Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 3 > Svět v pohybu > Václav Burian: Když je tak dobře, proč je tak zle?

Václav Burian

Když je tak dobře, proč je tak zle?

Tu otázku prý v meziválečném Sejmu položil průmyslník a politik Wacław Wiślicki polskému ministrovi průmyslu a obchodu Eugeniovi Kwiatkowskému po jeho projevu. Otázka se dodnes v Polsku používá v různých situacích a ocitla se i v kanonickém slovníku okřídlených slov. Není divu – i dnes by ji mohl poněkud udivený zahraniční pozorovatel kterémukoliv Polákovi položit.

Proč je tedy tak dobře? Ohlédněme se za posledním víc než čtvrtstoletím. Po depresi roku 1968, který přinesl také v PLR normalizaci svého druhu, se silnějším antisemitským a protiintelektuálním akcentem než v ČSSR, po depresi z vražedného potlačení dělnického hnutí roku 1970 se nový první tajemník PSDS Edward Gierek zpočátku těšil jisté spontánní podpoře, ta však netrvala dlouho. Od poloviny sedmdesátých let se rozvíjí demokratická opozice té formace, kterou jsme si zvykli označovat jako disidentskou. Co ji odlišovalo od dřívějších pokusů o odpor, byla snad zejména dvojí plodná principiální rezignace – na násilí a na konspiraci. V roce 1978 se stává papežem oblíbený krakovský arcibiskup Karol Wojtyła. Rostoucí hmotný nedostatek, ale na druhé straně povzbuzené národní sebevědomí, obohacené idejemi demokratického exilu, zejména toho, který se neobracel nostalgicky do meziválečné minulosti, a do­mácí intelektuální opozice rodí první novodobé masové opoziční hnutí v sovětském impériu, Solidaritu. Jak ukázala osmdesátá léta, bylo to navzdory výjimečnému stavu, represím i politickým vraždám hnutí vítězné. Díky jednáním u kulatého stolu mezi režimem a v zásadě reprezentativními – ač tehdy nutně nevolenými – představiteli opozice se podařilo převést Polskou lidovou republiku ke svobodné Polské republice, dle polských počtů třetí.

Proč je dnes tak dobře? Polsku konce osmdesátých let mohl občan ČSSR závidět ne­uvěřitelnou míru svobody (pozdní PLR byla stále diktaturou, ale dnes módně paušalizující označení „totality“ se pro ni zcela určitě nehodí). Tehdejšímu Polsku občan ČSSR nezáviděl hyperinflaci, přídělové hospodaření, prázdné regály v obchodech, fronty na cokoliv, byrokracii téměř sovětsky pomalou a protivnou, jak se mohl přesvědčit i při běžném úkonu na poště nebo nákupu vlakové jízdenky. Nezáviděl ani další příznaky hospodářského úpadku – špínu, zápach, šeď, panující snad všude kromě kostelů, koncertních sálů, jazzových klubů, galerií, divadel a obchodů s květinami. Hyperinflace byla však po nástupu první převážně už nekomunistické vlády rychle zkrocena. Polsko má nejvyšší průměrnou životní úroveň ve své historii. Tvář velkých měst a velké části venkova se změnila k nepoznání. Přičtěme úspěchy v zahraničí, z nejnovějších polské angažmá v ukrajinské Oranžové revoluci. Zejména polské zahraniční politice se podařilo přesvědčit Evropskou unii, že je to také její věc, a při té příležitosti neuvěřitelně vylepšit historicky neblaze zatížené polsko-ukrajinské vztahy. Jak ukázaly loňské oslavy 60. výročí Varšavského povstání, Polsko začíná být na Západě přece jen poznáváno lépe než jen jako bažinatá rovina, obývaná málo civilizovaným Slovanstvem. Přestává být „Zemí nikoho“ z Krále Ubu; tento výrok Alfreda Jarryho bývá v Polsku citován, většinou s masochismem jen žertovným. Mnohé další důvody pro růst národního sebevědomí bychom našli – i ten, že ještě loni, do smrti básníka Czesława Miłosze, mělo Polsko tři žijící laureáty Nobelovy ceny. Důvodů, proč označovat poslední čtvrtstoletí polských dějin za hvězdné, je dost.

Proč tedy je zle? A zdá se, že mnohým je; ať už z důvodů objektivně popsatelných, anebo z hůře popsatelných důvodů psychologických. Zdálo se, že polskou „blbou náladu“ potvrdí předloňské referendum o vstupu do Evropské unie. Stoupenci vstupu prožívali obrovské napětí, zvýšené tím, že první den referenda byla účast hrozivě nízká. Nakonec hlasovalo téměř šedesát procent Poláků, z nich pro přes sedmasedmdesát procent, jen necelých třiadvacet procent bylo proti vstupu. Dodnes se má ovšem za to, že asi nejvíc na voliče zapůsobilo čerstvé, na vatikánský politický jazyk velmi jednoznačně vyjádření Jana Pavla II. ve prospěch Unie.

Co ze skutečně zlého lze objektivně popsat? Nezaměstnanost. Za poslední rok asi o jedno procento klesla, ale koncem února bylo registrovaných i tak 19,4 procenta nezaměstnaných. V nejhůře postižených vojvodstvích se přitom blíží strašlivým třiceti procentům, ale i vojvodství s nezaměstnaností nejnižší zaznamenávají neblahá čísla mezi patnácti a sedmnácti procenty. Lze namítnout, že náprava není možná bez příznivého vývoje ukazatelů makroekonomických. Ty jsou příznivé, ba po roce v Evropské unii příznivé až neuvěřitelně. Podle deníku Gazeta Wyborcza vzrostl polský export loni, počítáno v eurech, o celých 26 procent; dovoz se zvýšil také prudce, ale mnohem méně než vývoz – o 18 procent. Hlavním odběratelem polského vývozu jsou přitom státy Unie. A nejvyššího růstu dosáhly zemědělské a potravinářské výrobky, tedy sektor, který podle obecných představ měl být pro polskou ekonomiku největší zátěží. Na nezaměstnanost to ovšem zatím nemá podstatnější vliv – v prosperujících podnicích roste produktivita práce, a tak poptávka po nových pracovnících je malá.

Polsko posledních let prožilo několik korupčních skandálů. Hlavně ty způsobily rozklad Svazu demokratické levice, nástupce monopolistické Polské sjednocené dělnické strany; byl sice pro část občanů z historických důvodů těžko přijatelný, ale přece jen sliboval být stabilním většinovým reprezentantem levice. Možná lze dnes jen poněkud zjednodušeně říci: pragmatičnost většiny aktivistů dávné PSDS se sice zasloužila o šťastně nekrvavý demokratický zvrat roku 1989, řada pozdějších afér však ukázala, že pragmatičnost nad ideovostí převažuje nadmíru. Uskupení vydalo politiky značného formátu, jako jsou prezident Aleksander Kwaśniewski či předseda Sejmu Włodzimierz Cimoszewicz, ale stabilní není, ba svými preferencemi se ocitá na samé hranici ­parlamentní existence. Polská pravice již naprostý rozpad stran či bloků, které se jevily pro budoucnost nadějně, zažila. Postihl i nejnadějnější Volební akci Solidarity (AWS) se vzdělaným a osobně důvěryhodným premiérem Jerzym Buzkem. Nyní tedy padly také naděje, které byly v tomto směru spojovány s Svazem demokratické levice (SLD). O žádné straně v Polsku prostě nelze říci, že je stabilním prvkem tamní politiky. A strany, kterým se říká historické, téměř nehrají roli. Za jedinou organizaci tohoto druhu lze považovat rolnickou Polskou lidovou stranu (PSL), která ovšem také klesá k pěti procentů a máloco nasvědčuje, že by se to mělo změnit.

Nové strany se objevily na pravici, z toho na pravém neextrémistickém středu dvě dosti silné. Dlouho si udržují vysoké postavení v průzkumech Občanská platforma (PO) a Právo a spravedlnost (PiS). Jak dlouho vydrží, si nikdo kromě jejich sebevědomých vůdců netroufá odhadnout. Jedna z nejkřesťanštějších zemí Evropy zůstává nadále zemí bez zaznamenáníhodné křesťanské demokracie; neměla ji ostatně ani před válkou. Pod tlakem pravice krajní, jako jsou nacionálně katolická Liga polských rodin a ideologicky mlhavější, ale agresivně populistická Sebeobrana, ovšem i tato uskupení přebírají zčásti slovník radikálů. A tak objektivně největší úspěchy polské transformace – „kulatý stůl“ konce osmdesátých let, ekonomická reforma a integrace do nejvlivnější evropské a nejvlivnější euroatlantické organizace – zůstávají jakoby bez otců. K těmto úspěchům se hlásí jen zbytek před krátkým časem silné postkomunistické levice a Unie svobody (UW), nedávno za účasti prvního nekomunistického premiéra z roku 1989 Tadeusze Mazowieckého transformovaná v Demokratickou stranu (PD). Její příští postavení je však zatím nejisté.

Známe to z české politiky: nemluvíme-li o „sametovosti“ přímo jako o špinavém komplotu s komunisty, je třeba o ní mluvit aspoň s lehce pohrdavým úsměvem. Obhájci sametovosti jako taktiky nejen slušné, ale v dané historické situaci nejdůmyslnější jako by znejistěli anebo byli duchem doby zastrašeni. Také autodestruktivní chování současné české vládní koalice, která je objektivně dosti úspěšná, může pomoci pochopit ledacos z polského dění. Prostá lidská nemoudrost spolu s faktory korupčními vytvářejí pro pozorovatele zvenčí těžko srozumitelnou směs.

Skandály spjaté s temnými obchody kompromitují každou stranu, ale levici snad ještě víc – právě jako levici, obhájkyni lidí velkým kapitálem nedisponujících. Pravice ovšem hledá důvody v nedostatečně provedené dekomunizaci, v čemž jako by ji utvrzovala řada lustračních afér. A tak se z pravice ozývá touha po rituálním gestu, kterým by byl – přechod od republiky třetí k republice čtvrté. Těžko ovšem říci, co by měl přinést, když obyvatelstvo, politikové, podnikatelé, média, historická paměť, když to všechno zůstane stejné. Jako by o dnešku a zítřku měl stále rozhodovat vztah k minulosti, té komunistické i té po „kulatém stole“. Ale možná to tak není? Možná přichází nová vzdělaná generace, pro niž už bude svoboda projevu a existence svobodného trhu samozřejmostí, zatímco minulost ji bude vzrušovat jen přiměřeně?

V polovině května zveřejnila Gazeta Wyborcza výsledky sociologického průzkumu, který se tázal, jak Poláci hodnotí své tři poslední prezidenty. Ani Wojciechu Jaruzelskému neupřela většina dotazovaných vlastenectví a politickou zdatnost. Třebaže u části příznivců mohla hrát roli nostalgie po časech vlastního mládí, Poláci oceňují patrně také generálovo korektní chování poté, co si uvědomil neudržitelnost systému, který dlouho hájil. Lech Wałęsa, legenda Solidarity, byl krajany oceněn věcně: jako poctivý člověk, velký vlastenec – a nepříliš zdatný politik. Za nejlepšího prezidenta byl ovšem označen Aleksander Kwaśniewski, prezident současný, Výsledky musely zklamat ortodoxní ideology, ale nevypovídají o tom, že by Poláci byli nemoudří. Možná je už dělení politiky podle vztahu k minulosti zastaralé, ale nepřišla dosud garnitura politiků, kteří by zformulovali hesla nová?

Václav Burian (1959) je redaktor Listů.

Obsah Listů 3/2005


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.