Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2005 > Číslo 4 > Eric Hobsbawm: Shromáždění duchů

Eric Hobsbawm

Shromáždění duchů

Před čtyřmi lety, na konferenci nadace pro Nobelovu cenu míru, na níž se sešli laureáti té ceny s vybranými akademiky, jsem se s Michailem Gorbačovem nesetkal. Přijal jsem pozvání, protože tam měl být, jenže nepřijel a proti mně se na jeho místě objevil Kim Dae Jung z Jižní Koreje. Nepochybně vynikající osobnost, ale ne muž, který se, sám a víc než kdo jiný, zasloužil o to, že svět byl uchráněn od atomové války. A který, zase sám, umožnil, že změna režimu v SSSR neskončila krvavou lázní jako v Jugoslávii.

Letos jsem měl větší štěstí. Světové politické fórum, jehož je M. S. Gorbačov předsedou, poslalo z Turína pozvání na zasedání, věnované období 1985–2005: dvaceti let, jež změnila svět. Vzpomínka na okamžik, kdy se Gorbačov dostal k moci, zahájil mírovou ofenzívu vůči světu a perestrojku ve vlastní zemi. Jeho obdivovatel tu dostal příležitost poklonit se svému hrdinovi, byť tragickému.

Proč v Turíně? A proč ne? Turín má s Gorbačovovým projektem víc společného než Davos se Světovým ekonomickým fórem jako setkáním triumfujících kapitalistů. Je přece jenom městem Gramsciho a Togliattiho, rodištěm jak italské KS, jejíž politika inspirovala Gorbačovovu perestrojku, tak bojovných liberálů, jako byl uznávaný a obdivovaný Franco Venturi, velitel partyzánů a historik evropského osvícenství i ruského narodnictví. Turín je město intelektuálně vážné a přísné, jeho protifašistická minulost je lepší než jiných italských měst, což platí i o jeho průmyslnících a byznysmenech. A je tu i velká, všeobecně uznávaná židovská obec.

Měl jsem Turín vždycky rád, přes jeho zálibu v nacionálně aristokratické architektuře 19. století a pompéznosti raného industrialismu. Na rozdíl od Milána tu drží jednotlivé části pohromadě, město neztratilo spojení s okolními horami. Existuje tu skutečné univerzitní prostředí i Akademie věd, jejímž čestným prezidentem byl kdysi Napoleon Bonaparte jako první konzul. Poprvé jsem se v Turíně octl v dobách jeho největší slávy, kdy byl jak italským Detroitem, jemuž královsky vévodil Gianni Agnelli (L’Avvocato), tak centrem italské intelektuální a literární slávy, v čele s mnohem rozmarnějším Giuliem Eunaudim, synem muže, který se stal prvním italským prezidentem. Vládl nejvýznamnějšímu italskému nakladatelství (Pavese, Calvino, Vittorini, Primo Levi, Natalia Ginburgová, o Gramscim nemluvě), jež bylo po několik poválečných desetiletí možná nejlepší na světě. Zval (špatně placené) autory jako já na večeři do přepychové restaurace Cambio, která se nezměnila od doby, kdy se tady za stolem Cavour chystal přeměnit Savojské království v království italské. Za minulé války byl každý jeho zaměstnanec příslušníkem ozbrojeného hnutí odporu, tvrdil Eunaudi. Skoro mě dojalo, že i v roce 2005 přišlo podepsané pozvání na gorbačovskou konferenci na jeho dopisním papíře.

To všechno je dávno pryč. Giulio i L’Avvocato umřeli. Konec fordismu znamenal, že město přišlo o čtvrtinu obyvatel, a komunismus příchod Albánců a Rumunů. Počet zaměstnanců Fiatu klesl z šedesáti tisíc na patnáct tisíc a firma má problémy. Doslechl jsem se, že prý o ni mají zájem Číňané. Ze staré montážní haly Lingotto je výstavní síň knižního veletrhu. Když jsem tu byl posledně, zrušily British Airways – které zajímají hlavně manažeři, cestující v business class – přímou linku z Londýna a přenechaly ji společnosti Ryanair. Letos však už znovu soutěží s levnými spoji na krásném letišti, přeplněném lyžařskými výpravami. Turín není, co býval, ovšem až na Juventus a nádherný prstenec Alp, který ho obklopuje. Udrží si však Juventus svou nadvládu bez podpory zesnulého Agnelliho? Místní ekonomika investuje do zimních olympijských her, které budou napřesrok a jejichž zásluhou by se všechno mělo zas obrátit k lepšímu. A co třeba Turín jako město sjezdů, konferencí, různých shromáždění? Turínští a piemontští velikáni, kteří nás sponzorovali, považovali samozřejmě příležitost uvítat třináct bývalých prezidentů a ministerských předsedů, devět někdejších ministrů zahraničí a několik letadel plných diplomatů a hodnostářů za cosi velice prestižního.

Nevzpomínám si, že by se kdy konalo něco podobného. Historikové se jen zřídka setkávají tváří v tvář s tolika předměty svého výzkumu, a to ani dnes, kdy nás televize denně důvěrně seznamuje s tvářemi osobností na rozhodujících místech. Takhle je to však cosi zcela neočekávaného, asi jako kdybychom při návštěvě muzea voskových figurín zjistili, že byly nahrazeny živými exempláři. Podáváme si ruku, sedíme při jídle za stejným stolem (tedy ne tak docela stejným, protože obvykle je tu jakýsi hlavní stůl pro Michaila Gorbačova a další velikány), můžeme jim klást otázky a oni na ně vlídně, leč obvykle nezávazně odpovídají. Bezpečnostní opatření jsou méně nápadná než v muzeu.

Přes sto mužů a žen středního a vyššího věku sedí kolem do čtverce sestavených stolů ve velké síni barokní vojenské akademie Viktora Emanuela, hledí na sebe z uctivé vzdálenosti a naslouchá simultánnímu překladu do a z obvyklých jazyků, a navíc polštiny (z Polska přijeli dva bývalí prezidenti s velice různými názory a jeden bývalý ministerský předseda). Napravo ode mě, za čelným stolem, s očima jako jehly, shrbený Giulio Andreotti, v letech 1972 až 1992 sedmkrát italský ministerský předseda, s vojensky strnulou páteří generál (později prezident) Jaruzelski, který potlačil Solidaritu a dojednal konec polského komunismu, a sám Michail Gorbačov, obdivuhodně zachovalý, pohledný a vlídný, jen vypadá menší, než je, vedle svého obrovského souseda Helmuta Kohla, který byl nejdéle sloužícím kancléřem v Německu, jež opět sjednotil v devadesátém roce. Prázdné místo pro Fernanda Henrique Cardosa, bývalého brazilského prezidenta, který měl zpoždění. Taková sestava udělá dojem i na cynického historika.

Sám sedím mezi bývalým členem Reaganovy Rady pro národní bezpečnost a někdejším francouzským obršpiónem. Proti mně protišaronovský Izraelita, se kterým jsem hovořil u oběda a který, jak se ukázalo, byl za předchozích vlád zástupcem šéfa Mosadu. Nechybělo ani české zjevení z minulosti, na kterou bych rád zapomněl: Rudolf Slánský syn, vyloučený z KSČ za účast na Pražském jaru a později signatář Charty 77. Přišlo mi, že je podobný svému otci, popravenému v roce 1952, nejvýznamnější komunistické oběti posledního velkého a nejotevřeněji antisemitského z neblahých procesů ve východní Evropě. O kus dál vysvětluje Lech Wałęsa, že ruská politika ani polští komunisté neměli nic společného s obnovením polské nezávislosti: všechno udělali Solidarność a papež. Na mého souseda, který podepisoval šeky na operace CIA v Polsku, to neudělalo velký dojem. Wałęsu poznamenalo uplynulých 25 let víc než ostatní polské účastníky.

Ještě neobvyklejší je, že jsem se ocitl na shromáždění politických duchů. Když nepočítám Číňany, kteří se vyhýbají veřejným diskusím, bylo tu překvapující množství těch, kteří v osmdesátých letech dělali rozhodnutí, jež měnila svět. Chyběli však ti, kteří řídí své země dnes. Nikdo z Putinova Ruska, Wolfowitzova Washingtonu, Schröderova Německa či Blairovy Británie. Mezi rokem 1985 a 2005 zeje propast. Když nepočítám místní politiky z Turína a Piemontu nebo italského ministra pro evropské záležitosti, tiše zastupujícího Berlusconiho vládu, byl tu jako jediný aktivní ministr Natan Ščaranskij – tehdy člen Šaronovy vlády. I někdejší menší ryby se už stáhly z politiky, i když ne z podnikání. O změnách, jimiž svět prošel za posledních dvacet let, tu diskutovali ti, jež ty změny nechaly za sebou. Samozřejmě, při příležitostech, jako je tato, jež má být poctou Gorbačovovi, nevystupují řečníci s nečekanými, tvrdými soudy o muži, k němuž skoro všichni chovají upřímný obdiv. Ale nálada není zdaleka na oslavy. Je obtížné zbavit se dojmu, že většina přítomných, ze Západu i z Východu, není příliš nadšená tím, co se po Gorbačovově pádu stalo v postkomunistických zemích či s mezinárodní situací.

Nicméně přes obavy, jež vyvolává Bushova Amerika a které jsou tady jakýmsi sjednocujícím momentem, je tu rozdíl mezi Západem a Východem. Naše systémy pokračují. Z jejich strany se tu však sešli ti, jimž dědicové francouzské revoluce říkali les ci­‑devant (předešlí), a dědicové ruské revoluce z roku 1917. Byvšije ljudi. Někteří z těch z Východu byli dlouho disidenti. Jmenujme třeba Sacharovovu vdovu Jelenu Bonnerovou nebo Alexandra Jakovleva, kdysi Gorbačovova nejbližšího spojence, který dnes odsuzuje všechno ze sovětského období. Většinou jde o lidi, kteří po celý život a úspěšně sloužili svým někdejším režimům a jejichž svět je nenávratně pryč. Žádný nehovořil s nostalgií, i když cosi takového zaznělo z úst bývalých Jugoslávců. Ale pro mnohé v této budově, jež některým nepochybně připomínala síně z jejich minulosti, šlo o jakousi minutu ticha, rozloučení se systémem, v nějž věřili a který zemřel, a s nadějí aspoň na omezenou reformu, jíž se vzdávali jen neradi, pokud vůbec.

Ale co s kibici, experty a akademiky – většinou ze Spojených států, kteří je tu obklopovali? Staří kremlinologové byli ve svém živlu: zdravili se se starými známými či informátory, vyplňovali prázdná místa, hájili vlastní interpretaci událostí, vyměňovali si dojmy z Moskvy či z Varšavy. Jenže pád komunismu, byť kus mého života, není „můj obor“. Jejich jeviště není mé jeviště. Jsem tady jen jako historik, který psal o století, jehož většinu prožil, který mu chce lépe porozumět, doufá, že to, co o něm napsal, obstojí tváří v tvář lidem, o nichž psal.

To je do jisté míry otázka, kterou si kladou všichni historikové: může pouhé setkání s relikviemi minulosti vrhnout světlo na tuto minulost, a pokud ano, tedy jak? Samozřejmě může, ale jak, nevíme. Většinou se nám vybavují místa, ne lidé. Topografie je výmluvná, i bez lidí: suchá brazilská pampa nám usnadňuje pochopení evangelistů z vnitrozemí, malá tvrz na kopečku ve Walesu zemi nikoho na středověké hranici. Města byla někdy výmluvnější než slova, a některá jsou dodnes: třeba Petrohrad nebo Praha, až do svého nečekaného postkomunistického úpadku. Lze setkání v Turíně srovnat s dojmem, na který nezapomenu, když jsem kdysi stál v tuhé zimě před tehdy ještě zničeným Finským nádražím v Leningradě? Dalo mi toto setkání víc, než by mi mohly dát knihy nebo účast na menších, méně grandiózních diskusích o posledních letech sovětského období?

Na obě otázky odpovídám ne. Je to snad proto, že lidé stárnou a zastarávají rychleji? Nebo že na pozadí společnosti stárnou lidé rychleji než budovy nebo řeky? Nebo proto, že, jak ví každý historik nebo novinář, rozhovor s prezidentem či ministerským předsedou nikdy moc nepřinese? Daleko lepší je mluvit s lidmi, kteří jsou placeni za to, že budou chodit s otevřenýma očima a nastraženýma ušima, a rádi si povídají – tj. s novináři nebo inteligentními diplomaty. (Naštěstí bylo v Turíně dost i takových.)

Nejel jsem ovšem do Turína s nadějí, že se dovím hodně nového o perestrojce, ale spíš, stejně jako ostatní, protože jsem se chtěl poklonit pozoruhodnému, obdivuhodnému, dobrému a čestnému člověku. Historik ve mně byl trochu zklamán, Gorbačovův fanda nikoliv. Byl to velký muž? Nevím. Nejsem si jistý. Byl – a zřejmě je i nadále – čestným, poctivým člověkem dobré vůle, jehož jednání mělo obrovské důsledky, dobré i špatné. Měl jsem to štěstí, že jsem byl jeho současníkem. Lidstvo mu dluží za mnohé. Nicméně však kdybych byl Rus, myslel bych na něj jako na člověka, který dovedl svou zemi k úpadku.

© Eric Hobsbawm

Eric Hobsbawm (1917) je britský historik, platí za jednoho z nejvýznamnějších žijících britských intelektuálů. Z jeho knih česky naposledy vyšlo Století extrémů (Nakladatelství Lidové noviny).

Obsah Listů 4/2005

Související články

Václav Žák: Na okraj reagonovské legendy

Andrzej Brzeziecki, Krzysztof Burnetko: Jak se hnulo kolo dějin

Czeslaw Milosz: Amerika


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.