Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Jana Červenková: Spolužáci z padesátých let

Jana Červenková

Spolužáci z padesátých let

Když někoho napadlo svolat sraz spolužáků ze základky, přišlo nás kupodivu dost. „Víš, jak já tě tenkrát milovala,“ haleká vrásčitá bábi přes celé separé na udiveného holohlavého dědka, co tenkrát nesvěřila ani důvěrné kamarádce. „Co blbostí jsem se navyváděla, aby sis mě všim. Nakonec se to podařilo, přitočil ses ke mně, rozhlíd, jestli nás nikdo nevidí, a potom chtěl, abych tě dala dohromady s Marcelou!“… Marcela sedí na druhém konci stolu a zaboha si ne a ne vzpomenout, odkud by tohohle kluka měla znát. Má jiné starosti, podniká, v textilu, kousek za Prahou. „Hlavně mi nikdo nic nezáviďte, zavřu krám co nejdřív, na Vietnamce nemám.“ A zboží čím dál horší, osvědčení výrobci šli do háje, na skladě jsou prý už leda umělé noční košile se šilhavými papoušky. A trička s cizími nápisy. „Kdyby to bylo aspoň slušný, já anglicky neumím, mně tam přišli cizinci, chlapi se uchechtávali, ženský červenaly, tak já to vzala přeložit synovi — no ani vám nebudu říkat, co tam bylo! A pánský slipy, dole maličkej obrázek, já si na to vzala brejle, až když mě zákazník upozornil… Ty se směješ, ale já to mám prodávat na vsi svejm sousedům…“

„Kterej ty vlastně seš,“ ptá se po marném zkoumání tváře toho, co se právě smál, zas jiný, co si ho taky neumíme zařadit. „Zdeněk! Ten, co měl takovej malér kvůli Gottwaldovejm fousům!“ Někdo přimaloval Gottwaldovi na školním obraze knírek, jako nosil Hitler. „Ale já to opravdu nebyl, já měl jen ruce od barvy, když se to vyšetřovalo.“ Slíbená dvojka z chování. Toho strachu… A nejlepší, že do tří měsíců Gottwalda ze stěny úředně sundali, i se Stalinem, zůstala po nich na zdi jen šedivá čmouha! Říďa přišel na občanku, vytrhněte si z učebnic stranu jedna a dvě, fotografie dosud ctěných státníků. A zaškrtejte si… Zdeněk tu dvojku z chování dostal stejně, v obecném šoku se zapomnělo, za co ji měl vlastně mít… „Ale ten pravej provokatér byl přece jenom Milan. Ten nevzal na hlavu jinou čepici nežli lodičku americký námořní pěchoty. Jak já mu ji záviděl!“… „A víš, jak dopad? Dal se k esenbákům! Po revoluci dělá někde vrátnýho, nestěžuje si.“

A co volby, koho kdo volil? … Dej pokoj, nekaž večer. Já volil po revoluci jen jednou. Koho? Jdi do háje, záleží snad na tom? Nezáleží… Dveře se otvírají znova: Oskar. Nejlepší sběrač školy. Každý žák měl tenkrát povinnost přinést měsíčně dvě a půl kila starého papíru. Aby mohlo vycházet Rudé právo. Za nasbíraný papír byli hodnoceny nejen děti, ale i jejich třídní učitelé. A Oskar pravidelně přinášel ze sběrny potvrzení na celý metrák! Všichni věděli, jak k němu přišel. Že jeho otec, bývalý kapitalista, měl malou tiskárnu. Tu sice znárodnili, ale ty tuny odřezků nikdo znárodnit nechtěl, daly se ve sběrně rozepsat na každý měsíc, bez data, i ředitel to věděl. Ale třebaže na kapitalisty dštil oheň a síru, tady zavřel obě oči. Oskarovu fotku vystavil na chodbě na nástěnku a nechal ji tam celý rok, vždyť i on sám se tím nevídaným výkonem stával — zas nejlepším sběračem mezi řediteli. Oskar tiskárnu restituoval. Zkrachovala, nechce o tom mluvit.

Jo, a pamatujete, jak se o přestávce hrálo na chodbě na babu? Bývalí kluci pamatují, samozřejmě, nejlíp se jim plácalo do Mirky. „Vy nemravové,“ haleká ona se smíchem, ještě dnes trochu polichocená. Ale starosti má jiné, čtvrtého vnuka, a tolik chtěli holčičku!

Petr měl tenkrát otce v kriminále. Za nějaký protistátní výrok. Nebo čin? Musel se ještě čas snažit v továrně, než mohl znovu do školy. „Ani do pionýra mě kvůli otci nevzali,“ směje se. Až úplně na konci, když už máme zaplaceno, se ke mně důvěrně nakloní: „Víš, že jsem toho bolševika nakonec oplakal? Tenkrát si moh i slušnej člověk nakrást, ale dneska — co dneska…“ Servírka do toho brblá, že jsme udělali malou útratu a že to by příště nešlo. Hlouček důchodců se stydí.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Sylva Fischerová: Pero-přípitek-pásek

Pavel Machonin: Dynamika české společnosti

Věra Nosková


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.