Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Z domova > Karel Skalický: Jan Leopold Hay: Důraz na toleranci a znamení odporu

Karel Skalický

Jan Leopold Hay: Důraz na toleranci a znamení odporu

Proč se zabývat v teologických souvislostech královéhradeckým biskupem Hayem (1735–1794), který nebyl teolog a prý ani příkladný biskup, jak o něm soudili různí církevní činitelé, i vysoce postavení, doby tehdejší i dnešní? Důvod je prostý: někdy málo bývá hodně. To „málo“ je v tomto případě Hayův Okružní list (dalo by se též říci „pastýřský“). To „hodně“ je pak význam tohoto listu, který daleko překračuje své 18. století a zasahuje až do naší přítomnosti, jak záhy uvidíme z rozepří, které vyvolal. Lze vskutku bez nadsázky říci, že Hayův Okružní list je jakoby předznamenáním, v němž se bude hrát teologická symfonie českých luhů a hájů.

Kdo však je tento Joannes Leopoldus eques ab Hay, jak zní jeho jméno latinsky na jeho rovněž latinsky psaném okružníku? Narodil se 22. 4. 1735 v zapadlé moravské obci Fulneku jako syn vrchního správního úředníka. Teologii studoval v Olomouci a tam byl též r. 1758 vysvěcen na kněze. Olomoucký biskup Maximilian Hamilton (původem Skot narozený v Mnichově a prý dosti svobodomyslný) si ho vzal za svého sekretáře. V roce 1770 se však stává farářem v Kroměříži a v r. 1775 proboštem v Mikulově. Jako duchovní správce Kroměříže rozvinul rozsáhlou charitativní činnost, když počátkem sedmdesátých let byl kraj soužen hladem. Jelikož dobře viděl stinné stránky tehdejší zaběhnuté duchovní správy, navrhl její reformu, která nebyla nesena doktrinářským duchem, ale spíše jeho vrozenou dobrotivostí a uvážlivým pragmatismem. Tak ho veskrze pozitivně líčí Ignác Kollman v Ottově naučném slovníku a Eduard Winter počátkem čtyřicátých let ve své studii o josefinismu.

Josefinista a zednář bez „cítění s církví“?

Dejme však slovo i druhé straně. Jaroslav Polc o něm píše, že podle všeobecného tvrzení byl zednářem. K zednářům se prý dal pro svou smířlivou povahu a pro důraz, který zednáři kladli na rozumové poznání a snášenlivost, a též proto, že Hay prý tenkrát neznal poslední cíle tohoto sdružení, cíle ukrývané za symbolickým rituálem s jinotajnými jmény. Osobně byl prý dobrý diplomat a ušlechtilý člověk snažící se o splnění státního poslání. Podstatu křesťanství ale viděl „pouze ve vnějším mravně spořádaném životě. Byl Osvíceným jemnostpánem … měl uhlazený způsob jednání, nechtěl ublížit nikomu, ale zcela mu scházelo cítění s církví; zato mu nechybělo cítění se státem, který se uměl lépe za věrnost odměňovat než papež.“ (sr. České diecéze po třicetileté válce, Studie, 130–131/1990, str. 281) Tolik o něm praví renomovaný církevní historik na přelomu 80. a 90. let 20. století. Ostatně, podobně, ba ještě hůře, o něm smýšlel na přelomu 19. a 20. století Eduard Brynych, který byl Hayovým pátým nástupcem na královehradeckém biskupském stolci. Když byl Brynych napaden časopisem Čas, že jeho pastýřské listy obsahují tvrdá slova a nelásku, čímž se prý liší od svého předchůdce Haye, reaguje na toto osočení článkem Tvrdá slova a neláska, uveřejněném v jím založeném časopise Obnova. Píše:

„Čas“ zase jednou vytáhl na bojiště s biskupem Hayem. Ten dle něho nemluvil slov tvrdých… Dlouho jsme k tomu ustavičnému vynášení biskupa Haye… mlčeli. Dnes, anť biskup ten patří jež dějepisu – povíme tedy pánům na obhájení své věci aspoň některá ta měkká jeho a lásky plná slova. Dle starých rukopisů byl biskup Hay r. 1786 na visitaci v Poděbradech. V děkanském domě přijal kněze katolické, vikáře, děkany a faráře. Mezi slyšením, jež těmto katolickým kněžím popřával, hlásil komorník dva pastory. I řekl biskup Hay s nevolí: Než řekl jsem mu, že takové muže má bez ohlášení ke mně pustiti? … Po těch slovech otevřel biskup Hay dveře, vítal pastory, objal je a řekl: Pozdrav vás Bůh moji bratři v Kristu. Na to pak si je posadil vedle sebe na pohovku a bavil se s nimi co nejvlídněji. – Ale staré vikáře, děkany a faráře katolické nechal státi, nemaje pro ně více ani slova… Takový byl ten biskup Hay. Pro kalvínské – bezpochyby maďarské fanatické pastory, jejichž potomky tu podnes máme, měl měkká slova. Pro své kněžstvo měl však jednání tvrdé. A neučinil tak snad jen v Poděbradech, nýbrž i životopisec jeden píše o něm, že „pastory“ všude s otevřenou náručí přijímal, avšak se svým kněžstvem nevlídně, ba prudce zacházel. Kristus Pán kající hříšníky ovšem přijímal a „jedl s nimi“, pyšné však a zatvrzelé štváče káral… Je tedy vidět, že biskup Hay vzdálen byl od následování Krista Pána. Vzdálil ho „Josefinismus“, ten protikřesťanský duch humanity, ten liberalismus, který má pro každého lásku, jen oproti katolíkům je zaujat. Je snášenlivým ke všem možným sektám a židům, pro katolíky však jen „slova tvrdá a nelásku má“ – a často až i k fanatismu – ne‑li vždy skutky, tož aspoň smýšlením se strhnouti dává, jak to i u těch rozličných našich „doktorů“ shledáváme. (E. Brynych: Duch katolické obnovy, str. 95–96). Tolik tedy Hayův nástupce Brynych.

Smírčí poslání a jmenování biskupem

Ať už se však o jeho osobě smýšlí jakkoliv, sledujme jeho další osudy. Stalo se, že r. 1777 vypukly na Valašsku v důsledku neuváženého postupu bývalých jezuitských misionářů‑kazatelů (jezuité byli v té době papežem zrušeni) nepokoje, jejichž potlačení si vyžádalo i oběti na životech některých evangelíků. Císařovna Marie Terezie tím byla konsternována, ale přesto se nemohla smířit s myšlenkou, že by v Čechách a na Moravě měla trpět nekatolíky. Pověřila proto muže, odpovědného za církevní záležitosti, stát­ního radu, svobodného pána F. K. Kresla z Qual­tenberku, který už tenkrát byl josefínského smýšlení, aby tuto záležitost nějak vyřešil. Kresl, maje toto poslání od císařovny, pověřil tři kněze, aby tuto trudnou záležitost urovnali. Byli to: mikulovský probošt Hay, schulsteinský kapitulní děkan Ferdinand Kindermann a probošt dolnorakouského Propstdorfu Wittola. Vedení celé usmiřovací akce měl Hay, který se problému styků s nekatolíky věnoval už několik let předtím.

Pominu líčení, jak obezřele a „moderně“ si tito tři mužové vedli. Výsledek byl potěšující. Mírný postup vůči rebelům se ukázal jako účinnější než tvrdé zákroky. Marie Terezie byla jejich řešením spokojena, takže netrvalo dlouho a Hay byl 29. 7. 1780 císařovnou jmenován biskupem královéhradeckým a 11. 3. 1781 schválen papežem Piem VI. Dne 6. 4. 1781 se ujímá správy diecéze a způsobí první pohoršení, když odmítne obvyklý uvítací ceremoniál. Druhé pohoršení pak na sebe nedá dlouho čekat. Dne 13. října 1781 vydává Josef II. svůj věhlasný toleranční patent, jímž se v jeho říši povolují tři mimokatolická vyznání: luterské, kalvínské a pravoslavné, a už 20. listopadu vydává biskup Hay jako závazný výklad císařova patentu svůj „sporný“ Okružní list. Co bylo v něm tak sporného? Duch, jímž je celý list nesen, je vyjádřen v následujícím výňatku.

Jádro Hayova Okružního listu

Jelikož však mezi tolika a tak zdatnými kněžími věrnými zákonům vlasti a naplněnými apoštolským duchem, to jest: plnými zdravé nauky, rozvahy, umírněnosti, lásky a přívětivosti, které Pán ustanovil dělníky na naší vinici, a kteříž jsou naším potěšením, máme ještě některé jiné spolupracovníky, kteří zachváceni jakousi neuměřenou a nerozvážnou horlivostí obracet lidi, domnívají se, že dělají věc Bohu milou, když se snaží ty spoluobčany, kteří nesdílejí s námi naše články víry, přivést k jejich přijetí zatrpkle polemickými projevy nebo jiným sužováním příčícím se křesťanskému zákonu. Tak spíše přetrhávají pouta lásky a společenství, než aby přispívali k dobru náboženství i státu. Proto jsme pečlivě zvážili své rady a rozhodli jsme se vám je sdělit, abyste je v této tak závažné záležitosti používali a byli příkladem lidu vám svěřenému, což si velice přejeme. Sami posuďte, zda zásady, které chceme, abyste zachovávali, jsou ve všeobecné shodě s naším svatým náboženstvím i lidskostí a zdravým rozumem.

Každý z vás dobře ví, že základem našeho evangelního zákona jsou láska a shovívavost. Dosvědčil to nesčetnými příklady sám Dárce božského zákona, který po celou dobu svého pozemského života konal pouze dobro a projevoval se jako milosrdný otec marnotratného syna, veřejné hříšnice, cizoložné ženy, Žida stejně jako Řeka. Každý jeho krok, každé slovo, každý skutek, celý jeho svatý život jsou důkazem lásky, trpělivosti, mírnosti a shovívavosti. Kdo z vás nezná slova prvního z apoštolů, jimiž nás vybízí, „abychom se snášeli navzájem v lásce, (Ef 4) „v úctě dávali přednost jeden druhému a žili se všemi v pokoji“ (Řím 12). Cožpak nás nenapomíná, abychom „slabšího ve víře přijímali mezi sebe, ale nepřeli se s ním o jeho názorech“ (Řím 14), abychom „přiváděli na pravou cestu v duchu mírnosti“, abychom „brali na sebe břemena jedni druhých“, jestliže „chceme naplňovat zákon Kristův“ (Gal 6)? Prolistujte stránky Písma svatého, starodávné výroky Otců, nevyzařuje z nich nic jiného než zákon lásky plný shovívavosti, dobrotivosti a snášenlivosti.

Moc nad skrytým tajemstvím svědomí nebyla svěřena ani králům, ani knížatům, ale pouze tomu jedinému, který zkoumá srdce, totiž Bohu, „ve kterém žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Skutky), což každý z vás dobře ví.

Budeme tudíž následovat přikázání jak našeho svatého náboženství, tak přirozenosti, tak i zdravého rozumu, a nebudeme přivádět tuto svobodu svědomí (libertatem hanc conscientiarum) na cestu pravdy a ctnosti jinými zbraněmi než modlitbami vysílanými k Bohu se vší trpělivostí a poučeností. Podle příkladu Božího snášejme vše to, co Bůh sám snáší (vždyť snáší velkodušně lidi hříšné, kteří bloudí daleko od jeho zákona, lidi jiných náboženství i ty, jejichž názory se liší od našeho způsobu uvažování). Abychom to stručně shrnuli: žijme v upřímném pokoji se všemi, kdo bydlí v našem ovčinci, nevšímejme si rozdílnosti vyznání a žijme v lásce nepředstírané, ale laskavé a trpělivé. Nikoho neurážejme, všem věnujme stejnou lásku, tuto lásku hlásejme i ostatním, a tak se snažme všemožně podporovat náležitou poslušnost nejvyššímu panovníkovi i církvi a svým příkladem i kázáním prohlubovat klid a řád i štěstí státu.

Pouze tak dosáhneme toho, že splníme všechny povinnosti jak dobrých pastýřů, tak dobrých občanů, které jsou navzájem mezi sebou neoddělitelně propojeny.

Následuje pak osm konkrétních pokynů, jak tuto základní směrnici uvádět do praxe. První z nich říká:

Je třeba, abyste se na svých kazatelnách zcela zdrželi jakéhokoliv kázání, které prohlubuje rozpory… Kazatelna je místem pro výklad evangelia, které připadá na neděli či svátek, výklad zaměřený na spásu duší a na dobro společnosti… „Není třeba vyčítat – hovoříme k vám slovy svatého Jana Zlatoústého – ani napadat, ale napomínat, ne obviňovat, ale radit, ne s pýchou útočit, ale s láskou napravovat, ne jako nepřítel, který žádá pomstu, ale jako lékař, který chystá lék.“

V druhém pokynu pak stojí za povšimnutí tato slova: …Vězte proto, že nikdo nesmí rušit domácí klid žádné rodiny, prohledávat skrýše v domech, či pod jakoukoliv záminkou nějakou knihu zabavit. Komu je dána svoboda svědomí a vyznání, tomu má být ponecháno bez újmy také to, co se týká útěchy jeho duše nebo náboženství, které vyznává.

Jako protestantský publicista

Po přečtení těchto úryvků představujících myšlenkové jádro Hayova Okružníku řeknete: Nic zvláštního. Samé samozřejmosti. Odpovím: Zajisté – dnes! Ne však tenkrát, kdy Okružník vyšel a vzápětí vyvolal nemalé pohoršení. Příkladná je pro to reakce papežského nuncia ve Vídni, jímž byl tenkrát Giuseppe Garampi. Ten píše okamžitě do Říma a mluví o „velikém pohoršení“, jež tento pastýřský list způsobil. Vidí v něm „neomlu­vitelné pokroucení textů Písma svatého“ a o jeho jazyku říká, že se spíš hodí „pro protestantského publicistu než pro katolického biskupa“. Biskup Hay prý „nezná dobrou katolickou nauku, ale jen hledí, aby se zalíbil u dvora“. (Citace z Archivu vídeňské nunciatury Archivio segreto vaticano, E. Winter, str. 260.) Tolik tedy apoštolský nuncius, který se pak stal i kardinálem. Jeho soud se proto zdá svědčit o tom, že biskup Hay opravdu neměl „cítění s církví“, jak píše Polc. Ba i vývoj, jak se zdá, ukázal, že Hay chybil. Stalo se totiž, že deisté, kteří nebyli zahrnuti do josefínské (a Hayovy) tolerance, působili Janu Leopoldovi v jeho diecézi takové potíže, že ten byl nakonec nucen se postarat, aby ti hlavní podněcovatelé nepokojů byli posláni do Sedmihradska; což se samozřejmě událo ke škodolibé radosti Hayových „úhlavních přátel“, kteří neopomenuli poukazovat na to, jak se dobrotivý hlasatel tolerance dostal do rozporu s vlastním hlásáním.

Avšak ne dost na tom. Roku 1790 zemřel Josef II. Nástupcem se stal Leopold II., který sice zhruba pokračoval v Josefově linii, ale ne na dlouho. Za dva roky i on následoval svého předchůdce na onen svět a na trůn dosedl František II., jímž se v podstatě všechno zase vrátilo do starých kolejí. Hay upadá v nemilost, což se pro něj projeví i dosti ponižujícím způsobem, když při císařově korunovaci 9. srpna 1792 byl přímým nařízením císařovým přinucen postoupit své místo v asistenci biskupu litoměřickému. A tak mu nezbývá, než aby dožíval jako královéhradecký biskup, sužován bolestivým neduhem dny, a umírá už téměř na prahu 19. století 1. června 1794 na svém zámku v Chrasti. Věru se zdá, že Hayův Okružník se měl spíše nazývat Výtržník. Ostatně, Hayův nástupce na královéhradeckém biskupském stolci Eduard Brynych to jako by o sto let později potvrzoval svým vlastním míněním, které o svém předchůdci měl a jímž se i nikterak netajil.

Předchůdce prohlášení o náboženské svobodě?

Jenomže dějinný čas spěl dál a s ním i převratné dějinné posuvy. Uplynulo dalších šest desetiletí od okamžiku, kdy biskup Brynych opustil tento svět a Hayův Okružník se už docela vážně přestává jevit v novém světle jako Výtržník. Roku 1962 je zahájen II. Vatikánský sněm, na kterém byla přijata a slavnostně vyhlášena 7. prosince 1965, skoro na sám závěr koncilu, nejenom tolerance, jež způsobila ještě před 180 lety tolik povyku, ale něco daleko většího a důsažnějšího, totiž svoboda svědomí založená na ničem menším než právě na důstojnosti lidské osoby, z čehož vyplývá jako důsledek i nazadatelné právo na náboženskou svobodu. Uplyne pak po koncilu ještě několik let, než bude objeveno, že „je to Jan Leopold Hay, biskup z Hradce Králové, jemuž musí být přiznána zásluha… že proměnil povolení pouhé a omezené tolerance na opravdové uznání svobody svědomí poprvé formulované v historii křesťanství katolickým biskupem vůči nekatolické menšině“, jak píše Mario Montuori v článku Tolleranza e libertŕ religiosa in J. Leopold Hay (Discorsi 2/1982, str. 212). Můžeme se zajisté dohadovat o tom, zda Mario Montuori, když přiznává biskupu Hayovi prvenství v uznání svobody svědomí (a tím i náboženství), nečte v Hayově textu víc, než v něm opravdu je. Je totiž podstatný rozdíl, jestli se svoboda svědomí a náboženství vyvozuje z důstojnosti lidské osoby, jak to činí Druhý vatikánský koncil, anebo z křesťanského zákona lásky a shovívavosti, jak to činí Hay. Nicméně zůstává faktem, že Hay zakládá toleranci nikoliv na důvodech prospěšnosti ekonomické a státní, jako Josef II, ale právě na evangelním zákonu lásky a shovívavosti a na „přikázání jak našeho svatého náboženství, tak přirozenosti, tak i zdravého ­rozumu“. Snad právě tato slůvka „na přirozenosti“ by se dala vykládat jako „na důstojnosti lidské osoby“. V tom případě Mario Montuori by měl pravdu.

Je proto potěšitelné, že královéhradecké biskupství se rozhodlo uveřejnit po 222 ­letech od jeho vydání Hayův Okružník v biblio­filském vydání jak v jeho původním latinském znění, tak s českým překladem pořízeným Markétou Koronthályovou a s předmluvou nynějšího královéhradeckého biskupa Dominika Duky, který píše:

„Historický vývoj potvrdil správnost postoje biskupa Haye k jinověrcům. Pokojná rekatolizace východočeského regionu byla tak prosazena územní reorganizací, která vytvořila hustou síť farností a farních škol. Smířlivé gesto k jinověrcům nastolilo novou atmosféru, která zde prospěla náboženskému životu. Publikování tohoto dokumentu je jak projevem vděčnosti, tak přihlášením se k zásadám tolerance, kterou ekumenismus proměnil z pasivního soužití k životu ve vzájemné úctě a evangelní spolupráci.“

Není cítění s církví jako cítění s církví

Nakonec se však neodbytně klade otázka, jak se to má s oním „cítěním s církví, jehož nedostatek se odvážil renomovaný církevní historik Polc Hayovi vytknout už 25 let po Druhém vatikánském koncilu? Že papežský nuncius Garampi měl „cítění s církví“, je zřejmé z toho, jak velice se zneklidnil pro nebezpečí, které tušil, že církvi hrozí, kdyby se měl Hayův pastýřský list vzít vážně. Avšak za 184 let se všechno otočilo a jeví se právě opačně. Biskup Hay tu stojí jako ten, který měl podstatně hlubší „cítění s církví“ než pan nuncius, kterého pohoršovalo, co Hay napsal a co pak sám ekumenický koncil církve ještě důkladněji potvrdil. „Cítění s církví“ je proto teologický pojem, který je mnohovrstevný a není dosud jasně vymezen. Z takových a podobných historických kotrmelců ať však nikdo neodvozuje naprostý historický relativismus. Z toho se může (a musí) odvodit jen jeden závěr, že totiž s pojmem „cítění s církví“ nelze provozovat ideologické žonglérství. „Cítění s církví“ se totiž dosti podobá cítění rodičů s vlastními dětmi. Jsou méně moudří rodiče, kteří mají sice naprosto upřímné a láskyplné cítění se svými dětmi, ale příliš dohližitelské (chtěli by mít dítě jak pejska na řemenu), takže dlouhodobě je jejich příliš starostlivá péče dětem na obtíž a ke škodě. A jsou moudří rodiče, kteří se chovají ke svým dětem, jakoby s nimi neměli nijaké příliš ustarané cítění, a přece dlouhodobě je jejich cítění dětem mnohem prospěšnější. Není to poučné podobenství i pro „cítění s církví“?

Karel Skalický (1934) je filosof, teolog a publicista. Studoval na Lateránské univerzitě v Římě a v roce 1968 se zde stal profesorem. V 60. letech byl druhým sekretářem kardinála Josefa Berana, pracoval v římském Oratoriu sv. Petra, byl redaktorem časopisu Studie Křesťanské akademie v Římě. Nyní přednáší na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Text je upravenou verzí úvodní kapitoly rozsáhlejší grantové práce.

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.