Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 2 > Svět v pohybu > Małgorzata Nocuńová, Andrzej Brzeziecki: Vražda, která otřásla Ukrajinou

Małgorzata Nocuńová, Andrzej Brzeziecki

Vražda, která otřásla Ukrajinou

Náhlá smrt Jurije Kravčenka, bývalého ukrajinského ministra vnitra, zapleteného do vraždy novináře Georgije Gongadzeho, a hned poté návrat exprezidenta Leonida Kučmy z prázdnin v zahraničí mohou znamenat, že tajemství nejznámější politické vraždy na Ukrajině posledních let nebude nikdy vysvětleno.

Proč se na Ukrajině mluví o „kauze Gongadze“? Proč padá zrovna to jediné jméno, když je řeč o svobodě slova? Před několika lety přece internet nebyl tím médiem, které mohlo tehdejšího prezidenta Kučmu jakkoliv poškodit. A přece Gongadze, tvůrce internetových novin Ukrajinská pravda, zahynul. Georgij Gongadze nebyl tehdy jediným nepohodlným novinářem. Nebyl ani jediným novinářem, který ztratil život za záhadných okolností. Za Kučmova panování jich zahynula víc než desítka. Jako dopisovatel Kijevskich vědomosti Petro Ševčenko, kterého našli oběšeného v Lugaňsku v březnu 1997. Nebo o několik měsíců později zastřelený vydavatel Večerné Odessy Borys Derevjanko. Nebo šéf televizní stanice Tor Igor Alexandrov, zavražděný v Donbasu. Neexistuje však „kauza Ševčenko“ ani kauza žádného jiného zabitého novináře (nebo politika, vždyť i ti hynuli za nevyjasněných okolností). Zato už pět let je „kauza Gongadze“.

Zčásti zřejmě proto, že neustálé oživování „kauzy Gongadze“ potřeboval někdo ze staré moci (svržené Oranžovou revolucí), stejně jako nedávná opozice. Jedním z nejchytlavějších hesel volební kampaně Viktora Juščenka byl příslib vyjasnění okolností této smrti. Teď nová moc označuje její dokonalé vysvětlení za „otázku cti“ a Juščenko osobně sliboval novinářově matce, že vrazi budou vypátráni. Budou však? O tom, jak mocné síly střeží tajemství zločinu, svědčí nedávné události: když byli zatčeni tři policisté podezřelí z vraždy, někdo se jednoho ze svědků snažil zabít granátem. Krátce poté bylo nalezeno tělo Jurije Kravčenka, bývalého ministra, donedávna Kučmova důvěrníka. Ještě dřív, roku 2003, zahynul zatčený bývalý důstojník milice Ihor Gončarov, který měl znát podrobnosti zločinu.

Leša a Gija

Matku zavražděného novináře Lešu Gon­gadzeovou informace o Kravčenkově smrti nezajímají. I když v sobotu 5. března jsou ­televizní zprávy plné prohlášení politiků o „kauze Gongadze“, ona raději mluví o svém synovi: „To je všecko politika, já nejsem žádný politik, ale matka.“ Trpělivě odpovídá na všechny otázky: „Nebýt novinářů, už by nikomu na pravdě nezáleželo.“ Bydlí v činžáku v centru Lvova. Pronajímá si nevelký pokoj s kuchyní.. Je jí dvaašedesát, ale stále pracuje, protože důchod na vyžití nestačí. Na její tváři jsou patrně stopy utrpení, ale zachovala si půvab.

„Georgijův otec, Gruzínec, byl architektem a nadšeneckým režisérem, natáčel dokumentární filmy,“ vzpomíná. „Po něm Gija zdědil temperament a horkou gruzínskou krev,“ říká Leša o synovi, zdrobňujíc jeho jméno. „Veselý, sportovec. Běhal, vyhrával medaile. Rychle si získával lidi. Ale jako každý chlapec neposlouchal rodiče, jenom si pořád koledoval o modřiny. Člověk byl z jeho nápadů bez sebe. Do Suchumi hlavní město Abcházie, separatistické gruzínské oblasti; red. jel za občanské války roku 1993 a přivezli ho raněného letadlem. Leša Gongadzeová přežila nejen smrt Georgije, ale i jeho bratra – dvojčete. Gijovi se po bratrovi, kterého nikdy nepoznal, stýskalo. Když dělal dokumentární program o tajemném mizení novorozenců ve lvovské nemocnici, zahájil ho slovy: „Měl jsem bratra, který byl starší o dvacet minut.“

Vachtang Kipjani, novinář televizního Kanálu 1 + 1, poznal Georgije Gongadzeho v roce 1991: „V sovětských republikách se rodila nezávislost. Šel jsem po ulici s gruzínskou vlajkou a vysoký rozesmátý kluk v ukrajinské lidové košili a širokých červených kalhotách na mě zavolal gruzínsky. To byl Gija.“ Bogdana Kostjuková, novinářka Rádia Svoboda z Kyjeva, vzpomíná: „To byla osobnost obdařená neobyčejným charismatem. Gongadze byl taky typický Gruzínec: se srdcem na dlani, velkorysý, ale někdy příliš impulzivní, přímo agresivní.“

Leša Gongadzeová dnes říká, že se snažila se synem mluvit. Že mu vysvětlovala: „Hraješ si s ohněm, dítě.“ Odpovídal: „Mami, když nebudeme my novináři bránit tenhle národ, tak kdo? Nemůžeme se bát!“ Matka: „Ani po svatbě se vůbec nezměnil. Ani když se mu narodila dvojčata. Důležitá byla jenom novinařina. Doufala jsem, že po narození dětí přestane tak riskovat. A on byl pořád stejný.“ Leša si dokonale pamatuje 16. září 2000: „Delší dobu mně cosi nedopřávalo klidu. Měla jsem zlé tušení. V srdci jsem cítila strach. Šla jsem do divadla, abych na chvíli zlé myšlenky zapudila. O přestávce jsem se dozvěděla: Gija zmizel.“ Co se toho dne dál odehrávalo, si nepamatuje: „Tehdy se můj život zastavil,“ říká. „A tak stojí na místě dodnes.“

Kučma před soud

Gongadze je na Ukrajině symbolem boje za svobodu slova. Když moc zavírala ústa jedné redakci za druhou, když se v televizích na ní závislých staly normou „temniki“ (z ruského „tema“: předem připravené instrukce), Gongadze objevil internet: místo, kde vládne naprostá svoboda projevu. Ukrajinská pravda, kterou založil, byly vlastně internetové noviny, první na Ukrajině. Gongadze ostatním novinářům předváděl možnosti sítě. Dřív ti, kteří na Ukrajině internet vůbec používali (nebylo jich mnoho), ho užívali hlavně pro elektronickou poštu. Gija přesvědčoval: „Podívejte se, co je v mých novinách, objevte internet jako zdroj informací,“ vzpomíná Kipjani.

Gongadze měl přitom dobré kontakty i s lidmi moci, i s lidmi opozice, hlavně z druhé řady. Od nich získával informace, kterých využíval ve svých publikacích. A chodil na vládní tiskové konference, kde kladl nepohodlné otázky. Kipjani: „Kritizoval moc. Byl ironický. Zajímal se o zapáchající kauzy: korupci, citlivá sociální témata. Neslevoval ani politikům, kterých si vážil. Kipjani vzpomíná, jak se v roce 1999 na tiskové konferenci Gongadze zeptal tehdejšího premiéra Viktora Juščenka: „Je pravda, že jste se chtěl ucházet o prezidentské křeslo, ale zakázali vám to?“ Juščenko prý sklopil zrak a odpověděl: „To není pravda.“ Gongadze zas: „Viktore Andrejeviči, ptám se ještě jednou, jestli je pravda, že jste chtěl kandidovat, ale zakázali vám to.“ Juščenko znova: „Ne, to není pravda.“ Na to Gongadze před televizními kamerami: „Viktor Andrejevič Juščenko je dobrý politik a poctivý člověk. Už proto, že když lže, klopí oči.“

„Gija se domníval, že novinář musí být vždycky v opozici, když vychvaluje moc, přestává být novinářem,“ vzpomíná matka. „Pro něho novinařina znamenala získávat informace.“ Říkal: „Nepletu se do skandálů a sporů. Kladu otázky.“ „Bojoval za svobodu slova a právo Ukrajinců na důstojný život. Jeho ideou bylo dostat Kučmu před soud,“ dodává Bogdana Kostjuková. „Je možné, že Gongadze získal informace, na jejichž ukrytí moci zvlášť záleželo. Snad je nestihl nikomu sdělit. Anebo se bál, protože ho ta znalost vystavovala nebezpečí,“ uvažuje Kostjuková.

Na Ukrajině se dnes říká, že Oranžová revoluce má kořeny v Gongadzeho průkopnické práci, protože vítězství nad „kučmismem“ by nebylo bez internetu možné. „To je veliká zásluha takových lidí jak Gongadze, že ho šířili,“ říká Kipjani. Kostjuková: „Gongadze byl dobrý novinář. Lidé ho měli rádi a vážili si ho. Jeho smrt je probudila. Nejdřív novináře, potom společnost. Právě Gongadzeho zmizení se stalo podnětem pro první velkou akci opozice „Ukrajina bez Kučmy!“. Kučma zůstal, ale vznikaly další opoziční iniciativy, nezávislé internetové stránky (jako www.maidan.org.ua, založená přáteli zabitého).

Nepohodlné pásky

„V novinářském světě nebylo pochyb, že úřady znaly od počátku všechny podrobnosti vraždy. Lidé na ministerstvu vnitra a snad i na prokuratuře znali pravdu celou dobu,“ domnívá se Bogdana Kostjuková. Kdo ví, co byl „kučmismus“, snadno si domyslí, proč pravda nespatřila denní světlo. Divné může být nanejvýš, že úřady nezahladily všechny stopy. První odpověď zní: protože si byly příliš jisté. Ovšem garnitura, která Ukrajině vládla před Oranžovou revolucí, nebyla monolitní. Snad někomu záleželo na tom, aby důkazy přetrvaly. Nezbavili se například aut použitých k únosu Gongadzeho. „Důkazy o zločinu představují ve vnitřních rozepřích dokonalou zbraň. Hodily se k vydírání ministra Kravčenka nebo někoho jiného,“ spekuluje Kostjuková.

S kauzou Gongadze souvisejí tzv. pásky majora Mykoly Melnyčenka. Tento příslušník Kučmovy ochranky nahrával (jak říká, z vlasteneckých důvodů) rozhovory politiků v prezidentově pracovně, dohromady ně­kolik set hodin nahrávek. Po Gongadzeho smrti utekl za hranice. Fragment nahrávek týkajících se Gongadzeho zveřejnil lídr opozičních socialistů Olexandr Moroz. Podle pásků Kučma říkal: „Udělejte s ním pořádek, dejte ho Čečenům.“ Přičemž Kravčenko měl odpovědět, že má „orly“ kteří se toho ujmou.

Ten dialog mezi Kučmou a Kravčenkem, v němž padá Georgijovo jméno, jeho případ odlišil od zabití jiných novinářů a zpolitizoval jej. Vyslechnutí veškerých nahrávek se nemusejí obávat jenom ti politici, kteří byli už tehdy v protikučmovské opozici a do prezidentské pracovny nevystupovali. Ale těch, kteří v oněch letech u Kučmy pobývali, je v nynější Juščenkově garnituře celkem dost. Právě tím se vysvětluje nechuť nynějšího prezidenta považovat pásky za důkaz – ačkoliv sám Melnyčenko prohlašuje, že je připraven je za jistých podmínek odevzdat.

Je pravda, že ukrajinské právo uznává jako důkaz pouze pásky nahrané v rámci policejního odposlechu (což ty Melnyčenkovy ­nejsou). V otázce nahrávek z Kučmovy pracovny není ovšem problém v právu, ale v nedostatku politické vůle. Rozhovoru Kučmy s Kravčenkem se účastnil Volodymyr Litvin, předseda parlamentu a dnes Juščenkův potenciální spojenec. Ovšem teď, po (oficiálně sebevraždedné) smrti Jurije Kravčenka, váha nahrávek zřejmě vzroste. Kravčenko mohl totiž při výslechu vyjasnit mnoho podrobností. Mohl taky mlčet. Teď se odmlčel navždy. Ale pásky zůstaly. „Kravčenko nebyl určitě tak hloupý, aby osobně vydával rozkaz zabít Gongadzeho,“ říká Kostjuková. „Lidé, kteří se za vraždou skrývají, jsou stále vlivní. Mají možnosti zastavit ty, kteří by napomohli věc vyjasnit.“

Kravčenko se už nemůže hájit a snad nikoliv náhodou se Leonid Kučma vrátil na Ukrajinu hned poté, co se dozvěděl, že exministr nežije. Kučma a jeho rodina stále mají peníze a konexe. Nejhorší scénář by byl, kdyby nová moc přijala verzi, podle níž byl hlavním pachatelem vraždy Kravčenko. A kdyby (po potrestání milicionářů vykonávajících rozkaz) rozhodla, že věc je uzavřena.

Chci vědět, že je to on

Leša Gongadzeová se domnívá, že ukrajinští politici – všech orientací – si uzavření „kauzy Gongadze“ nepřejí. Že její stálé oživování slouží například ke získávání podpory. Uplynuly už víc než čtyři roky, už je druhý parlament, přišel nový prezident, bylo pět premiérů, čtyři generální prokurátoři, ale „kauza Gongadze“ zůstává „kauzou“. „Teď se blíží parlamentní volby 2006; red., a tak se věc mého syna zase vrací,“ říká matka. „A na ní se dá získat, předvést se v televizi, vyslovit v novinách. Už tolik politiků mi slibovalo pomoc…“ Skutečně, v ukrajinských médiích nebo v zasedacím sále parlamentu má skoro každý politik ke „Gongadzeho případu“ co říci. Každý má svůj výklad. Každý ví, jak proniknout k pravdě. Každý chce, aby viníci byli potrestáni. A obviňuje prokuraturu za liknavé projednávání. Dala nová moc matce naději?

Leša Gongadzeová: „Nepocítila jsem, že by Oranžová revoluce udělala něco pro mě. Budiž, prezident je poctivý člověk, ale on nevede vyšetřování. Ví to, co mu řekne prokurátor.“ A prokurátor Švjatoslav Piskun ten úřad zastával taky v dobách Kučmy a Kravčenka. Když v roce 2002 obvinila vláda USA Ukrajinu, že prodala Iráku radarové systémy Kolčuga, Piskun ujišťoval, že vyšetřování jeho podřízených takovou možnost vylučuje. Teď je Piskun obviňován, že cíleně ponechal před výslechem Kravčenka na svobodě a nezajistil mu patřičnou ochranu.

„Na Ukrajině se ,kauza Gongadze‘ srovnává se zavražděním Kennedyho,“ říká Bogdana Kostjuková z Rádia Svoboda. „V obou případech všechno skončilo nalezením obětního kozla. Tam to byl Lee Harvey Oswald, tady to mohou být přímí pachatelé: ti, kteří už byli zatčeni. Těžko se vyhnout vzpomínce na zavraždění pátera Jerzyho Popiełuszka polskou tajnou policií v 80. letech: taky zde jsme poznali jen vykonavatele, zatímco vydavatelé rozkazů zůstali skryti, a to i po roce 1989. Takové rozkazy, jako je zabít někoho nepohodlného, se totiž písemně nevydávají. Když se Juščenko ucházel o prezidentský úřad, prohlašoval, že jedním z úkolů nové moci bude (kromě vyjasnění neregulérní privatizace nebo volebních podvodů) potrestání viníků Gongadzeho vraždy. A přece si ti, kdo vydali rozkazy zavraždit novináře, mohou patrně s úlevou oddechnout. Mrtvý bývalý ministr se ideálně hodí na obětního kozla, přičemž milicionáři, kteří vraždili, budou pravděpodobně moci poukázat jen na přímé nadřízené. Proto nemá matka iluze. Zato vyčítá prokuratuře: „Především to, že nezachránila mého syna. Vždyť on o dva měsíce dřív napsal na prokuraturu dopis, že se cítí ohrožen. A potom celé měsíce nepřipustili ani mě, ani snachu k ohledání ostatků. Teď po mně chtějí, abych si opět prohlížela kosti, protože chtějí zas a znova zkoumat DNA. Co tam najdou? Stále opakuji: když není hlava, není ani tělo.“

Leša Gongadzeová nevěří, že viníci „kauzy Gongadze“ budou potrestáni. Vlastně už jí na tom ani nezáleží: „Čekám jenom na jediné. Aby s jistotou našli jeho tělo a dovolili mi ho pochovat. Chce mít jistotu, že až umřu, budu ležet v hrobě vedle svého dítěte.“

Kauza Gongadze

17. července 2000 – Georgij Gongadze uvědomuje ukrajinskou prokuraturu, že je sledován a že se cítí ohrožen.

16. září 2000 – Gongadze večer vychází z domu přítelkyně, také novinářky, nasedá do taxíku, pravděpodobně nastrčeného milicí. Mizí beze stopy. Za pár dní na gruzínském velvyslanectví v Kyjevě říká do telefonního sluchátka anonymní hlas, že ministr Kravčenko ví, kde je novinář.

2. listopadu 2000 – v lese u Kyjeva je nalezeno tělo bez hlavy. Vyšetřování ukazuje, že se mrtvolu někdo pokoušel spálit a polil ji kyselinou.

28. listopadu 2000 – lídr Socialistické strany Ukrajiny Olexandr Moroz říká v parlamentu, že prezident Kučma, šéf administrativy Volodymyr Litvin, ministr Kravčenko a Leonid Derkač (představitel tajné policie) jsou spojeni s Gongadzeho zmizením. Důkazem mají být „pásky majora Melnyčenka“.

22. prosince 2000 – Melnyčenko obviňuje Kučmu ze zavraždění Gongadzeho.

Leden 2001 – analýza DNA potvrzuje, že nalezené tělo nejspíše patří Gongadzemu.

Únor 2001 – Kučma odmítá podat demisi a ujišťuje, že vraždu neobjednal. V Kyjevě jsou mnohatisícové demonstrace proti Kučmovi a jiným osobám z „Melnyčenkových pásků“.

7. března 2001 – prohlášení ministerstva vnitra tvrdí, že Gongadze se stal obětí kriminálního zločinu (údajně ho zabili dva narkomani).

29. října 2001 – Kučma odvolává generálního prokurátora Švjatoslava Piskuna, říká se, že za přílišnou angažovanost ve věci Gongadze.

1. března 2005 – nový prezident Juščenko prohlašuje, že byli odhaleni Gongadzeho vrazi.

4. března – mrtvý Kravčenko je nalezen ve své vile u Kyjeva; toho dne měl být vyslýchán.

5. března – Kučma přerušuje dovolenou v Karlových Varech a vrací se na Ukrajinu.

Małgorzata Nocuńová (1980) a Andrzej Brzeziecki (1978) jsou novináři, redaktoři listu Tygodnik Powszechny. Za své zpravodajství o ukrajinské Oranžové revoluci byli v Kyjevě vyznamenání cenou Zlatého pera, určenou zahraničním médiím; vyznamenání se jim dostalo i za „plnou a poctivou službu ukrajinskou-polským vztahům“. – Listy se připojují k četným gratulantům.

Obsah Listů 2/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.