Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 2 > Svět v pohybu > Ladislava Chateau: Berlín, Rosenstrasse číslo 2-4

Ladislava Chateau

Berlín, Rosenstrasse číslo 2-4

Většinou se píše o válečných zločinech, které nacisté spáchali na Židech. Méně už o osudu těch, kteří byli považováni za „něco mezi“, ani árijec, ani Žid, ale – mischling. Německá nacistická legislativa vytvořila totiž ještě „třetí rasu“, do které patřili ti, kteří stáli na křehké hranici mezi „plnými Židy“ zbavenými všech občanských práv a bezúhonnými příslušníky německého Volk.

Mischlingů bylo několik druhů. Ti, kteří byli zařazeni do vyšších kategorií, byli dočasně vyňati z deportací, někdy i ti, kteří nosili hvězdu. Tato procedura byla známa jako be­freiung, osvobození. Ve výjimečném případě mohl někdo dosáhnout tzv. echte, skutečného osvobození, když prokázal mimořádné zásluhy ve prospěch třetí říše; ti, kteří bojovali na straně Německa v první světové válce, byli deportováni, ale většinou „jen“ do Terezína.

Mischling byl zároveň Žid i árijec (čtvrtinoví, poloviční Židé); mischling byl i ten Žid, který žil v manželství s ne-Židem, za mischlingy byly považovány také děti, jejichž jeden z rodičů byl Žid, tedy děti ze smíšených manželství, nacistická propaganda je považovala za anomálii, někdy tyto děti unikly vražedné mašinérii, jindy se s nimi zacházelo stejně krutě jako s dětmi židovskými. Také pokřtění mischlingové byli v příznivější situaci. Realita byla totiž mnohem rozporuplnější, složitější než její pozdější historické zjednodušení, a tak misch­lingové byli i ve wehrmachtu, například nadporučík dělostřelectva Helmut Schmidt, spolkový kancléř v letech 1974–1982, stejně jako poddůstojník Egon Bahr, pozdější ministr Brandtovy vlády. V případě, kdy Žid ovdověl nebo se s ním rozvedl jeho árijský manžel, pozbýval veškeré ochrany a byl okamžitě deportován. Většina Židů, kteří se však dožili konce války, pocházela právě ze smíšených rodin. Tak přežil známý literát a filolog Viktor Klemperer i Gustav Hertz, slavný fyzik, nositel Nobelovy ceny, byl synem pokřtěného Žida a křesťanské matky. Podobně přežil i biochemik Otto Warburg, rovněž nositel Nobelovy ceny, nebo Theodor Lewald, předseda olympijského výboru, ale i známý cikánský jazzový kytarista Django Reinhardt, který hrával německým vojákům při odchodu na frontu, a to i v době, kdy cikánská populace byla hromadně deportována do vyhlazovacích táborů.

V roce 1935 byly přijaty drastické Norimberské zákony; byl definován pojem „čistý Žid“, ten, jehož prarodiče do čtvrtého pokolení byli židovské konfese. Židé byli vyloučeni z občanského života, jejich osobní doklady byly označeny písmenem „J“ a majetek „arizován“, zákony zakázaly uzavírání dalších smíšených manželství a rušily i zásnubní ohlášky, sexuální vztah s „cizí rasou“ byl považován za „znečištění árijské krve“, tedy za kriminální čin; antisemitismus se stal státní doktrínou; Židé přestali být považováni za lidskou rasu. Netrvalo dlouho, vypukla válka a vlaky se začaly rozjíždět ve směru na Terezín a na Osvětim; vše směřovalo k jedinému cíli – k Německu judenrein.

V září 1941 získali mischlingové odklad z transportů. Nicméně Hitler, Goebbels, Rosenberg a gestapo vyvíjeli značný politický nátlak na árijce, aby se se svými židovskými druhy rozvedli. Už od roku 1933, kdy se dostal Hitler k moci, vycházely nejrůznější nařízení a vyhlášky, které měly árijce odradit od uzavírání smíšených sňatků; hrozila jim ztráta zaměstnání, veřejného působení, nemožnost profesního postupu, podnikání, ztráta odměn; smíšená manželství nesměla adoptovat dítě, neboť adopce byly povoleny jen „čisté rase“. Roku 1935 vyšlo nařízení, podle kterého museli všichni redaktoři periodického tisku vyplnit formuláře a přiznat nejen svoji konfesi, ale také konfesi svých manželek. Podobná povinnost platila pro lékaře, úředníky, vojáky a další profese. V polovině dubna pak vyšel další předpis, podle kterého každý árijec žijící v manželství s osobou židovské konfese měl právo na okamžitý rozvod.

V letech 1933–1935 se smíšených manželství už uzavíralo méně; v roce 1939 existovalo v říši a protektorátu přibližně třicet tisíc smíšených manželství, v prosinci 1943 klesl jejich počet na dvacet sedm tisíc a na podzim 1944 jich existovalo jen třináct tisíc; sňatky s Židy uzavíraly častěji ženy. Přibližně sedm procent smíšených sňatků se rozvedlo; židovské partnery spíše opouštěli muži, než opačně. Žádný zákon nenutil k udávání, avšak společnost ovlivněna propagandou tak činila s chutí; od roku 1935 dostávala berlínská a později protektorátní policie četná udání, která informovala, že toho kterého Žida viděla ve společnosti světlovlasé modrooké dívky…

Později přišel Hermann Göring s nápadem, aby se smíšená manželství rozdělila na dvě kategorie, a to „manželství privilegovaná“, kde byla manželka Židovka a dítě pokřtěné, a „manželství neprivilegovaná“, kde manžel byl Žid a děti zapsané v židovské obci, podobně i manželství bezdětná, kde manžel byl Žid. Hitler s tímto nápadem souhlasil, avšak pro nacistickou administrativu, zdá se, bylo třídění příliš složité, a tak v roce 1938 Hitler přijal opět Göringův návrh a většina smíšených manželství se začala považovat ze privilegovaná“. Koncem války žilo v Berlíně asi tři tisíce „privilegovaných manželství“. Avšak kvarteto Hitler, Goebbels, Goering, Eichmann, nehrálo ve věci mischling na stejnou notu. Hitler původně souhlasil, aby děti ze smíšených rodin byly vyňaty z „konečného řešení“, později změnil názor a rozhodl, že je nutné vyčkat příznivější okamžik pro jejich deportaci. Ani norimberské zákony se neodvážily zrušit již uzavřená smíšená manželství, nacisté nijak nestáli o konflikt s Vatikánem (konečně, Hitler nikdy z církve nevystoupil a nebyl ani exkomunikován); ani Hitler, ani Goebbels neměli příliš chuť kriminalizovat církev. Kromě jiného se Goebbels přece jen obával, že Němci nebudou nečinně přihlížet deportacím svých manželů a svých dětí; bál se, že by mohli také ztratit chuť bojovat. Obával se sociálních konfliktů, protestů, které by ohrozily dosud hladký průběh „konečného řešení“, možná i válečných operací – a mohla by se zpochybnit i nacistická ideologie. Byl to „ožehavý problém“, do kterého se nikomu nechtělo. Jen Heinrich Himmler stále naléhal na deportace mischlingů, svoji nelibost s otálením na „vyšších místech“ sděluje v telegramu Bergerovi: „…těmi idiotskými podmínkami nám jen svazují ruce, měli by se vykašlat na nějaký zákon o míšencích.“ (Bundesarchiv, NS 19/1415)

Vraťte nám muže!

Ke konci roku 1942 bylo tedy rozhodnuto, že dva tisíce „privilegovaných“ Židů budou deportovány, poslány na smrt. Zátah měl proběhnout nenápadně, aby nevyvolal pozornost veřejnosti, deportovány měly být i děti starší deseti let. Mrazivého sobotního rána 27. února 1943 začaly jednotky SS a gestapa zatýkat poslední berlínské Židy; zatýkaly je na ulicích, na pracovištích, v bytech. Vypukla nepopsatelná panika, všude byl slyšet srdcervoucí křik, někteří z pronásledovaných spáchali sebevraždu skokem z okna, jiní se vrhali pod kola jedoucích aut nebo se otrávili cyankáli. Vrchní velitel celé akce byl Adolf Eichmann, který okamžitě nařídil oddělit mischlingy od ostatních, gestapáci rozkaz prováděli pomocí obušků, kopanců, facek. Zkrvavené, zraněné a vyděšené zajatce pak kamiony dopravily na židovskou obec nedaleko Alexanderplatzu, do třípatrového domu v Rosenstrasse číslo 2-4, v jedné z nejstarších berlínských ulic s berlínskou synagogou a známými textilnímu butiky.

V sobotu se Židé obyčejně vraceli z práce po druhé hodině, když se Charlotte Izrael svého manžela nedočkala, spěchala na Rosentrasse. Po letech na tuto událost vzpomíná: „Bylo tam už asi padesát žen, požádala jsem hlídku, aby u mého manžela vyzvedla klíče od našeho bytu a potravinové lístky, tak jsem se přesvědčila, že Julius je uvnitř.“

A tehdy došlo v nacistickém Německu ke zcela ojedinělé události: Ženy vyšly na ulici a několik dnů nepřetržitě volaly: „Vraťte nám naše muže! Vrazi, vrazi, vrazi! Všude byl slyšet pláč a křik. Hlídka řvala: Rozejděte se! Budeme střílet! Všechny jsme se rozutekly, schovaly ve vedlejších domech. Několik minut nato jsme opět vyšly,“ dodává Charlotte Izrael. Tak to bylo den po dni, celý týden. Ještě 6. března gestapo zatýkalo Židy, většina z nich byla zatčena při vydávání potravinových lístků, neboť Židé si pro ně museli osobně. Ženy však zůstávaly dnem i nocí na Rosenstrasse a každý den přicházely další. Rita Kuhnová, tehdy mladičká dívka, vzpomíná, jak slyšela svoji matku křičet až do ochraptění: „Pusťte moji dceru! Pusťte mého muže!“ „A dodává: Byla noc, mrzlo, ale matka neodešla, zůstala na Rosenstrasse…“

Jiná účastnice tehdejšího protestu Waly Grodkeová k tomu říká: „Všechno mně bylo jedno, nic jsem necítila, žádný strach, stála jsem tam jako z mramoru.“ A Charlotte Izrael dodává: „Čím déle náš protest trval, tím více se měnil v protest politický, protinacistický…“

6. března večer Goebbels vydal příkaz k zastavení zátahu a propuštění mischlingů. Neúspěšnou akci pak Goebbels zdůvodnil tím, že nebyl zvolen správný okamžik. 1. dubna byl z Bernu odeslán telegram do Washingtonu: „Ženy se vzbouřily proti odvlečení manželů. Gestapo odvolalo akci.“

Nacisté stačili dvacet pět Židů z Rosenstrasse deportovat do Osvětimi, avšak po ­příjezdu do koncentráku byli okamžitě odděleni od ostatních. 8. března obdržela komandatura v Osvětimi telegram z „nejvyšších míst“ s příkazem, že tito deportovaní budou propuštěni. V polovině března je ozbrojená hlídka dopravila zpět do Berlína, na nádraží na Friedrichstrasse. Na peróně je čekalo gestapo a na Burgstrasse je podrobilo výslechu.

Erich Herzberg tehdejší situaci popisoval: „Musel jsem podepsat prohlášení, že budu mlčet o všem, co jsem viděl v Osvětimi. Gestapák Stock, který vedl výslech, se mě ptal: ,Jaká byla strava?‘ – ,Dobrá‘, odpověděl jsem. ,Byl jste bit?‘ – ,Ne, pane.‘ – ,Viděl jste, že by byl někdo bit?‘ – ,Ne, pane.‘ Nemohli jsme nic jiného dělat, byli jsme úplně v jejich rukou. Ještě nám zakázali se s kýmkoli stýkat. Pak nás pustili.“ Jeho žena Hannah si vzpomíná, že když jí gestapo oznámilo propuštění manžela, zároveň jí sdělilo, že „Erich Herzberg byl podezřelý ze špionáže, a proto byl zadržen…“

18. března Heinrich Müller, šéf gestapa, posílá telegram do Berlína: „Nedeportovat privilegované Židy.“ 19. března Goebbels prohlašuje Berlín za judenrein.

Dnes se mnozí historikové shodují v tom, že jinde než v Berlíně nebyl podobný protest myslitelný. Berlín byl hlavní město a výkladní skříň režimu; na Berlín byla upřena veškerá pozornost ze zahraničí; každá zpráva se rychle šířila. Navíc na jaře 1943 došlo k debaklu u Stalingradu a průběh války dostával pomalu, ale jistě jiný spád, což také mohlo ovlivnit tehdejší průběh událostí. Z pozdějších výslechů Ericha Gritzbacha, osobního Göringova poradce, vyplynulo, že v té době u Göringa i u jeho ženy často intervenovaly vlivné osoby, aby někteří mischlingové nebyli deportováni; některé podniky se rovněž snažily pomoci svým židovským zaměstnancům a žádaly, aby byli propuštění z důvodu „potřebnosti pro zbrojní průmysl“.

Zprávy z jiných německých měst však potvrzovaly, že mnoho Židů ze smíšených manželství bylo deportováno zejména koncem roku 1944. Už 18. prosince 1943 nařídil Himmler deportace všech Židů, kteří ovdověli, byli rozvedení nebo bezdětní. Na okupovaném území nacistický režim nakládal s mischlingy rozporuplně; francouzská filosofka židovského původu Edith Steinová, která konvertovala ke karmelitkám, proslulá svojí neúnavnou a obětavou charitativní činností, byla v roce 1942 zavražděna v plynové komoře v Osvětimi; z protektorátu Čechy a Morava byly děti smíšených manželství deportovány většinou od 14 let…

Ženy z Rosenstrasse neochromily ani nacistickou moc, ani systém destrukce, ne­ovlivnily ani průběh války, ale svým statečným protestem zachránily mnoho lidských životů; nepochybně to bylo velké rodinné vítězstvím nad nacismem.

(Příspěvek byl inspirován knihou La Résistance des coeurs Nathana Stoltfuse, Éditions Phébus, Paris 2002)

Ladislava Chateau

Obsah Listů 2/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.