Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 3 > Karel Hrubý: Řeč je o člověku

Karel Hrubý

Řeč je o člověku

K 110. narozeninám Přemysla Pittra

Generace narozená po Mnichovu si těžko může vybavit atmosféru poválečných měsíců, ví o ní něco jen z vyprávění, ze vzpomínkové a historické literatury a z médií. Ale lidé, kteří už byli v letech dospělých či aspoň dospělosti blízkých, vědí své. Skončila válka, skončilo ponižování, skončilo období strachu a trápení. Německo bylo poraženo, národy, které jím byly okupovány, zvedaly zase hlavu. A vracely Němcům, co si za jejich nadvlády vytrpěly.

Míra odplaty byla nestejná. Jinak měřili Poláci, jinak Holanďané, Francouzi či jiní. Jinak – především důkladněji – Češi. Ortel byl hromadný: kdo se kdy hlásil k němčině jako mateřskému jazyku, musí ven, do Reichu, po kterém na konci třicátých let hromadně volali! Konsensus národa byl v tom téměř naprostý. A kdo zažil nížiny života protektorátu, měl svou zkušenost s gestapem, koncentrákem anebo jehož rodina zásluhou nacistické zvlčilosti dokonce oplakávala své mrtvé, měl pro to i své porozumění. Bylo jen málo těch, kdo si troufli oponovat.

Jedním z těch smělých byl Přemysl Pitter, pacifista a důsledný humanista, který už v třicátých letech odvedl velký kus výchovné a charitativní práce. Zřídil na Žižkově dětský útulek, kde nacházely pomoc děti z ne­utěšených poměrů. Později k nim přibyly i děti odpůrců Hitlerova režimu, kterým se podařilo uprchnout z Německa. Po Mnichovu se stav ještě zvýšil o děti českých rodičů vyhnaných z domovů v obsazeném pohraničí. A v dětské zotavovně v Mýtě u Rokycan, kterou Milíčův dům těsně před válkou zřídil, našly v prvních letech protektorátu útočiště i židovské děti. Ať děti německé, české či židovské, pro křesťanského humanistu Pittra to byly lidské bytosti. Nacionalismus, rasismus, náboženský fundamentalismus byly pro něho nepřijatelné předsudky. Jedinou realitou byl vždy člověk.

Sotva válka skončila, organizoval obětavý vychovatel zase pomoc potřebným – a zase především dětem. Získal povolení umístit v řadě opuštěných zámků nejen zubožené děti z nacistických koncentráků, ale i německé děti z českých internačních táborů, jejichž rodiče zahynuli nebo byli nezvěstní. Hladovějící děti tu našly nejen jídlo, čistotu a teplo, ale také vlídné slovo vychovatelů. Tak žily vedle sebe děti české, židovské, německé i jiných národností a učily se novému soužití bez předsudků. A bez nenávisti. Stovkám dětí tak bylo vráceno nejen zdraví, ale také víra v lidskost a v lepší budoucnost. Od května 1945 do května 1947, kdy byla akce ukončena, se na zámcích ve Štiříně, Lojovicích, Kamenici, Olešovicích a Ládví vystřídalo 810 dětí, z nichž bylo 266 dětí, převážně židovských, z německých koncentračních táborů, 407 německých dětí z českých internačních táborů a 137 zavlečených a repatriovaných dětí z Čech a Moravy či jiných, které potřebovaly naléhavou zdravotní péči. I po šedesáti letech se na Štiříně setkávají ti, kteří z těch osmi stovek ještě žijí, aby vděčně vzpomínali na Přemysla Pittra a jeho pomocníky. Sejdou se tam i letos koncem června, kdy uplyne 110 let od narození tohoto laskavého, lidumilného a odvážného člověka, jehož práci se poklonil celý svět.

Již v roce 1966 ho vyznamenal izraelský stát. V roce 1973 mu prezident Spolkové republiky Německo udělil Záslužný kříž. O dva roky později se mu dostalo čestného doktorátu teologie na univerzitě v Curychu. Čtvrt století po jeho smrti – zemřel v Curychu 1976 – se mu dostalo i vyznamenání doma: 1991 mu prezident V. Havel udělil Řád T. G. Masaryka in memoriam. A konečně v roce 1995 zařadilo UNESCO sté výročí narození P. Pittra mezi světová kulturní výročí první kategorie. Všechna ocenění vypovídala o jeho hluboké lidskosti, smyslu pro ­spravedlnost a obětavé práci pro člověka v nouzi.

Pozornosti si však zaslouží i druhý aspekt jeho obětavé činnosti, kterou vyvíjel po skončení války na poli vztahů česko-německých. Týkala se především nápravy poměrů v internačních táborech, do nichž byli od květnových dnů 1945 v Čechách a na Moravě napěchováni Němci určení k odsunu. Jako člen sociální komise Zemského národního výboru měl Pitter možnost seznámit se s poměry v těchto táborech. Zprávy odtud byly otřesné: špína, hlad, fyzické týrání, někde i znásilňování. Řadu z táborů Pitter sám navštívil, aby se přesvědčil o pravdivosti těchto hlášení. Se svými drastickými zkušenostmi se netajil a to, co viděl, nebojácně pranýřoval. Už na prvním shromáždění přátel a spolupracovníků Milíčova domu na konci května 1945, kdy byly ještě vlny odplaty v zemi vysoce vzedmuty, stál Přemysl Pitter před svými věrnými a sděloval jim svou bolestnou zkušenost: „Nikdy nebyl náš národ tak nesvobodný jako dnes, tak zotročený pomstychtivostí, ovládnutý zaujetím a bezohledností. Či je hodno národa Husova a Masarykova, aby své nepřátele upaloval za živa a trýznil jejich ženy a děti? Není to spíše úroveň esesáků, na kterou se snížil český člověk?“ A několik měsíců poté znovu připomíná: gestapáci a esesáci utekli od nás ještě před kapitulací, kdo zůstal, byli převážně prostí lidé, kteří se sami stali obětí nacismu a jím rozpoutané války. Kdo z nich se provinil, nechť je potrestán. Ne všichni však jsou vinni. A proto vyznává otevřeně, že nesouhlasí s principem kolektivní viny a že nemůže schvalovat jejich šikanování ani odsun jako kolektivní trest. Spravedlnost mu byla principem, vyvěrajícím z jeho hluboké náboženské víry a humanitního přesvědčení, které přejal z názorů Masarykových. Přiznat se v té době k tomuto principu vyžadovalo neochvějnou, přímo husovskou věrnost k poznané pravdě a velkou občanskou odvahu. P. Pitter měl obojí. Odpověď moci nedala na sebe dlouho čekat. Byl obviněn z přátelství k Němcům a předseda Zemského národního výboru, komunista L. Kopřiva ho zbavil funkce člena sociální komise.

Po únoru 1948 byl zbaven i možnosti pracovat s dětmi v Milíčově domě. V roce 1951 se mu podařilo odejít do exilu, kde dále usiloval o porozumění mezi Čechy a Němci a o překonání propasti, která mezi nimi vyvstala. Z jeho dialogu se zakladatelem Ackermann-Gemeinde Paulem Sladekem zůstala dvě vyznání, jejichž naléhavost trvá podnes. P. Pitter vytýkal oběma stranám netečnost k osudům druhých. Na německou stranu se obrátil slovy: „Když byli čeští a židovští lidé po tisících zavíráni, deportováni, mučeni a vražděni, Němci – i ti dobří Němci – zavírali oči a uši, nevěřili a prohlašovali všecko za Gruelpropagandu. Jejich děti dostávaly ovoce a mléko – věci pro české a židovské děti téměř nedosažitelné. Ti ,dobří‘ Němci, místo aby se hanbou krčili, užívali svého privilegovaného postavení bez otřesu svědomí.“ (Z Pittrova projevu O kolektivní vině.) Ale ani Čechy neušetřil výtky, jak ji vyjádřil v promluvě k německým evangelíkům: „Mlčeli jsme, když jste z vašich domovů byli vyháněni, neprotestovali jsme dost hlasitě, když mnoho našich německých občanů bylo týráno, nepomáhali jsme dosti, kde pomoc byla velmi nutná. Lidská obava nepřekonala křesťanské volání. To je hřích, pro který dnes my Češi musíme pykat.“ (Citát je z r. 1959.)

V podobném duchu zaznělo už roku 1955 i slovo P. Sladeka z Ackermann-Gemeinde: „Před Bohem i před bratřími a sestrami národa českého vyznáváme dnes svou vinu, vinu našeho národa. Bezpráví nezačalo teprve v roce 1945, kdy postihlo nás. Musíme na sebe vzít všecko, čím bylo předtím ublíženo českému národu. Naše vyznání viny musí zajít do minulosti a zahrnout řadu deseti­letí, možná staletí. Provinili jsme se na českém národě jeho podceňováním a opovrhováním. Přijímali jsme služby věrných a nesobeckých lidí tohoto národa jako samozřejmost a nebyli jsme ochotni uznat jej za národ stejnorodý. Byli jsme slepí k hodnotám českého národa a jeho mocného vzestupu v minulém století, který se svými duchovními výkony vřadil jako rovnocenný do symfonie evropských národů. Zabíjí také ten, kdo duchovně zabíjí. A opovrhování člověkem zabíjí ­duchovně. Nemáme také právo k nejhnusnějšímu obchodu; předkládat počet mrtvých na naší straně a srovnávat jej s počtem mrtvých na straně druhé, to jest množství obětí odsunu a obětí okupace. Je tolik vin na obou stranách, že my oba národové se musíme třást před soudem Božím.“ (Poslední dva citáty jsou převzaty z knihy Tomáše Pasáka Přemysl Pitter, život pro druhé, Paseka, Praha 1997.)

Oba muži, Čech i Němec, vycházeli z křes­ťanského humanismu a hlásali tutéž myšlenku: Nesmíme vidět jen vinu druhých, ale také vinu svoji! Jejich slova by neměla být zapomenuta ani šedesát let po strašné válce a následné odplatě. Mohla by tvořit slibnou základnu pro vzájemné dorozumění a odpuštění alespoň těm, kteří – na jedné i druhé straně – nejednali zlovolně. Ale nedělejme si příliš velké iluze. Ne každý se dívá na svět a na život očima humanismu, a ne každý je schopen morálního postoje v čistotě až apoštolské. Dimenze křesťanského humanismu se dnes ze života české společnosti spolehlivě vytrácí. Převažují jiná hodnotící východiska a nemůžeme jich nedbat. Ale tenor vyznání těchto dvou mužů by měl být aspoň blízký všem, kdo považují toleranci a pochopení druhých za součást svého sekulárního pohledu na člověka. Měl by být aspoň připomenutím, že existují i takové modely mezilidských vztahů, které nejsou založeny jen na kramářském vyčítání, kdo komu víc ublížil.

Karel Hrubý

Obsah Listů 3/2005


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.