Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 3 > Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Milan Znoj

Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Porozuměli plzeňští občané, kteří roku 1945 bouřlivě vítali americké vojáky, konci války správně a po právu oslavovali, zatímco Pražané, kteří neméně bouřlivě vítali sovětské vojáky, byli zabednění a nechápaví? Myslím, že letos jsme opět zažili něco, co se sluší označit za květnové oslavy. Za komunismu jsme si jich užili ažaž. Měly zavedený scénář. Začínalo se prvomájovým průvodem pracujících a vyvrcholením byla vojenská přehlídka. Obojí se v Praze konalo na Letenské pláni a obojí bylo prokládáno lidovým obléháním stánků s buřtíky, pivem a točenou limonádou.

Mezitím vzal Svátek práce za své a Varšavskou smlouvu jsme zrušili. Nicméně „slavné květnové dny“ ční z dějin stále. Náš vztah k nim je ale pořád nějak váhavý. Nechme Svátek práce stranou, ten zní v ústech našich novinářů pořád hodně koženě – přeci jenom je to minulost dělnického hnutí, a naše mladá pravice hledá jiné inspirace.

Uzlový bod moderních evropských a českých dějin se přitom nemění. Je jím konec druhé světové války, porážka nacismu a fašismu a vítězství Spojenců. Ergo – ať chceme, nebo nechceme – Květen, to je hlavně osvobození a nový začátek. Pravda, komunisté v tom viděli i nový začátek Evropy. Hovořili ovšem o Evropě socialistické, vedené Sovětským svazem, a v tomto ideovém rámci potom organizovali květnové oslavy skoro až do samého konce, kdy již byly vyčpělé a pro kočku, ale pořád ještě neúprosné. Až pád komunismu skoncoval s onou vybledlou vizí nové Evropy.

Naštěstí souběžně na druhé straně železné opony se rodila jiná nová Evropa – Evropa svobodomyslná a demokratická. Proti ra­sové, třídní a národní nesnášenlivosti se postavilo společenství národů svobodných, tolerantních a solidárních. Plodem tohoto začátku je Evropská unie. Prvního května minulého roku se naše republika stala jejím členem. Je to nepochybně historický mezník v českých moderních dě­jinách. Nadto dobrá příležitost, jak porozumět našemu květnovému osvobození ve spojitosti s procesem evropského sjednocování. Máme však asi na očích klapky. První výročí vstupu do Evropské unie prošlo bez větší pozornosti a mnozí v tom zřejmě viděli ten správný postoj k EU. Soudí asi: Vstoupili jsme do EU, a hle, skoro nikdo si toho ani nevšiml! Jak pozoru­hodné!

Takové bagatelizování dějin ovšem mnoho nepomáhá, určitým tématům nelze uniknout. Hrozí nám totiž něco jako historická paralýza, nedokážeme-li nahlédnout, jak významná je pro demokratickou Evropu pupeční šňůra mezi květnovým osvobozením a EU; a že naše historická zkušenost je smysluplná právě v tomto kontextu.

Dvě poznámky na dané téma a jeden bi­bliografický odkaz na závěr:

1. Porážka nacismu a fašismu zůstává mezníkem demokratické Evropy

Vyjděme z jedné teze a postavme proti ní antitezi. Teze: Těžko slavit osvobození Československa, když místo osvobození následovala diktatura; zhruba řečeno: po Hitlerovi se stal pánem v Československu Stalin. Takže jedna totalita vystřídala druhou a něco takového nemá cenu oslavovat.

Antiteze: Celá argumentace stojí na ztotožnění nacismu a komunismu, potažmo na ztotožnění Hitlera a Stalina, a je smysluplná, pokud z odmítnutí komunismu a z boje proti němu uděláme jediný a směrodatný interpretační klíč našich a evropských dějin. Jenomže pořád platí, že nikoli pád komunismu, ale porážka nacismu a fašismu ve 2. světové válce byla uzlovým bodem současných evropských, ale i našich dějin. Takže ona teze by byla oprávněná, kdyby se Evropa zrodila z porážky komunismu. Ale tak to není: současná Evropa se zrodila z porážky nacismu a fašismu; pád komunismu byl příležitostí k rozšíření, nikoli k novému založení.

Radikální antikomunismus, jenž na historické demontáži všeho komunistického trvá, s sebou proto nese řadu přesmyček, které často připomínají převrácený obraz komunistické interpretace květnového osvobození. Jedním z důsledků je, že tak jako dříve pustly památníky připomínající v západních a jižních Čechách osvobození Američany, nyní pustnou památníky připomínající osvobození Rudou armádou.

Kdyby radikálně antikomunistické ztotožnění nacismu a komunismu bylo na místě, museli bychom dojít k závěru, že plzeňští občané, kteří bouřlivě vítali americké vojáky, správně porozuměli konci války a po právu oslavovali, na rozdíl od Pražanů, kteří sice neméně bouřlivě vítali sovětské vojáky, ovšem byli zabednění a nechápaví. Masy Pražanů, jež vítají armádu diktátora, by pak měly blíže k manifestacím na podporu německé okupační moci, které se v Praze za války rovněž konaly. To je ale představa ahistorická. Mezi Plzeňáky, vítajícími Američany, a Pražany, vítajícími Rusy, nebyl z hlediska vnímání a prožívání konce války žádný významný rozdíl. Pro Čechy to v roce 1945 byli spojenci a jejich spojenectví mělo zásadní význam. Právě tato spojenecká optika byla směrodatná pro české pochopení války a jejího konce. Brzy se sice ukázalo, že je iluzorní, ale milníkem nové Evropy zůstalo květnové osvobození.

2. Demokratická nová Evropa se opírá o sociální stát

Evropské sjednocení má zjevně původ v tragické zkušenosti druhé světové války, v hrůzách, které přinesl nesnášenlivý naciona­lismus a rasismus. Dá se to doložit i na argumentaci, o kterou se opírala generace politiků, jež se po válce pustila do evropského projektu. Původní cíle byly především dva, vnitřně spjaté: mír v Evropě a zapojení Německa. Zakladatelská generace (Schuman, Adenauer, de Gasperi), se přitom nestyděla mluvit o Spojených státech evropských. Touha skoncovat s krvavou historií Evropy byla silným motivem evropských vůdců až donedávna, po generaci Helmuta Kohla a Francoise Mitterada. Tento slovník je popravdě řečeno již passé. Nejen u nás, ale i v západní Evropě.

Co ovšem z původní argumentace přetrvává, i když ona vzletná slova už třeba nejsou na místě? Lze docela přesvědčivě ukázat, že součástí původních cílů sjednocování bylo to, co bych nazval historickým kompromisem mezi socialismem, liberalismem a konzervatismem. Plodem tohoto kompromisu byl evropský sociální stát. Dá se tedy tvrdit, že evropský sociální stát rovněž vyrostl z reakce na válečnou zkušenost a představuje společenskou a politickou formu, která má zabránit ekonomickým a nacionálním krizím, jež vedly k první i druhé světové válce. Ergo – i když můžeme říci, že cíle otců zakladatelů EU se již víceméně vyčerpaly, pořád platí, že rozvoj soužití občanů a národů na půdě sociálního státu zůstává důležitým motivem evropského sjednocování. Z toho ovšem plyne, že naší konzervativní pravici, která nedokáže dohlédnout dále než ke zkušenosti s komunistickým režimem, uvedené souvislosti unikají.

Květen zjevně není jejím měsícem. Netěší ji souvislost mezi naším vstupem do EU (1. květen) a porážkou nacismu a fašismu (8. květen) Snad z rozpaků, ale určitě také z nevědomosti objevuje souvislosti jiné. Tak nám s kamennou tváří proroka tvrdí, že demokratická nová Evropa je vlastně ta stará národně socialistická Evropa – vždyť Hitler rovněž mluvil o nové Evropě a ideovou spřízněnost dokumentoval John Laughland v kni­ze Znečištěný pramen s podtitulem Nedemokratické počátky evropské ideje.

Možná to na někoho působí neotřele, když se ke Stalinovi s Hitlerem nádavkem přidají otcové zakladatelé Evropské unie. Nevím. Je to ale ta nejpitomější tečka za květnovými oslavami, jakou si lze představit.

Text vychází z přednášky přednesené 2. května 2005 v Poslanecké sněmovně na konferenci Český válečný zážitek.

Milan Znoj (1952) je politolog a filosof, ředitel Ústavu politologie FF UK.

Celá polemika:

Milan Znoj: Radost správná a nesprávná a Evropská unie

Josef Škvorecký: Radost z konce války a uzlový bod historie?

Milan Znoj, Josef Škvorecký: Polemika nejen o pětačtyřicátém

Jiří Vančura: O radosti do třetice

Obsah Listů 3/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.