Petr Borkovec

Henriettenplatz

To malé náměstí v Berlíně začínalo nízkými platany ve čtvercích hlíny a drobným nedorozuměním. Poprchávalo. Kryté venkovní stolky zmrzlinářství byly z umělé kameniny, která působila zmoklým dojmem. Naneštěstí si toho všiml zrovna v okamžiku, kdy lovil bůhvíco v aktovce a servírka se blížila s objednaným espressem. Jazykem, který mu dělal potíže, se ho zeptala, zda si snad přeje rovnou platit – a on, dokonale zmaten kombinací otázky, jejíž význam spíš tušil, a vody, do níž pokládala šalek, v níž mu posmutněle plavaly cigarety a zapalovač, přikývl. Tak se stalo, že namísto plánovaných dvou káv vypil jen jednu a zahanbeně se zvedl. Večer před spaním si vzpomněl na malý omyl obklopený zmrzlinářstvím Hennig’s, taneční školou Traumtänzer, kolonádou autobusové zastávky a neduživými platany v hliněných čtvercích obšitých dlažebními kostkami.

Nové ráno slibně proměnilo osobu. Zmoklá skvrna ze včerejška nabrala o něco pevnější kontury a já obcházel kašnu uprostřed Henriettenplatzu. Ta půlka hlavy pochmurného vodního boha měla v úmyslu buď vynořit se z vln, nebo se na delší dobu vrátit ke dnu. Jak se na starého Nérea (možná to byl Poseidón) slušelo, výraz jeho mohutných očí k tomu nic neříkal. Vlasy mu proplétal tučný had, zelená čára ponoru se zařezávala pod kořen nosu. z čela trčely býčí růžky i křídla, dvě šňůry tryskající vody se podobaly splihlým tykadlům. Odzadu vypadal jako útes. Pod ním se potloukala, kopyta ve vodě, klisna nějaké nepořádné Néreovny. Kašna v každém případě nevěstila místu nic dobrého. Pokud se bůh vynoří, jeho ramena vyrvou z kořenů řadu platanů, vynesou do výše skleněnou verandu toho vyhlášeného zmrzlinářství i okenní tabule tanzschule s řádkou pohupujících se párů, které vypadají jako vystřižené z tenkého černého papíru – a celé náměstí lehce promění v hromadu sutin.

Ještě ale zbývalo trochu času. v Hennig’s Eis – už se setmělo – zářila barevná stínítka žárovek a svíček, a tři větráky, vrtule tří neviditelných helikoptér, s nimi zmítaly ze strany na stranu. Na dně litinových slují zmrzlinových míchaček se dělo něco podobného. Ve vlnách barevné trávy vzdorovali tři čtyři hosté – na vrstvě netečného skla, za nímž jako nekonečné hejno elektrizujících ryb plula auta a autobusy (jeden se zrovna zastavil a lačně nasával vzduch do žaber), pozorovali pestré lemy svých stolků a na nich vlastní odseknuté hlavy. Hra odrazů stvořila řadu bláznivých akvárii, plazící se do tmy. Anebo jinak: hlavy i odrazy hlav na náměstí potřásaly třpytivými pestrobarevnými parukami a exteriér byl prostřílený miniaturními dětskými koutky (v Berlíně jsou v každé druhé kavárně), které volně vířily nad koncem bulváru. Opatrně jsem si objednal další kávu. „Promiňte, už zavíráme.“ a jako potvrzení jejích slov (krásná, divoce, ale pečlivě oblečená, jakoby z jiného materiálu než všechno okolo), jako stvrzení celého místa jsem uviděl leporelo vyšisovaných světelných plakátů za jejími zády.

Na zadním plánu z bílých kachlíčků se pod nápisy Orangen Flip, Blue Moon, Hausbecher, Lotos Becher, Lemon Schale namísto zmrzlinových pohárů, které tam snad kdysi žily, svíjely smotky bleděmodrého prachu, zbytky okrajů mořských vln, spirály suchých ovocných slupek. Anebo skrumáže bledých střepů, zamrzlá okna cizích ložnic. Nebo to byla podlaha zapadlého holičství, kam se svými plnovousy chodí jenom starci z přilehlých ulic.

A zatímco mě vlak odvážel z poloprázdného Ostbanhofu, někdo ve zmrzlinářství na Henriettenplatzu platil citronový koláč a tři kávy.

Berlín, 16. ledna 2005

Petr Borkovec

Obsah Listů 1/2005