Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Kultura > Jaroslav Vokoun: Básníkovy zápasy s Bohem

Jaroslav Vokoun

Básníkovy zápasy s Bohem

Karlovi Skalickému k sedmdesátinám

Není ještě tak vzdálena doba, kdy se člověk tvářil, že nemá pohlaví: Nyní se tváří, že nemá náboženství. Duchovní zkušenosti jsou věcí, o níž dobře vychovaný člověk nemluví a které nenaslouchá. Ztratil opravdu jednu z dimenzí lidství, pro niž byl nazýván homo religiosus, spokojil se se sekulární nabídkou nebo ideologickými náhražkami náboženství? Po této otázce nám náš současník přestane předvádět své intimní soukromí a uzavře se do mlčení. A tak jen básník, jehož údělem je, že „trpí každou vteřinou a modeluje bolest do nevyhnutelné sošnosti poezie“ (Ivan Diviš, Poslední básně, s. 67), „z bolesti do bolesti, až se na povrch zdání vypne skutečnost básně“, nám i v těchto časech dává nahlédnout, co se odehrává v jeho „nepředstavitelném nitru“ (tamtéž).

Není to ovšem četba snadná, žádná zbožná poezie, ale skutečné zápasy, co nám básník – Ivan Diviš například – odkrývá na konci své životní cesty (Verše starého muže, Praha 1998, dále VSM, Poslední básně, Praha‑litomyšl 2003, dále PB). Ani básník nás totiž neušetří podrobností svého sexuálního života, ačkoli ten je – narozdíl od náboženských zápasů – stále méně skutečný. A o jeho zažívacích problémech se také dozvíme plno detailů…

Rozpětí básníkova vztahu k Bohu sahá od náboženských prožitků až po vzdorovité odmítání Boha. Najdeme texty skoro čítankově vyznavačské: „Se mnou vždycky všechno nakonec dopadne dobře, …vyvázl jsem z tenat Kompartaje, do které jsem nikdy nevstoupil, ale přec jen kandidoval, na schůzi mne posadili vedle předsedy a já řekl do pléna: já nemůžu být nikdy marxistou, protože věřím v Boha – hromový chechtot byl mně odpovědí nikdy nic podobného z lidských úst neslyšeli…“ (VSM, s.87). Ale o tři stránky dále je zařazena báseň, v níž je víra v Boha stavěna na roveň s vírou v diktátory – báseň napsaná podle datace o devět dní dříve než ona výše citovaná, tedy zařazená proti chronologickému pořadí, které jinak řazení básní sleduje.

Zápas vyznívá často nerozhodně – „připustit Boha je stejně šílené jako jej popřít“, (VSM, s. 116). Jindy jde básník, řečeno se Skalickým, po stopách neznámého Boha, když totiž nahlíží, že „schopnost radovat se takto výkupně indikuje existenci Boha“ (VSM, s. 131)

Dramatičnost básníkova zápasu je dokumentována datací básní: 26. II. 1995 (VSM, s. 67) si zapsal: „Všimni si kriminality křesťanství, nesnesitelnosti islámu, kalužiště hinduismu, vyvoď z toho důsledky, smeť ha­rašiště ‑ismů odmítni zcizené vědomí…“ a podobně pokračoval až do konce – vlastně nikoli do konce, ale do závěrečné pomlčky, jež řadu výtek a obžalob na adresu náboženství jako takového nechává otevřenu, ale již nazítří se mu otázka vrací: „Řekla mi dcera: Nedovedu si představit, že by všechno bylo jen tak, že by tok Vltavy plynul bez jejího tvůrce, řekla to vášnivě a tím mě zaskočila, netroufal jsem si říci DOST, a co my lidé… A CO ČLOVĚK“. A básník – před dcerou mlčky – pokračuje v argumentaci proti náboženství, přičemž paradoxně na konci moderny je hlavním argumentem proti Bohu člověk, jenž už nezní hrdě, ale jeví se jako hrůza, jejíž stvoření neměl Bůh vůbec dopustit… Probleskne však přece naděje: „Tento začarovaný kruh tento integrál budiž rozražen a dovršen jedině Bohem tím kdo vše stvořil a co my podělali až ku zničení –“ (VSM, s. 127). Ale také poznání souvztažnosti vztahu k Bohu a k lidem: „…pohrdáš jimi, ačkoli v nich, jako v tobě, sídlí On, jak ho pak chceš dosáhnout, pohrdáš‑li lidmi?“ (PB, s. 53)

A vzdor všem obžalobám přece i modlitby: „Zamrazí tě: začneš se modlit, spíš než za tu loď, to za sebe. Slituj se, Pane Bože, sešli vánek a pak vítr dující“ (VSM, s. 19) Poté co před několika dny naříkal nad světem a lidmi, napíše prostě: „A tak se modlím za všechny vězně a tak se modlím za všechny, kdo chcípají hlady a tak se modlím za všechny zoufalce…“ (VSM, s. 28). Verše starého muže obsahují v závěru dlouhou báseň nazvanou Modlitba. Modlitba v náboženském smyslu to jistě je – ale pravý žár Divišova rozporného vztahu k Bohu je patrnější v jiných básních.

A jinde po kaskádě výčitek Bohu zvláštní prožitek: „Odvrátil jsem se a posilnil pivem a náhle svitla příšerná myšlenka: tím vším jsem vinen já, jen já a přízrak této vize byl tak všepřemáhající, že to musela být pravda!“ (VSM, s. 47).

Propasti a vrcholy básníkových zápasů však neleží jen mezi jednotlivými básněmi, ale vytvářejí i rozpor a napětí básní: Tak například básník (mezi básněmi se zcela jinými motivy) najednou mluví o Ježíšovi, jehož výslovně nejmenuje: „Jeho neslýchaný apoštolát mezi lidmi netrval ani rok a skončil fiaskem. Přes fiasko to byla a jest jediná událost, z které můžeš vyložit celý svůj život“. Takto to básník mohl slyšet i z kazatelny. I.Diviš však pokračuje: „Vykládáš tedy svůj život z toho, že otec v rozhodujícím okamžiku opustil syna, kterého poslal na svět. Jak si to vyložit? Výklad však ruší tajemství, tak jako slovo věc.“ (VSM, 25).

Ježíš opuštěný Otcem básníka znepokojuje trvale – jaká to přihrávka na smeč psychoanalytikům… Ale my nechceme vědět o básníkovi více, než on ví sám o sobě, chceme mu naslouchat, věříme v poctivost jeho mučivých otázek: „Co si mám myslet o svém (i tvém Bohu), jestliže nechal svého jediného syna – nadto účelově jím seslaného na tento svět – v nejzoufalejších chvílích jeho nikterak dlouhého života v nejzoufalejších chvílích na potupném popravišti – prostě ve štychu?“ (VSM s. 90)

Tato otázka trápí básníka i v poslední ­kompozici Consilium abeundi (PB, s. 12): „…a jmé­no toho Tajemství, to bych si vyprosil, neboť Boha nesnáším, celá má nátura se pokrejvá vředy, miluju jeho Syna jako dítě a věřím v působení Ducha svatého, ale věřit v Jahve, toho sadistu, který vyžadoval, aby Abrahám podřezal vlastního syna a pak údajně řekl: Zadrž, chtěl jsem vyzkoušet tvé poslušenství…“

Nebo jinde: „Chci ke Kristu, ne k tam tomu“. Ovšem k jakému Kristu? Zápas o víru se tím jen překládá na jiné pole, zástupně například zápas o víru ve vzkříšení: „…člověk těm smyšlenkám znovu a znovu podléhá, aby ho znovu a znovu rozchvacovala skepse…“ (VSM s. 90). Snad tedy k archetypickému Kristu, k ikoně, na níž je „krásná a prostá… Mirjam, chodící v náruči s nemluvnětem po Israeli“ (VSM, s. 66)?

Některé motivy jsou zřejmě ozvěnou básníkova hledání ve východních náboženstvích, kde „božstvo neustále se usmívá nad tím měnlivě barevným tokem. Ani jeho úsměv nenasvědčuje, že by to bylo božstvo zlé“. Spočinutí však básník nedochází ani zde: „Není to Bůh, je to božstvo a božstvo nemilujeme.–“ (VSM 37). Explicitně básník zvažuje alternativy v zápise z 21. IX. 1996 – Konfucius, „pupkatý Buddha s očičkama zalitýma sádlem“, Sokrates a Platón: „Ne, nejde nic. A tak tu strmí ohnivý sloup Kristův s jeho Zmrtvýchvstáním o němž, alas, alas! nemáme sebemenší důkaz, natožpak průkaz.“ (VSM, s. 103)

Básník nám však přizná i chvíle, kdy je s Bohem v míru, kdy všechny námitky zmlknou při setkání s ním. Takový je zážitek v katedrále v Pasově (VSM, s. 29). I. Diviš přichází s přítelem do katedrály po skončení bohoslužeb, je ohromen fortissimem varhan, ale rychle se v něm zase projeví skeptik – „s nedůvěrou, rysem povahy, který mi byl vštípen a utvrzován vším, co jsem kdy poznal“ reptá: „Nikoli Kristem, ale těmito ohlušujícími hejbly nahání instituce ovce do ovčince? A kde zůstal On?“ Epilog je však nečekaný: „A tu se On sám pohnul v mojí hrudi. Zavalilo mne teplo, pojď, řekl – i vyšli jsme. Bylo září, měsíc, ve kterém slavím narozeniny.“

Sem patří i setkání s F. D. Merthem, „uranovým knězem“ (VSM, s. 105): „Tento drobný muž, tak domovník ze Zločinu a trestu, dvanáct let pro Sovsvaz kutal smrtící rudu, ozářen z nebes, neozářen zvenčí, jak jsem alespoň přesvědčen, záření proti jinému záření…“

Náboženského rázu jsou i básníkovy prožitky pekla: „Najednou se viděl sjíždět šroubovicí tunelem natřeným vápnem, šílenou rychlostí do středu země“ – tak popisuje básník svůj prožitek za nočního bdění, a interpretuje jej: Probudil se kolem sedmé, ale ještě po celý den pohlcovala jej díra šroubovice ústící v pekle.“ (VSM, s.49)

Také s člověkem uzavírá básník někdy mír. Nezapomíná, že člověk je nepoučitelná bytost, která zničí poslední pěkné místo na světě, jakmile je objeví, „takže na otázku Co je člověk? odpověď je nasnadě. Avšak na otázku Kdo je člověk? vyhloubí se tůň rudnoucích rozpaků.“ (VSM, s.39). „Ale říci, že je Tajemstvím, a to plným úžasu, toť trefné, protože byl stvořen“ (tamtéž). Nepřehlédněme závěr: Tam, kde se vrací člověk, vrací se i Bůh.

„Chodil bych k Teréze Ávilské, tu bych uznal za svou učitelku, té bych naslouchal a vždy na odchodu, hluboce bych se uklonil,“ napíše básník (VSM, s. 54), ale tentýž den si povzdechne: „…kdyby smrt byla tak nádherná, jak nám ji líčí zcela nepovolaní“ (s. 55).

Pochybnost o Bohu i o ateismu provází básníka až do posledních chvil.

Jedním z mott Veršů starého muže jsou slova „Christe, miserere animae indignae meae“, citovaná jako „poslední slova umírajícího Johna Keatse“. A proti tomu ovšem na s.41: „Neprosím o milost, čekám na svůj proces a jsem zvědav“. A ještě v den smrti v jedné básni: „Lamely odletují nikam, tj. k Bohu“ a v druhé básni: „…bojím se zavržení. Vůbec není jisto, co bude po smrti…“ (PB, s. 71 a 74).

Klíčem k pochopení Divišových zápasů je možná jeho výměr poezie: „Poezie nepřichází tajemství vysvětlit, poezie přichází na tajemství upozornit“. Teolog řekne: Ale to je přece výměr teologie – proti níž básník tak soptí! Aniž by si tedy chtěl básníka nedovoleně přisvojovat, může přece mít naději, že to byla dobrá teologie, totiž poezie, když básník psal o svém předstoupení „před svého Pána, který mně vloží dva prsty na hlavu a řekne: Už dost, Ivane, ty starej drbane! Pojď, zatancujem si…“ (PB, s. 18).

Jaroslav Vokoun (1956) je teolog, působí na Teologické fakultě Jihočeské univerzity.

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.