souhlasil, že nás ještě čekají zajímavé časy.

Roman Ludva

Všechny díly seriálu:

Obsah čísla 5/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.