Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Kultura > Tomáš Tichák: Oranžová nostalgie

Tomáš Tichák

Oranžová nostalgie

Když vidím v televizi oranžové kyjevské náměstí – ovšemže na Euronews, u nás jsou jen krátké šoty ve zprávách, zastíněné ještě nadbytečným zpravodajem v popředí – dojímá mne to nadšení a současně vede k relativizujícím úvahám: tuší oni vůbec, že dálnice ke štěstí se později promění v pěšinku zarůstající trním? Cit však nakonec nad rozumem vítězí a v tom snad praslovanském souznění mě napadá, že zimní čas se mi bude asi vždy spojovat s Ukrajinou.

Skoro před šesti lety, jen pár dnů po Novém roce, jsme se v džípu České katolické charity prodírali závějemi na východ Podkarpatské Rusi stižené povodní a hned nato sněhovou kalamitou. Měl jsem pocit, jako bych vjížděl do pradávno zapomenutého snu. Krajina jaksi povědomá, odkud? Kopce připomínající Beskydy, ale přece jen odlišné. (Žádné hory nejsou totožné, i jejich míhající se sinusovky dávají pokaždé trochu jiný tón.) Vesnice jako ze zfilmované Čapkovy Balady o Juraji Čupovi, nedotčené civilizací, krom vlnitého plechu, univerzálního sovětského stavebního materiálu, důvěrně mi známého z rodného posádkového města. A ještě k tomu plné aut s českými, hlavně pražskými značkami! Chvíli mi trvalo, než se podezření, že řidiči už podle vzezření nebudou nadšenými čtenáři Ivana Olbrachta, změnilo v jistotu – to když se mezi kravami, vedenými po hlavní silnici na dobytčí trh, proplétalo se zapnutým majáčkem policejní auto s olomouckou espézetkou. Bylo to automobilové záhrobí českých lad, volh a moskvičů.

Ale i lidé se zdáli povědomí. V budově bývalého sovětu, nyní označené tabulkou Karpatská agentura pro regionální rozvoj, se tísnili žadatelé o cosi. Stáli mlčky a v rukou žmoulali kožešinové čepice. Úředníci nás přijali se slovanskou srdečností, nalili nám rybízové víno a pochlubili se věcí zde nevídanou – internetem. (V jiných úřadech užívali jen ručně psané „spisky“.) Idylu narušilo tiché zaklepání. Odvážná žadatelka nahlédla dovnitř, a když plaše promluvila, rázně byla vykázána.

V Německé Mokré, na mapách ještě nazývané Kom­­somolsk, jsem se dal do řeči z čilým osmdesátiletým staříkem, prý nejstarším obyvatelem obce. Řekl, že tolik sněhu nepamatuje. Pamatoval si ale na vojnu v Trenčíně a na to, jak Češi stavěli školu a úzkokolejku. Uvědomili jsme si, že jsme se oba narodili ve stejném už neexistujícím státě, a podivili se paradoxu, že rozdělení může někdy sbližovat.

V několika obcích jsme navštívili rodiny postižené živelní pohromou. Jejich situace byla navlas stejná: všichni práceschopní členové byli bez práce – kromě jediného, který za ní jezdil do Čech či na Moravu. Holou obživu jim dávalo políčko, teď spláchnuté některým z přítoků Tisy.

Ukázalo se, že i náš průvodce, mladý rachovský stavební inženýr, stavěl u Tachova komusi rodinný dům za byt, stravu a pět set korun denně. Když ho poprvé legitimovala policie, za pětistovku do kapsy to skončilo jen varováním. Podruhé už musel domů.

Na ČT2 přepnuli z BBC na teleshopping. Rázem jsem procitl a vzpomněl si na noviny v aktovce. Hned jak jsem je otevřel, padl mi zrak na zprávu z Bělé pod Pradědem. Musejí tam odložit odhalení opravené sochy vojáka na pomníku padlým. „Původní voják přišel o hlavu a ruce za totality,“ psal autor zprávy. Starosta Miroslav Kružík k tomu řekl: „Na zhotovení sochy pracují kameníci z Ukrajiny, kterým vypršelo pracovní povolení, takže se museli vrátit do vlasti. Teď jenom záleží na tom, kdy dostanou další.“

Ale co když zůstanou někde na oranžovém náměstí? Kdo všechny ty hlavy a ruce, o něž jsme přišli za totality, nahradí?

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.