Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 2 > Archiv > Václav Jamek: Všechnu moc mimozemšťanům aneb Nejsou (to) lidi

Václav Jamek

Všechnu moc mimozemšťanům aneb Nejsou (to) lidi

V tento předjarní čas, kdy se v našem společenském životě slepí konečně rozhodli zni­čit jednooké, zakouším při jakémkoli vystoupení kteréhokoli z těch záhadných tvorů, kteří se nám pod nevhodným označením „osobnosti“ uhnízdili ve veřejném prostoru, obtížně uchopitel­ný pocit odcizené podivnosti; přetrvávající mírný podiv nad něčím, co mě přece už ani nepře­kvapuje: jakou zvláštní odrůdu lidí to český národ ze sebe vydal? Promlouvají sice o lidských věcech, ale zjevně jim nerozumějí, ani se o ně nezajímají, jenom se o nich vyjadřují a mají nad­míru jasno v tom, co si o nich myslet; zažívat něco na vlastní kůži je politováníhodná nahodi­lost, která je nepostihuje, a druzí se s tím prostě musí vyrovnat. Při řeči s nimi zjistíte věc až neuvěřitelnou: chybí jim ta nejzákladnější solidarita lidského údělu. Nejsou to však technokrati, ani teoretikové, ani dětinští úředníci z Kafkova Zámku, na to uvažují příliš primitivně, nedbale a přezíravě. Tyto bytosti se ve svém životě možná řídí hrubými hmotnými zájmy, ve veřejném prostoru, kde jim jde o to, podřídit si skutečnost svým agresivním výkladem světa, se jen uzavírají do svého vlastního jazyka, který jim ale nestojí za péči: jazyka nekvalitního a znehodnoceného, jehož rétorika se stále více bortí a nakonec se svým nositelům vymstí. Řeč takovéto demokracie se rozpadne, a její držitelé se budou muset projevit ve své holé mocenské podstatě.

Současný svět není zkrát­ka stvořen pro člověka, ale (řečeno s odborníkem) „pro akcio­náře, kteří očekávají, že jim budou vyplaceny dividendy“. Všem ostatním upřímnou soustrast. Řekl jsem už, jak mi 21. století leze krkem? Asi řekl. Moje milá souputnice Sylvie Richterová se přiklání k radikálnímu výkladu těchto expostmoderních jevů: moc nad zmateným lidstvem přejímají pozvolna a tajně mimozemšťané. Nic lidského se jich netýká. Vícero předních šéfů lidstva k lidskému druhu prokazatelně nepatří. I jinak tomu všelicos nasvědčuje: všimli jste si těch podivných staveb, které rostou všude po okrajích českých vesnic? Snaží se vypadat jako lidská obydlí, ale jsou to jen napodobeniny. Kdo v těch napodobeninách asi bytuje? Člověk opatrně obchází kolem, nahlíží a říká si: Jak se jim tady líbí? Jsou spokojení? Nevadíme jim? Co po nás budou chtít?

My sami jsme ovšem jako obvykle zase historicky originální: u nás se mimozemšťané zas až tak přetvařovat nemusejí, nakonec budeme rádi, když nám v úřadech, funkcích a správ­ních radách zůstanou. Nejsou totiž lidi: chronická bolest české společnosti, nejskrytější sladké dědictví „komunismu“, mimozemšťanům zvlášť příznivé. Protože jak to tak vypadá, i když lidi nejsou, úřady a funkce se kvůli tomu zřejmě zrušit nedají, dokonce ani Senát, někdo to dělat musí, a tu se mimozemšťané náramně hodí: nejsou to lidi. Proto si mimozemšťany musíme předcházet. Kdyby to oni složili, kdo by to pak dělal? Museli bychom tam zřejmě nahnat vězně. Nebo snad různé chaoty a neobohacené snílky postindustriální nirvány? To bychom dopadli. Však to mimozemšťané dobře vědí, a když se jim někdo pokusí přes cestu přeložit stéblo, hned řvou, jak by je na nože brali. V tom případě, řeknou, my taky můžeme odletět na jinou planetu. A na střet zájmů a další nesmysly se hned zapomene.

Ale na druhé straně, proč by se vyspělý druh bytostí z vesmíru měl zajímat zrovna o náš zaneřáděný pelech? Nevím, Sylvie, ale mimozemšťané to asi nejsou. Myslím, že jsou to Nibe­lungové, na zlatých telatech poletující. Když se praotec Nibelung chtěl zmocnit rýnského zlata, musel, jak známo, složit přísahu, že se navěky zříká lásky. Nebyl zrovna přitažlivý, láska se mu skřetovi tak jako tak vyhýbala, a tak tu nejstrašnější přísahu, jakou může tvor učinit, navztek složil. To mu nezabránilo v tom, aby se rozmnožil: zlato povzbuzuje k souloži stejně mocně ja­ko nejokouzlenější cit. Nibelungovo potomstvo rozšířilo pak po světě druhou nejsilnější vášeň, kterou jsme zatíženi: touhu po moci. Kus Nibelunga má v sobě každý z nás – všichni jsme tak trochu plody účelu i lásky; a jistým samospádem se ti, ve kterých Nibelung zaznívá nejsilněji, k pólu moci nahušťují. Lidská společnost se většinou snaží takovou nadměrnou polarizaci neu­tralizovat: výchovou, vzděláním, složitě propracovanými mechanismy společenského vzestupu. Společnost civilizačně upadlá náporu Nibelungů podléhá. Proto nám teď vyplavila do míst, kde mají běžně působit elity, takové klubko majetkově obohacených a lidsky ochuzených primitivů: jsou to Nibelungové, nejhrubější cítění, myšlení a prožívání jim stačí. Jejich osud je holé chtění. A třebaže k tomu nejmenovaný politik přišel trochu jako jednooký k houslím (neboli poněkud předčasně), ta náhle vyhřezlá bídná spojitost politiky s nevěstincem se mi zdá až myticky pří­značná: připomíná, z jaké prokleté přísahy pokolení Nibelungů vzešlo.

Mimozemšťané? Kéž by! I Dánové by stačili. „Přileť, UFO, na pahorek, a odvez si mě jako vzorek,“ vzdychával za prvních časů normalizace můj kamarád Olda.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.