Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Vojtěch Mencl: Stát a ekonomika

Vojtěch Mencl

Stát a ekonomika

Jsou knihy, které se čtou s vědomím, že se k nim budeme vracet a nahlížet je z nových a nových úhlů, pokud chceme sledovat postup vývoje a řešení stěžejních problémů našeho života a našich i lidských dějin. Poznají se snadno. Když je člověk začne číst, nejen že nepřestane do poslední stránky, ale také si uvědomí, že je vždy bude muset mít v knihovně a srovnávat s nimi vše důležité, co k jejich obsahu přidá čas. Když jsem v roce 1985 dostal do rukou samizdatové vydání Státu a ekonomiky od Zdislava Šulce, zmocnil se mne právě tento pocit.

Sdělil jsem ho i dalším a knihu jim půjčil. Protože i je – pak i další a další – zaujala stejně, nedostal jsem ji nikdy zpět. Mohl jsem se k ní vrátit až takřka po dvou desetiletích, když vyšla v nakladatelství Karolinum. Ostatně samo toto druhé vydání se podrobilo zkoušce doby – není oproti původnímu textu znatelněji obměněno. Má 349 stran, je opatřené seznamem literatury, věcným rejstříkem i českým a anglickým sumářem. Není to snadné čtení, a proto alespoň stručně připomeňme autorovy myšlenkové postupy.

Autor ponechává historikům otázku vzniku sovětského systému jakožto voluntaristicky osobité cesty aplikace marxisticko­kautskyánské revoluční vize osvobozující od nerovnosti proletariát, poslední vykořisťovanou třídu lidských dějin. Nerozebírá ani příčiny degenerace projektu, která kolem roku 1928 vedla v SSSR k postupnému vyhranění ekonomiky stalinistické diktatury, sledující od přelomu dvacátých do počátku čtyřicátých let urychlenou industrializaci. Podrobněji pisatel sleduje cesty, jimiž už vyzrálý sovětský ekonomický model vstoupil po roce 1948 do našich poměrů a vytvořil řád, který autor označuje jako „existující socialismus“. Osudy jeho ekonomické báze sleduje v podrobné a originální systémové analýze jako proces odvíjející se od únorového převratu až po rok 1985. Je to období dost rozsáhlé, aby bylo možné postihnout celý spletitý souhrn příčin a následků, kterými u nás přes všechny reformní snahy působil. Autor vynechal snad jen jedno téma, k jehož zpracování v době vzniku knihy chyběly ty nejutajenější informace – vnější vlivy a vazalské vazby, kterými byla československá ekonomika spoutána s moskevským centrem a jeho nástrojem RVHP.

Šulcova kniha v jádru zůstává věrná požadavkům teorie analýzy hospodářské politiky jakožto samostatné vědní disciplíny. Vychází z její premisy, že ekonomické poměry, v nichž lidé a národy žijí, nevytvořila příroda, ale vznikly jako dosud živelné dílo lidských dějin, které je sice jejich integrální součástí, ale má silnou vnitřní evolučně transformační logiku, směřující k vědomé homeostatické adaptaci. Právě tu provádí hospodářská politika, kterou se ekonomika rozporně, ale nevyhnutelně začleňuje do celkového systému společenské dělby práce. Takovéto integrující působení existovalo vždy a dnes představuje i jedinou naději lidstva na přežití, protože – jak autor zdůrazňuje, „ekonomie ponechaná sama sobě je schopná zničit svět“.

Sovětský model „centrálně přídělové ekonomiky“ tedy pro něj představuje určitou reálnou, v dějinách působící variantu ekonomické politiky. Jiná je ovšem otázka, již politika autenticky klade, zda se stalinistický model mohl vyvinout v historicky potřebný, stabilní, růstově otevřený, efektivní i humánní, tedy socialistický způsob ovládnutí živelné síly ekonomiky.

Slepá ulička centrálního plánování

Tím se Z. Šulc dostává k jádru. Rozbor začíná vytýčením a analýzou základních prvků struktury systému, z nichž vycházejí i parametry jeho chování a efektivity. Mocenskopolitickým předznamenáním jejich existence je zestátnění klíčových ekonomických struktur a následné vytvoření stabilního státněpolitického centra, schopného koncipovat i mocensky prosadit národohospodářský plán, tj. jasně vymezenou cílovou orientaci celé ekonomiky. Autor zdůrazňuje, že právě z této politicky vzniklé reality vychází specifický souhrn i způsob chování prakticky všech konstitutivních prvků ekonomického systému, z nichž čtyři považuje za klíčové:

– soustava uzákoněných dlouhodobých i ročních státních plánů, jimiž se má dospět k ideově politicky určenému cíli,

– tvorba podnikových důchodů příjmů zaměstnanců závisející na plnění plánu, který je rozepsán z plánů státních,

– existence osobitého trhu zboží a služeb obyvatelstva, na němž se sice prodává i nakupuje za peníze, ale v režimu omezené nabídky a převážně za jednotně a centrálně stanovené ceny,

– osobitá podoba zaměstnanosti, v níž lidé nabízejí svou pracovní sílu sice svobodně, ale jejich mzda se pohybuje v rámci centrálně stanovených mzdových sazeb.

Jakmile tyto konstitutivní prvky začnou souhrnně působit, deformují se všechny tradiční ekonomické fenomény jako peníze, cena, mzda, úrok, zisk, náklady, podnik, důchod, kalkulace, ekonomická rovnováha Na místě tradičních pak vznikají nové modely chování centra i podniků, které autor podrobně popisuje. Systém vychází z předpokladu, že plán, schválený mocenským centrem, předurčí nejen celý agregovaný výsledek ekonomiky, ale i cesty, kterými se k němu dospěje. To samo o sobě je vstup do slepé uličky, protože přesný a vybilancovaný plán nelze sestavit. Autor to dokládá především na příkladu naší první pětiletky. Avšak ani když má plánovací centrum relativně volný prostor, se mu to nedaří. Především proto, že informační zdroje, z nichž musí vycházet, jsou vždy neúplné a jejich transformace do rovnovážných bilancí odvětví a časových termínů je jen rudimentární. Disproporce jsou však konkrétní, takže se reálný modelový výhled jednotlivých faktorů plánu postupem času rozplývá a musí být měněn, nemá­li dojít ke katastrofickým stavům. To pak opět a opět nutí centrum, aby pozornost soustředilo na nápravu disproporcí. Protože v ekonomickém systému chybí stabilizující role pružných cen, určených nabídkou a poptávkou, šíří takový postup nevyhnutelně deviační tendence k negaci původního záměru. Autor to podrobně dokládá na osudu všech československých pětiletek.

Labilita dlouhodobých i ročních plánů má ještě jednu důležitou příčinu, jejíž zjištění a zhodnocení patří k nejvýznamnějšímu badatelskému přínosu Šulcovy knihy – modifikuje, lépe řečeno deformuje i celkové trendy chování podniků. Ocitají se v rozpolceném postavení. Na jedné straně musí plnit plán, na druhé straně nemohou počítat se stabilitou ekonomického prostředí, musejí tedy jednat tak, aby i za této situace dosáhly uspokojení svých zájmů. To, že se jim plán stanoví z centra jako výseč souhrnného státního plánu, vede k tomu, že se podnik, který plán nestvořil, necítí zodpovědný za celkovou kvalitu i plnění toho, co mu rozpisem plánu přikázalo.

Centrum to musí vzít v úvahu, a proto s podnikem vyjednává. Je ovšem v nevýhodě, protože rozsah jeho informací o možnostech podniku je výrazně menší, než jaké má k dispozici podnik. Vzniklou situaci autor označuje jako „hru o parametry“: podnik se snaží s poukazem na různé specifické okolnosti přislíbit centru minimální výstupy a dosáhnout tím co nejnižšího plánovacího závazku, ale na druhé straně maximalizuje vstupy a žádá co nejvyšší podnikový důchod, tj. fond mezd a prémií. Totéž se děje při jednání o podrobnějších ukazatelích plánu. I tu se podnik snaží nadsazovat podnikové potřeby a vstupy, licitovat ve svůj prospěch. Zejména nárokuje vyšší investice i potřebu pracovních sil, aby splnění plánu, respektive jeho nových variant, bylo co nejsnazší.Vzniká tak jev, který autor označuje jako obrácený minimax: podnik nemá valný zájem o inovaci své produkce, protože by mu to přineslo jen rizika při plnění plánů, nesnáze odbytu, servisu pro odběratele, ztráty času při přípravě nových postupů, nákladné zaučování osazenstva atd. Proto v podnikové praxi převažuje snaha vyrábět zaběhané produkty co nejdéle, omezovat výzkum a vývoj, které by mohly přinést inovace – a s nimi potíže.

Toto chování spěje ještě k závažnějším důsledkům: vytváří zpětný ničivý tlak na celé národní hospodářství, zejména na strukturu i bilanční rovnováhu centrálního plánu.Vytváří další vlnu nadsazených investičních, ale hlavně materiálových, energetických či dopravních nároků, a tím i investic. Děje se to obvykle na úkor ukazatelů infrastrukturních, ekologických a zejména na úkor lehkého či potravinářského průmyslu a služeb. Tak se rodí další znak systému – nedostatková ekonomika.

Také na specifickém trhu práce se všichni tři účastníci dostávají do specifické situace. Centrum, kladoucí důraz na růst a investice, produkuje permanentní poptávku, která roste rychleji, než činí přirozený přírůstek pracovní síly. Nastává její nedostatek. Centrum proto tlačí na přesun pracovních příležitostí do prioritních odvětví. Podnik si snaží nabrat maximum pracovních sil a udržovat je i tehdy, když jejich výkon nepotřebuje, neboť při každém výpadku zdrojů nebo subdodávek vznikají zpoždění, která ohrozí pnění plánu, a tím i jeho důchod.Vzniká přezaměstnanost a klesá produktivita práce. Třetí účastník tohoto „trhu práce“, zaměstnanec a jeho domácnost, má ovšem zájem na co nejvyšších mzdách a nejnižších cenách. Ani jeden z těchto parametrů se pro něj nevyvíjí příznivě. Pokud se centrum chce vyhnout nadměrné inflaci, musí držet mzdy na takové úrovni, aby poptávka po spotřebním zboží, bytech a službách nepřevýšila nabídku. Produkce tohoto zboží však zaostává a zásluhová diferenciace mezd se nemůže prosadit. Navíc chybí přímý vztah mezi velkoobchodní cenou a maloobchodní cenou, podnik tedy nemá důvod zvyšovat výrobu, po níž je poptávka, pokud mu centrum nezvýší velkoobchodní cenu a nepřizná potřebné investiční a pracovní fondy. Proto je adaptace výroby na trh vždy opožděná a neúplná. To znamená stání ve frontách, podpultové shánění a přelévání příjmů do šedé ekonomiky, nebezpečí nákupních horeček a měnovou nestabilitu.

V další části probírá Z. Šulc všechny přímé i nepřímé nástroje regulace, kterými se různé varianty centrálně přídělové ekonomiky pokoušely překonat bariéry labilizačních procesů. Dochází k závěru, že žádný nedospěl k udržení stability, naopak vedl k často až kritickým cyklickým výkyvům, vzestupům a pádům produkce. Prokázal také, že tento systém je odsouzen k neustálému zaostávání a dohánění světového vzestupu.

Co je a není kapitalismus

Knihu psal Z. Šulc v době, kdy se teprve začínaly utvářet předpoklady gorbačovovské reformy a nikdo si nedovedl představit, že po roce 1989 dojde k náhlému přechodu k demokracii a tržní ekonomice. I tak je jeho koncepce ucelená a vychází z podrobného rozboru myšlenek oněch autorů, kteří si před ním otázku transformace ekonomiky „dnes existujícího socialismu“ položili.

Začít se musí, zdůrazňuje autor, od toho nejobtížnějšího – obnovení funkce peněz. Ekonomická reforma musí nejdříve znovu získat nástroj, který bude každodenně obnovovat reálnou rovnováhu. K tomu bude nutné obnovit kriteriální roli cen a oddělit podnikovou sféru od státního rozpočtu. To umožní, aby se podniky staly plně závislé na své schopnosti krýt náklady z dosažených tržeb a disponovat ziskem. Pomáhat by jim v tom mohl nově vytvořený kapitálový trh a nově zorganizovaná bankovní soustava. Vzhledem ke všeobecné deformaci cenových relací a skutečnosti, že podniky nemají vlastní oběžný kapitál, bude obtížné vytvořit jednotnou a stabilní daňovou soustavu. Začít se musí se změnami v cenovém mechanismu, které však musí být postupné; v první fázi bude nezbytné, aby zůstal v rukou centra. Cenovým kritériem by měly být skutečné dovozní i vývozní ceny, ale jejich dopad na podniky by měl být rozložen, aby podniky měly prostor pro adaptaci na tvrdé podmínky. Pak by se mělo přejít k pozvolnému uvolnění cen, vhodné devizové politice a reformě daňového systému.

V průběhu reforem by se podniky naučily rozhodovat o výrobě i investicích, mohly by umožnit svým částem, aby se za určitých podmínek oddělily, vytvořily by potřebné managementy, vyjasnily by si podnikatelské záměry a uzavřely s bankami úvěrové dohody. Jejich majetek by jim ovšem nepatřil, jinak by se zejména pro řídící kádry otevřel prostor pro zneužívání a rozkrádání podnikového majetku a zisku. Vlastníkem podniků by byla nově zřízená nestátní organizace – Fond národního jmění. Byl by správcem podnikového vlastnictví, vydával by pravidla pro majetkové přesuny, ustanovoval nucenou správu, kontroloval a auditoval roční výsledky, informoval o konjunkturních možnostech a perspektivách oborů. Spravoval by také přidružené fondy (cenový intervenční fond, fond ochrany životního prostředí, fond územního rozvoje) a přispíval do sociálních, nemocenských, bytových a jiných fondů.

Jakmile by se podařilo ekonomiku stabilizovat, nastal by čas, aby vznikl i další důležitý nástroj rovnováhy – kapitálový trh. V průběhu přechodného období by se postupně vytvořily přirozené parametry peněžního oběhu, změnil by se trh práce a výroba orientovaná na trh by postupně eliminovala jak nedostatková zboží, tak i umožnila – rozvojem soukromé drobné výroby – odstranit část deficitu chybějících služeb. To by umožnilo postupné otevírání i vnějších trhů a začleňování do evropské i světové ekonomiky.

V závěrečné části odpovídá autor na tehdy, v roce 1985, často kladenou otázku, zda taková proměna nepovede k návratu kapitalismu. Jeho odpověď myslím oprávněně relativizuje problém, co je a není kapitalistické. „Je příznačné,“ píše, „že ve společnostech s centrálně přídělovým mechanismem fungování ekonomiky, které pojem kapitálu nepoužívají, ve kterých však nepočetná skupina lidí disponuje… veškerým společenským bohatstvím včetně nově vytvořené hodnoty, tedy veškerým kapitálem společnosti (obdobnou koncentraci kapitálové moci neobjevíme v celé historii kapitalismu)…, nikoho nenapadne mluvit o kapitalistech. A přitom tato skupina lidí realizuje své fakticky neomezené právo fakticky bez jakékoliv odpovědnosti na rozdíl od kapitalistů, kteří svá chybná rozhodnutí platí svým kapitálem a jeho ztrátou.“ Proto je také tragédií celých generací socialistů, že se „děsí přízraků, které sami vyvolali, aniž jsou přitom schopni rozeznat skutečné dračí sémě, které kdysi zaseli v podobě centrálně­přídělového mechanismu, ze kterého pak vyrostla skutečná dravá, příživnická mnohohlavá saň, pod jejímiž křídly se potácí neduživé tělíčko ekonomiky závistivě pozorující zdatného, i když lecjakým šrámem poznamenaného soupeře za humny, kterého neustále dýchavičně, ale marně dohání“.

Nástrahy skoku přes propast

Napadá nás, že se zde s pozoruhodnou předvídavostí rýsuje základní trasa optimálního směru ekonomické politiky, kterým jsme měli projít po roce 1989. S rozdílem tempa – v původním textu vycházel autor z tehdy pochopitelného předpokladu, že projekt by se mohl uskutečňoval jako proces velmi dlouhodobý. Po listopadovém převratu, když jeho třetí část už v lednu 1990 zveřejnily Hospodářské noviny, se stal, jak dnes už můžeme posoudit, prvním a nejlépe propracovaným modelem přechodu k tržní ekonomice. Daleko předčil modely vycházející z návrhu Světové banky zejména proto, že nebyl neoliberálně dogmatický a hlavně bral v úvahu následky mnohotvárných deformací způsobených více než čtyřicetiletou vládou stalinistického modelu. Ve sporu, který se záhy vyvinul mezi modelem inspirovaným Šulcovou analýzou, přijatou českou vládou, a narychlo vytvořenou koncepcí V. Klause, kterou prosazovalo federální ministerstvo financí, nešlo o protichůdnost základního konceptu, ale spíše o otázku neméně důležitou – jak proměna proběhne. Budou změny respektovat výchozí stav, vytvořený dlouholetým působením centrálně přídělové ekonomiky? Zvolí se takové tempo a postup, které by umožnily většině ekonomicky zdravých podniků přežít? Nevyvolá vpád importů jejich dominové zhroucení, doprovázené rozkrádáním národního jmění? Ekonomové české vlády doporučovali postup, při kterém se měla uskutečnit nejprve částečná liberalizace, omezená dvojím devizovým trhem: úředním a volným, který se měl postupně rozšiřovat, až by nakonec zcela dominoval. Privatizace měla respektovat a v nutné míře i překonat nerovnost podmínek, které vytvořil předchozí systém pro různé kategorie podniků. Proto se i při ní mělo postupovat ve dvou krocích. V prvním mělo dojít ke všeobecnému odstátnění a liberalizaci cen. Vlastnická práva měla přejít na Fond národního majetku, který by dohlížel na restrukturalizaci, kapitalizaci a komercializaci podniků a postupně by je prodával novým vlastníkům. Protože se vycházelo z nedostatku domácího kapitálu při současné mimořádné kapitálové náročnosti transformace, předpokládal se výrazný vstup zahraničních vlastníků.

Koncepce české vlády v důsledku naprosté ekonomické neschopnosti a neznalosti politického vedení Občanského fora v čele s V. Havlem neprošla. Naopak se prosadila Klausova metoda „co nejrychlejšího skoku přes propast“ a dvou vln státní kuponové privatizace, na kterou navázala neoficiální vlna třetí, nejrozsáhlejší džusování a tunelování ekonomiky. Kdo by se chtěl s peripetiemi „loupeže tří století“ – neboť podobná se odehrála jen po roce 1620 – seznámit, tomu bych doporučil další knihu Z. Šulce Vize a transformace české společnosti (2002).

Stalinistický ekonomický systém centrálně přídělové ekonomiky trval po většinu dvacátého století ve více než jedné šestině světa. Nevedl si zpočátku špatně. Dokázal mezi roky 1928–1942 uskutečnit v SSSR urychlenou industrializaci a vytvořil tím překvapivě efektivní základy válečné ekonomiky, která ze země učinila klíčového člena vítězné koalice nad hitlerovskou mocí, opírající se prakticky o všechny důležité zdroje zbytku Evropy. Rubem, svým způsobem nevyhnutelným následkem systému však bylo masové zotročení lidské práce, kasárenský a policejní systém naprosto absolutistické vlády nejužší vládní špičky, která pro mnohé zpochybnila všechny socialistické ideály svobody, rovnosti, demokracie a spravedlnosti.

Nemáme odstup, abychom mohli odpovědět, jaký způsob by měla dnes a v budoucnu volit politika, aby ovládla zhoubné následky živelnosti ekonomiky ponechané sobě samé. V globalizovaném světě třetí vědeckotechnické revoluce se na všech kontinentech prosazuje silný integrační trend, v němž vzrůstá i role globální politiky. Šulcova práce naznačuje, že i tento proces musí doprovázet hluboké a objektivní ekonomické poznávání, přesná explikace i prognostika jednotlivostí ekonomických jevů a systémových struktur, ale i morální síla zásad lidské rovnosti, svobody a demokracie.

Invaze postmodernistické redukce dějin na příběhy končí. Společenské vědy se vracejí ke komplexnosti a informačním hodnotám systémovému výkladu. Poznání ekonomických struktur a problémů ekonomické politiky se opět stává páteří každého pokusu o komplexní poznání naší civilizace.

Kniha Z. Šulce ukázala, jak důležitá je vědecká metoda, která nezůstává vězet u příběhů a objektivních faktů, ale která sleduje i chování klíčových subjektů systémů – v našem případě podniků a v obecném měřítku občanské společnosti, obcí, regionů, národů. Jeho práce ukazuje, jak silná a určující je zpětná vazba mezi zájmem a chováním elementárních článků a evolučními možnostmi velkých společenských systémů. Současně naznačuje konfliktní pole i jejich důsledky na tyto vazby a systémy, které moudrá politika nemůže přehlížet.

Kdo se do náročné četby ponoří, pochopí, proč se určité věci mohly stát právě tak, jak se staly. A to je výsledek, který patří k metám každého společenskovědního zkoumání. Pokud toto měřítko přijmeme a připomeneme si řetězec jiných knih začínající Hilferdingem, Schumpeterem, Preobraženským, Euckenem a končící například Brusem, Kaleckým, Kornaiem či Toddem, které přinesly do problému státu a ekonomiky nové podněty, patřila by v něm dle mého názoru Šulcova kniha mezi nejpřínosnější. Je proto až s podivem, že vyšla teprve teď. I přesto bychom ji měli přijmout jako obsahovou i metodologickou výzvu.

Vojtěch Mencl (1923) je historik soudobých dějin.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Zdislav Šulc

Otakar Turek: Globalizace - stará a nová

Štepán Steiger: Kořeny neoliberalismu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.