Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Kultura > Josef Škvorecký: Obyčejné životy

Josef Škvorecký

Obyčejné životy

V uniformě jsem Rudu potkal vlastně podruhé. Poprvé byl jenom desátník a šel, opálený jako od moře, dolejší cestou v Montaci k městu. To jsme ještě nedělali třináctapůlhodinové směny, jenom dvanáctky, a za ochořelého werkšucáka Bajera seděla v bráně Hannelore Seppová. Když jsem pak cestou domů potkal Rudu, došlo mi, že je to možná nějaká významuplná náhoda, jenže nebyla. Protivně nafouklým hlasem bundu tajčr médl, kde pořád působila jako Scharfűhrerin (šarži měla asi jinou, v hodnostech dívčího bundu jsem se nevyznal), mě Hannelore vyzvala, abych otevřel aktovku. Udělal jsem to dost ochotně, protože jsem žádný materiál nevynášel jako jiní, nebyl jsem domácí kutil a stejně bych nevěděl, co dělat s kusem duralu, z něhož někteří vyráběli nože na otvírání dopisů, zdobené kresbičkami, rytými do měkkého kovu. Pak – ale už bylo pozdě. Hannelorinu pozornost upoutal notýsek, kam jsem psal básně. Kdyby jim jenom nerozuměla, bylo by to trapné, ale nikoli nebezpečné. Básně jsem však psal svým tajným písmem, které jsem si nevymyslel, naučil mě to pan Mervart a byla to azbuka.

Pana Mervarta osvobodila německá armáda z vězení ve Smolensku, a když u výslechu zjistili, že je Čech s československou ­státní příslušností, tedy nyní příslušník protektorátu, a vyslechli jeho historii, poslali ho do rodného města, kde ho už nikdo neznal. Pan Mervart v listopadu 1918 odešel z Kostelce do Ruska fotografovat slavná bojiště první světové války pro podnikavého pražského nakladatele knih na kávové stolky pana Millsteina, Čeka ho nějakou dobu sledovala a pak ho zavřeli jako špiona. Ve vězení ho potkalo štěstí: měli tam nedostatek fotografů a pan Mervart se stal vězeňským fotografem čerstvě zatčených. Stačilo mu na to umět profil anfas, a protože čerstvě zatčených přibývalo, zejména když se nejvyšším pánem země stal Koba, nějakým zázrakem nebo nedopatřením setrval u svého – v té situaci nadmíru výhodného – řemesla až do, jak se ukázalo, pro něho výhodného německého vítězství v Kesselschlacht bei Smolensk.

Doma v Kostelci, kde na něj dávno zapomněli, živil se potom jako písař z milosti na městském úřadě, občas byl nucen udělat přednášku o sovětském ráji, a přivydělával si soukromými hodinami ruštiny. Uměl rusky slušně, už když odešel z vlasti, neboť miloval ruskou poezii v originále. Jeho přednášky „Ze sovětského ráje“ – tak je ohlašovali na dvojjazyčných plakátech – navštěvovalo čím dál víc lidí, protože poté, co úvodem prohlásil, že Sovětský ráj zná výhradně z vězení a stručně popsal tamní funkci, která mu zachránila život, jakýmsi kouzelnickým trikem proměnil propagandistickou přednášku v lekci z ruské literatury a patetickým, přesto divně lahodným hlasem přednášel Lermontova, Puškina, Jesenina a mnoho jiných, o nichž jsem neměl ponětí. Po jedné takové přednášce jsem ho požádal o soukromé hodiny a skoro až do konce války jsem chodil do domečku, skrytého v šeříkových keřích na stráni pod zámkem, kde bydlel detektiv Babočka a panu Mervartovi tam dali podnájem.

Jeho metoda jazykové výuky byla stejně originální jako jeho protisovětská propaganda. Nejdřív jsem se musel naučit azbuku, to mi šlo, a pak mi každou hodinu nadiktoval tři slova od „a“, tři od „b“ a tři od „c“, potom tři od „d“, tři od „e“ atd. Nato, jako mnemotechnickou pomůcku, mi deklamoval dlouhé úryvky z básní, kde se ta slova vyskytovala aspoň třikrát, výskyt pokaždé zdůraznil zvýšeným hlasem, ale pokračoval v přednesu dávno poté, co se slova vyskytla desetkrát nebo víckrát, až na stole zazvonil budík a já se zvedl, protože v kuchyni u Babočků už čekal jiný žák.

Po válce ho revolucionáři chtěli zajistit a zařadit mezi kolaboranty, kteří s oholenými hlavami – Hannelore mezi nima, taky oholená – chodili konat všelijaké užitečné práce. Jenže, podobně jako ve smolenském vězení nebyli fotogafové, v českých školách nebyli učitelé ruštiny. Pan Mervart byl proto z kolaborantství vyňat a časem prý dálkově vystudoval ruštinu na filosofické fakultě až na doktorát. Bylo to pravé dítě štěstěny, ten fotograf památných bitevních polí a sovětských zločinců, z nichž někteří snad opravdu něco provedli. Na fakultě se seznámil s dcerou milionáře, jenž za tři roky mezi koncem války a začátkem režimu, který, podobně jako ten předchozí likvidoval židy, likvidoval továrníky, ulil do zahraničí dost značný kapitál, takže pan Mervart skončil jako majitel malé továrny v Montaně, kterou zdědila jeho dcera Jennifer.

Z ruštiny jsem tedy zvládl jen azbuku, ale nelitoval jsem toho, protože mezi dekla­mováním oblíbených básníků pana Mer­varta mi ten neschopný učitel dal velice potřebnou soukromou lekci z toho, čemu se později a v Americe začalo říkat kremlinologie a o čem se na veřejných přednáškách v Beránku a jinde pan Mervart nezmiňoval. To mě zajímalo víc než skloňování a časování.

Toho notýsku plného básní se zmocnila Hannelore.

Hannelore mě samozřejmě znala přes bráchu, ale když si prohlídla několik stránek, zeptala se mě německy:

„Was ist das?“

„Píšu si básničky, Hanko,“ řekl jsem česky. „Aby to po mně nikdo nepřečet, ponivač ty básně sou děsně začátečnický, tak je píšu takovym těsnopisem.“

Hannelore zazkoumala můj těsnopis, pak řekla výhrůžně a česky:

„Tohle nevypadá na těsnopis!“

„Děsně škrábu,“ řekl jsem. Moje psaná azbuka se opravdu podobala tomu, co nás na gymplu neúspěšně (aspoň pokud jde o mě) učil pan odborný učitel Krouský.

„Lese mir was vor!“ přešla Scharfűhrerin zas do svého údajně mateřského jazyka.

Tak jsem jí celkem plynně přečet báseň:

Kađěčíĺě áŕđâčř ńâîĺ ëčöĺ
Î÷č ěŕř
ßę őîáîňíčöĺ

Když jsem skončil, zdálo se, že trochu změkla, pokud se to dalo ve vojenském výrazu tváře poznat, a vybídla mě stručně a německy:

„Noch was!“

Četl jsem dál:

Äčâŕě ńĺ äčâęŕě äî î÷č ŕ ńíčě
Ďđćčĺěíĺ ń íčěč đîçěëîóâŕě
Íŕ ňî öî đćčęŕě íĺěűńëčě
Ňî öî ńč ěűńëčě íĺđćčęŕě

Odmlčel jsem se v obavě, že teď už se jí to přestane líbit. Ale jestli jsem se nemýlil, Hannelore pravila docela dojatě a česky:

„To sem nevěděla, že seš takovej básník.“

Byl sem takovej básník, že mě to zali­chotilo.

„Taky tu mám jednu německou,“ pochlubil jsem se.

„Čti!“ opět přísně vojensky.

Znesvětil jsem tedy básničku vzniklou z lásky k paní profesorce Brunnenschatte­nové tím, že jsem jí přednesl téhle málem esesačce:

Áŕëä ęőîěýí âčíňĺđřňűđěý ěčň äýě âŕéńýí řííĺí
óíä ëŕíăńŕě âčđä öóě ęőîň äýđ ŕëňý ëčáý ďôŕä.
Čí ěŕéíýě őýđöý ęőŕëňý âčíäý âýőýí.
Ýń čńň äýđ őýđáńň, ýđ ęőîěň čí óíńđý řňŕň.

Hned jak jsem to začal recitovat, napadlo mi, že teď jsem se zbodnul. A taky jo. Buď se Hannelore znelíbila moje výslovnost, snad v ní uslyšela stopy po elokuci pana učitele Katze, kantora kostelecké synagogy, anebo zvládla momentální neněmeckou slabost, natáhla ruku a pravila: „Gibst mirs!“ Tak jsem jí do ruky vložil notýsek, obsahem nezávadný – byly to samé milostné básně, nic o její straně – ale formou velmi podezřelý, a ona generálským krokem odrázovala do osobního oddělení za vrátnicí. Ještě mi řekla, abych na ni počkal, a byla v tahu.

Zmocnila se mě značná nervozita. O Hannelore jsem sice nikdy neslyšel, že by někoho práskla, ačkoliv to byla jinak stranice tak vzorová, že když se někde objevila, v Beranu nebo na přednášce pana Mervarta – a ani toho neudala, třebaže jeho recitaci šlo snadno interpretovat jako propagaci nepřítele – všichni zmlkli nebo se začali bavit o fotbale.

Přesto. Jestli notýsek dá nějakému soukmenovci a ten pozná, že to není žádný těsnopis, ale nepřátelské písmo – čekal jsem a po zádech mi začaly týct stružky potu. Pak jsem si najednou uvědomil, že v Personalabteilung je hlavní soukmenovec pan Kleinander, žádný nacista, který to důležité postavení dostal jen proto, že je Němec, a to Němec skutečný, třebaže umí bezvadně česky. Jeho dva syni Harald a Rheingold chodili taky na gympl, o rok a o dva před námi, a pokud jde o jejich postavení ve třídě, bylo stejné jako bráchy téhle protivné brunhildy. Oba je odvedli, sotva začala válka, a oba padli, pokud jde o ně, ne za Vůdce. Harald aspoň hned v polském tažení, osud k němu byl laskavý a moc toho nezažil. Siegfried jednou přišel domů na návštěvu v uniformě Afrikakorpsu, a když se do té pouště vrátil, někde ho tam pohřbili.

Takže spásná myšlenka: pan Kleinander je vlastně Hannelořin šéf!

Netrvalo ani deset minut a pan Kleinander, vysoký kolohnát, na armádu už příliš starý, se objevil za rohem, za ním Hannelore v obličeji rudá, její šéf se na mě ušklíbl a řekl česky:

„Máš pěknej těsnopis, čitelnej. A ty básně –“ pustil se do čtení. Četl plynule, a jak jsem se pomalu vzpamatovával z překvapení, vzpomněl jsem si, že u nás jednou v neděli, před válkou, byli Kleinanderovi na návštěvě a z Kaffeeklatsche vyšlo najevo, že otec i pan Kleinander bojovali na východní frontě, otec za Císaře a vlast –tu službu skončil těžkým zraněním, které mu zachránilo život – pan Kleinander rovněž za císaře, ovšem jiného, a služby se zbavil tím, že upadl do ruského zajetí, kde setrval až do dne, kdy bolševici uzavřeli s jeho císařem mír. Což vysvětlovalo plynulost v recitaci azbuky a pan Kleinander četl němčinou, o níž jednou pan profesor Propílek v přítomnosti inspektora Wernera prohlásil, že ji učí místo jeho Schweindeutsch, neboť je to němčina Goethova:

Óíä íŕő äýě âčíňđ ôîëăň äč öŕéň äýđ áëóěýí,
Äč âŕđěý ńîíý řŕéíň. Äýđ âčíä čńň ěčëä óíä ńŕíôň.
Ěŕéí őýđö čńň âč ýđíîéň. Äýđ ńý ôëűńňđň äýí íŕěýí
óíä ôîëýđ çýíńóőň ëčă čő čí äýě çŕíä

ŕě óôýđ. Äč öŕéň čńň ęóđö óíä âčđä áŕëä ęűđöđ âýđäýí.
Âč őŕéńň äýđ íŕěý? Âčđä äýđ çčôýđ­đŕňýí?
Äč öŕéň đýíň âčëä. Äč őîôíóíă ëčăň čí řýđáýí.
Äýđ íŕěý ôŕńň óíëýńáŕđ… Áđóíőčëäý… Áđóíýířŕňýí…

Pan Kleinander se odmlčel, Hannelora stála s otevřenými ústy, její šéf mě oslovil:

„K dokonalosti, mladej, tvý němčině dost chybí, ale vypadá to, že máš talent. Něco mi to sice připomíná, někde jsem něco podobnýho čet. Reiner Maria?“ Rilke už neřek, básník nebyl asi oblíben v Bund deutscher Madl. „Inu, na něčem se mladej poeta učit musí, že? Ale v továrně toho básnění radši nech a koukej makat.“

Obrátil se na Hanneloru a něco do ní polohlasem a jakoby konejšivě hučel německy, Hannelore cosi namítala, pořád rudá, jenže pan Kleinander na ni asi měl nějaký vliv, snad erotický, byl to docela hezký člověk a navíc měl, jako Fűhrer, z první války železný kříž. Hannelore se brzo uklidnila, vybledla, dokonce se na pana Kleinendera zasmála vysedlým chrupem, a pan Kleinander mi notýsek vrátil. Popad jsem ten potenciální corpus delicti, poděkoval jsem, a honem jsem zmizel.

Josef Škvorecký se dožil 27. září osmdesáti let. Spolu s ukázkou z dosud nepublikovaného románu Obyčejné životy, kterou nám laskavě poskytl, otiskujeme gratulaci, již mu prostřednictvím Listů posílá Václav Havel. Upřímně se k ní připojujeme. -red-

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.