Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 1 > Z domova > Dušan Havlíček: Listy v exilu

Dušan Havlíček

Listy v exilu

Úvodem citát: „Napsat článek ke kulatému výročí nějakého časopisu předpokládá především udělat rozbor jednotlivých ročníků, konfrontaci vstupního, programového prohlášení s pozdější linií, případně určení ,kmenových autorů‘ časopisu a základních ideologických obratů, které jsou obvykle zachyceny v úvodnících. K tomu by patřil i rozbor čtenářské obce, anketa mezi předplatiteli, výše nákladu, hlavní sociální i teritoriální lokality kolportace a vlivu, případně i kvantitativní a kvalitativní obsahová analýza článků. Tedy spousta přípravné práce. Současný režim v Československu mně to však zjednodušil. Nic z toho totiž nelze udělat…“

Citát je z článku Co pro nás doma znamenají Listy, který byl s podtitulkem Několik postřehů k 10. výročí otištěn v roce 1980 v prvním čísle desátého ročníku Listů. Autor: Georg Moldau. Neznáte? Ale znáte! Dnes už můžeme bez obav prozradit, že pod říčními pseudonymy Moldau, Nežárka, Otava psala do Listů Jiřina Šiklová.

Jsa vyzván, abych napsal pár řádek k polokulatému třicátému pátému výročí Listů, ocitám se v nepohodlné situaci. Neboť Moldau-Šiklová měla a má zatraceně pravdu: napsat článek k výročí časopisu předpokládá všechno to, co před čtvrt stoletím vyjmenovala, tedy spoustu přípravné práce. Na rozdíl od ní jsem v nevýhodě: současný režim v České republice mně to značně zkomplikoval. Všechno z toho totiž lze udělat.

Do přípravných prací jsem se pustil naštěstí již před třemi roky, kvantitativní a kvalitativní obsahová analýza článků se pozvolna chýlí k závěru, a tak na ledacos mohu dnes přece jen odpovědět.

Devatenáct ročníků

První číslo Listů vyšlo v Římě v lednu 1971 jako – jak uvedeno v záhlaví – časopis československé socialistické opozice. Vydavatel Listů, Jiří Pelikán, řídil Listy s redakčním kruhem, jehož složení bylo v různých časových obdobích doplňováno a někdy i obměňováno. Jeho členy byli – v abecedním pořádku – Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milan Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Artur London († 8. listopadu 1986), Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Lubomír ­Sochor († 14. listopadu 1986), Ota Šik, Zdena Tominová, Vladimír Tosek († 8. prosince 1987), Ruth Tosková, Čestmír Vejdělek. Na tvorbě časopisu se ovšem podílelo i mnoho dalších spolupracovníků, zejména z Československa, jejichž jména nebyla z pochopitelných důvodů uváděna. Poté, kdy byl Jiří Pelikán zvolen poslancem Italské socialistické strany do Evropského parlamentu, se počátkem roku 1982 vedení redakce ujal Vladimír Tosek a po jeho smrti Čestmír Vejdělek. Jiří Pelikán však zůstával aktivním šéfredaktorem časopisu po celou dobu exilového působení a poté, když v roce 1990 přenesl vydávání Listů do Prahy, vy­trval ve funkci předsedy redakční rady až do své smrti.

V Římě vyšlo devatenáct ročníků Listů. Dnes to zní jako nic, ale – jak už jsem jednou napsal v Listech při příležitosti sedmdesátých pátých narozenin Jiřího Pelikána – „vydávání knížek a časopisů v českém a slovenském jazyce v exilu, na koleně, v cizím kulturním prostředí, bez možnosti přímého styku s autorským a čtenářským zázemím, pod hrozbou zvýšeného rizika omylů a neustále na pokraji finančního krachu, vyžadovalo odvahu, osobní oběti, nezměrnou výdrž…“ (Listy J. Pelikána, Listy, ročník 1998, č. 1, str. 6) Těch devatenáct ročníků představuje 95 čísel, 9 dvojčísel, 14 mimořádných či zvláštních čísel a příloh. Jejich obsah tvoří – bez ohledu na rozsah, charakter a význam – 5713 příspěvků otištěných na 8994 tiskových stranách.

Prvních sedm ročníků bylo vydáváno v rozsahu 220 až 300 stránek. Od osmého ročníku – jak je patrno z grafu – rozsah časopisu výrazně narůstal a od třináctého ročníku až do ročníku devatenáctého se rozsah Listů pohyboval mezi 616 až 780 stránkami.

Obr. 1. Počet tiskových stran podle ročníků
Obr. 1. Počet tiskových stran podle ročníků

K nárůstu rozsahu přispělo zejména Čtení na léto, které v letech 1980 a 1981 tvořilo součást červencových dvojčísel. Od dvanáctého ročníku vycházelo Čtení na léto samostatně a samo o sobě mělo rozsah od 156 stran až více jak 300 stran. A. J. Liehm, který Čtení na léto redigoval, vedl a sestavoval, z něj vytvořil nedocenitelný literární almanach, který v dobách nepřízně zprostředkovával čtenářům přístup k tvorbě českých a slovenských autorů.

Bilance autorských zdrojů

Identifikace autorů a přispěvatelů exilového časopisu není vždy úplně snadná. Redakce z pochopitelných důvodů tajila své přispěvatele, kteří by mohli být ohroženi. Četní autoři, kteří žili ve „znormalizovaném“ Československu, volili pseudonymy nebo se podepisovali značkou. Z různých důvodů psali pod pseudonymem nebo se nepodepisovali vůbec, a to i někteří autoři v exilu.

U většiny příspěvků, které byly v Listech uveřejněny, lze autorství doložit. Z celkového počtu byly 3204 příspěvky, tj. 55 %, podepsány plným jménem nebo aspoň pseudonymem či zkratkou a na celkovém stránkovém rozsahu se podílejí víc než 78 procenty. Rovněž dokumenty lze přesně identifikovat: Listy otiskly 774 dokumenty různého druhu, což reprezentuje 13,5 % příspěvků a 10,6 % celkového rozsahu. Podíl redakce – glosy, sdělení, stanoviska, záhlaví apod. – je rovněž přesně zjistitelný a tvoří jej 890 zmínek (15,7 %) na 299 stranách (3,3 %). Bez udání autorství či původu bylo publikováno 840 různých příspěvků na 689 tiskových stranách (14,7 %, resp. 7,7 %).

Pravidelně a přinejmenším po určitou dobu soustavně do Listů přispívaly desítky autorů z domova i z exilu. Počítáme k nim i ty autory, jejichž stati a úvahy byly v Listech otiskovány – případně přejímány z agentury Palach-Press nebo přetiskovány ze samizdatu, z INFOCHu či ze zahraničního tisku – nejednou s ochrannou poznámkou „uveřejněno bez vědomí autora“, ačkoliv o tom většinou velmi dobře věděli.

Stanovit, kdo byl kmenovým autorem Listů, či nebyl, je zajisté aleatorní. Celkový stránkový rozsah textů, které byly od jednoho autora otištěny, je však nepochybně jedním z kritérií, které umožňuje, abychom si učinili představu o okruhu Listům blízkých autorů. Frekvence účasti na tvorbě časopisu, měřena počtem otištěných příspěvků, je dalším, zpřesňujícím hlediskem.

Z kvantitativní analýzy vyplývá, že 162 autoři jsou v „římských“ Listech zastoupeni více než osmi tiskovými stránkami. Nejvýrazněji – to znamená 39 stránkami a více – se na obsahu Listů podílelo 62 autorů. Z následujícího grafu je patrné, že nejpilnějšími přispěvateli Listů byli A. J. Liehm s 250 a Zdenek Hejzlar s 225 tiskovými stranami. Do první desítky patří i Zdeněk Mlynář, Josef Škvorecký, Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Pavel Kohout, Milan Šimečka, Václav Havel a vydavatel Listů Jiří Pelikán.

Obr. 2. Pořadí autorů s nejvyšším počtem otištěných stránek (39 stránek a více)
Obr. 2. Pořadí autorů s nejvyšším počtem otištěných stránek (39 stránek a více)

(Poznámka D. H.: Někdy zjara roku 2004 jsem v České televizi sledoval pozoruhodný pořad věnovaný Pavlu Tigridovi. V jednom kratičkém záběru se objeví u Pavla Tigrida Václav Havel, který v rozveselené atmosféře setkání prohodí cosi v tom smyslu, že Svědectví byl jediný časopis, který otiskoval jeho texty, když nesměl nikde publikovat. Chápal jsem ten výrok smířlivě jako captatio benevolentiae, ale nemohu si ušetřit připomínku, že římské Listy vydávané Jiřím Pelikánem uveřejnily v letech 1975–1989 Havlovy texty na více než 100 tiskových stranách a že rozsahem svých příspěvků se řadí na 9. místo v žebříčku nejpočetněji otiskovaných autorů.)

Obsahový profil časopisu významnou měrou spoluvytvářeli publicisté, kteří se řadí hned za první desítku autorů a kteří – jak znázorňuje graf – se na Listech podíleli 83 až 39 tiskovými stránkami: František Janouch, Adolf Müller, Jiří Ruml, Jan Štern, Miroslav Kusý, Vilém Prečan, Vladimír Tosek, Jiří Hochman, Lubomír Sochor, František Kautman, Jiří Dienstbier, Květoslav Chvatík, Milan Jungmann, Ivan Sviták, Jiří Hájek, Karel Kyncl.

I když menším tiskovým rozsahem, který ovšem zůstává výrazný (mezi 38 až 17 tiskovými stranami), se ke kmenovým autorům Listů přičleňují Jiří Lederer, Zdeněk Jičínský, Ota Šik, Rudolf Zukal, Jiří Vančura, Milan Hübl, Vladimír Kadlec, Eduard Goldstücker, Ivan Pfaff, Rudolf Slánský, Viktor Faktor, Dagmar Vaněčková, Jiřina Šiklová, Luboš Kohout, Karel Kovanda, Michal Reiman, Jiří Kosta, Zdislav Šulc, Dušan Havlíček, Josef Pokštefl, Jiří Sláma, Petr Pithart, Ján Mlynárik, Přemysl Janýr st., Eduard Novák, Vlasta Chramostová, Karel Kaplan.

Do skupiny nejpočetněji zastoupených autorů patří i Alexander Dubček a Josef Smrkovský.

U některých autorů, kteří jsou uvedeni v grafu, rozhodoval o jejich umístění především podíl uveřejněných literárních příspěvků. To platí zejména o Evě Kantůrkové, Pavlu Kohoutovi, Ivanu Klímovi, Edě Kriseové, Arnoštu Lustigovi, Milanu Uhdeovi, Bohumilu Hrabalovi, Janu Vladislavovi, Janu Trefulkovi, Karlu Peckovi, Sylvě Richterové, Ivě Kotrlé, Lence Procházkové a Milanu Kunderovi. Kantůrková a Kohout však zabrousili nejednou i do publicistiky.

Abecední seznam dalších autorů, jejichž povídky, ukázky z románů a dramatických textů či poezii zprostředkovávalo čtenářům Čtení na léto, je pozoruhodný:

Ludvík Aškenazy, Zbyněk Benýšek, Christian Bernhardt, Ivan Binar, Ivan Blatný, Egon Bondy, Zuzana Brabcová, Antonín Brousek, Miroslav Červenka, Jana Červenková, Lumír Čivrný, Ivan Diviš, Ladislav Dvořák, Karel Eichler, Roman Erben, Ladislav Fikar, Ota Filip, Viola Fischerová, Viktor Fischl, Ivo Fleischmann, Jiří Gruša, Jiří Hanák (Londýn), Jiřina Hauková, Eberhardt Haupt­bahnhof, Zbyněk Hejda, Antonín Hodek, ­Miloslava Holubová, Jaromír Hořec (pod pseudonymem Jan Čech), Jaroslav Hutka, Karel Hvížďala, Milan Charoust, Josef Jedlička, Ivan Jelínek, Věra Jirousová, Petr Kabeš, Ivan Kadlečík, Albert Kaufmann, František Kautman, Mojmír Klánský, Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Helena Klímová, Pavel Kohout, Jelena Kohoutová, Jiří Kolář, Josef Kostohryz, Iva Kotrlá, Petr Kouba, Jan Kovanda, Petr Král, Jana Králová, Jiří Kratochvíl, Karel Kryl, Oldřich Kryštofek, Jan Křesadlo, Eva Límanová, František Listopad, Sergej Machonin, Jarmila Malendová, Jindřich Mann, Lubomír Martínek, Karel Michal, Milan Nápravník, Jan Novák, Jan Novotný (Pavel Hořanský), František Pavlíček, Jan Pelc, Jiří Plaček, Eva Procházková, Iva Procházková, Marta Procházková, Jaroslav Putík, Nataša Reimanová, Zdeněk Rotrekl, Ján Rozner, Přemysl Rut, Jaroslav Seifert, Karel Sidon, Jan Skácel, Andrej Stankovič, Karel Steigerwald, Věra Stiborová, Daniel Strož, Karel Šiktanc, Dušan Šimko, Vladimír Škutina, Pavel Šrut, Olga Šulcová, Dominik Tatarka, Pavel Taussig, Nikolaj Terlecký, Jindřich Tma, Josef Topol, Karel Trinkewitz, Vlastimil Třešňák, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Ondřej Vaculík, Čestmír Vejdělek, Jaroslav Vejvoda, Pavel Verner, Jan Vodňanský, Ivan Wernisch, Chaja Wolfowiczová (Hela Volanská), Milan Zelený.

Frekvence účasti na tvorbě časopisu, měřena počtem otištěných příspěvků, je dalším kritériem, které umožňuje, abychom si učinili představu o okruhu kmenových autorů. Od 92 autorů bylo v Listech uveřejněno nejméně sedm příspěvků. Na předních místech – jak je patrno ze třetího grafu – dochází k několika přesunům.

Do popředí se dostávají spíše autoři, kteří přispívali častěji kratšími texty. Většina fejetonů Ludvíka Vaculíka a Jiřího Hochmana nepřesahovala zpravidla jednu tiskovou stranu. Naopak literární příspěvky, například ukázky z románů a dramatické tvorby Evy Kantůrkové a Pavla Kohouta či literárně kritické eseje Josefa Škvoreckého s průměrným rozsahem mezi 3,5 a 4,5 tiskových stran signalizují poněkud nižší frekvenci, která však i tak zůstává vysoká.

I když je obtížné vymezit hranici, koho ještě zařadit mezi stálé spolupracovníky, je z obou přehledů patrné, že Listy disponovaly mnoha desítkami kmenových přispěvatelů z rozsáhlého spektra českých a slovenských publicistů, literátů, novinářů, politiků, ekonomů, vědců, sociologů a dalších profesí.

Obr. 3. Pořadí autorů s nejvyšším počtem otištěných příspěvků (20 příspěvků a více)
Obr. 3. Pořadí autorů s nejvyšším počtem otištěných příspěvků (20 příspěvků a více)

Směřování Listů

Úvodník Proč nesmíme mlčet? vyjádřil hned v první čísle prvního ročníku odhodlání časopisu navazovat „na činnost a tradice nejen Literárních listů, ale i Reportéra, Politiky, Kulturného života, Smeny, Zítřka a dalších českých a slovenských novin a časopisů, které byly okupačním režimem dočasně odsouzeny k mlčení“. „Tím je dána,“ jak pravil úvodník, „i základní ideová náplň našeho časopisu: navazovat na myšlenky demokratického socialismu z r. 1968 a současně být tlumočníkem odporu našeho lidu proti okupaci a tzv. normalizaci…“

Již v prvních větách lze však pozorovat odhodlání, které postupem času nabude vrchu: „Jestliže na jedné straně chceme navázat na myšlenkové bohatství všech dokumentů a diskusí z období ,pražského jara‘, pak na druhé straně nechceme a nemůžeme ustrnout pouze na tom, co bylo řečeno a vykonáno v polednovém období r. 1968. Vývoj se totiž nikdy nevrací zpátky a kromě toho naše národy prodělaly okupací trpkou novou zkušenost, která se musí promítnout do našeho uvažování o budoucnosti naší země.“

Z úvodníku je také patrné, že redakce nehodlá propadat dogmatismu a že bude na­opak zveřejňovat i protichůdné názory bez jakéhokoliv známkování.

Počáteční orientace Listů byla v dané si­tua­ci zcela přirozená. V mezinárodně politických kruzích vzbudila okupace Československa pohoršení, pozdvižení varovného prstu, ale nic více. Kosyginova výhrůžka nebezpečím třetí světové války v napjatých poměrech dlouhodobé války studené se asi neminula účinkem. Dynamika vnitropolitického vývoje v období Pražského jara směřovala neodvratně k plné demokracii, ve které bylo možné očekávat hluboké společenské zvraty, o nichž ani sami reformátoři neměli přesnější představu, nýbrž snad pouze předtuchu. V jednom mělo sovětské politbyro nepochybně pravdu: tento nebezpečný vývoj – nebezpečný do všech stran, neboť ohrožoval i úzkostlivě udržovanou křehkou rovnováhu sil v mezinárodních vztazích – bylo možné zastavit pouze rázným vojenským ­zásahem.

Šířku záběru komentářů, analýz a úvah devatenácti ročníků lze sotva směstnat do jednoho článku. Komplexní pohled může poskytnout až chystaná studie. Dosavadní výsledky obsahové analýzy však opravňují k závěru, že Listy po celou dobu svého exilového působení poskytovaly – v souladu s úvodním odhodláním redakce nepropadat dogmatismu a „zveřejňovat i protichůdné názory bez jakéhokoliv známkování“ – prostor k tříbení názorů, ať už to bylo v otázkách hodnocení reformního hnutí, pojetí demokratického socialismu, oprávněnosti a poslání exilu, zajištění míru a bezpečnosti v Evropě…

Rozhodující přínos Listů spočíval především v soustavném kritickém odhalování činů „normalizačního“ režimu, k němuž významně přispívala jednak dokonalá znalost poměrů a jednak úzké spojení s domovem, kde se redakce mohla opírat o zasvěcené autorské zázemí.

Když dnes s odstupem třiceti pěti let začne čtenář pročítat Listy, dostane pocit, že prožívá kroniku dění. Je to kronika živá a inspirativní, i když někdy zaškobrtne o iluze a nepřesnosti.

Vnitropolitický vývoj je zde zaznamenáván se střízlivou jasnozřivostí a beze zbytku. Třeba již ve třetím čísle prvního ročníku odhadne A. J. Liehm ve svém komentáři předvídavě dočasnost okupace i ztroskotání komunistické strany:

„…Češi ani Slováci nikdy nezapomenou na to, co bylo v roce 1968 a po něm. A až se jednou stalinský systém s hanbou rozpadne – a to nebude trvat tak dlouho, jak se některým dnes zdá – bude těžko rozlišovat mezi komunistickou stranou a těmi, jež stokrát prokleli… Že bylo půl milionu komunistů, kteří vsadili celou svou existenci, aby vrátili svému lidu právo na důstojný život samosprávných svrchovaných lidí? To nikdo nepopírá, a bylo by jich pravděpodobně o milion více, kdyby byli zvítězili. Ale ani oni, ani nikdo jiný už nemůže vrátit Komunistické straně Československa, o co ji definitivně připravil stalinský či brežněvovský Sovětský svaz…“

V posledním čísle téhož prvního ročníku Ivan Sviták – v tom čase, tak jako jiní, stále ještě pevně věřící v budoucnost demokratického socialismu – svým břitkým perem připomíná:

„…Kdyby byla přijata détente SSSR–USA, pak ve všech východoevropských zemích zkrachuje sovětský komunismus ihned, jakmile tanky odjedou, program strukturálních změn znovu oživne a demokratický socialismus bude mít příležitost. Ve vzduchu bude revoluční změna, na kterou už nestačí dubčekovský revisionismus, a kterou mohou vést jen lidé, chápající ráz změn a konfliktů industriálních zemí. Pozor, to už nebude intelektuální hra, v níž spisovatelé zajiskří intelekty, to budou stávky, protesty a demonstrace za základní lidská práva, svobodu a chleba, nikoli za národní komunismus nebo zrušení censury…

Vizionáři budoucnosti mohou být buď blázni, věřící své intuici, nebo skalní racionalisté a empirikové, kteří chápou pohyb dějin a důvěřují vědě s toutéž jistotou, s níž geolog mapuje risikové prostory zemětřesení. Zdá se mi nesporné, že takovéto zemětřesení má Východní Evropa – a asi i Západní Evropa – před sebou, a že se dožijeme pronikavých proměn ještě v tomto století, protože explosivní síla techniky a lidského intelektu nesnese trvale institucionalizovaný despotismus nikdy a nikde. A pokud pojem zemětřesení v sobě zahrnuje zkázu kurníku‘, jak řekl Marx, můžeme si být jisti, že Husákův kurník se propadne do dějin. Nežli se tak stane, musíme mluvit pravdu, důvěřovat možnostem socialistické revoluce a být skeptičtí k sebeklamům.“ (zvýraznil I. S.)

Kritika československých poměrů a politiky „normalizátorů“ – od autorů z exilu či z domova – byla v Listech vždy přímočará a nesmlouvavá. Psali Šamalík, Štern, Pelikán, Dalimil-Liehm, Goldstücker, Mlynář, Hejzlar, Dienstbier, Pokštefl, Glebněr čili Vančura, A. Müller, Ota Šik, Jiří Ruml, Čestmír Císař, Miro Kusý, Šiklová, záhadná dvojice Prošek a Žemla, za níž se jeden čas skrýval Vilém Prečan, Janýr, Mencl a hojně a často i Šimečka… Nemohu všechny vyjmenovat, nechť mi Eduard Novák, Rudolf Slánský, Dagmar Vaněčková, Zdeněk Jičínský, František Janouch a mnozí další odpustí. Všichni jsou v chystané analýze pečlivě zaznamenáni, i z jedné strany na jinou poletující Luděk Pachman, i vždy sršatý Jiří Lederer.

Realita mezinárodního politického dění byla v Listech komentována soustavně a většinou bez pověr a iluzí. Časopis zevrubně informoval o polských událostech, jimž věnoval – po zásluze – mimořádnou pozornost, dokonce i zvláštním vydáním a hojnými statěmi význačných polských publicistů, mimo jiné A. Michnika, J. Kuroně a dalších. Listy zaznamenávaly proměny v mocenské sféře Sovětského svazu, zejména pak intenzivně v pozdějších letech s nástupem Gorbačova. Perestrojka a glasnosť byly chváleny, ale Zdeněk Mlynář klidně a bez skrupulí, jak bylo vždy jeho zvykem, vyčte svému někdejšímu spolužákovi, jehož nástup předtím uvítal – že se octl v Brežněvově objetí. O poměrech v SSSR a v jeho bloku vypovídali kromě Mlynáře a již jmenovaných autorů Michal Reiman, Lubomír Sochor, Milan Hübl a nejednou i ruští autoři. V Číně měly Listy po několik let jakéhosi svého dopisovatele v Karlu Kovandovi, avšak situací v Číně se zabývali i jiní autoři, její ekonomickou ­problematiku například zevrubně rozebral Jiří Kosta.

Kosta ostatně tvořil spolu s Otou Šikem, Zdislavem Šulcem, Rudolfem Zukalem, Jiřím Slámou a Radoslavem Seluckým skupinu kmenových autorů Listů, kteří se v časopise zabývali ekonomikou a analýzou československé ekonomiky zvláště, pro jejíž pozdější směřování přinášeli – zejména v letech bezprostředně před listopadem 1989 – mimořádně zajímavé koncepční podněty.

Listy v různých obdobích v různé míře informovaly o ohlasech, které v zahraničí vyvolávaly události v Československu. V dvou prvních ročnících, a pak také při desátém a dvacátém výročí srpnové vojenské intervence 1968, to byly především komentáře a stanoviska odsuzující okupaci. Stanoviska komunistických a vůbec levicových stran i vyjádření významných osobností byla publikačně zvýrazněna v souladu s redakčním záměrem systematicky připomínat rozpor mezi sovětskou imperiální doktrínou a postojem velké části levicových politických sil ve světě.

Klíčovou roli sehrály ovšem Listy v ne­umdlévajícím odhalování represivních akcí mocenského aparátu v okupovaném Československu. Od počátku informovaly o politických procesech, o čistkách, o policejní zvůli, o šikanování občanů, o řádění režimu v oblasti vědy a kultury…

Charta 77 byla v Listech uveřejněna hned v prvním čísle ročníku 1977 a následně Listy přinesly prakticky všechny dokumenty Charty 77 a VONS, většinou v úplnosti. Listy publikovaly i všechny dokumenty Charty 77 k řešení závažných společenských problémů, referovaly o vzájemných vztazích a stanoviscích Charty 77 k mírovému hnutí, o její spolupráci s polským KOR atd. Zároveň na stránkách Listů probíhaly i diskuse a polemiky o činnosti Charty 77 a VONS, o jejich poslání a účelnosti, nejednou i velmi kritické. Tak například katolický kněz Josef Zvěřina hájil účast exkomunistů v chartistickém hnutí proti ojedinělým, ale sveřepým výpadům (Listy č. 1, 1980), Petr Pithart se skepticky vyslovil o účinnosti a účelnosti působení VONS (Listy č. 2, 1980), skupina historiků-chartistů odmítla dokument Charty č. 11/84 „Právo na dějiny“ (Listy č.5, 1984), evangeličtí duchovní Miloš Rejchrt a Jan Dus protestovali proti pasáži v usnesení fóra Charty 77 ze 14. května 1988 a Václav Havel jim smířlivě jejich protest vyvracel (Listy č. 5, 1988) apod.

V třinácti ročnících 1977 až 1989 uveřejnily Listy celkem 453 příspěvky z prostředí Charty 77 a VONS – bez rozdílu formy a obsahu – na 610 tiskových stranách. Vyjádřeno v procentním poměru představuje tento podíl – bez přihlédnutí k literárním letním číslům – téměř 13 % z počtu otištěných příspěvků a více než 10 % stránkového rozsahu.

Když už se v letech 1988 a 1989 na obzoru začal rýsovat konec sovětského impéria a změny v SSSR samotném byly už zřejmě nezadržitelné a když paralelně s tím moc místodržících a domácích gubernátorů v zemích bloku ochabovala, objevila se řada nových občanských iniciativ, k nimž se začala přimykat i dosud dřímající „šedá zóna“. Ani v tomto případě Listy nikoho nemoralizovaly a plnily nezaujatě svou informační povinnost, kterou si daly při svém zrodu do vínku. Přišla Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskou svobodu, Nezávislé mírové sdružení, Obroda… Všem se dostalo v Listech místo. Výzvu Několik vět doprovázel v listech seznam signatářů, včetně jmen umělců známých z normalizačních televizních seriálů i těch, jimž kdysi ujelo pero při podpisu anticharty.

Publicistika, kultura, umění

Listy zdaleka nebyly jen časopisem výlučně politickým. Publicistika více méně nadčasová, zahrnující filozofická pojednání o stavu společnosti, úvahy o povaze totalitních ideologií, o socialismu či reálsocialismu až k pojednáním o vlasti a národu, o atomových zbraních, o křesťanství a marxismu, měla v Listech velký prostor. Sociologické analýzy byly nejčastěji spjaty s palčivými otázkami československé společnosti, ale i zde byla témata pestrá, například úvahy o morálce, o náboženství, o porodnosti, o věznění, o strachu ve společnosti i celkové rozbory sociologické.

Do diskuse o potřebnosti národa zasáhli například František Horčička, Jiří Kantůrek, Petr Pithart, Eduard Goldstücker. O povaze socialismu polemizovali a nad jeho existujícími formami a perspektivami se zamýšleli Miroslav Kusý, Jan Štern (Bohemicus), Milan Šimečka, Michal Reiman, A. J. Liehm, Vladimír Gašpar, Jaroslav Mezník, Karel Oswald, Zdislav Šulc, Libuše Šilhánová… Úvahy o křesťanství a socialismu publikovali v Listech mimo jiné Jan Trefulka a Petr Uhl. O sociopatologii československé společnosti diskutovali Anonymus Pragensis a Bohemicus, tj. Eduard Novák a Jan Štern. Mezi četnými příspěvky Milana Šimečky byly i eseje o strachu ve společnosti a o věznění, Jiřina Šiklová varovala před mýty o porodnosti v Československu. Všechny ty úvahy i mnohé další stojí i dnes – a možná právě dnes – nepochybně za přečtení. To platí i o statích Václava Havla, které Listy otiskly, například o jeho dopisu Husákovi z 8. dubna 1975, o jeho esejích Přemýšlení o Františkovi K., Politika a svědomí či Anatomie jedné zdrženlivosti, s níž ostatně polemizovali Adolf Müller i Jiří Vančura.

Mimořádné místo zaujímala v Listech publicistika kulturní a literárně kritická. Významnou měrou tu zasáhl Josef Škvorecký svými velmi důkladnými a citlivými analýzami literárního dění v Československu, vynikajícími a břitkými polemikami s Literárním měsíčníkem či s proslulým Janem Klimentem, literárními rozbory románů Vladimíra Párala, chápavou a obrannou analýzou díla Ladislava Fuchse, úvahami nad svobodou tvorby zejména spisovatele v exilu i mnoha dalšími příspěvky.

Kulturní politika byla v Listech také jednou z domén A. J. Liehma. Liehm je autor renesanční a jeho talent je mnohostranný. Exceluje v politických komentářích i v úvahách kulturně politických a literárních a navíc – jak prokazuje Čtení na léto, 150 000 slov a Lettre internationale – je i znamenitým editorem. Zvládá brilantně umění rozhovoru, jak o tom svědčí mnohé rozhovory, kterými obohatil časopis Listy a které jsou dodnes svěžím svědectvím doby. Připomeňme alespoň jeho shakespearovské uvažování s Janem Kottem, rozpravu s Viktorem Někrasovem, rozhovory s Evaldem Schormem, s Romanem Jakobsonem, s Egonem Hostovským, s Tadeuszem Konwickým a zejména i neopominutelný „Rozhovor s Jiřím Vos­kovcem o čemkoliv“. Za přečtení i dnes – vím, opakuji se, ale tak to je – stojí rovněž jeho literárně kritické eseje a úvahy, například „Hrst literárních poznámek, informací a ovšem Mirákl“ (Listy č. 4, 1974), „Milan Kundera, český spisovatel“ (Listy č. 3–4, 1977) atd.

Jak tak teď píšu, čas se krátí a stránky přibývají. Už vidím, jak se redaktoři hroutí… Ale řekněte! Mohu opomenout vynikající recenze a úvahy Milana Jungmanna, literární úvahy Františka Kautmana, eseje a literárně historická zamyšlení Evy Kantůrkové, životní výpovědi Vlasty Chramostové anebo – abych nabral z jiného soudku – třeba poutavou reportáž Pavla Kohouta, když provázel Jiřího Pelikána v jeho italské předvolební kampani až do jeho brilantního opětovného zvolení poslancem Evropského parlamentu? Budu muset, ale činím tak nerad, velice nerad. Mám však útěchu: až odevzdám studii o časopise Listy – a už se chýlím k závěru – bude tam všechno o všech a do podrobnosti.

Obraty a konstanty

Shrnuto a sečteno, co lze říci o směřování Listů? A kam vyústilo?

V některých základních principech byla orientace Listů neměnná. Vždy a za všech okolností považovaly za svůj prvořadý úkol podílet se na zápase o obnovení státní suverenity Československa. Časopis také po dvě desetiletí úspěšně plnil své předsevzetí a přispíval k tomu, že nebyl umlčen odpor československé veřejnosti proti normalizačnímu režimu.

Skupina Listy, sdružená okolo časopisu, ve své většině neopustila s přibývajícími lety víru v demokratický socialismus, ale důraz na pluralitní demokracii v Listech, jako conditio sine qua non budoucího společenského uspořádání, naprosto převážil. V posledních dvou ročnících, v letech dramatických politických otřesů 1988 a 1989, tato tendence ještě zesílila a projevovala se stále s větší naléhavostí.

Listy rozhodně uvítaly manifest Hnutí za občanskou svobodu Demokracii pro všechny. V únorovém čísle 1989 přetiskly na první straně ze samizdatových Lidových novin úvodník Václava Havla „Vyložené karty“ a zároveň i úvodník Jiřího Pelikána „Nadějný rok?“. Pelikán k Havlovu úvodníku poznamenává, že „těžko může někdo jiný tak vystihnout dilema, před kterým stojí naše společnost“. Z obou textů vyplývá zásadní shoda v otázce pluralismu, tedy názoru – jak píše Havel odvolávaje se na manifest Hnutí za občanskou svobodu – „že žádná ideologie, doktrína či politická síla nesmí být předem a natrvalo, tj. zákonem, nadřazena jiným a že o politickou moc se mohou stejným právem ucházet všichni“.

Ve svém posledním „římském“ ročníku zaznamenávají Listy – pokud to vůbec u dvouměsíčníku je možné – zrychlující se spád dějin. Přinášejí informace o dvou rezolucích Evropského parlamentu – poslanec Italské socialistické strany Jiří Pelikán v tom není zcela bez viny: o lednové, odsuzující brutální zásah československé policie proti občanům, kteří chtěli uctít památku Jana Palacha, a vzápětí o jednomyslně schválené březnové rezoluci všech politických skupin, požadující svobodu pro Václava Havla a ostatní politické vězně v Československu.

V srpnovém, 4. čísle otiskují Listy na prvé straně manifest Několik vět, který, jak ve svém úvodníku „Nové naděje, ale bez iluzí“ říká Jiří Pelikán „…formuluje konkrétní požadavky, jež jsou nutné k zásadní změně společenského klimatu v naší zemi…“ Počátkem září píše již nový úvodník o velkém průlomu, k němuž došlo v Polsku ustavením nové vlády s předsedou Tadeuszem Mazo­wieckým, katolickým intelektuálem a jedním z duchovních vůdců Solidarity. V Praze jakoby se nic nehýbalo, ale 5. říjnové číslo přináší informace dříve nemyslitelné: například že Izvestija, deník sovětské vlády, uveřejnil dopis československého ekonoma Jiřího Slámy z exilu v Mnichově i dopis prof. dr. Jiřího Hájka a že jeho redakce pozvala do Moskvy Jiřího Hanzelku, aby s ním udělala interview; například povídání Pavla Kohouta, jak byl se svou ženou v srpnu 1989 uvítán v Maďarsku a o několik stránek dále text interview, který Zdeněk Mlynář poskytl v témže čase maďarské televizi…

Konečně! Z titulku úvodníku Jiřího Pelikána v 6. čísle ročníku 1989 nevyzařuje – jak by se mohlo zdát – úleva, že už je po všem, nýbrž osvobozující pocit, že všechno může konečně začít: „Stalo se,“ píše Pelikán, „co jsme si desítky let přáli a o čem jsme snili, ale o čem jsme nikdy nevěděli, kdy to nastane: probuzení občanské společnosti, konec monopolu moci komunistické strany a tím i totalitarismu, otevření cesty k demokracii a pluralitě, a tudíž rozhodný krok ke sjednocení Evropy…“

K tomuto „návratu do dějin“, jak svůj komentář v tomtéž čísle nazval Dalimil – A. J. Liehm, Listy za dobu svého devatenáctiletého „římského“ působení nepochybně přispěly. Dvacátým ročníkem se vrátily do Československa, aby se jako nezávislý dvouměsíčník podílely na nových zápasech.

Dušan Havlíček

Obsah Listů 1/2005


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.