Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Štěpán Steiger: Konec francouzského sociálního modelu

Štěpán Steiger

Konec francouzského sociálního modelu

Analýzy příčin, proč Francouzi odmítli v referendu návrh evropské ústavy, se shodují v jednom: záporný postoj se projevil také proto, že zejména méně placení dělníci a zaměstnanci se obávají, že Evropská unie vznikající na základě této ústavy by je připravila o další, dosud neztracené části sociálního státu. Jenže tento francouzský „sociální model“, jak mu ve Francii říkají, se beztak postupně vyčerpává.

Příznaky tohoto vyčerpání se množí: jedni je vidí v rostoucí vlně násilí ve městech, jiní v přibývajícím počtu nezaměstnaných (v některých čtvrtích francouzských měst jsou to čtyři z deseti ekonomicky činných osob); k tomu přistupuje sociální a územní segregace, kterou sociolog Eric Maurin neváhal pojmenovat „francouzským ghettem“. Poukazuje se často i na strnulé předpisy, jež vedou k postoji už v roce 1996 označenému jako „francouzská preference nezaměstnanosti“. A v neposlední řadě vidí mnozí Francouzi své politické i hospodářské elity jako neschopné dát smysl (nutným) změnám.

Francouzský sociální model je přitom mnohoznačný: je současně jistou formou integrace („republikánské“, říkají, což znamená začlenění do sekulární, civilní společnosti) i sociálního vzestupu. Jeho charakteristiky lze vypočíst asi takto: stát hraje úlohu „pečovatele“, ale „v doprovodu“ sociálních partnerů (sociální zabezpečení i dávky v nezaměstnanosti jsou spravovány společně zaměstnanci a zaměstnavateli); sociální vztahy jsou ve znamení vysokého procenta organizovanosti v odborech ve velkých veřejných podnicích – naproti tomu takřka neexistují odbory v malých a středních podnicích. Přičtěme k tomu i jistou „kulturu protestu“ – o francouzských stávkách se můžeme dovídat častěji než o stávkách v jiných zemích.

Ve zkratce bychom mohli říci, že tento model, považovaný Francouzi donedávna za „výjimku“, je podobný modelu nyní pohrdlivě označovanému jako „stará Evropa“, modelu, jejž poradce někdejšího ministerského předsedy Raymonda Barra ve věcech sociálních popsal takto: „[Model] spočívá na výrazné sociální ochraně, značně regulovaném právu na práci a na roli státu, jež je i nadále velmi významná.“

Ropné šoky let sedmdesátých, zpomalení ekonomického růstu, jakož i nezadržitelný vzestup nezaměstnanosti, jež se stala masovým jevem, způsobily, že se stroj sociálního modelu začal zadrhávat. Projevil se rub mince: „republikánská“ škola ukázala svoje nedostatky a její schopnost integrace ztroskotala. Ze všech stran je slyšet, že náklady na sociální systém rostou tak, že zabraňují zvyšování zaměstnanosti. Nerovnost se prohlubuje. Pracovní vztahy zhoršují.

Sociální vzestup se zastavuje

Veřejné (státní) školství – škola je ve Francii ještě stále povinná a laická (tento důraz je vzhledem k francouzské tradici, datující se od 80. let 19. století, velmi významný) – bylo až dosud důležitým faktorem společenské změny. Dnes však plní toto poslání stále obtížněji a příliš mnozí z těch, kteří systém absolvují, se stávají exclus – nemohou (nedokáží) se zařadit do pracovního a vůbec společenského procesu. Od poloviny 90. let zhruba 7 % žáků – v absolutních číslech jde asi o 100 000 osob – vychází ze škol bez diplomu (české maturitní vysvědčení) nebo kvalifikace. Hrozba nezaměstnanosti a vratkého sociálního postavení (précarité) je ovšem funkcí úrovně vzdělání. Státní statistický ústav (INSEE) ve své zprávě za léta 2004 –2005, vydané pod názvem Sociální obraz Francie (France, Portrait social), konstatuje: „V roce 2003 hledala více než třetina (37,9 %) mládeže vyšlé jeden až čtyři roky předtím ze školy bez diplomu nebo jenom s pouhým vysvědčením, zaměstnání.“

Také délka nezaměstnanosti přímo souvisí s úrovní vzdělání a následující profesní kvalifikace. Systém plynulého vzdělávání v zaměstnání, tak jak jej zavedl zákon z roku 1971, jen zachovává nerovný přístup k původnímu vzdělání, a poškozuje tak dělníky i zaměstnance.

Prodloužení průměrné doby studia a přednost, kterou dávají lidé mladší 30 let veřejným službám (tj. státu jako zaměstnavateli) a jejich poměrné jistotě, lze zčásti vysvětlit i potížemi, s nimiž se setkávají v soukromých podnicích, jež obcházejí tuhé předpisy zákoníku práce, čímž vynucují práci jen dočasnou a na dobu určitou.

Škola není ovšem zdaleka jediný společenský faktor, který je v krizi. Stát jako sociální ochrana pozvolna připouští, že žije „nad poměry“. V letech osmdesátých – byly to i roky obratu k přísnějším opatřením a doba, kdy velká část socialistické strany se přihlásila k tržní ekonomice – se sociální zabezpečení a podpora v nezaměstnanosti ocitly ve vážných finančních potížích. Při každém vzestupu nezaměstnanosti vyvolaly tytéž příčiny tytéž důsledky: příjmy systému, vyplývající ze sumy mezd, klesají, protože se snižuje nebo zpomaluje zaměstnanost, kdežto výdaje výrazně stoupají. Toto klasické rozvírání nůžek vysvětluje mj., proč se nemocenské pojištění v průběhu posledních deseti let stalo ztrátovým (v roce 2004 s „dírou“ ve výši 13 miliard eur).

Plánů na zachování („záchranu“) systému podpor v nezaměstnanosti (UNEDIC) a sociálního zabezpečení bylo za posledních dvacet let bezpočet.

Ve stejnou dobu byly na nemocné a důchodce kladeny stále vyšší požadavky a práva nezaměstnaných byla několikrát snížena. Někteří ekonomové navrhovali, aby byly dávky zvýšeny, ale doba jejich poskytování omezena, vlády se k tomu však dosud nerozhodly.

Oslabené odbory

Souběžně prokazovaly v osmdesátých letech zaměstnanecké i zaměstnavatelské organizace v jednom vyjednávání po druhém svou neschopnost nalézt způsoby regulace a reforem, jež by byly přijatelné pro jejich členy a pro veřejné mínění. Některé evropské země se vydaly cestou úmluv o zaměstnanosti (uveďme příkladně Německo a jeho konzertierte Aktion), jež po dohodě sociálních partnerů prováděl stát. Francie zůstala výjimkou z pravidla. Vyjednaná modernizace nebyla výjimkou, ani – v letech devadesátých – předpokládané řízení zaměstnání a kompetencí, tolik obhajované podnikovými „manažery lidských zdrojů“.

Vláda předstírá, že jde o situaci „něco za něco“ – skutečnost je však podstatně odlišná. Ve francouzských odborech je dnes totiž organizováno sotva 10 % pracujících – je to jeden z nejnižších podílů v Evropě. Poté, co v roce 1984 ztroskotala vyjednávání o „pružné“ pracovní době, jsou odbory na ústupu. Jsou kromě toho organizačně roztříštěné a vzhledem ke své nízké reprezentativnosti a slabosti nemohou vývoj příliš ovlivňovat.

Jean­Christophe Le Duigou, tajemník jedné z nejsilnějších odborových ústředen, CGT (Conféfération Générale de Travail, jež má dnes přes 700 000 členů, z toho 53 % v soukromém sektoru a 47 % ve veřejných službách) – kdysi velmi blízké francouzské komunistické straně – se domnívá, že krize francouzského modelu začala už před lety. Tvrdí: „[Model] byl založen na předpokladu plné zaměstnanosti s tím, že zaměstnanost byla věcí podniků, o sociální stránku se měly starat odbory a makroekonomické problémy řešil stát.“ Navíc, připomíná Le Duigou, fungoval systém jen v národním rámci a s měnou – frankem –, s níž mohl stát manipulovat. Další podmínkou bylo, že odbory zastupovaly pracující na celonárodní úrovni. Na té – a na úrovni mezioborové – vyjednávaly sociální normy, jež platily pro všechny námezdně pracující. Jakmile by ovšem měly odbory svá práva omezena pouze na jednotlivé podniky – jak to požadují zaměstnavatelé –, vyvstává tu riziko, vysvětluje odborový tajemník, „návratu k neokorporativistickému pojetí sociálních práv, podle nějž určuje každý podnik svá vlastní pravidla.“ Pro tohoto odboráře však jsou „základem“ zákoník práce a pracovní smlouvy, i když současně musí připustit, že tyto základy „jsou zatraceně napadeny zevnitř, poněvadž existuje spousta možností, jak sociální pravidla porušovat a vyhýbat se povinnostem, jež jsou podnikům uloženy.“

Pro jiného odborového funkcionáře, Jean­Claude Maillyho, generálního sekretáře Force Ouvriere (FO, která se v roce 1948 odštěpila od CGT právě pro její komunistické vedení) – tyto odbory hrály významnou úlohu ve vývoji paritních institucí –, se francouzský model zakládá především na „solidaritě a rovnosti“. „Je nám zapotřebí kolektivních a republikánských hodnot,“ prohlašuje. Odmítá anglosaský model a chápání sociálních práv jako hlavně práv jednotlivce stejně jako odmítá kapitalizaci důchodů. Uznává: „Náš systém se prudce srazil s globalizací a je značně oslaben, ale to není hlavní důvod. Zapomíná se nám říci,“ dodává, „když je uváděn příklad anglického, dánského nebo švédského modelu, že tyto země stojí mimo eurozónu. Pokud vláda omezuje z ekonomických důvodů svou průmyslovou politiku a veřejné investice, oslabuje ve skutečnosti sociální systém a někteří lidé pak mohou tvrdit, že systém už nefunguje.“

Le Duigou připouští, že takřka každá oblast potřebuje reformy. „Je ovšem třeba vybudovat souvislý systém,“ dodává. Přednostně by podle něj měla být udržena kolektivní povaha společenské smlouvy a primát práce. Oba odboroví předáci pak shodně prohlašují: „Právo a povinnost pracovat má každý.“

Výhledy jsou neradostné

Thierry Breton, ministr hospodářství a financí v nové vládě Dominiqua de Villepina – ustavené poté, co prezident Chirac prohrál 29. května referendum o evropské ústavě – vystoupil 21. června s velmi jasnou představou toho, co je třeba na francouzském sociálním modelu změnit. Především poukázal na obrovský veřejný dluh (tj. celkový dluh státu, samosprávy, sociálního systému), který dosahuje 1,067 miliard eur a který vznikl za posledních 25 let („tento dluh je práce celé jedné generace“). Daň z přidané hodnoty, jež představuje 45,5 %, tedy největší část státních příjmů, prakticky slouží jen k placení úroků dluhu. Protože není ani snadné ani žádoucí, aby stát drasticky snižoval výdaje, je nutný hospodářský růst. „Ale abychom měli růst,“ prohlásil ministr, „v hospodářství jako v rodině, je třeba více pracovat.“ A pokračoval: „Sociální model jako je náš, model, na němž tak lpíme, financujeme úvěrem. Jestliže se Francouzům tvrdilo, že je možné méně pracovat a přitom mít systém s větší [sociální] ochranou, pak to není pravda.“

Thierry Breton je přesvědčen, že k vyšší zaměstnanosti starých i mládeže je nutné „odblokovat“ některá opatření. Tak např. má­li se zvýšit zaměstnanost lidí nad 50 let věku, má být možné spojit pracovní příjem s důchodem, má být zrušena daň odváděná podniky, pokud propouštěly zaměstnance starší 50 let, protože zabraňovala jejich zaměstnávání apod.

Tato opatření jsou, jak víme poučeni dějinami (a příklady z jiných evropských zemí), zatím pouhými náznaky směru, jímž se reformy francouzského modelu budou ubírat. S poukazem na „ekonomickou nezbytnost“ – které Breton říká „růst“ – bude vláda bezpochyby usilovat nejenom o prodloužení pracovní doby, nýbrž také o další změny pracovního práva a sociálních standardů. Takový výhled je o to truchlivější, že i kdyby příští prezidentské volby (za dva roky) nevyhrála Chiracova pravice (Chirac sám podle dnešní situace sotva bude kandidovat), nýbrž socialisté, nelze od nich očekávat výrazné změny francouzského sociálního modelu k lepšímu. Ekonomická situace ve Francii ani ve světě nenasvědčuje, že by Evropská unie hospodářsky viditelně prospívala („rostla“). Jedním slovem: francouzský sociální model je na dožití.

Štěpán Steiger (1922) je publicista. Publikuje mj. v Literárních novinách a Hospodářských novinách.

Obsah Listů 4/2005

Související články

Miloš Pick: Pověry o sociálním státu v éře globalizace

Pavel Mertlík: Nuda nehrozí levici ani pravici

Bedřich Utitz: Německo - něco se musí dít

Tomáš Tatar: Ekologicky šetrná revitalizace sociálního státu


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.