Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 1 > Kultura > A. J. Liehm: Jak, co a za co?

A. J. Liehm

Jak, co a za co?

Když se udělovala Státní cena za litera­turu, řekl prezident, že konečnými posu­zovateli díla jsou čtenáři a v širším smyslu trh. Ten výrok při téhle příležitosti rozčeřil jinak neuvěřitelně klidnou hladinu české kultury, ač nechápu proč. Víme, co si pre­zident myslí. Jenže ve světem dnes zaned­batelně vnímané zemičce, jejímž jazykem mluví toliko její obyvatelstvo (a ještě ho nechává dost ležet ladem), je problém závažnější. Mně však nejde o jednoduchou polemiku, i když bych místo čtenáři nebo trh řekl raději čas.

Teorii, že hlavním kritériem jsou kon­zumenti, nelze odbýt mávnutím ruky. Často slýcháme, že není co podporovat. To ovšem souvisí i s časem. a platí jistě, že když nebudeme podporovat, může se stát, že nebude co. Představte si, že by si někdo vzpomněl, aby se z veřejných prostředků podporoval nezná­mý právník pojišťovny, který navíc nepíše česky. Vy jste se zbláznili, co byste chtěli podporovat?!

V československém filmu existovala továrna a systém financování, jenž zaručoval produkci ideologického braku. Ale jejich mate­riální existence umožnila pak uskutečnit jejich proměnu v nástroj kultivované kultury. Stál v padesátých letech film za podporu? Jako propaganda nebyl k ničemu a jako umění neexistoval. Až se změnilo ovzduší, a díky právě té podpoře to stačilo, aby vzniklo cosi, nač vzpomíná svět. Jak s vědou. Co a kdo nám zaručí? Jenže bez podpory, veřejné, neorientované na zisk, například teoretického výzkumu, nebudou výsledky, které budou zajímat trh. Tohle přece dávno pochopili i větší a bohatší, kteří navíc investují do vědy i soukromě! Tady někde je odpověď na argument, že o tom co a koho podporovat nemá rozhodovat stát či mo­mentální politická garnitura. Samozřejmě. Jenže proto musí být podpora slepá. v tom smyslu, že vidí jen prázdná či šedá místa a nemůže a nechce rozeznat, co rozezná zase jenom čas. Taky se nesmí zaměňovat veřejné a státní.

Souhlasím, publikovat slovo je snazší než kdysi, stejně jako poslat je do světa. Jenže to se netýká slova adresovaného malému počtu konzumentů, a navíc v jazyce, jímž čte sotva deset milionů, a které může na zajímavější trh donést zase jenom čas. i tomu je však třeba pomáhat. Ne pokaždé, doufejme, dostane ruská invaze či občanská válka Československo či Jugoslávii na první stránky novin a s nimi i jejich literatury. v normálnějších časech je třeba hledat a vychovávat překladatele, subvencovat jejich práci a její vydávání. Kdo to bude dělat? Soukromé firmy, nadace? a totéž platí o divadle, o tzv. vážné hudbě…

S filmem, televizí a videokulturou je to trochu jiné. Patří jim budoucnost, konzumenti nemusejí umět číst ani psát. Co však s těmi, kteří se těmito médii obracejí k malému procentu ze všech vrstev, jež nejen spotřebuje, ale vstřebává to, čemu se říká kultivovaná kultura? Jež reprezentuje identitu komunity, národa, chrání a rozvíjí národní charakter. Náročnější televize a videokultura znamenají pokles sledovanosti, a tudíž příjmů. Kdo nahradí ztráty? Ti, kteří dnes u nás mají prostředky, ale jejichž vztah k této kultuře nemá zatím tradici? a když ne oni, třeba škola? Moje zkušenost svědčí o opaku.

To víme. Co neznáme, je budoucí tvář kultury a obecenstva. Jaká bude za deset, třicet i více let kultivovaná videokultura? Třeba u nás jednou vzniknou sponzoři. Ale do té doby? Nejde ani tak o to, komu, čemu, na co zrovna dnes. Jde o to, aby to mizerné jedno procento veřejného rozpočtu bylo k dispozici a mohlo v měnícím se čase zasahovat, kde bude třeba. Jak, kdo, kdy? Systém je třeba vytvořit. Ale jen z existující záruky, že prostředky k tomu jsou a budou.

A. J. Liehm

Obsah Listů 1/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.