Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 1 > Kultura > Jiří Holý: Vzpomínky bez sebeklamů

Jiří Holý

Vzpomínky bez sebeklamů

Německý publicista a politický historik Sebastian Haffner (1907–1999) českým čtenářům v něčem patrně připomene Ferdinanda Peroutku. Neúplatná kritičnost, esprit spojený s věcností, brilantní psychologická analýza, schopnost provokativní polemiky a především zvláštní noblesa a mravní cit, který umožňuje rozlišovat základní hodnoty – to jsou vlastnosti, které z Haffnera podobně jako z Peroutky činí nepřehlédnutelnou osobnost.

Narodil se jako Raimund Pretzel v dobře situované liberální rodině pruského úředníka, na přání otce vystudoval práva, i když mu byla bližší literatura a umění. Po nástupu Hitlera k moci a po první vlně teroru odmítl kariéru v glajchšaltovaném soudnictví. Živil se jako novinář v módním časopisu a žil se svou přítelkyní, která byla Židovka, v berlínské umělecké kolonii. i když byl spíše konzervativně orientován a nepatřil k těm, kdo byli za nacismu pronásledováni, rozhodl se spolu s přítelkyní, pozdější ženou, opustit Německo a v Británii se angažoval proti hitlerovskému režimu. Jméno Sebastian Haffner si zvolil až v britském exilu (Sebastian podle J. S. Bacha a Haffner podle Mozartovy serenády). Když se po letech k této zkušenosti vracel, připomněl i to, že byl Britům jako emigrant trochu podezřelý: nebyl Žid, socialista ani komunista. Dvakrát se proto ocitl v internačním táboře a až první anglicky vydaná kniha Germany: Jekyll and Hyde (1940) – která nadchla Winstona Churchilla tak, že ji uložil jako povinnou četbu všem ministrům – jej definitivně zbavila všech podezření a zajistila mu proslulost. Podílel se pak na vydávání německého exilového časopisu Zeitung, v němž se marně snažil o integraci různých exilových skupin. Problémy měl i s britskou cenzurou: když v létě 1941 zemřel poslední německý císař Vilém II, reagoval na to Haffner úvodníkem, v němž napsal, že je vlastně škoda německé monarchie, neboť kdyby byla nezanikla, neměli bychom Hitlera ani nacismus. Takový článek cenzura Jeho Veličenstva pochopitelně zakázala. v roce 1942 přešel Haffner do prominentního britského týdeníku Observer, kde pak jako anglicky píšící žurnalista pracoval takřka dvacet let. Do Spolkové republiky se vrátil, nejprve jako dopisovatel Observeru, po rozchodu s ním jako stálý přispěvatel listů Welt a Christ und Welt. Protože si uchovával nezávislost a své vlastní názory, dostával se někdy do potíží s redakční linií svých časopisů. Se zmíněnými konzervativními listy se rozešel, protože šéfredaktoři nechtěli tisknout jeho komentáře kritické vůči známému odpůrci „východní politiky“, bavorskému premiéru Franzi Josefu Straussovi, a tak přešel do Sternu. v rozhovoru s Juttou Krugovou v roce 1989 řekl: „Observer šel hodně doleva a to mi nesedělo. Ve Sternu se později stalo totéž, bylo to ještě grotesknější. Tam jsem byl nejdřív krajní levičák a skončil jsem jako pravičák – a nezměnil jsem se já, změnil se Stern.“ Patřil k iniciátorům vzpoury mladé generace proti zamlžování nacistické minulosti. v roce 1965 ostře reagoval na pokusy kritizovat Willy Brandta za to, že v době nacismu odešel do exilu a že se vrátil do Německa v norské uniformě. „Ať je tomu jak chce, prokázali jsme tj. exulanti lepší politický úsudek, poznali jsme svět, uchovali jsme si nezaujatý vztah ke světu mimo Německo; nemáme co skrývat ani čeho litovat. Viděli jsme, jak Německo vypadá zvnějšku, a můžeme rozeznat, kdy se zase vyšinuje z kolejí a kdy je třeba včas zatáhnout za brzdu. Je to trochu trapné, že to musím tak doslova napsat. Možná bychom si měli vyčítat, že jsme to neřekli dříve. Ale tehdy, po roce 1945, jsme nechtěli lidem, kteří byli na hlavu poraženi a hladověli, dělat kázání. a později byli všichni plní taktu a rádi nechali minulost minulostí. Ale teď vychází najevo, že jsme byli taktní až moc a že minulost není tak minulá, jak se zdálo.“

Haffner vzbuzoval pozornost břitkými analýzami nejnovějších německých a speciálně pruských dějin (mj. sledovaný televizní se­riál, v němž diskutoval s H. Diwaldem o německém nacionalismu a jehož knižní podoba vyšla 1980 pod názvem Dokumenty německého bytí) i biografiemi Churchilla a Hitlera (Poznámky k Hitlerovi, poprvé vydané 1978, dosáhly více než třistatisícového nákladu). Sám se označoval za žurnalistu nebo za žurnalistu, který píše o novějších dějinách. Ještě v stáří se vyjádřil v tom smyslu, že by byl nejraději tím, čím chtěl být na počátku třicátých let: vysokým soudním či ministerským úředníkem, který ve volných chvílích píše romány. v českém překladu z četných Haffnerových knih, které vydal za svého života, vyšly dosud tři: pozdní dílo Od Bismarcka k Hitlerovi v olomoucké Votobii (1995), zmíněná biografie Churchill tamže 1996 a Německá revoluce 1918–1919 v brněnských Books (1998).

Největší rozruch však Haffner paradoxně vzbudil až po své smrti. v roce 2000 totiž vydal jeho syn z otcovy pozůstalosti vzpomínky na dětství a mládí, které vznikly už v roce 1939 v Británii a dosud nebyly publikovány. Tato kniha nazvaná Příběh jednoho Němce. Vzpomínky na léta 1914–1933 je osobnější a emotivnější než autorovy historicko‑politické studie. Stala se bestsellerem, v Německu vyvolala mnoho polemik i obhajob a nedávno (2002) vyšla v českém překladu v nakladatelství Prostor, s předmluvou Jaroslava Šonky a doslovem autorova syna Olivera Pretzela.

V roce 1939 pociťoval Haffner ještě potřebu obhajovat svoje líčení všednodenního dění, jak je prožíval „průměrný produkt německé měšťanské vrstvy vzdělanců“, a polemizovat proti pojetí dějin jako výlučné hry velkých politických osobností. Dnes je takový přístup už běžný a oral history se hřeje na výsluní slávy. To však jistě není ten hlavní důvod, proč Příběh jednoho Němce vzbudil takovou pozornost. Svou roli tu hraje ­především autorova analýza situace, která umožnila vznik a růst nacismu a antisemitismu.

Haffnerovy vzpomínky obsahují v zárodku a v živé podobě osobního vyprávění mnohé z toho, co autor později formuloval v abstraktnějších úvahách o historii a politice. Je to například pro nás Čechy sotva uvěřitelná klukovská „fascinace válečnou hrou“ 1914–1918, která přinášela dobrodružství, dramatické vzepětí, vystupňované emoce, a vzápětí naprosté zřícení tohoto vybájeného světa při potupné kapitulaci Německa v listopadu 1918. Jestliže „na revoluci z roku 1918, která přece nakonec přinesla mír a svobodu, mají skoro všichni Němci jen chmurné vzpomínky“ (s. 37), je to opět ve srovnání s československým říjnem 1918 diametrálně odlišná zkušenost. Tím spíše, že porážka revoluce a krutý způsob odplaty reakce podle Haffnera předznamenaly nacismus. „Freikorpsy, které tehdy Ebert a Noske povolali ke své záchraně, byly dokonce personálně, ale hlavně názorově, chováním a stylem boje přesně takové jako pozdější nacistické úderné oddíly.“ (45)

Druhou klíčová zkušenost představovala děsivá inflace v roce 1923. Podle Haffnera znamenala ztrátu stability, pevných hodnot, tradičních zvyklostí pro celou jednu německou generaci – formoval se cynismus, nihilismus, zásada, že vše může být dovoleno. „Přibližně dvacet ročníků mladých a nejmladších Němců si zvyklo čerpat smysl svého života, veškeré podněty pro silnější emoce, pro lásku a nenávist, radost a smutek, ale i všechny senzace a jakékoliv podráždění nervů takříkajíc zdarma z veřejné sféry – i když to bylo spojeno s chudobou, hladem, smrtí, chaosem a nebezpečím. a teď, když tyhle dodávky najednou ustaly, se lidé cítili bezmocní, zchudlí, oloupení, zklamaní a znudění. (…) Konec veřejného napětí a návrat svobody soukromí tedy nepociťovali jako dar, nýbrž jako loupež. Začali se nudit, napadaly je hloupé myšlenky, reptali – a čekali přímo chtivě na první narušení, první regres nebo incident, aby celou mírovou éru zlikvidovali a odstartovali nové kolektivní dobrodružství.“ (s. 72)

Část generace, k níž se počítal i sám autor, se ovšem naučila žít, vystřízlivěla z laciného opojení válečnými, revolučními a inflačními hrami, stala se osobnostmi – z těch se stali později formovali odpůrci nacistů. Ale většina byla takříkajíc zralá k tomu přijmout nacistickou či podobnou ideologii.

Kromě toho – což je věc i u nás dobře známá – působila tradiční německá, zvlášť pruská loajalita ke státu, jejímž rubem byl nedostatek občanské odvahy. (Tento faktor později dokonale popsala Hannah Ardendtová v knize o Eichmannovi.) Haffner odlišuje britský puritanismus, který zdůrazňuje smysl pro povinnost a věrnost ve vztahu k Bohu, od puritanismu pruského, který je tradičně věrný panovníkovi a odděluje veřejnou a soukromou sféru. „Pruský puritán je vynálezce oné zvláštní německé sebeprezentace, jehož kvintesencí je věta: »Jako člověk vám říkám…, ale jako úředník vám říkám…«“ Fungování hitlerovského režimu tedy umožnila denní ukázněná práce tisíců úředníků, kteří sloužili nacistické moci, aniž by si položili otázku adresné osobní odpovědnosti.

Když se v roce 1933 Hitler dostal k moci, kladli si mnozí evropští vzdělanci – u nás například Karel Čapek – otázku, jak je to možné, že „jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky“ (Přítomnost, 3. 1. 1934). Pokusy o vysvětlení se nesčetněkrát opakovaly, přispěl k nim i zmíněný Ferdinand Peroutka, kromě jiného jako beletrista v dramatu a později románu Oblak a valčík. Nacismus se tu srovnává s obrazem ničivé bouře, kterou takřka nelze předvídat a již ani nelze zadržet; jedinec je proti této zkázonosné síle bezmocný a často reaguje nepřiměřeně, jeho jednání přináší opačné výsledky. Ale rezistence vůči zlu, založená na osobní a mravní odpovědnosti, je přesto jedinou možností, jak nacismu čelit. Sebastian Haffner chtěl na konci třicátých let i následující knihou Germany: Jekyll and Hyde oponovat názorům, které tehdy v Británii převládaly a podle nichž buď jsou všichni Němci na­cisté, nebo v Německu existuje silná skrytá opozice, okamžitě schopná převzít moc. Uvažoval o možné kontinuitě Třetí říše s předchozími režimy a dospěl k názoru, že tato kontinuita spočívá ve velkoněmeckém nacionalismu a v bezohledném barbarství politiky, které charakterizovaly Německo od dob Bismarckových („jako velmoc ztratilo Německo všechnu míru“). Navrhoval proto Německo po válce federalizovat nebo je v rámci evropské federace rozdělit na menší území.

Samotnou fascinaci Hitlerem připisuje Haffner kromě jiného také jeho „jinakosti“. Vedle charismatické osobnosti Walthera Rathenaua (ministr zahraničí, zavražděn 1922) to byl právě Adolf Hitler, kdo se zcela lišil od masového občana a vyvolával tak fascinaci. „Rathenau a Hitler jsou zjevy, které vzrušily fantazii německé masy do krajnosti. Jeden svou nepochopitelnou kulturou, druhý nepochopitelnou sprostotou. Oba, a to je rozhodující, se vynořili z nepřístupných oblastí, z jakéhosi »jiného světa«.“ (s. 56)

Hitler v roce 1930 působil na běžné občany zcela odpudivě: svým účesem pasáka, lacinou elegancí, vídeňským předměstským dialektem, chováním epileptika s divokou gestikulací a slintáním. „Nikdo by se nepodivil, kdyby tuhle figurku při prvním projevu popadl četník za límec a odvedl někam, kde by ji nebylo vidět a kam bezpochyby patřila. Protože se tak nestalo a protože tenhle člověk byl naopak stále agresivnější, šílenější a obludnější, a přitom stále proslavenější a nepřehlédnutelnější, účinek byl opačný – začínala působit fascinace monstrem a zároveň skutečné tajemství případu Hitler, ono zvláštní omámení a ochrnutí protivníků, kteří prostě nebyli s to se tomuto fenoménu postavit a fascinováni baziliščím pohledem nedokázali pochopit, že proti nim stojí personifikované podsvětí.“ (s. 88) Jen o pár měsíců později v roce 1940 Haffner předpověděl i způsob Hitlerovy smrti, když ve zmíněné knize o Německu napsal: „Hitlerův konec nemůže být předmětem spekulace. Má právě tolik odvahy i zbabělosti pro sebevraždu ze zoufalství. (…) Hitler je potenciální sebevrah par excellence.“ v pozdějších Poznámkách k Hitlerovi jej charakterizoval již s větším odstupem: „Nejprve vzbuzoval strach divokými hrozbami, potom přišel ­teror, který ale přece za hrozbami trochu ­zaostával, a pak postupný přechod takřka k normalitě – ovšem teror zůstával skrytě přítomen.“

Německý březen 1933 by se v Haffnerově podání dal srovnat s československým únorem 1948. Vždyť v té době stále ještě volila většina Němců (55 %) proti nacistům, jako v roce 1946 většina Čechoslováků proti komunistům. Stejně jako v Československu chyběla opozici odvaha. „Březnové události se pekly z nejroztodivnějších ingrediencí, ale jediné, co úplně chybělo, byl odvážný, statečný, srdnatý čin z jakékoliv strany. Tento březen přinesl čtyři věci, které nakonec znamenaly neotřesitelnou nacistickou nadvládu: teror; oslavy a projevy; zradu; a nakonec kolektivní kolaps, simultánní nervové zhroucení milionů jednotlivců.“ (s. 116–117).

Haffner se podrobně věnuje prvním razantním projevům antisemitismu, které jej od nastupujícího nacismu definitivně vzdálily. Pozoruhodné je, že akce proti Židům – jak je popisuje na příkladu pruského soudu, kde tehdy pracoval – nevyvolaly v Německu spontánní odpor, rozhořčení, ale namnoze spíše diskuse o „židovské otázce“. Vyřazení Židů z občanské společnosti znamenalo zrušení prapůvodní solidarity lidského rodu „Jakmile je základní, odvěká schopnost vraždit zaměřena proti lidem, a dokonce se stane povinností, je maličkost zaměnit jednotlivé objekty. Už dnes se dost zřetelně ukazuje, že »Židy« lze zaměnit za »Čechy«, »Poláky« nebo kohokoliv jiného.“ (s. 132) Jako takřka surrealistická scéna působí výlet s židovskou dívkou, s kterou se tehdy šestadvacetiletý Haffner přátelil a s níž se vydal na výlet do okolí Berlína. Shodou okolností potkali několik tříd žáků na školním výletě. Všichni pochodující žáci v čele s učiteli se k nim postupně obraceli a volali: Chcípni, Žide! Nebylo jisté, zda tím oslovují Haffnerovu společnici, která na Židovku ani nevypadala, nebo zda jen křičí naučené heslo. Stejně působivá je scéna prvních čistek v soudnictví 31. března 1933. SA-mani tehdy vnikli i do soudní studovny, kde byl mladý právník Haffner pohroužen do spisů, a jako každého se ho ptali: Jste Árijec? Automaticky a bezmyšlenkovitě odpověděl, že ano, a vzápětí si uvědomil, že tím vlastně přistupuje na totalitní systém selekce občanů.

Jako později Jaspers ve slavné úvaze Otázka viny, i Haffner líčí iluzi útěku do soukromí, idyly, věže ze slonoviny, do fikce nadčasovosti a niternosti. „Taky jsem pár takových spisovatelů znal osobně. Každý z nich, nebo snad téměř každý, zažil okamžik, když už nemohl psát dál; došlo k události, kterou už nemohl ani s ušima zalitýma voskem neslyšet, k zatčení v nejbližším okruhu známých nebo něčemu podobnému. Žádné vzpomínky na dětství už neposkytly ochranu.“ (s. 177) Ještě razantněji tuto myšlenku zformuloval Sebastian Haffner v rozhovoru s Juttou Krugovou v roce 1989: „Tyhle filmy z produkce Ufa z třicátých let byly úplně nepolitické, nikdo v nich neříká »Heil Hitler«. To se dnes bere jako svého druhu projev odboje, ale to bylo právě to, co Goebbels chtěl. Ty filmy měly být nevinné, lidem v Německu se měla poskytnout zábava a lidé venku měli vidět, že v Německu zdaleka není všechno tak zlé, že všechno kde celkem normálně. To mi připadalo trochu podezřelé. (…) To platí i pro dirigenty – Furtwänglera, Böhma –, kteří zůstali tady a dělali proslulé koncerty Beethovenových symfonií. Jistě tím působili mnoha ne-nacistům a anti-nacistům radost, ale zároveň zdobili Třetí říši a přispívali k obrazu její nevinnosti, ať vědomě či nevědomě.“ Jinými slovy: nenapomáhání zlu či pasivní rezistence neznamená ještě odpor, nebo dokonce odboj. Jak dobře víme z naší domácí zkušenosti stalinismu a neostalinismu, v každé totalitní společnosti existuje široká škála možných postojů. Sám Heffner si uvědomoval, že jde o složitý problém, který každý může vidět jinak, a připomínal Burkovu větu „you cannot indict a whole na­tion“ (nemůžete obžalovat celý národ); ne všichni Němci, kteří nebyli nacisté, mohli nebo chtěli opustit zemi.

Kontroverze, které vydání Příběhu jednoho Němce, doprovázely, souvisejí s obrazem vlastní minulosti a s obrazem Německa 1914–1933, jak je autor podává – a to v krátkém historickém odstupu, šest let po nástupu Hitlera k moci a ještě před výbuchem druhé světové války. (V září 1939 práci na vzpomínkách přerušil a už se k ní nevrátil.) Mnozí nemohli uvěřit, že již na konci třicátých let se našel člověk, který dokázal tak výstižně popsat nedávnou minulost. v srpnu 2001 dokonce berlínský historik Henning Köohler a drážďanský kunsthistorik Jürgen Paul vyjádřili veřejně pochybnosti o autenticitě Haffnerových vzpomínek. i když se v nastálé polemice vědecká i novinářská obec pravosti Haffnerova textu jednoznačně zastali, byl případ předán soudním znalcům, kteří zjistili, že papír i typ psacího stroje, na nichž byl rukopis napsán, vskutku pocházejí z třicátých let.

Ve srovnání s deníky Victora Klemperera – česky vyšly v Pasece 2002 a 2004 – je Haffnerova kniha příběhem člověka, který nebyl hitlerovským režimem vyřazen a odsouzen jako občan druhé kategorie. Tím působivější je obraz německé každodennosti dvacátých a třicátých let, který je podán bez tradičních atributů memoárů: sebelítosti, zamlžování, apologie vlastních postojů. Nacismus není vnímán jako forma vypjatého pravicového nacionalismu s několika výstřelky jako antisemitismus, ale jako zločinný systém, velkou částí německých obyvatel podporovaný či tolerovaný.

Jak upozornil v Právu nad Haffnerovou knihou Václav Bělohradský, Příběh jednoho Němce patří k těm obrazům, které otřásají zažitými stereotypy a mohou přivést společnost k otevřenosti vůči novému poznání. v tomto smyslu je Haffnerova kniha výzvou i pro českou obec, jíž Patočkova „solidarita otřesených“ stále, zdá se, zůstává vzdálená. Vyrovnávání se s realitou minulosti bude bezpochyby podobně jako v Německu úkolem na léta.

Sebastian Haffner: Příběh jednoho Němce. Vzpomínky na léta 1914–1933, přeložila Jana Zoubková, Prostor, Praha 2002, 232 stran, cena 249 Kč.

Jiří Holý (1953) je literární vědec a kritik, profesor FF UK v Praze. Zabývá se mj. česko-německými vztahy.

Obsah Listů 1/2005


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.