Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Svět v pohybu > Milan Schulz: Spojené státy, moje životní zklamání

Milan Schulz

Spojené státy, moje životní zklamání

Ještě někdy na začátku války, kdy se to smělo, hráli v kinu Kotva Pád rodu Daltonů, kovbojku se vším všudy, a my jsme – bylo nám deset – s obdivem zírali na ty ostré chlapce na divokých koních. Jako jsme o pět let později toužili – my v Praze ovšem marně –, aby ti chlapci přijeli živí v těch slavných jeepech, jak jsme je viděli v žurnálech z Plzně a z Do­mažlic. Amerika byla legenda našeho dětství, v mém případě i v jiné souvislosti: gymnazijní kamarádi mě – taky ještě za války – přivedli mezi české woodcraftery, což byli (a v malém počtu podnes jsou) jistého druhu skauti, jenže s trochu jinou základní ideou, daleko víc založenou na úctě k přírodě a na odporu k násilí – takže něco měli i proti Baden‑Powellovi a jeho koloniální vojenské minulosti. Za protektorátu bylo woodcrafterství samozřejmě neoficiální, spíš utajené: však se odvozovalo od amerického zakladatele Ernesta Thompsona Setona, známého autora knih o přírodě. Takže Liga lesní moudrosti (League of Czechoslovak Wood­craft), jak jsme se po válce už zase směli jmenovat, ze mě udělala tak trochu „zeleného“, v době, kdy se takové postoje ještě tak neoznačovaly. Ten grunt všeho byl ale v podstatě americký. Někdy s plnoletostí, která shodou porodních okolností připadla na rok 1948, mě zaskočila levicovost. Jiní než wood­crafterští spolužáci mi dali číst Marxe a spol. – a mě připadlo, že by snad skutečně bylo spravedlivé, aby si lidi na tom světě byli rovni. Než jsem pochopil, že to tak úplně nejde, neboť realita je milionkrát složitější, než ­vykládali klasikové marxismu‑leninismu, musela se udát spousta věcí. A Amerika u toho samozřejmě byla neustále. Už třeba v tom 48. roce, kdy jsem asi tak dvacetkrát viděl Divotvorný hrnec, geniálně počeštěný Voskovcem a Werichem, navíc legendárním Čochtanem. A protože jsem, opět shodou rodových okolností, silně nakloněn k muzikální komedii – můj otec byl v 30. letech spolulibretistou několika českých operet –, hltal jsem třeba Porgy a Bess a Gershwina vůbec, dokonce jsem se (zcela pro sebe) pokoušel o český text slavné arie Sporting Life – a pak mě halt musel stačit i Dunajevskij a Kubánští kozáci, které jsem mnohem později viděl v originálu: ten musical se jmenuje Oklahoma, Oklahoma – a my jsme v žižkovském souboru Jana Žižky zpívali „Po řece, řece Kubáni…“, jak to přeložil Pavel Kohout.

* * *

Amerika – pokud si vzpomínám – se mi ­tehdy nějak vzdálila. Nebylo divu. Nebylo řádných informací. A Lev Haas denně vy­malovával strýčka Toma na žoku dolarů a s bombou v ruce. Neušlo mi samozřejmě, že se Charlie Chaplin uchýlil v rámci čistek Výboru pro neamerickou činnost do Anglie. Jako mi neušlo, že Ždanov, Stalinův „kulturní“ kat, skoro popravil Šostakoviče. A že ­Boris Pasternak byl donucen odmítnout Nobelovu cenu. Studená válka mnoho věcí zkomplikovala. Když se k tomu přidala válka horká, bylo to ještě namáhavější. Korea – Sověti ve východním Berlíně a v Budapešti – Kuba a světový konflikt na spadnutí – a konečně Vietnam. Bylo mi už tenkrát proti mysli, že ti chlapci v jeepech, které jsme v 45. roce s nadějí očekávali, teď spalují vietnamské vesnice a končí s proříznutým hrdlem v dalekovýchodní bažině. Ale nebylo tehdy daleko od chvíle, kdy sovětské tanky převálcovaly naše naivní naděje na lepší vzduch k dýchání. A zase netrvalo dlouho a byl ze mně zaměstnanec americké rozhlasové stanice. Kruh jako by se uzavíral. A moje poznání také. Od prvních záblesků sociálního cítění v pozdní pubertě přes pomalé, nerozhodné rozpoznávání drsných skutečností až po vlastně nepříjemné procitnutí do kalného srpnového rána.

(Kronikářská vsuvka: až teď, když tuhle úvahu zapisuji, mi došlo, že u všeho toho hrála důležitou roli jedna osoba. Na počátku ovšem o tom nevěděla ani ona, ani já. Když jsem četl ty Marxe a Leniny, upravovala je graficky v nakladatelství Svoboda Heda Margoliová. V roce 1952 stálo v Rudém právu vedle jména Rudolf Margolius – a řady dalších obviněných – v závorce: (židovského původu) jako spoluzdůvodnění jeho „protistranické a protistátní činnosti“ a tudíž jeho popravy. Byl to pro mě blesk ze zdánlivě čistého nebe. Za nacistů jsem měl označení: židovský míšenec 1. stupně. Můj otec se ještě v roce 1939 s mou matkou rozvedl, aby mě uchránil od případného pronásledování. Ode mne odvrátil to, co pak plnou vahou postihlo jeho. Zemřel v lednu 1945 v bavorském Kauferingu, což byl tzv. vnější tábor centrály v Dachau. Kdyby se moji rodiče nerozvedli, do koncentráku by býval vůbec nešel. Rudoprávní „židovský původ“ se mnou řádně hnul. Heda se záhy nato začala jmenovat Kovalyová – jako moje první žena –, vzala si jejího bratra. Nahlédl jsem zblízka na zhůvěřilost režimních pacholků, kteří Hedu s malým synem vystěhovali do jednoho pokoje v rozděleném bytě v chátrajícím žižkovském domě. Heda neskrývala opovržení vůči vrahům svého muže, o kterém naprosto přesně věděla, že nic z toho, o čem sám „vypovídal“, neudělal. A nemohla skrýt ani hrůzné představy o tom, jak ho k tomu donutili. – A pak to byla právě Heda, která nás 21. srpna 1968 ve tři hodiny ráno vzbudila: Rusové jsou tady! – Konec vsuvky.)

* * *

Svobodná Evropa, ve které jsem pobyl po příjezdu do Mnichova čtvrt století, byl – a zčásti pořád je – velkorysý americký projekt, jakých po druhé světové válce bylo několik. Nejúčinnější a co do politické strategie nejdůležitější byl jistě Marshallův plán, který založil následnou prosperitu západní Evropy a hmotně podpořil především zárodky demokratického vývoje západního Německa. Američané neopakovali nerozvážnost vítězů první světové války, která pomohla k moci Hitlerovi a vedla po pouhých dvaceti letech k novému světovému konfliktu. Stalin rozpoznal závažnost Marshallova plánu a zjevně nikdy nezapomněl československým komunistům, že se k němu chtěli připojit, než jim to tvrdě zatrhl. Nebylo patrně náhodou, že popravy komunistických předáků byly pak pod přímým dohledem moskevských „poradců“ v Československu nejčetnější ze všech zemí sovětského bloku. A Gottwald zemřel skoro symbolicky týden po Stalinovi. – Svobodná Evropa byla projekt podobně závažný a účinný. Dokazuje to posluchačská obliba, kterou si stanice letitou činností vydobyla. Dokazují to i náklady, které komunistický režim věnoval na její rušení. A dokazuje to svým způsobem i existence českého vysílání po roce 1989, posléze už přímo z Prahy a dnes dokonce pod názvem Český rozhlas 6: dodnes je to jediná stanice, vysílající politické komentáře, navíc nezávislé a rozvážně kritické. – Vstupem do Svobodné Evropy jsem se s Amerikou zase trochu sblížil. Pohybovat se mezi emigranty z tolika zemí a řídit produktivně jejich činnost nebyl pro americké manažery úkol lehký. Zvládali ho v zásadě s úspěchem, třebaže to s „námi“ nebylo leckdy snadné. („Nás“ tu je třeba chápat jako podivnou směs emigrací různých ročníků, které se vzájemně spíš podrážely, než podpíraly. Ale o tom jindy.) Taky jsem měl možnost vidět Spojené státy několikrát na vlastní oči. Dojem byl jednoznačně pozitivní. Ve srovnání s Evropou, kde byl vlastně každý pro sebe, se tam žilo volně, svobodně ve smyslu rozsáhlých možností v rozsáhlé zemi. Kde se člověk zastavil, rozprávěli s ním místní lidé jako s dobrým známým, kterého zase rádi uvidí. Bylo mi tam vždycky dobře.

* * *

Nemohu říct přesně, kdy se to zlomilo. Nejspíš to způsobil rok 1989 a rozpad sovětského bloku, hlavně Sovětského svazu. Spojené státy ztratily nepřítele. Ukázalo se, že jejich hnacím motorem bylo soupeření s druhou supervelmocí, která tu – po zuby ozbrojená – hrozila zkázou. Ta hrozba najednou zmizela. Diktatury se přes noc zdemokratizovaly. Americké ochránce náhle nikdo nepotřeboval. A oni to stále zřetelněji cítili jako vakuum, jako prázdnotu, jako nedostatek cílů, hodných supervelmoci. A pak se přece jenom nějaké začaly nabízet. Imploze komunistických režimů proběhla vlastně mírumilovně. S jedinou výjimkou, která se původně jmenovala Jugoslávie. Její konec vyplynul do tradičního balkánského zmatku, který se stal první příležitostí, jak opět světu předvést velmocenskou váhu. Nejmodernější americké zbraně prokázaly svou precizní účinnost a s přesností jednoho metru bouraly (skutečné nebo domnělé) „nepřátelské“ objekty. Nikdo nikdy nedokáže, jak by to s Jugoslávií pokračovalo bez zásahu „spojenců“. V každém případě tam normální poměry nenastaly dodnes. Spojené státy pak přenechaly „Jugoslávii“ Spojeným národům, tedy dohledu nad vlastním vývojem jejích jednotlivých částí, což měly udělat ještě před „spásným“ bombardováním, které pořádek do krajiny nepřineslo. Ještě se budeme divit, co se tam všechno semele.

Leč: spěji ke svému předem vyhlášenému závěru příliš složitě. Chci vyjádřit svůj dojem, že po pádu Sovětského svazu to jde s USA s kopce. Spojené státy ztratily velkého soupeře. Hledaly dalšího. Zkoušely to na Grenadě – což byla vlastně groteska –, zkoušely to, jak už zmíněno, na Jugoslávii, potom velmi nešikovně a vlastně tragicky na Somálsku a pak se poprvé zapletly do Iráku, když Saddám zaprovokoval s Kuvajtem. Tehdy měl Bush‑otec ještě dosti rozumu a rozumných poradců, kteří Schwarzkopfa zastavili před Bagdádem. Trochu jsme se tenkrát divili. Až Bush‑syn nás poučil, že byl nesmysl pustit se do okupace Iráku bez předchozí záruky okamžité místní antisaddámovské vlády. Mezitím ovšem došlo ke kardinální změně americké psychiky. Spojené státy ­dostaly ránu, kterou nikdy nezapomenou. Manhattan 01‑09‑11. Hrstka fanatických arabských sebevrahů zbořila razantní akcí newyorské symboly americké velikosti, trefila se do Pentagonu a jen shodou okolností minula Bílý dům. Pro Američany se zhroutil svět. Až dosud bořili oni – ať už (pro mě) se znaménkem plusovým či minusovým – domy, města, krajiny všude možně po světě. Teď byli zasaženi na svém vlastním území. A nedopadli pachatele. Ti skvělí šerifové, jak jsme je znali z filmů – třeba z Pádu rodu Daltonů –, Usámu dodnes nenašli, natož zneškodnili. Aby si ulevili, museli vejít do Iráku a dělat tam chybu za chybou, jak už bylo samotným útokem předurčeno. – Kdysi jsem obdivoval americký ústavní systém, jak dokázal sesadit prezidenta, který se zapletl do svých vlastních přehmatů. Dnes už ten systém nefunguje. Jinak by nemohl „Dabljů“ setrvat v úřadě poté, co začal fatální válku na základě vymyšlených, přesněji vylhaných důvodů a co podnes nedokázal v té válce vyhrát. Těch zbytečně padlých Američanů není ještě tolik jako ve Vietnamu. Ale už dnes by jich nemělo být ani o jednoho víc. Jenomže Bush si nemohl dovolit druhý Vietnam – tedy vlastně nedůstojný úprk z místa činu –, protože chtěl být znovu zvolen.

* * *

A to jsme u jedné podstatné příčiny mého zklamání: George W. Bush nebyl – poprvé – prezidentem Spojených států zvolen řádným a průkazným volebním aktem, nýbrž jmenován ústavním soudem, který zamítl oprávněné protesty proti machinacím na Floridě. Ve skutečnosti – součtem hlasů – vyhrál Al Gore, který v zájmu státu upustil od dalšího soudního řízení. Ústavní soud, jak se ukázalo, ovládala Republikánská strana. – Už nějaký čas ve mně hlodaly pochyby o ukázkové vzornosti amerického státního systému. Velké chvály hodná je decentralizace rozhodování až po nejmenší obce. S velkou vážností jednají místní radní o osudech své komunity. Nefunguje to jistě stoprocentně – jako nic na tomto světě. Ale poskytuje to lidem pocit, že si své prostředí určují sami. Američani jsou na to právem hrdí. Jenomže: čím výš se volí, tím míň o tom rozhodují občané rovnoprávně. Příznačný je hlavně systém prezidentských voleb. O úřad prezidenta soutěží zpravidla dva kandidáti dvou tradičních stran. (Občas se k nim přidruží nějaký další – ale nemá reálnou šanci.) Ti kandidáti musí mít hlavně dost peněz na volební kampaň ve svůj prospěch. Voleni jsou sborem volitelů, jejichž počet je ústavně určen a liší se stát od státu podle počtu obyvatel. Například Kalifornie má 55 volitelů, Arizona 10. Volební systém je většinový: kdo v tom kterém státě dostane od voličů větší počet hlasů, získává všechny volitele. Jako všude na světě, platí i v USA tento systém za sporný. Už dva státy – Nebraska a Maine – zavedly poměrný systém. A roste počet stoupenců zásady „jeden člověk – jeden hlas“. Dosavadní zkušenost říká, že k volbám přijde asi polovina obyvatel Spojených států. A prezident je zvolen skoro pokaždé těsnou většinou. Prezidenta tudíž zvolí čtvrtina Američanů. To všechno by nakonec bylo druhořadé – nikde na světě se nevolí zcela po právu. Podle staré známé poučky má demokratický systém mnoho vad, ale nikdo ještě nevymyslel systém spravedlivější. Jenomže: Spojené státy se čím dál víc vydávají za učitele všech národů, především ve věci demokracie, kterou – jak výše uvedeno – roznášejí po světě i ohněm a mečem. Protože už jsem zažil a naštěstí přežil jednoho takového kurátora – jmenoval se Sovětský svaz –, je mi silně proti mysli nevšímat si množících se buranských projevů americké reality a dělat jakoby nic. Vím dobře, že se lepšího světa nedožiju. A že asi žádný „lepší svět“ není uskutečnitelný. Přesto bych rád zapsal, že s ním nejsem spokojen. Že jsem za ta prožitá léta ztratil spoustu iluzí o možnosti uspořádat tento svět k co největšímu prospěchu i těch nejobyčejnějších lidí. A že jednou z největších ztrát bylo poznání o americké skutečnosti. Je to nejspíš moje vina.

Amerika nebyla nikdy taková, jakou jsme si vysnili. Snažili se nám do těch snů po nějaký čas vnutit „sovětský ráj“ – jak s ironií nazvali komunistickou říši paradoxně zrovna nacisté. Ta snaha se rozbila o stupňující se moskevskou zpupnost, násobenou letitou lží o podstatě totalitního systému. Rozpad sovětské „říše zla“ byl proto nezadržitelný. Jenže: „říše zla“ – pojem, který razil tým Ronalda Reagana – logicky předpokládala, že jejím vyzývatelem je „říše dobra“, tedy takřečený svobodný svět v čele s USA. Taková „říše“ samozřejmě nikdy neexistovala. Patetické pojmosloví ovšem patří do arzenálu americké politiky čím dál víc. Agitačním patosem se nahrazuje neatraktivní obyčejnost denní politiky. Čímž jsme rovnou u pravého podnětu této úvahy.

Americkou politiku by už neměli dirigovat zarytí dogmatici, přesvědčení, že hlavním posláním Spojených států je zavést svůj systém na celé zeměkouli, a to jakýmkoli způsobem. Tuhle představu už měli kdysi splnit „proletáři všech zemí“. Je to – jak dnes už dobře známo – představa absurdní a trvat na ní znamená skončit v katastrofě. A takový konec si tato planeta nezaslouží.

Psáno 28. října 2004

Milan Schulz (1930) je novinář. V 50. a 60. letech byl mj. redaktorem Literárních novin, Literárních listů a Listů, šéfredaktorem revue Orientace. Působil jako dramaturg divadla Semafor, byl spoluautorem kabaretních pořadů a autorem literárních satir. Po emigraci v roce 1969 se stal redaktorem Radia Svobodná Evropa.

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.