Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 5 > Glosy > Martin Potůček: Polemika s Pavlem Mertlíkem

Martin Potůček

Polemika s Pavlem Mertlíkem

(Článek Pavla Mertlíka Nuda nehrozí levici ani pravici (Listy 6/2003) patřil k těm, které měly v poslední době největší odezvu. Protože se dotýkal základních otázek, jejichž zodpovězení se neomezuje na krátkou dobu, vracíme se k němu dalším ohlasem. -red-)

Pavel Mertlík je vzdělaný a mimořádně bystrý ekonom, který navíc získal zkušenosti ve významné exekutivní funkci. Článek, v němž se zabývá budoucností sociálního státu, rozhodně nenudí. Problém Mertlíkova přístupu k problémům české společnosti, notabene sociálního státu nespočívá v tom, že by neznal a neuměl uplatnit výkladová schémata soudobé ekonomie. V tom naopak vyniká a příkladně uplatňuje analytický talent. I jej však pohříchu postihla nakažlivá a mezi českými ekonomy rozšířená nemoc: analytické soudy a recepty opírá výlučně o výkladová schémata své vědní disciplíny. Většina jeho návrhů na reformy sociálního systému tudíž trpí organickou vadou: opomíjí širší sociální, politické a právní předpoklady i důsledky.

Přes svoji stručnost se text zabývá všemi důležitými složkami českého sociálního státu: systémem sociální ochrany, zdravotnictvím, školstvím, ale i veřejnou dopravní infrastrukturou; dotýká se i témat demografického stárnutí a možností ekologizace daňové soustavy. Právě tato stručnost však vede i k některým zjednodušujícím soudům.

Nabízím několik, podle mne zásadních, připomínek.

V zemi platí ústava, jejíž součástí je i Listina základních práv a svobod. Jde o soubor práv (včetně sociálních a kulturních), které stojí nad kritériem ekonomické efektivnosti. Mertlíkovy návrhy by v důsledku znamenaly popření některých ústavních ustanovení.

Text nezmiňuje základní politický rámec, k němuž se Česká republika závazně přihlásila v roce 2002: Lisabonskou strategii EU, formulující několik navzájem propojených cílů do roku 2010: dosáhnout vyšší a lepší ­zaměstnanosti, zvýšit konku­renceschopnost ekonomiky, ­podporovat společnost vědění a upevňovat sociální soudržnost. Zejména sociální soudržnost, živná půda politiky i ekonomiky, autorovi jako kritérium chybí.

S globalizací ekonomiky, která limituje operace s finančními zdroji v hranicích národního státu a dává stále větší prostor nadnárodním korporacím a dalším hráčům světového trhu, operuje autor jako s nevyhnutelným objektivním procesem – a jeho receptem je adaptovat se na tento proces v první řadě přechodem od přímých daní k daním nepřímým. Má pro to technický argument: v globalizované ekonomice jsou lépe vymahatelné. Až na výjimky (zmínka o majetkové dani) opomíjí významné důsledky takového obratu v zásadním potlačení přerozdělovacích funkcí přímých daní, které se osvědčily jako protiváha trhu tam, kde by v kontrolovatelných národních ekonomikách ohrožoval sociální soudržnost. Přitom právě slabost národních států, snažících se izolovaně čelit tlaku velkých hráčů, vede k sociálnímu dumpingu, a tím i ke stále větší (empiricky doložitelné) nerovnováze v rozdělování zdrojů v globálním měřítku. Jedinou cestou z pasti, o které se autor vůbec nezmiňuje, je hledat cesty k nadnárodní regulaci globálních trhů. V našem případě především, ale nejenom, v institucionálním rámci Evropské unie.

Překvapuje sázka na trh v oblasti, která nabízí mnoho propracovaných teoretických konceptů, proč v ní právě trh nemůže fungovat jako rozhodující regulátor: ve zdravotnictví a zdravotní péči. Zde nezbývá než odkázat na poruchy trhu způsobené informační asymetrií mezi lékařem a pacientem či na možnost morálního hazardu na straně poskytovatelů, plátců i pacientů samotných, ale i na nemožnost uplatnění principu nabídky a poptávky v účinné prevenci onemocnění. Excesy způsobené puštěním trhu ze řetězu ve zdravotnictví jsou notoricky známy z USA, které na zdravotní péči vydávají kolem 14 % HDP ročně (evropský standard se pohybuje kolem 8 % ročně), v nichž se odhadem až třetina operací indikuje zbytečně – a kde je přes 35 miliónů lidí vystaveno riziku, že nebudou mít prostředky na léčení.

Zatímco základní a střední vzdělávání považuje autor za veřejný statek (tudíž by mělo být nadále zdarma), vysokoškolské vzdělávání je soukromým statkem (a tudíž by mělo být plně hrazeno studentem, byť i pomocí podpůrných nástrojů – půjček, stipendií apod.). Z prostého důvodu: vysokoškolák si na trhu brzy začne vydělávat několikanásobně více než člověk se základním či středním vzděláním, takže se mu investice vrátí i s úroky. Řešením je brzká a zásadní privatizace vysokého školství, re­gulovaného pak poptávkou a soukromým financováním. Jsou však povolání, v nichž je nutno mít vysokoškolské vzdělání, které však v žádném případě investice nevrátí rychle, pokud vůbec (některé společenskovědní i přírodovědné obory). Zde Mertlík navrhuje, aby si stát příslušné služby (tj. vysokoškolské vzdělávání) kupoval na trhu. My se však nevzděláváme, jen abychom se uplatnili na trhu práce: vzdělávání má i nezanedbatelnou funkci v kultivaci sociálně odpovědných osobností, rodičů, občanů. To Metrlík řeší poznámkou, že jde o mimoekonomické pozitivní externality. Zatímco on považuje vysokoškolské vzdělávání především za soukromý statek, já se domnívám, že jde o smíšený statek, na němž by se měly podle transparentně přijaté společenské dohody podílet především stát, ale do určité míry i vzdělávaní.

Evropa stárne a vymírá, to je pravda. Avšak země, v nichž stát do demografických procesů významně intervenuje silnou ro­dinnou politikou a cílenými sociálními transfery, jako je Francie či Švédsko, je situace nesrovnatelně lepší než tam, kde jsou rodiny s dětmi ponechány více napospas trhu a samy sobě (například Itálie).

Přesvědčení, že současný český penzijní systém by byl odsouzen ke kolapsu, opírá Metrlík o nesprávný údaj z blíže ne­specifikovaných prognóz, podle nichž budou v roce 2050 připadat 2,5 až 3 občané v postproduktivním věku na jednoho občana ve věku produktivním. Z toho vyvozuje, že by se příspěvky obyvatel produktivního věku do stávajícího průběžného všeobecného veřejného penzijního systému musely zdvojnásobit až ztrojnásobit. Ani nejpesimističnější demografická prognóza ovšem neudává onen poměr v roce 2050 výše než na hladině 0,6 občana v postproduktivním věku na 1 občana v produktivním věku. I tak ovšem v mezidobí „zátěž“ ekonomicky aktivních, z jejichž výdělků – a z příspěvků zaměstnavatelů, případně dotací ze státního rozpočtu – by se budoucí důchody měly hradit, ve srovnání s dneškem významně vzroste.

Základní předpoklad, jímž autor zdůvodňuje často radikální návrhy na reformy sociálního státu, je tedy zjednodušující: ani veřejný penzijní systém, ani systém veřejného zdravotnictví, ani systém veřejného školství – a notabene ani sociální stát per se – nejsou, jak tvrdí, v krizi, nýbrž nacházejí se v situaci, kdy se nutně musejí průběžně přizpůsobovat měnící se situaci globalizujícího se světa. Zde je prostor pro inovace, funkční změny užívaných nástrojů i institucionální reformy; zde také český stát (legislativa i exekutiva) v mnohém zaspal dobu a nepřipravoval potřebné změny, reagující na předvídatelné potřeby, v dostatečném předstihu.

Proto je dobře, že Pavel Mertlík své názory zveřejnil a zahájil tolik potřebnou diskusi o fundamentálních otázkách české politiky – a ve svých důsledcích i o budoucnosti české společnosti a státu. Sám do diskuse vstupuje s nabídkou kultivovaného pohledu jedné z důležitých společenskovědních disciplín: ekonomie. Ovšem jedině diskuse založená na konfrontaci jejích pohledů s pohledy dalších disciplín může připravit odpovídající myšlenkové podhoubí pro správná rozhodnutí.

Martin Potůček

Více článků k sociálnímu státu

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici (Listy 6/2003)

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace (Listy 5/2004)

Martin Potůček: Polemika s Pavlem Mertlíkem (Listy 5/2004)

Albín Bílek: Ve prospěch většiny (Dopisy v Listech 2/2004)

Obsah Listů 5/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.