Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Kultura > Vlasta Chramostová: Osobnosti – ale doopravdy

Vlasta Chramostová

Osobnosti – ale doopravdy

Vzpomínka na Františka Pavlíčka a Ivana Kyncla

Před čtvrtstoletím, 25. a 26. ledna 1980, StB a VB znemožnily dvě divadelní představení monodramatu Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách. Měla se odehrát v našem bytě za Muzeem. Že jsme střeženi stejně jako dům a okolí, jsme zjistili, když se první návštěvnice dožadovala vstupu. Byla upozorněna, že bude‑li dále naléhat, vpuštěna stejně nebude, zato půjde s nimi. To potkalo další divačku. Odvezli ji do Bartolomějské, a jak jsme se později dozvěděli, drželi ji tam do konce „akce“. Několik vozů StB i VB hlídkovalo před domem a popojíždělo naší ulicí. Kdo hlídky včas zpozoroval, pochopil, že představení se konat nebude, a odešel domů. Jiní, kteří si vozů nevšimli, nebo jim nehodlali věnovat pozornost, vyšli až do pátého patra, kde byli na schodech a chodbě před bytem legitimováni. Nesměli vejít, ani odejít. Ani mého muže nepustili, když chtěl jít varovat další příchozí. Když většina diváků vešla do domu, zaparkovala hlídkující auta definitivně před vraty.

Žádali jsme vysvětlení. Příslušníci VB přivolali vysílačkou civilisty z StB, ale vysvětlení se nám nedostalo. Shromáždění před naším bytem bylo „naposledy vyzváno“, aby se rozešlo. Nastala patová situace a chvíle ticha. Do ní cvakl fotoaparát Ivana Kyncla. Do té chvíle se mu ho v tlačenici a hluku dařilo ukrývat. Ted se na něj vrhli. Cloumali s ním, vyhrožovali. Chtěli aparát i film. Ruda Battěk se ve zmatku protlačil do předsíně. Sebrali jeho i Ivana a odvezli je do Dolního Bouzova u Jičína, mnoho desítek kilometrů za Prahu. Tam, každého zvlášť, propustili do mrazu a sněhu lednové noci. Ať v lese přemýšlejí o umění a moci.

Náš byt střežila StB ještě pár dní. Bytové divadlo skončilo. Ivan, syn známého novináře Karla Kyncla, už v sedmdesátých létech vězněného, byl už před oním nedobrovolným výletem opakovaně šikanován. StB mu zpřevracela ateliér, poškodila negativy, ostříhali ho a opakovaně zadržovali. Chystal se do exilu.

Kouzlo divadla je vždycky prchavé. To naše skončilo navíc nejen smutně, ale i drasticky. Ivan viděl Pavlíčkovu Zprávu několikrát. Chtěl ji uchovat alespoň na fotografiích. Do Londýna je pak odvezl jako další doklad pražské disidentské kultury.

Jen tak bez diváků, pro Ivana, pro sebe a pro Standu jsem naposledy zahrála v našem bytě celé Františkovo monodrama.

Zatáhli jsme rolety. Standa zasedl na malou stoličku, schovanou za velkým ušákem, odkud osvětloval těch pár představení, která se uskutečnila. Všecko dosud zůstalo na místě. Nemohli jsme se rozloučit s divadelním uspořádáním pokojů a nezapomenutelnou atmosférou. Ještě jsme se taky nemohli vzpamatovat z dramatického závěru existence tohoto divadla. Ivan fotografoval. Dávno, dávno již tomu…

Můj pokoj zdobí veliká palma. Jako malou ji přinesl Ivan v náručí při první návštěvě Čech po Listopadu. Pár jeho nádherných fotografií, dokumentujících setkání mluvčích Charty 77, sledování Františka Kriegla a Jiřího Hájka i s jejich „hlídači“, bylo vystaveno v síni na Národní třídě. Také několik fotografií z Bytového divadla. Ivan vzpomínal, že v tom nostalgickém odpoledni roku 1980 jeho zájem definitivně zakotvil u divadelní fotografie. V Anglii se během svého exilu vypracoval mezi prvních pět nejprestižnějších anglických divadelních fotografů. Pracoval pro Royal National Theatre, pro divadlo Almeida, jako osobního fotografa si ho pozvali Harold Pinter, Arthur Miller, Tom Stoppard i tvůrce muzikálů A. L. Webber.

Zemřel nečekaně a předčasně ve věku 51 let v Londýně. Přední režiséři, dramatici a herci mu uspořádali smuteční setkání v Royal National Theatre. Doma zná jeho práci málokdo. O jeho zásluhách vědí jen přátelé, disidenti. Chci připomenout domovu, že Ivan Kyncl zaznamenal za normalizace s velkým rizikem osudy celé jedné generace.

František Pavlíček, spisovatel, scénárista a dramatik, není naopak doma neznámý. I když jeho práce byla za normalizace dlouhá léta uváděna pod cizími jmény. Po listopadu 1989 se ale lidé dozvídali, who is who.

Mým ředitelem v divadle na Vinohradech se stal v druhé polovině let šedesátých. Úřadu se chopil energicky. S jeho příchodem je spojen konec Divadla československé armády. V době velkého společenského uvolnění se také na vinohradském jevišti konečně prosadila svobodnější dramaturgie. V souboru jsme mu říkali Vlčák. Naše vztahy byly ale pouze pracovní. Blízkými přáteli jsme se stali až po roce 1968, kdy byl z politických důvodů z ředitelské funkce odvolán. Začala doba převlékání kabátů, lámání charakterů, přizpůsobování novému panstvu. Jak to bývá. Přes to, jak byl oblíben, myslím i pro Františka překvapivě, jsem s ním z hereckého souboru odešla – já. Začalo normalizační dvacetiletí a také doba našeho velkého sbližování.

Oba jsme se stali neosobami. Oba jsme mezi prvními podepsali Chartu 77. František byl hned při jejím vyhlášení zatčen. Jeho tehdejší žena, bývalá talentovaná redaktorka československého rozhlasu Alena, mi byla až do své předčasné smrti člověkem z nejbližších. František byl vzdělaný, inteligentní umělec. A přítel. Jeho osobnost zanechala v mém životě osobním i uměleckém zásadní stopu.

Do Strašnického krematoria ho přišlo doprovodit mnoho literátů, divadelníků, rozhlasových pracovníků, přátel.

Monodrama Dávno, dávno již tomu – zpráva o pohřbívání v Čechách je prostoupeno jeho celoživotní láskou k Boženě Němcové. Strojopisné samizdatové vydání jsem dostala ke čtvrté premiéře Bytového divadla. O Vánocích 1979. S věnováním „Milá Vlasto, přijměte z neumělé ruky, ale ze srdce upřímného. František“. A v autorových poznámkách: „Zpráva byla napsána pro Vlastu Chramostovou – s myšlenkou na její úděl, zkušenost, charakter i uměleckou osobitost. Co je logičtější, než aby dramatik, patřící k ,zakázaným‘, svěřil svůj text herečce stejně tak vykázané za obvod divadelních budov? Odevzdávám jí jej místo poděkování za to, jak se jí v těchto časech podařilo dokázat, že divadelní budova a dějiště divadelní ­kultury nemusí být vždycky jedno a totéž a že obojí může existovat bez vzájemné závislosti. FP.“

Půl roku jsme s Lubošem Pistoriusem pracovali pilně a intenzivně. A „ten čas Boženy“ patří navzdory době, kterou jsme byli obklopeni, k mým hereckým vzpomínkám z nejkrásnějších. František Pavlíček psal o Boženě Němcové a podle jejího díla mnohokrát. Troufám si ale tvrdit, že krása tohoto úsporného textu a jeho jazyk zůstane ve zlaté pokladnici naší dramatické literatury, neboť – Zpráva je divadelní text. Obdoba hudební partitury pro jednoho muzikanta, ale ten příměr není docela výstižný. Dramatický text vzniklý v okolnostech, které mnoha dra­matikům nedovolují publikovat a hercům znemožňují vstup na jeviště. Možná že právě tyto okolnosti dávají výpovědi o perzekvované velké umělkyni české minulosti zvláštní ráz…

Přátelé odcházejí, vzpomínky blednou. Ne moje vzpomínka na Františka Pavlíčka. Když vidím, jak masmédia lehkovážně vyrábějí nejrůznější „osobnosti“ z lidsky, profesionálně a intelektuálně průměrných materiálů, nemohu nesrovnávat, natož zapomínat.

František Pavlíček zemřel 1. října 2004.

Ivan Kyncl 19. října 2004.

Vlasta Chramostová (1926) je česká herečka, publicistka, autorka vzpomínkové knihy (Doplněk, Burian a Tichák, Brno – Olomouc 1999, 2003).

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.