Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 2 > Z domova > Pavel Švanda: Čí jsou Masaryk a Beneš?

Pavel Švanda

Čí jsou Masaryk a Beneš?

V éře premiéra Miloše Zemana jsme si všimli pokusů vyhradit Tomáši G. Masarykovi světničku v Lidovém domě, což byla šikovná úklona směrem k sociálně demokratické tradici, sahající až před rok 1914. V Zemanových postojích nebo v projevech ostatních sociálně demokratických politiků bychom však sotva vypátrali konkrétní masarykovskou inspiraci. Nicméně platí, že pokud vůbec někdo z české politické scény nahlas připomene TGM, pak obvykle patří k levici nebo k levému středu. Pravice, respektive český pravý střed nejeví zájem, leda že Masaryka připomene nad jeho hrobem jako symbol státnosti. K ikoně TGM tedy odkazují politici a intelektuálové patřící ke kritické liberální levici, lidé s jistou inklinací k osmašedesátnické před­stavivosti anebo zásadní oponenti ODS a vytrvalí kritici Václava Klause. I ti se většinou dovolávají spíše mediální siluety než Masarykova myšlení. Masaryk tedy dnes patří k pozapomenutým postavám?

Jednou z příčin omezeného zájmu by mohlo být celkové oslabení vztahu k minulosti. Argumentování dějinami vyprchalo. Historismus jako česká ideologie ztratil účin. Tuto změnu, kterou starší generace nenesou vždy dobře, nezpůsobilo pouze pragmatické ovzduší přelomu 20. a 21. století. Už pro vrstevníky Václava Havla pozbyla tradiční perspektiva na působivosti. Nejméně od šedesátých let 20. století nebylo možno přehlížet nepříjemná intelektuální omezení způsobená trvalými vazbami českého myšlení na romantické ctění minulosti, zděděné po 19. století. Adorace dávného, údajně ryze národního státu byla vytlačována aktuálněj­šími úvahami o ceně právního řádu a o občanských svobodách. Akutní znechucení způsobila také poslední exploze romantického historismu spjatá se Zdeňkem Nejedlým. Též myšlení Jana Patočky a iniciativy jeho žáků znamenaly podstatné přehodnocení vztahu k obsahům dějin. Mezitím došlo i v zahraničí k posunům ve vědách zabývajících se minulostí. Postmoderna vesměs znesnadnila přímočaré ideologické interpretace historických osobností. Příznačné je, jak nás vesměs okouzlily laskavé cimrmanovské dadaparodie na český romantismus. Ale to všechno dohromady by ještě nemuselo znamenat zapomenutí pro Tomáše G. Masaryka, který se původně sám profiloval jako kritik romantického nacionalismu.

Nehledě k tomu všemu ideologický historismus v Česku tak zcela neodumřel. Projevuje se čas od času romanticky bojovným pohledem na dějiny, zejména v souvislosti s polemikami okolo událostí předcházejících a následujících druhou světovou válku. Pak také vychází najevo, že politická představivost českých liberálů i socialistů se aktuálně inspiruje častěji osobností socialistického nacionalisty Edvarda Beneše než liberálním myslitelem Tomášem G. Masarykem.

Edvard Beneš se dnes jeví především jako národní vůdce v čase nouze, jehož konkrétní politické činy nejsou z více důvodů příliš podrobně diskutovány. Benešovy postoje v roce 1938, exilové aktivity se známými poválečnými důsledky a podíl na tragickém vývoji po roce 1945 snad zajímají historiky. Politici se k nejdynamičtějším okamžikům Benešovy kariéry vesměs nevyjadřují, s výjimkou komunistů, kteří bývalému prezidentovi zachovávají vděčnost za jeho důvěru ke Stalinovi. Některé z Benešových pověstných prezidentských dekretů jsou opětovně obhajovány jako nepostradatelná součást právního řádu ČR. Jiné však byly již na počátku 90. let potmě odvezeny k ledu – s důslednou nedůsledností běžně příznačnou pro praktický výkon státní moci.

Z Beneše zbylo jméno, jakási plochá ikona, symbolizující jen jednu vrstvu jeho veřejné existence. Myšlenkový odkaz politika propagujícího kolektivní bezpečnost, který intenzivně budoval mezistátní spojenecké vztahy a teoreticky obhajoval a prakticky uskutečňoval „socializující demokracii“, je z hlediska dnešního liberála vlastně neaktuál­ní. Stín Edvarda Beneše však zůstává na naší politické scéně přítomen hlavně proto, že on sám byl myšlenkové plně člověkem první poloviny 20. století, stejně jako většina dnešních reprezentativních českých liberálů a socialistů. Ti se v něm a v jeho způsobu politického vyjadřování zřejmě volky nevolky instinktivně poznávají. Dnešní Pražané tedy rozumějí Benešovi mnohem lépe než Masarykovi.

Na první pohled úspěšně přežila představa „masarykovské demokracie“. To je ovšem něco jako platónská idea, která nemá mnoho společného s historickou skutečností ­první republiky. Nevysvětluje dokonce ani skutky samotného Masaryka, který se v politickém životě po roce 1918 choval velmi prakticky. Ideály „masarykovské demokracie“, „Masarykovy republiky“ dlouhodobě povzbuzovaly demokraty v psychickém odporu vůči nacismu a komunismu. Přesto, anebo možná právě proto zůstaly nevymezeny. Levostředoví liberálové se odvolávají na Masaryka jako na proroka politické morálky a na patrona iniciativ založených na mravních postojích. Přitom běžně dochází k záměně Masarykových osobních politických aktivit se zobecnělými představami o ideální „masarykovské demokracii“. Tato neujasněnost v sobě skrývá zárodky nekorektní ­argumentace, příznačné pro politický utopismus východoevropského rázu.

Idea „masarykovské republiky“ by snad i dnes dokázala povzbudit v těžké hodině demokracie. Ale častěji se nám podbízí jako zdroj celkem levných všednodenních žurnalistických frází anebo v podobě nadřazeného moralizování všeho a všech, kteří se věnují veřejné činnosti. V mediální praxi to pak vypadá tak, že kdokoliv se dopustí jakéhokoliv pochybení, nebo i jen přehlédnutí, případně vědomě zvolí menší zlo, může být bit Masarykovým jménem. Tento TGM je ale spíše nezáživný přízrak, neohrabaná vidina polozázračného, všemi mastmi mazaného politického světce, o němž nutno věřit, že vždycky všecko věděl nejlépe. Důležitější je, že Masarykovým údajným dědicům většinou není jasná ani žádoucí míra společenské podpory vůči iniciativním jednotlivcům, ani správná míra tolerance vůči parazitním jevům. Instinktivní masarykovci se sice shodují, že by chtěli žít ve svobodné zemi a ve spravedlivém sociálním řádu, garantovaným poměrně silným aparátem národního státu, ovšem – tak jako ostatní voliči – vhazují do volebních uren velmi odlišné lístky. Někteří z nich právě kvůli svému neujasněnému myšlení opakovaně vytvářejí pozoruhodně ne­úspěšné politické instituce.

Sám Tomáš G. Masaryk, ač filosoficky platonik, byl velmi pragmatickým politikem, takže by se vlastně měl docela líbit všem současným českým liberálům i socialistům zprava doleva. Připadá‑li přesto zejména občanským demokratům odlehlý, pak možná proto, že byl přece jen člověkem 19. století. Masarykovým základním postojem byla polemika se zbyrokratizovanou stavovskou společností. Když se ustavením ČSR dožil naplnění svých politických cílů, interpretoval první světovou válku jako boj mezi byrokratickou teokracií a demokracií, tedy z podstatně širšího než pouze národního hlediska. Také ustavení československého státu chtěl vidět jako svého druhu duchovní akci v rámci zápasu mezi hierarchickým katolickým a protestantským demokratickým pojetím státu, což ovšem tak zcela neodpovídalo faktům. Masaryk však současně byl v mnohém ještě dědicem původního osvícenského liberalismu, který se zrodil v zápasech o náboženskou toleranci. Tento liberalismus (zejména v anglosaské podobě) vypěstoval základní respekt vůči odlišnému názoru. Tak velkorysá míra tolerance je však dnešnímu středoevropskému nacionálnímu liberalismu, ustavenému uprostřed surových národnostních a sociálních bitev, dosti cizí. V Česku přece i liberálové, o socialistech nemluvě, považují za celkem samozřejmé, že některé názory jsou a mají zůstat trestné.

Masaryk rozlišoval mezi politickou a náboženskou aktivitou církví, avšak ve fundamentální zkušenosti víry viděl záruku, že politická i soukromá životní praxe nepoklesne pod jistou úroveň. Dnešní český ať pravicový nebo levicový politik už nepolemizuje s hierarchicky formulovaným křesťanstvím. Církve a náboženské organizace vnímá výhradně jako politickou konkurenci, zejména pokud sám uctívá národ a národní stát jakožto vyšší skutečnost, svého druhu úředně potvrzené a hierarchicky zorganizované kvazitranscendentno.

Liberálovi Masarykovi byl respekt k národním právům a k národní kultuře prostředkem na cestě k obecně lidským hodnotám. Příležitostně dokonce projevoval blahovolné sympatie k panevropským ideám. Dnešní český liberál je vůči obecnému lidství podezíravý. Ohrazuje se i proti kulturnímu projektu evropanství. Proto je liberálům vítanější odkaz národního socialisty Edvarda Beneše, jemuž byl národ sám o sobě prostředkem i cílem, pevnou půdou pod nohama, církví, nebem i peklem. Zajímal‑li však platonika Masaryka člověk, Beneše interesoval spíše občan. Právě proto je Masaryk současnými českými liberály a především občanskými demokraty považován za skoro nesrozumitelnou figuru a jeho jméno je přenecháváno k exploataci levici. Beneš je pravici paradoxně přijatelnější přes své spíše levicové instinkty.

Jistá aktuálnost Benešovy osobnosti také dokazuje, že mezi duchovním obzorem českého liberála a socialisty není až tak zásadních rozdílů, kromě odlišných pohledů na ekonomickou roli státních orgánů. Neboť česká pravice se prozatím zajímá stejně jako levice hlavně o daňového poplatníka. Konec konců není to novinka. Už za dramatických událostí minulého století vycházelo najevo, že hranice mezi myšlením českých nacionálních liberálů a radikálních socialistů nebyla nijak ostře vymezena a až do padesátých let zůstávala poměrně snadno prostupná. Základem obojího myšlení byl a zůstal kolektivismus.

Teprve konzervativně profilovaní politici by se více zajímali o jednotlivce, včetně osobních obsahů jeho údělu. Takové pojetí lidství, jež by překračovalo Masarykův osvícenský moralismus i Benešův občanský kolektivismus, je prozatím v Česku nedostatkovým zbožím. Platonik Masaryk by s námi všemi, jací nyní jsme, asi nesouhlasil. Diskutér Beneš by se nám dokázal přizpůsobit, jedněm i druhým, a na omezený čas možná i všem zároveň. Avšak stojí za to občas si vzpomenout, že právě on přes svůj čilý pragmatismus nezůstal imunní vůči východní infekci protizápadního utopismu. Kdežto Masaryk byl člověkem Západu.

Pavel Švanda (1936) je prozaik, esejista, publicista; profesor Divadelní fakulty JAMU v Brně.

Obsah Listů 2/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.