Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 1 > Archiv > Jaroslav Bouček: Z dopisů Vojtěcha Preissiga

Jaroslav Bouček

Z dopisů Vojtěcha Preissiga

Vojtěch Preissig se narodil 31. července 1873 v Bílině v rodině důlního inženýra. Vystudoval v Praze na Uměleckoprůmyslové škole učitelské kreslení a působil v ateliéru dekorativní architektury Bedřicha Ohmana. Na radu Luďka Marolda se roku 1897 vydal do Paříže, kde krátce působil v ateliéru Alfonse Muchy. Později si zařídil vlastní grafickou dílnu a přispíval do uměleckých časopisů jako L’assiette du beurre, kde publikoval své sociální cykly František Kubka, a L’art decoratif. v roce 1903 se vrátil do Prahy, od roku 1905 vedl ateliér, ze kterého vyšly tisky daleko přesahující úroveň tehdejší české grafiky. Preissigovy myšlenky o společenském poslání umění se nejvíce naplnily spoluprací na ­vydání Slezských písní (1909) P. Bezruče, s nímž ho spojilo osobní přátelství. Jednotlivá ocenění Preissigovy tvorby nezměnila však neutěšenou situaci jeho ateliéru, který po ­obchodním neúspěchu s cyklem Slovácko u F. Topiče přišel do dražby.

Proto v roce 1910 Preissig odejel do Spojených států. Zároveň se Preissig plně zapojil do československého odboje v Americe. Svou knihovnu (v ceně 1100 tehdejších dolarů) nabídl antikvářům, aby se mohl přestěhovat do Francie a tam vést frontové tiskové středisko. Byl však pověřen prací důvěrníka Odbočky Československé národní rady v Americe a Československého výboru, řídícího střediska pro nábor dobrovolníků do armády, v Bostonu a do Francie odjel sochař František Mička. v rámci této své činnosti Preissig vytvořil mj. ti­tulní list alb Čeští umělci v Americe svému národu a Za českou samostatnost (1916), graficky upravil časopis Revoluční výzva (1916) a propagační publikace The Heart of Europe (1917) a Across Siberia (1918). Ve své činnosti se setkal s M. R. Štefánikem, T. G. Ma­sarykem, Eduardem a Vojtou Benešovými.

Pro nábor do armády vytvořil Preissig sérii agitačních plakátů a již dříve řadu náborových plakátů pro armádu Spojených států. Jejich vydání zapadlo do doby zájmu americké veřejnosti o sibiřské tažení čs. legií a o příjezd T. G. Masaryka do USA. Plakáty, u nás později z uměleckého hlediska nepříliš oceňované, dokázaly vyjít vstříc dobovému americkému vkusu názorností a reklamním charakterem. Žádosti o zaslání plakátů přicházely nejen z celých Spojených států, ale i ze zahraničí. Článek s reprodukcemi plakátů se objevil ke konci roku 1918 v kubánském časopise El Figaro.

Ve VHA, ve fondu Odbočky Československé národní rady v Americe (OČSNR-USA) se dochovala obsáhlá Preissigova korespondence s místopředsedou Odbočky Karlem Perglerem a s pracovníky její vojenské kanceláře kpt. Zdeňkem Fierlingerem a Františkem Ko­peckým. z tohoto fondu vybíráme ukázky. Korespondence zachycuje ideové, výtvarné i finanční problémy, ale je i zajímavým svědectvím o celé československé zahraniční akci.

Po první světové války zůstal Preissig v Americe, kde se mu největšího uměleckého zadostiučinění v jeho životě dostalo roku 1923 na velké výstavě v Bostonu; byla ­nadšeně přijata. Nicméně ve druhé polovině dvacátých let zájem o Preissigovu tvorbu v důsledku měnícího se komerčního vkusu a velké hospodářské krize opadl.

Roku 1930 se vrátil Československa, kde jeho práce narazila na podobné neporozumění, jaké stihlo Muchovu závěrečnou Slovanskou epopej. Česká grafika třicátých let byla již určena principy konstruktivismu a funkcio­nalismu a Preissigova secesní tvorba byla odmítnuta jako příliš americká, jinými slovy zastaralá. Retrospektivní výstava upořádána v roce 1933 uměleckým svazem Hollar a Památníkem osvobození k 60. narozeninám umělce se minula účinkem. Nabídku práce pro Baťovy podniky Preissig odmítl kvůli nepřijatelným podmínkám. Podpora ze strany státu či mecenáše, továrníka Jindřicha Waldese, kterou dostal místo skutečné pracovní příležitosti, vedla k pasivitě a rezignaci. Bylo jen slušnější formou zajištění na stáří, že byl přijat jako umělecký poradce Památníku osvobození, kde uplatnil malou část talentu.

Do nové politické aktivity jej vrhlo ohrožení Československa r. 1938. v dopise z 31. července 1938 o tom poznamenal: „Mám za to, že je čas, aby promluvil lid, prostý lid i ty kruhy, které národ kulturně representují, ale nejsou ,rozhodujícími činiteli‘. Tito činitelé ztratili důvěru svého lidu, jemuž sami dost nedůvěřovali, a prostě nesmějí jít dále slabošskou cestou ,ústupků a obětí‘, z nichž odpůrcům ještě hůře narostl hitlerovský hřeben, cestou jež vede stát a národ k záhubě (vzdor dušování, že ,jednota a svrchovanost státu‘ nebudou dotčeny), cestou osudně odchylnou od správně udané linie 21. května. a není čas zjišťovat a soudit, zbloudili-li setrvačností starých vnitřních, stranicky politických kalkulací více než vinou cizího vypočítavého nátlaku, jemuž jistě příliš chvatně a úslužně podlehli. Zkrátka pracuje se na zachránění zahazované národní cti a v této práci jsem nyní utopen a je utopeno všechno, co bylo osobním zájmem.“

Ještě v podmínkách pomnichovského režimu, v lednu a únoru, sepsal a na svém grafickém lisu vytiskl dva letáky k politické situaci. Nacistická okupace znamenala vstup do druhého, tentokrát domácího odboje. Byl gra­fikem, redaktorem, tiskařem i kolpor­térem ­ilegálního časopisu v boj, který vydávala a distribuovala jeho dcera, novinářka Irena (Inka) Bernášková. K obnově Československa směřovala i další grafická tvorba: v září 1940 navrhl novou československou známku, na níž český lev drtí hákový kříž.

Preissig byl 21. září 1940 s dalšími členy rodiny zatčen. Osmnáct měsíců byl vězněn na Pankráci, v Golnově a v Drážďanech a konečně odsouzen na tři roky do věznice v Bayreuthu. Tam jej v září 1942 zastihla zpráva, že jeho dcera byla 26. srpna 1942 v Berlíně-Plötzensee popravena. Preissig ani tehdy neklesal na mysli a domů napsal: „…nesmíme truchlit, nýbrž věrně vzpomínat a vésti si tak, aby oběť Ireny nebyla marná“. Po vypršení trestu byl převezen do Prahy, šest měsíců nadále vězněn a pak poslán do koncentračního tábora v Dachau, kde měl být jako ­nemocný a práce neschopný popraven. Přátelům-spoluvězňům se dařilo popravu od­dalovat, a tak Vojtěch Preissig zemřel v Dachau na skvrnitý tyfus 11. června 1944 ve věku 71 let.

Velký zájem o secesní umění v posledních letech směřoval nejvíce k hlavnímu protagonistovi secesní tvorby u nás, Alfonsu Muchovi; Vojtěch Preissig zůstal daleko ve jeho stínu. (O pražské výstavě Vojtěcha Preissiga píšeme v rubrice Galerie; red.)

1.

Drahý pane Perglere,
přítel Mička už asi odjel. Lituji, že jsem mu posledně psal formou, z níž mohl usoudit, jako bych klesal na mysli pro zřejmě zvolný a ne­uspokující pokrok vojenské akce. Já nezahazuji tak snadno „flintu do žita“. Ale jsem rád, že mohu z jeho odpovědi vyčíst, že jsem mu nevzal víru ve vítězství našeho hnutí a že jsem mu nezkazil náladu na obtížnou cestu. Já ovšem nikdy nemíním nikoho srážet, dívám se na nezdar nebo chyby jen proto zblízka, abych nalezl, jak věci napravit nebo zachránit. Že až dosud nás především Sokolové zklamali, nemusíme si tajit. v čem to vězí? Myslím, že hlavně v nich samých: nepochopení sokolské myšlenky, pak vlastenecké, demokratické, socialistické fangličkování atd. Proti tomu tak máme málo schopných, zkušených a rozvážných pracovníků lidových, mašinerie akce je ještě tak nedokonalá, většinou jen improvizovaná a nesehraná, že se propásnou psychologické okamžiky, nepoužije se příznivé nálady a zklame dobrá vůle a ochota. Já pozoruji, že účinnost Manifestu už vyvanula. Mička píše, že je třeba apelovat na svědomí a český cit lidu. v našem případu, v Bostonu, ta formule propadla docela, já s sebou jako agitátor, ale pak proč je mi taková úloha dávána? Tolik bych prosil, abych byl postaven k něčemu, co dovedu dělat nebo aspoň co bych nemohl zkazit. Teď ve svém oboru nezahálím chvilku a nešetřím sil a zdraví – ale mnohé z toho, co dělám, se ukáže neužitečným, nevhodným a tedy zbytečným plýtváním všeho. Jiná Mičkova myšlenka se zdá dobrou. Totiž poslat sem co nejdříve výbor z našich dobrovolníků z francouzské fronty, několik inteligentních „veteránů“. Já bych si dovolil dodat, aby přijeli a zde všude vystupovali ve svých uniformách, aby to byli muži z lidu, bystří a přímí, ale prostí.

Pokud jde o náš okres a našich sedm zanesených dobrovolníků, prosím Vás, možno-li Vám při velké Vaší zaměstnanosti, abyste laskavě přihlédl, aby vyřízení jejich přihlášek bylo pokud možno urychleno a aby byli povoláni k prohlídce. Nejen pro jistou netrpělivost a možné ochabnutí v odhodlání dobrovolníků samých, ale i pro zpětný účinek na ostatní osadu, která z průtahů usuzuje na nečinnost ve vedení akce a připíná na to nové záminky a výmluvy pro svoji lhostejnost a nevážnost k životním zájmům vlastního národa.

V brzku Vám pošlu nějaké afiše, na nichž pracuji.

S přátelským pozdravem

Váš Vojtěch Preissig

28. listop. 1917

40 Eliot St. Jamaica Plain

Boston, Mass.

2.

Milý pane Kopecký,
právě jsem dostal dopis od dobrovolníka Svítila z New Bedfordu. Dobrovolník Walda prý mu řekl, aby mi napsal, že „tu věc odvolává“ a nepojede nikam. On sám pak, protože v pátek u agenta dráhy nemohl jízdní lístek dostat, důvodí se všelijak a že 6. ledna nepojede! a připojuje „já, když to takhle půjde, tak to možná také udělám“, jako Walda – odvolá! Telegrafoval jsem mu, aby vytrval, zašel si pro lístek znova a zítra jel. Ale není to první případ, jež mne dohání k přesvědčení, že jednáme po nejvíce s lidmi, na které jít se slavnostním čestným závazkem je jít jako na hrochy s hrachem a foukadlem. Ve schůzi je plno nadšených řečí (přičtu tu jejich vznětlivost už jen pivu), při proslovu a výzvě se staví do hrdinných póz, ale poněvadž po přihlášce nelze hned vzít každého za límec a s sebou nebo postavit za něho četníka, vyspí se ze všeho šťastně nebo při první příle­žitost zběhne. Takový je to materiál, k zou­fání, chceme-li dále apelovat jen na cit vlastenecký a obětavost pro národ. Pokud do všeho vidím narážím na nedůvěru a malichernou osobní zaujatost, a chyba je, že nevyužitkováváme slabosti, jež nelze ani nevidět, ani zapřít, ani omluvit, ale na jejichž vymýcení není času, jakož na vůbec účinnou výchovu vlasteneckou nyní a zde není pomyšlení. Za přímou odpomoc, v zájmu naší finanční a vojenské akce, bych měl: veřejnější postup (snad teď po vyhlášení války Rakousku je to možné?), pravidelné a obšírné zprávy o něm v denním tisku a týdenní nebo čtrnáctidenní přehledy v letáčcích zdarma rozšiřovaných, brožuru s informacemi pro ty, kteří se hlásí (jak budou zaopatřeni, jaký plat budou mít a že s ním mohou volně disponovat atd. atd. Vše, co pomůže uklidnit nevyhýbatelné, materialistické starosti a hloupé obavy mělkých lidí), pak zprávy od armády z Francie povzbuzující dopisy našich lidí a jímavé fotografie z fronty, soustavně a stále uveřejňované (obrázky třeba ve formě alba ap.), pak misi několika našich veteránů současně lidových prostých řečníků, v uniformách a s všelijakými trofejemi, s fotografiemi a dokumenty, aby rozezněly struny lidských žádostí, chtivosti dobrodružné, sklonu ke rvavosti, touhy po změně atd. (když by krásné, mravné a čestné a národní argumenty nenacházely půdy) a tak získaly potřebné rekruty, a konečně jakousi putující odvodní komisi, vlastně několik komisí, každá s jedním zmíněným veteránem (pro většinu stanic v úloze největších „atrakce“, obávám se, ale nezbytně nutný), aby přihlášku a zápis a vše ostatní provedla na místě a informovala autoritativně každého dobrovolníka o všem podrobně a zvláště (o tom, že musí se ihned připravovat pro cestu do Francie atd.). Vyřízení přihlášek by netrvalo než docela krátce a příčiny a vlivy, které jinak v povrchních a nepevných lidech vždy podrývají až zvrátí první rozhodnutí, by byly po většině pěkně předstiženy. Ovšem nedostatek prostředků by mohl snad znemožnit podobné nějaké vybudování naší vojenské organizace či verbovací organizace, i když je dost dobré vůle a sebezapření a ochotných pracovníků.. Předpokládaje, že denní tisk poskytne zdarma a kdykoliv tolik sloupců, kolik bude třeba, propaganda tiskem po mém skromném náhledu by měla být opatřena patřičným fundem a pak být vedena zkušeným a energickým mužem s jistou pravomocí a dostatečnou volností jednání.

Viděl jsem album p. Vosky s fotografiemi našich hochů na Rusi. To je inspirující, až to vzrušuje. Nedalo by se zkusit jaký účinek by některé ty obrazy měly na lid? a dostal jsem dopisnici od Mičky z Francie. Takové krásné pobídnutí k intenzívnější práci a vše plno radostné naděje (odpočítaje, že je tu i vzývání, abych co nejdříve přijel, neboť by síly mé tam mohli „velmi dobře upotřebit“). Divil bych se, kdyby nebylo podobných vzpomínek posíláno víc a čím dál tím hojněji. Snad by v nich se našla pravá látka pro agitaci. Trochu obyčejného lidského zájmu, nejen samé krasořeči a abstraktní pojmy, a praktické věci raději než citovost. Poněvadž masy, o něž jde, podle mé omezené zkušenosti, postrádají ve značné míře schopnost citu a smysl pro krásu a pravou mravnost – nejsou dost hluboce pro to založeny. Ale rozepisuji se příliš a nesrovnale, ač ne snad docela zbytečně. Myslíte-li, že je v tom všem zrnko něčeho prospěšného, rád bych, abyste o tom s p. Perlerem a s p. Vozkou pohovořili, ač-li Vám všem dovolí pravidelná Vaše zaměstnanost.

S přátelským pozdravem zcela Váš

Vojtěch Preissig

5. ledna 1918

3.

30. ledna 1918

Velectěný pane Preissig,
máme zde v kanceláři několik Vašich návrhů pro plakáty pro propagování našeho náboru. Jak mi p. Kopecký sdělil, jste laskavě ochoten celou práci a výpravu těchto plakátů provést bezplatně, výlohy s tím spojené budou pak obnášet asi 300 s za 1000 exemplářů každého plakátu. Rozhodli jsme se obrátit k Vám s prosbou, by jste laskavě ihned dal do tisku dva z nabízených nám návrhů. Bylo by však lépe, kdyby jste dal natisknout z každého 2000 kusů, tedy celkem 4000 plakátů. Myslíme ovšem, že výrobní cena pak bude značně menší, pro každý exemplář. Nám se nejvíce zamlouvá Váš návrh, kde je znázorněn náš voják rdousící Němce, dále pak návrh představující skupinu praporů československých a spojeneckých, ačkoliv se nám zdá být trochu klidným motivem.

Nadpisy by jsme si přáli asi následující:

Nahoře: Za naši samostatnost!

Dole: Czechoslovaks, join our free colors!

Poslední věta, by po našem náhledu, objasnila americkému lidu věc a působila částečně jako reklama. Prosíme by jste jednal v této záležitosti podle Vašeho uznání. Budete-li potřebovat jistý obnos ihned, poukážeme Vám takový.

Děkujeme Vám předem za Vaši laskavost a zůstáváme

s krajanským pozdravem.

Za voj. odbor Č. S. N. R.

F. (Fierlinger)

4.

Vojenský odbor Č. S. N.. R.

New York

Velectění pánové,
obdržel jsem Váš dopis z 14. února, s čekem na 150 dol., a vracím příslušné stvrzenky podepsané. Nadpis jednoho z plakátů (For a free Bohemia) mohu ještě zaměnit za druhý Vámi navrhovaný: For our Independence! Sám jsem už se sháněl po vhodných slo­venských nápisech, ale nepochodil jsem. v případě, že musíte míti slovenské plakáty současně s českými, upravím onen hned s nápisem: Kdo jste Boží bojovníci, souhlasíte-li. Nahoru bych napsal: Za tu naši Slovenčinu! a dole (na místě: Č. S. Armáda ve Francii) jiné slovenské heslo, jež bych prosil, abyste laskavě sami navrhli. Rovněž stručné anglické nápisy, jednořádkové (ne více než asi 25 písmen), jež bych menším typem ke slovenským nápisům připojil. Tuze nerad Vás s touto žádostí obtěžuji, ale mám za to, že znáte nepoměrně lépe než já, čeho situace vyžaduje a rovněž jste blíže spolehlivým pramenům. Nemusím Vás ujišťovat, že práce s eventuelní korekturou či přeměnou nápisů by mi naprosto nevadila, jde jen o to, že by se tím vydávání plakátů zdržovalo.

Ovšem, kdybyste si přáli jiných námětů pro slovenské plakáty, zašlu Vám nové návrhy. Spoléhám však i tu na Vaši pomoc s hesly, slovenskými i anglickými. Náklad prvního plakátu doufám, že dotisknu před koncem příštího týdne.

Vám zcela oddaný

Vojtěch Preissig

15. února 1918

40 Eliot St. Jamaica Plain

Boston, Mass.

5.

22. března 1918

Pan V. Preissig

Boston

Velectěný pane Preissig!
Obdrželi jsme Vaše dva nové plakáty, ze kterých se nám obzvlášť líbí „Manifest“, který je proveden s neobyčejným vkusem. Též slovácký plakát se nám neobyčejně líbí, ačkoliv zelená postava maďarského žandára v rohu, celý efekt trochu ruší. Pan Getting, který plakát prohlížel, myslí, že by bylo dobré vynechat slovácké vyšívky, které má na kalhotech slovenský voják. Pakli by to bylo možné vynechat výšivky a postavu Maďara, učiňte laskavě tak.

Zasíláme Vám v příloze ček na s 100,00 a prosíme za prominutí, že jsme Vám nepoukázali již dříve žádaný obnos. Následkem provedené reorganizace jednotlivých odborů Odbočky národní rady, nedošly nám dosud subvence, které pravidelně sdružení a liga [České národní sdružení a Slovenská liga] posílají. Čekáme každou chvíli ček od nového finančního výboru a jakmile takový obdržíme, zašleme Vám celý dluhující obnos.

Prosíme ještě jednou za prominutí a znamenáme se, s veškerou úctou

Vojenská kancelář Č. s N. R.

F. (Fierlinger)

6.

Vojenský odbor Č.S.N.R.

New York

Velectění pánové,
přiloženě vracím podepsané stvrzenky. Ohledně změn na slovenském plakátu. Výšivky na kalhotách mohu ještě vynechat, ale Maďara prostě vypustit by znamenalo kompozičně celou věc znehodnotit, porušit rovnováhu ploch a vzít i vlastní smysl pohybu či postoji vojína. Ostatně provedení potřebných oprav by zdrželo tento plakát nejméně o týden, a kromě toho byla by tu ztráta skoro 100 dolarů na materiálu a tiskařské práci, neboť první barva pro celý náklad je už vytlačena.

Urážlivá zelená barva žandarmů přirozeně ponouká k její vypuzení z obrazu a měla tím nepřímo podněcovat odpor k Maďarům. Ale jestli bratři Slováci nechápou význam této barvy ve spojitosti s myšlenkou plakátu – vyhnání Maďarů, utíkající před povstalým Slovenskem představitelé maďarské tyranie a mizící před červenou barvou hor v novém znaku Slovenska, a (z) rámce obrazu unikající zelená dosavadního maďarského znaku t.zv. Horních Uher – nebo je-li tu důvod „neutrality“ k živlu maďarskému v této zemi patrně protežovanému nebo byla-li by obava před výkladem protiitalským, pak myšlenka plakátu nebyla šťastná, a snad by bylo lépe, abych vzdor všemu se pokusil o něco jiného a prostšího, méně alegorického. Ovšem musel bych k tomu míti svůj čas.

V dokonalé úctě a s krajanským pozdravem

Vojtěch Preissig

24. března 1918

40 Eliot St. Jamaica Plain

Boston Mass.

7.

dne 12. dubna 1918

Pan Vojtěch Preissig

40 Eliot St. Jamaica Plains

Boston, Mass.

Mistře!
V příloze zasíláme Vám ček na 758 dolarů na Váš účet za plakáty. Dále přikládáme Váš účet se žádostí, abyste příjem na něm potvrdil, a nám ještě z jedním potvrzeným opisem toho samého zaslal.

Schvalovali bychom ovšem dopisnice podle plakátů odvodních a manifestů, ale bojíme se vydání. Takové dopisnice by měly rozhodný propagační úspěch, kdyby pronikly do všech vrstev našich krajanů. Takové pohlednice by se musily prodávat. Víme ze zkušenosti, že pohlednice se špatně prodávají, a když lidé takové pohlednice koupí, uschovají si je na památku a do veřejnosti nepřijdou. Jediný úspěch pohlednice by mohly mít, kdybychom je dali k použití našich důvěrníků k volnému použití k dopisování s dobrovolníky. Kdyby pohlednice nebyly příliš nákladné, dovolili bychom si Vás provedením obtěžovat. Prosíme o zaslání přibližného nákladu.

Přivezou-li naši hoši z Francie schopný obrázkový propagační materiál, zašleme Vám jej, abyste nám poradil, jak jej nejlépe použít pro naši vojenskou propagandu.

Tisíc výtisků každého plakátu jsme rozdělili mezi naše důvěrníky. Tisíc jsme si nechali zde pro eventuelní potřebu. Je vidět, že plakáty pobouřily celou uměleckou Ameriku. Denně dostáváme desítky dopisů od uměleckých ústavů, muzeí, veřejných knihoven, dočasných a stálých uměleckých výstav, privátních sběratelů atd., atd. Pokud zásoba stačí, vyhovíme každému. Pro manifest jsou lidé nejvíce nadšení.

Doufáme, že příchodem našich emisarů z Francie, počet dobrovolníků rozhodně bude větší. Naše propaganda je dobrá, naši muži jsou nadšení pro naši armádu a stěžují si na naše vojenské výbory, že málo pracují. To je nesporná pravda. v našich výborech jsou většinou vážní pánové, čeští a slovenští předáci a předsedové několika podpůrných spolků.

Tito pánové se bojí nátlaku na muže, aby se hlásili k naší armádě Jsou to většinou obchodníci a bojí se finanční ztráty, kdyby si rozhněvali ženy ve svém okrese. Dále jsou ­členové podpůrných spolků. Podpůrné spolky skoro bez výjimky jsou proti vojenské akci. Odchodem jejich členové přestávají platit příspěvky, a v pádu smrti spolek musí platit pojistné. Je pravda, že některé spolky mají několik set svých členů v různých armádách a kdyby polovina jich měla padnout, spolku hrozí úplný úpadek. Mnoho členů těchto spolků platí příspěvky 20, 25 a více roků a úpadkem spolku by přišli o všechno. To samé platí o našich sokolských jednotách. To je tedy samozřejmé, proč naši lidé jsou na jedné straně plni nadšení, na druhé straně se bojí úspěchu vojenské akce. Jediný plán, který, doufáme, bude úspěšný a který chceme za každou cenu prosadit, je, povolat do Ameriky nejméně 20 našich důstojníků z Francie, kteří budou jezdit od místa k místu, agitovat, bezohledně sbírat dobrovolníky, posílat je do tábora a odtud ihned, jakmile bude místo na lodi, posílat je do Francie. v táboře budou jen proto, aby byli celý den zaměstnáni a aby k nim druzí neměli přístup, kteří je dříve přemlouvali, aby do Francie nejezdili.

Ohledně všeobecné branné povinnosti všech Čechů a Slováků ve Spojených státech byla námi podána rezoluce na chicagské konferenci2 , která bohužel propadla.

S přátelským pozdravem

Za vojenskou kancelář Č.S.N.R.

K. [Kopecký]

8.

Drahý pane Kopecký,

Dovoluji si k Vám tento soukromý dotaz: bylo by možno bez konfliktu s předpisy koupit původní baret dobrovolnický s československým odznakem? Chtěl bych ho pro památku. Snad je to sentimentálnost a v tom případě raději bych pomlčel o všem.

Ale je už jisto, že můj poměr k armádě zůstane papírovým a pomyslným zvláště, když nedávno příroda mi připomněla vady a ne­dostatky, které zřejmě ukazují na stav inva­lidní a nikterak na vojenskou schopnost. ­Nemělo by smyslu, abych v tomto ohledu nevyhnutelnému se vzpíral, odvodní prohlídka by asi krátce odbyla moji loňskou přihlášku a přátelé moji vědí, že už nejsem mladík a život mne všelijak uhnal, že nezamlouvám jen duté vlastenecké gesto a vůbec nemohu být podezírán z touhy blýsknout se na veřejnosti. Pro ty ostatní však z našinců, s nimiž mi bylo se stýkat, musím v zájmu velkého našeho cíle se ztratit z jeviště. Nesmím dát záminku k poťouchlým interpelacím rýpalů, k podvratnému žvanění a klepu, je-li to možno, a ovšem si nepřeji, aby mne mezi sebe řadili ti náhlí revmatikové a pojednou rakem trpící včerejší junáci Sokoli.

Proto jsem asi před měsícem naznačil, že jsem hotov složit vojenské důvěrnictví. (Vy jistě rozumíte, že tu nerozhoduje osobní rozmrzelost nebo že nechci, pokud na mně jest, zrušení mého slavnostního závazku k armádě, ani že se nevyhýbám jakékoliv práci nebo úkolu, které budou v mých silách).

Pro jiné ještě příčiny se vzdávám naděje, že budu aspoň co divák při triumfálním vstupu našich pluků do Prahy. Čapka prostého československého vojáka je snad věcí pro civilisty nedovolenou, ale i bez odznaku a symbolu, a na vzdálenost, smíme být hrdi na slávu našich zbraní – a snad jsem ani neměl činit hořejší dotaz k Vám?

S přátelským pozdravem

Váš oddaný

Vojtěch Preissig

24. srpna 1918

40 Eliot St. Jamaica Plain

Boston, Mass.

Jaroslav Bouček (1952) je historik. Věnuje se mj. dílu Jana Slavíka, editoval výbor z jeho publicistiky Iluze a skutečnost (Academia 2000).

V tomto čísle: Galerie

Obsah Listů 1/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.