Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2004 > Číslo 6 > Glosy > A. J. Liehm: Napsal mi čtenář

A. J. Liehm

Napsal mi čtenář

„Něco mi ve Vaší knížce (Minulost v pří­tomnosti) chybí – více o konci čtyřicátých a počátku padesátých let… jak a proč jste se stal komunistou, co jste si tehdy myslel a dělal… Zajímá mě, jak se to tenkrát stalo, že uvěřilo a ve víře vytrvalo tolik lidí. Ta otázka je silná a v budoucnu, myslím, zazní ještě mnohokrát – a upřímná touha porozumět vystřídá módní tón výčitky.“ Zkusím to. Můj příběh se v tomhle vysvětlování nutně redukuje na válku, okupaci, přátelství s E. F. Bu­rianem, setkání s levicovou, zčásti už komunistickou inteligencí v letech dospívání atd., jenže položená otázka je obecnější a takový by měl být i pokus o jednu z odpovědí.

Znám dobře inteligentní mladou ženu, která vyrostla v ateistické rodině a stejně jako její sourozenci neměla konflikt s rodiči, jaký by zajímal Freuda. Když jí bylo snad osmnáct, spíš míň, už hodnou chvíli po Listopadu, oznámila, že se dá pokřtít. Nebyl v tom žádný závan mysticismu, ani dnes, po letech, nebere mnohá církevní a papežská dogmata doslova, zařizuje se v nich, jak to jde, ale konverze je zřejmě trvalá, upřímná, vážná. Dodnes se ptám, jak se to stalo a proč to vydrželo, když světový trend, i ten náš český, je právě opačný. Přitom to má v jejím případě daleko k fundamentalismu, její intelektuální zájmy jsou jiné, jiný, aspoň pokud mohu soudit, je i její životní styl. Ale víra se do toho všeho docela dobře vejde. A samozřejmě křesťanská morálka.

Mladý člověk hledá nezbytně v bloudění let dospívání cosi, čeho by se zachytil, oč by se opřel. Zároveň je netrpělivý, spěchá, a když mu situace odepře možnost seriózní konfrontace se světem a jeho myšlením – v tom jsou si německý protektorát let čtyřicátých a protektorát sovětský let sedm­desátých a osmdesátých v le­dačem podobné – najde si jistotu, ať už skutečnou či zdánlivou, kterou mu nabídne setkání s vírou, náboženstvím, církví, jejichž učení je svůdné, srozumitelné a nabízí i transcendenci jako odpověď na ten či onen metafyzický strach.

A co církev a její krvavé ruce, její tak často těžko ­pochopitelná dogmata? To všechno je třeba přežít a překonat ve jménu transcendence, k níž není jiné cesty než víra, která hory přenáší. A protože transcendencí komunistické víry je socialismus jako spravedlivá, rovnostářská, morální společnost a protože její realizací je v představě věřících Sovětský svaz, je třeba v něj věřit a hájit ho proti všem a všemu, co víru v pozemskou transcendenci podrývá, oslabuje, popírá. Tak jako je třeba hájit křesťanskou či ­islámskou představu transcendence proti pochybovačům, neřku‑li nevěřícím. Malér je v tom, že cíl komunistické transcendence je pozemský, reálný, konkrétní, hmatatelný a jeho existence – nebo spíš neexistence – je přes všechny snahy nako­nec prověřitelná. Když se pak jednoho dne sesype, sesype se i církev, to jest strana, která nás k cíli měla dovést. A s ní i víra, jejíž podmínkou je právě její absurdnost, neprověřitelnost.

Je tu však ještě jedna, čtenářem nepoložená otázka: Proč se po desetiletí zastávalo Sovětské­ho svazu i tolik příslušníků jiných církví, kteří nevěřili – nebo tak docela nevěřili – v sovětská dogmata a pohlednicovou realitu? Odpověď mi připadá prostá: i oni potřebo­vali jakousi alternativní hrozbu ekonomickému a politickému i sociálnímu pořádku, kterému pro zjednodušení říkáme kapitalismus. Protože věděli, že když memento alternativy zmizí, bude stávající pořádek ještě daleko bezohlednější vůči masám bez trans­cendentní vize, a tudíž bez víry. Což se také stalo a děje.

Jenže jak už řečeno, bez víry se žije těžko. Proto se tak dobře daří politickým, náboženským, sociálním, ekonomickým šarlatánům bez morálky. A proto se tak těžko žije všem, kteří víru ztratili nebo nikdy neměli a jimž zůstala jenom morálka nepřizpůsobivosti. Nebo lidská práva, jež lze, jak víme, vykládat velice všelijak.

A. J. Liehm

Obsah Listů 6/2004


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.